Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 15

25.01.2015 (21:00) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4169×

„Vypadáš úžasně, Bells,“ usmívala se na mě Jessica.

„Já? Podívej se na sebe,“ mrkla jsem na ni a pochválila ji.

„Je všechno v pořádku?“ chtěla jsem vědět, i když pravá otázka mě svrběla na jazyku.

„Ano, myslím, že je vše připravené. Zahájení začne za patnáct minut. Moderátoři jsou už v zákulisí připravení. Myslím, že všechno klapne na jedničku. Ředitel je už také tam, kde má být,“ zvedla palec v gestu, že je opravdu všechno v pořádku. Křečovitě jsem se usmála a očima těkala po místnosti. Ruce se mi klepaly a tělo se mi začalo lehce třást. Nakonec jsem tu nejistotu už nevydržela a zatáhla ji pár kroků stranou.

„Je tu Edward? Nikde ho nevidím,“ vylítlo ze mě jako nezřízená střela.

„Jo, myslím, že jsem ho tu někde viděla. S takovou – jo, támhle je,“ pohodila rukou na místo, kde stál. Ani mi jeho doprovod nemusela popisovat. Obrázek jsem si dokázala udělat okamžitě sama. Stál u zábradlí a vedle něho se do rytmu hudby, která hrála jako předvoj, pohupovala velmi pohledná, mladá, blonďatá holka. Víc jsem se na ni zaměřila, abych se utvrdila, že jsem ji opravdu neznala. Rozhodně nebyla z naší školy. Tuhle blonďatou holku s ostrými rysy bych si totiž musela pamatovat.

Projel mnou vztek. Ten se hned poté, co jsem se podívala na Edwarda, změnil v lítost. Litovala jsem, že jsem to nebyla já, ta, co vedle něj stála. Co ho držela za ruku a promenádovala se tu zavěšená v jeho rámě.

„Bells?“ zavolal na mě Denny. Otočila jsem se k němu a chytila ho za jeho nastavenou ruku. Než jsem se definitivně otočila od Edwarda Cullena a jeho doprovodu, stačily se naše pohledy střetnout. V jeho pohledu jsem uviděla stejnou lítost, jakou jsem cítila v sobě. Ale nedalo se nic dělat. Tenhle vlak už odjel. A tak jsem sklopila zrak a nechala se od Dennyho vtáhnout do davu našich přátel.

Po úvodním proslovu, kdy jsme jako jedni z organizátorů museli s Edwardem stát spolu s ostatními v hloučku na pódiu, se mohla začít zábava. Všichni se dobře bavili, popíjeli, tancovali. Jen já jsem stála vedle Dennyho a našich přátel a zarytě sledovala počin Edwarda a té bloncky, jak se snaží tancovat…

„Chceš si zatančit?“ zeptal se nesměle Denny. Tancovala jsem s ním nespočetněkrát. Tak proč jsem mu teď chtěla říct ne? Proč jsem chtěla, aby mě okamžitě odvezl domů? Protože jsem se už nechtěla dívat na Edwarda. Ale nemohla jsem si pomoct.

„Uhm,“ přitakala jsem a to už si mě vedl na parket. Stáli jsme kousek od sebe, a přesto strašně daleko. Přestože jsem tančila v Dennyho objetí, můj zrak občas ulítával k Edwardovi a jeho partnerce. Nemohla jsem si nevšimnout, že on na tom nebyl jinak. Měřil si nás pohledem, jako by čekal na to, až si něco povíme. Jako kdyby nás snad mohl slyšet… Ale my jsme tuhle potřebu neměli. Denny byl nejlepší kamarád mého bráchy od mateřské školky. Tím pádem byl součástí mého života už strašně dlouho. Proto jsem nedokázala pochopit, kde se vzaly jeho city ke mně. Kdy tohle neskutečné nedorozumění mezi námi vzniklo?

„Denny?“ oslovila jsem ho potichu. Nechtěla jsem rušit píseň, co nám zrovna hrála.

„Ano, Bells?“

„Já na Floridu nepůjdu,“ zašeptala jsem a konečně k němu vzhlédla. Díval se na mě, přímo do očí, a já doufala, že uvidí, jak moc mě tohle rozhodnutí stálo. Ale už jsem o něm nepochybovala. A bylo fér mu to říct. I on potřeboval nový začátek.

„Nechci už utíkat. Nebudu utíkat,“ řekla jsem ten nejpodstatnější důvod. „Já nejsem Tommy. Nepotřebuju hvězdnou kariéru a nedokážu opustit svou rodinu, ať už je mezi námi jakýkoliv vztah. Nedokážu odjet. Nechci odjet,“ vyslovila jsem nakonec a Denny se jemně pousmál. I když jsem věděla, že ho to bolelo. Ale pochopil…

„Tušil jsem to a doufám, že toho rozhodnutí nikdy nezalituješ,“ pousmál se a pak mě k sobě znovu přitiskl. Tentokrát pevně, jako by to bylo naposledy, co mě objímal. „Vždycky ve mně budeš mít přítele, nikdy na to nezapomeň, Bells. Vždycky tu budu,“ zašeptal mi do vlasů a mně po dlouhé době do očí naskočily slzy štěstí. Objala jsem ho ještě pevněji.

„Já vím,“ zašeptala jsem mu do hrudi a pak se dál nechala unášet hudbou a jeho objetím.

Po skončení naší písničky jsme se vrátili k ostatním. Přešla jsem ke stolu s občerstvením a nalila si další skleničku punče, když na mě zezadu někdo promluvil. Teď už jsem věděla, komu ten hlas ve skutečnosti patřil. Byl nezaměnitelný a už nebylo potřeba to dál zastírat. Byl to on a mé srdce i tělo na něj reagovalo téměř neskutečně.

„Smím prosit?“ pronesl sladce. Jako Edward Cullen, ne tajemně a hluboce jako pan neznámý. Pro sebe jsem se usmála a odložila skleničku na stůl, než jsem se k němu skutečně otočila. Stačil jeden pohled do jeho tváře, aby mě city, které jsem k němu chovala a hluboce je v sobě pohřbívala, praštily přímo do nosu. Byl tu a prosil mě o tanec. Konečně byl u mě a já v té chvíli nedokázala myslet na nic jiného. Vzala jsem jeho nabídnutou ruku a nechala se odvést na taneční parket. Nevěděla jsem, kolik dalších párů tam s námi bylo nebo kolik lidí nás sledovalo, kolik lidí se mnou zítra z naší party nepromluví, kolik lidí si naopak oddechlo. Bylo mi to úplně jedno. Tohle všechno byly věci, které byly někde úplně jinde než my dva v tenhle moment. V ten moment jsem to byla jen já a můj pan neznámý, který mě provedl peklem a zároveň mě zvedl ze dna. Můj pan neznámý, který teď už měl v mých očích jméno. To nejkrásnější jméno. Edward Cullen.

„Jsem šťastný, že zůstáváš,“ vydechl mi do vlasů, když se ke mně víc naklonil. Překvapeně jsem se od něj odtáhla a zaraženě se na něj podívala. Usmíval se a v očích jsem mohla vidět odraz jeho radosti.

„Jak to...?“

„Protože jsi mě tím zbavila cesty na Floridu. Protože já bych si tě tam našel, Bello. Vždycky si tě najdu,“ řekl a pak mě bez dalšího protahování políbil na rty. Nečekaně, přesto vroucně a vášnivě. Nebylo dne ani noci, kdy by mě Edward Cullen něčím nepřekvapil. Znovu a znovu.

Tu noc se toho pro nás pro všechny hodně změnilo. Ale ta největší změna, ta pro mě nejzásadnější změna, měla teprve přijít…

Denny mě odvezl domů a doprovodil až ke dveřím. Dali jsme si naše poslední sbohem. On mě ujistil, že budeme stále ve spojení a já slíbila, že nevynechám sledování ani jedno jeho zápasu. Pak jsme se rozloučili a já se odebrala do svého pokoje. Nebyl to ale první pokoj, který jsem navštívila. Jako první jsem zamířila k Tommymu. Tentokrát už bylo o něco snažší přijít do jeho pokoje, dívat se na jeho věci, fotky… Notnou dávku času jsem proseděla na jeho posteli a v ruce držela naši společnou fotku. Ne, necítila jsem se kvůli Edwardovi provinile. Někde hluboko v sobě jsem věděla, že by to Tommy pochopil. Přes všechny překážky to byl pořád můj bratr. Chtěl by, abych byla šťastná. Jen já si to celou tu dobu odmítala přiznat. Já jsem ten osudný den nezemřela. A to byla ta nejpodstatnější věc, kterou jsem si měla uvědomit už dávno. Ale každý potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby si jisté věci uvědomil. Mně to trvalo poměrně dlouho. Ale teď už jsem si to uvědomovala a snad pochopila, že se za to vinit prostě nemůžu. Já jsem nezemřela a byla jsem tu a musela žít dál…

Odložila jsem fotku zpátky na noční stolek a zamířila ke dveřím koupelny, která spojovala naše pokoje.

„Dobrou noc, Tommy,“ zašeptala jsem do ztmavlého pokoje a pak za sebou zavřela dveře.

Když jsem vešla k sobě, známá silueta stála u okna a nevrle se opírala o okenní parapet. Srdce mi poskočilo radostí, že tu byl. Tolik jsem si přála, aby přišel, abychom si všechno vysvětlili. Už nebyl důvod, aby chodil takhle…

„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl hlasem, který se mi vůbec nezamlouval.

„Prosím?“ vydechla jsem vyděšeně. Tohle přece nemohla být pravda. Ne teď… Ne teď, když jsem věděla, kdo ve skutečnosti je.

„Udělal jsem spoustu špatného, Bello. A už dál nemůžu,“ sklopil hlavu.

„To mě nezajímá!“ vykřikla jsem mírně hystericky. „Nezajímá mě to. Slyšíš! Důležité je, že tu jsi a já chci, abys zůstal,“ křikla jsem, oči se mi zaplnily slzami.

„Nemůžu,“ zaznělo dřív, než úder blesku do mého srdce. To následovalo se zpožděním milisekundy.

„Ne!“ vypadlo ze mě. Ne, tohle ne. Tohle bylo celé špatně.

„Prosím?“ zeptal se nechápavě. Vzdorovala jsem. A jemu úplně poprvé. Vlastně úplně poprvé ve svém životě.

„Řekla jsem ne. Nedovolím, abys mě opustil. Nedovolím ti, abys odešel,“ řekla jsem rozhodně.

„Bello, přišel jsem se záměrem ti ublížit. Přišel jsem a chtěl si užít tvé bolesti. Ty to nechápeš? Ale už nemůžu,“ řekl s povzdechem. Svěsil ruce podél těla a otočil se lehce k oknu.

„Je mi fuk, proč jsi tehdy přišel. Teď tu jsi a já vím, že cítíš to, co já. A nedovolím, abys to zničil. Ne potom, čím vším jsme si oba prošli,“ vysvětlila jsem a dívala se bez mrknutí na něj. Věděla jsem, že kdybych mrkla, mohl by tím oknem zase zmizet.

„Ach, Bello. Kdybych jen mohl –“

„Odpouštím ti. Odpouštím ti všechny zlé úmysly, které tě ke mně dovedly. Nechci, abys odešel. Nikdy,“ řekla jsem, než stačil dokončit, co chtěl původně říct. Byla jsem rozhodnutá udělat cokoliv, aby zůstal. Nemohla jsem o něj přijít. Ne, teď už ne.

„Kéž bych mohl odpustit i já sám sobě,“ povzdechl si. Přesto bylo vidět, že ho mé odpuštění potěšilo.

„Já mám odpuštění dost za nás za oba,“ ujistila jsem ho. „Jen prosím, zůstaň se mnou,“ zašeptala jsem a udělala krok k němu. Chytila jsem ho lehce za paži a otočila si ho zase na svoji stranu. Sledoval mě a v jeho obličeji se odrážel smutek a neštěstí, které právě prožíval.

„Neopouštěj mě, Edwarde. Nikdy,“ vydechla jsem nakonec, když jsem stála jen kousíček od něj a dívala se mu zpříma do očí.

„Bello –“

„Ne,“ utnula jsem ho. „Už nic neříkej. Není to potřeba,“ ujistila jsem ho a rukama jsem ho chytila za pas.

„Miluju tě,“ vydechla jsem a přísahala bych, že Edward v té chvíli nedýchal. „A to je to jediné, na čem mi v životě záleží. Rozumíš?“ Než jsem se nadála, s bolestivým výdechem mě políbil. Silně až dravě. Na nic jsem nečekala a líbala ho nazpět. Než jsem si stihla náš polibek dostatečně vychutnat, přistihla jsem se, jak z něho sundávám tričko. Já už byla jen ve spodním prádle. Jak jsem se z těch šatů dostala, jsem si už ani nepamatovala. A nebylo to ani důležité, důležité bylo, že tu noc jsem se poprvé vášnivě, dravě a s láskou pomilovala s Edwardem Cullenem. A žádná noc s panem neznámým mi ji nemohla nahradit.

„Dobré ráno,“ zašeptal, když mi odhrnul vlasy z čela a jemně mě na něj políbil.

„Dobré ráno,“ opáčila jsem a rozespale jsem zašmátrala, abych ho našla. Nesouhlasně jsem zamručela, když jsem zjistila, že byl již oblečený.

„Musím jít, ale slibuji, že se brzo uvidíme,“ řekl a znovu mi vtiskl polibek, tentokrát na rty.

„Jak moc brzo?“ chtěla jsem vědět. Mžourala jsem, ještě napůl rozespalá.

„Hodně brzy,“ pousmál se. Pak přešel k oknu, které s jeho zmizením vydalo šílenou ránu…

 „Tommy!“ zakřičela jsem ze spaní a vylítla vyděšeně do sedu…

Těkala jsem očima po pokoji a rukou si zadržovala hrudník, který se díky mému lapání po vzduchu zvedal a klesal v neúnosném intervalu. Strašně to na něm bolelo. Byla jsem úplně propocená a cítila, jak se mi vlasy lepí na obličej. Rukou jsem si je odhrnula. Zhluboka jsem se několikrát nadýchla. V uších mi nepříjemně hučelo a stále jsem špatně viděla, přestože jsem měla oči hrůzou otevřené dokořán. Sesunula jsem nohy z postele a posadila se. Stále jsem dobíhala svůj vlastní dech a rukou si neustále odhrnovala vlasy dozadu. Srdce se po chvilce začalo opět zpomalovat do správného tempa. Dech se vracel do normálu a já tak opět získávala klid. Když vtom jsem uslyšela puštěnou sprchu v koupelně. Ten zvuk mě vyděsil stejně rychle, jako mě zároveň naplnil radostným očekáváním. Srdce jsem tentokrát zacítila až v krku a tělo mi v jeho tempu začalo celé tepat. Vystřelila jsem z postele jako raketa, přeběhla ke dveřím koupelny a prudce za ně zabrala...

Vrazila jsem do dveří jako jednotka FBI a to, co jsem za nimi uviděla, mě málem posadilo na zadek. Udělala jsem krok stranou, abych se opřela o futro a tak zabránila skutečnému pádu. Nevěřícně jsem mrkala, až jsem zacítila slzy, které jsem nemohla zastavit.

„Tommy,“ zašeptala jsem nevěřícně, zato štěstím bez sebe, zatímco se můj bratr na mě otočil.

„Zavři! Jsem nahej!“ zahalekal tím svým hlasem a rukou naznačil, abych okamžitě vypadla. Nahý opravdu nebyl. Okolo pasu měl obmotaný ručník. Bylo mi to fuk. Bylo mi to úplně jedno. Byla jsem šťastná, že ho vidím. Byla jsem šťastná, že je tu. Jako ve snu jsem udělala těch pár krůčků k němu, zatímco on na mě nechápavě koukal. Natáhla jsem se na špičky a pevně ho objala kolem krku.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ zašeptala jsem mu do ramene.

„Co blbneš, ségra?“ řekl tišeji, zatímco se dál nechával objímat.

„Myslela jsem… Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ zajíkla jsem se a ještě víc ho stiskla.

„No, tak to tě potěším, protože mám v plánu tě ještě hodně dlouho otravovat,“ zasmál se a rukou mě objal kolem ramen.

„Fajn, dost bylo tuleního objetí Swanovic rodiny, teď se padej připravit nebo opět přijdeme kvůli tobě pozdě do školy.“ Tommy. Můj Tommy. Byl tu a byl to pořád on. Pořád ten stejný Tommy Swan. Odtáhla jsem se od něj a změřila si ho pohledem.

„Jasně, jako bychom někdy přijeli kvůli mně pozdě,“ zašklebila jsem se.

„Pokaždé,“ s úšklebkem mě štípnul do tváře.

„Ha ha,“ sarkasticky jsem se usmála a odpochodovala do svého pokoje.

Přešla jsem ke stolu a chtěla si vzít věci, které jsem si dnes musela vzít s sebou do školy. Když mě upoutal červený rámeček na mém závěsném kalendáři. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, kolikátého dnes skutečně bylo. Zvedla jsem ruku a posunula červený rámeček na aktuální den. Dvacátého pátého června.

„Jo, ségra,“ nakoukl ke mně Tommy ze dveří koupelny. Otočila jsem se na něj a čekala, co chtěl.

„Nezapomeň si vzít deštník, prší tam jako blázen,“ řekl a aniž by se nad tím pozastavil, odešel k sobě. Byl sice červen a léto mělo být v plném proudu. Ale tohle bylo Forks. Tady svítilo sluníčko tři týdny v roce. Zbytek propršelo nebo sněžilo.

Proto mě překvapilo, že mě v té chvíli opět popadl ten nesnesitelný pocit úzkosti a samoty. Otočila jsem se k oknu a se zvukem kapek bubnujících do parapetu jsem k němu přešla. Odhrnula jsem záclonu a podívala se ven. Bylo šero a z černočerného nebe se linuly proudy vody. Byla to průtrž, jakou jsem už dlouho nepamatovala. Pocit, který jsem při tom pohledu měla, se dal jen těžko popsat, zato jsem dobře věděla, že byl až nechutně skutečný.

„Vážně přijdeme pozdě, jestli se okamžitě nezačneš připravovat,“ zazněl jeho hlas, tentokrát nebyl tak sebejistý jako obvykle.

„Víš co, Tommy? Co kdybychom pro jednou nechali školu školou a prostě si jen užili volný den? Můžeme dát třeba jeden z našich filmových maratónů,“ naoko jsem se usmála, ale přitom jsem si nervózně žmoulala okraj trička a doufala, že mě neprokoukl. Nejdřív si mě zamyšleně přeměřil pohledem, jako by chtěl vědět, co se to se mnou za tu noc stalo, pak se ale objevil ten jeho šibalský úsměv a já věděla, že mám vyhráno.

„Nevím, kde je moje sestra a co jsi s ní udělala, ale…“ nastavil prst, abych počkala, „tahle sestra je rozhodně lepší,“ zavřel dveře do koupelny a skočil na mou postel. Ruce si složil za hlavou a změřil si mě pohledem. Dívala jsem se na něj a přemýšlela, jaké to bude mít následky, nakonec jsem to hodila za hlavu a naposledy se otočila k oknu, abych se podívala ven. Provazy vody, které jsem za oknem mohla vidět, mě jen utvrdily v tom, že konám správně.

„Bello, stalo se něco?“ zeptal se a tím získal zpět mou pozornost. Otočila jsem se k němu a zadívala se na něj.

„Měla jsem jen blbý sen,“ dívala jsem se mu do očí a doufala, že rychle zapomenu. Nechtěla jsem cítit tu bolest, která ve mně stále doznívala. Už ne.

„Tak dobře, že to byl jen sen,“ pousmál se a zabouchal na prázdné místo vedle něho. „Tak, co bude? Pustíš tam něco nebo na mě budeš pořád takhle koukat?“ rýpnul si. Na nic jsem už nečekala a vrhla se na puštění nějakého filmu. Pak jsem si k němu přilehla a věděla, že teď už bude všechno v pořádku.

„Ještě jedna věc, než to pustím,“ řekla jsem a na chvilku se zadívala jinam. Potom jsem se zhluboka nadechla a podívala se mu do očí.

„Půjdu na rande s Edwardem Cullenem,“ řekla jsem rozhodně a bez výčitek. Byla jsem si jistá tím, co jsem řekla. A hlavně jsem si byla jistá tím, co jsem chtěla.

„Cože? Zbláznila ses? Vždyť víš, že –“

„Jsou divní a my s nimi nemluvíme. Ano, to vím a slibuju ti, že budu opatrná. Věř tomu nebo ne, ale umím se o sebe postarat,“ nenechala jsem se opět ubít jeho argumenty.

„To já přece vím, Bello. Ale Cullen… Nemám je rád,“ zamračil se. „Vážně chceš jít zrovna s ním? A on tě pozval nebo co?“

„Zatím ne, ale něco mi říká, že se mnou chce jít stejně tak, jako já s ním,“ uzavřela jsem celou tuhle debatu a uvelebila se, aby se mi líp dívalo na televizi.

***

Po prováleném dni doma a vyslechnutí si rodičovské přednášky o zanedbávání školy jsem tu noc spala dobře. Nejdřív jsem nemohla usnout. A to z několika důvodů. Neustále jsem cítila ten ošklivý pocit, který jsem celou minulou noc prožívala, pak jsem taky hodně myslela na to, co jsem díky tomu snu pochopila. A ano, taky jsem hodně myslela na jistého Edwarda Cullena… Neustále jsem si přehrávala všechny okamžiky, kde jsme byli spolu. A cítila jsem, že se v jeho citech nemýlím. Říká se, že sny jsou prostředníky mezi námi a naším podvědomím… Neuvažovala jsem nad tím, jestli je to pravda, jestli tu noc ke mně promluvilo mé podvědomí, nebo jsem prostě jen viděla věci, které jsem vidět chtěla. Netušila jsem, co ta noc pro mě měla znamenat, jestli mě snad něco varovalo… Ale Tommy tu byl a byl živý a zdravý.

Když přišel táta domů z práce, tak hned potom, co nám vynadal kvůli absenci ve škole, zaznělo něco, co mi způsobilo kusí kůži. Řekl, že ten den se stalo kvůli strašnému počasí spoustu nehod. Že dva lidé přišli ten den o život. Když to říkal, dívala jsem se na Tommyho a byla ráda, že to nebyl on. Nakonec řekl, že je rád, že jsme zůstali doma a nedostali se tak do žádného průseru. Řekl to i přesto, že si za to od mámy vysloužil zhrozený pohled a nesouhlasné zakroucení hlavy. Ale ona netušila, jak by litovala, kdybychom ten den do té školy odjeli. Já byla jediná, která si uvědomovala, čemu jsme tím předešli. Ale věděla jsem, že jim to nikdy neřeknu. Každý má přece nějaké své malé tajemství…

Druhý den ve škole všechno probíhalo úplně normálně. Jako bych nikdy žádný špatný sen neměla. Vrátili jsme se ke svým obyčejným životům ve Forks. Já se ještě pořád necítila úplně v pohodě, stále jsem měla zvláštní pocit, který ale postupně vyprchával. A dobře jsem věděla, že až ho uvidím, tak zmizí úplně. Protože ho vystřídá pocit úplně jiný.

Uklízela jsem si věci do své skříňky, když vtom jsem se pousmála. Otočila jsem se za sebe a vzpomněla si na ten pocit, že vás někdo sleduje. Nejdřív máte strach a adrenalin vám stoupá v žilách, pak přijde ta touha vědět, kdo to je a co od vás chce. Dohání vás to všude, až nemůžete dýchat. A co teprve to překvapení, když zjistíte, kdo to je…

„Říkám ti, uklidni se, Swane!“ zakřičel rozčílený hlas. Okamžitě jsem zbystřila, co se to děje. Když jsem si uvědomila, že to jde z hlučné jídelny, rozešla jsem se tam. V tu ránu mi bylo jasné, o co tam šlo…

Rozrazila jsem lítačky do jídelny a nakročila dovnitř. Viděla jsem Edwarda a Tommyho, jak stojí naproti sobě jako dva kohouti. Všechny zraky v místnosti se upíraly jejich směrem. Čekali, stejně jako já, co se bude dít.

„Nemysli si, že ti tohle projde, Cullene! Říkám ti, dávej si pozor, a nechtěj mě nasrat!“ řekl tónem jako břitva Tommy a drcnul do něj. Cullen se ale ani nepohnul, proč se ani nepohnul, jsem nechápala, Tommy měl docela sílu. Zato mi okamžitě došlo, o co Tommymu šlo. O mě. Jenže tentokrát v tom Cullen opravdu prsty neměl…

Naštvalo mě to. Naštvalo mě, že nebere v potaz můj názor a moje přání. Naštvalo mě, že se do toho opět vložil, aniž by mi dal prostor to s Edwardem nějak zařídit. Naštvalo mě, že se zase pletl do mých věcí. Tohle si měl vyřídit se mnou, ne s ním. Vždyť on o ničem ani nevěděl… A já jsem toho začínala mít už po krk. Už bylo dost té šílené rivality. A vůbec nechci mluvit o tom, že mě Tommy donutil udělat krok, který mi nejspíš ještě dlouho neodpustí. Ale mohl si za to sám. Neměl mě provokovat…

„Ty se uklidni!“ prskla jsem po Tommym a lehce mu strčila do hrudi, abych to zdůraznila. Pak jsem vyrukovala s dalším protiútokem. „A koukej si sednout na ten tvůj velectěný zadek!“ zavelela jsem a ukázala na blízkou židli.

„A ty!“ otočila jsem se ke Cullenovi a pohlédla mu do očí. „Myslím, že si musíme promluvit, nemyslíš?“ pronesla jsem se srdcem někde úplně jinde, než mělo být.

Zaraženě se rozhlédl kolem sebe a pak upřel pohled zpátky na mě. „Nevím, o čem to mluvíš, Bello,“ řekl nechápavě.

„Tak ty nevíš,“ řekla jsem smířlivěji. „Tak dobře,“ pokývala jsem smutně hlavou. Najednou jsem měla pocit, jako bych v tom byla sama. „Pak teda na co čekáš, jdi,“ řekla jsem jednoduše. V té chvíli nemělo cenu říkat něco jiného. Myslel by si, že jsem se zbláznila. A já si možná vysnila něco, co ve skutečnosti bylo jinak. Možná jsem prostě chtěla někoho, kdo mě nechtěl. Možná jsem to celé pochopila špatně…

„Teda chci si promluvit, já vlastně... Uff,“ vydechl frustrovaně a prohrábl si rukou ty své dokonalé vlasy. „Hrozně mě mateš, Bello. Já… Já z tebe zešílím,“ vydechl ztraceně. Svěsil ruce podél těla a s prosbou o pomoc v očích se na mě díval.

„Možná je na čase přestat předstírat a prostě to říct,“ pousmála jsem se a udělala krok k němu. Srdce mi bušilo, ale jediné, na co jsem se mohla soustředit, byly jeho krásně vykrojené rty, které jsem hypnotizovala pohledem. Se zatajeným dechem jsem nakonec zvedla pohled k jeho očím a viděla v nich to, po čem jsem celou tu dobu toužila. Najednou to tam zase bylo. Skoro jsem mohla vidět ten cit, který ke mně choval. Ten cit, který jsem já chovala k němu a mohl ho on vidět v těch mých.

„Miluju tě, Edwarde Cullene, a to nemůže nikdo a nic na světě změnit. Otázka ale je, co s tím uděláš ty?“ vyslovila jsem tu pravdu a napjatě čekala, co se stane dál.

V jídelně v té chvíli nastalo hrobové ticho. V té chvíli všichni čekali, co na vyznání Belly Swanové řekne ten obávaný rival jejího bratra Edward Cullen. Byly to sekundy, ale mně to připadalo jako věčnost. Zarytě se mi díval do očí, až tolik, že se mu vytvořila na čele ta malinká rýha.

„Na to ti řeknu jen tolik,“ řekl hlasem, který se mi úplně nezamlouval. Tommy se v té chvíli zvedl ze židle, nejspíš proto, že byl připravený mě bránit.

„Miluju tě od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil. A budu tě milovat po zbytek mé věčnosti,“ dodal sladce.

Usmála jsem se. Ale můj úsměv nemohl nikdo vidět. Zakryly ho totiž rty Edwarda Cullena. A, Bože, stůj při mně, ale byl to polibek přesně jako z mého snu. Nic mu nechybělo. A byl skutečný.

Nemáme co dodat, snad jen, že doufáme, že se vám povídka líbila a zanecháte nám nějaký ten komentář. A že se sejdeme u nějaké další povídky... 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 15: