Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 6

29.01.2014 (16:15) • mmonik, TorencCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3403×

Odešel a nechal mě tu. Plnou nevyslovených otázek a strachu. Stála jsem u okna a stále pozorovala to prázdno, které po něm zbylo. Nevracel se. Srdce mi zběsile bubnovalo a nehodlalo se uklidnit. Oči mi svítily jako žárovky a já věděla, že neusnu. Tma, která zahalovala můj pokoj jako černá šála zrak, už pro mě víc tmou nebyla. Dokázala jsem se rozhlížet po pokoji a s přesností určit, kde se co nacházelo. Dokonce bych to možná dokázala i se stoprocentní přesností popsat.

Štíhlá a vysoká postava. Ruce zatnuté v pěst. Krátké vlasy, jež měl rozcuchané do všech světových stran. Jen jejich barva mi byla skryta. Stejně tak jako jeho obličej. Mohla jsem jen hádat, jaké rysy měla jeho tvář. Ostré, tvrdě řezané nebo jemné a milé? Mohla jsem jen tipovat barvu očí, kterými se na mě díval. Ale ten pocit, který jsem měla, když se na mě díval, ten jsem zapomenout nedokázala.

Začala jsem dosazovat do jeho obličeje tváře lidí, které jsem znala, ale žádný do něj nepasoval. Žádný nesplňoval můj tajný sen. Sen, který jsem vlastně ani neměla. Možná v hloubi duše jsem někoho takového znala. Člověka, který by možná do jeho proporcí zapadl, ale scházel mi tam ten jeden jediný podnět, který by ho prozradil. Vybavil se mi obličej, který bych si tam přála vidět. Tak moc jsem si přála, aby tam pasoval. Ale stále tam přebýval ten jeden jediný detail. Ten nejpodstatnější detail. Ten člověk už neexistoval.

Převalovala jsem se v posteli a nakonec se přetočila na bok. Zavřela jsem oči ve snaze zapomenout na to, co jsem viděla. Marně, protože jeho silueta byla vypálená na mé sítnici. S myšlenkou na neznámého jsem nakonec usnula.

Ranní slunce dotíralo skrz okenní rám, který osvětlovalo tak šikovně, že mi svítilo přímo do obličeje. Malou škvírkou se dovnitř dostal studený vítr, který otřásl mým tělem a já se tak zahrabala víc do peřin. Jak čas běžel, slunce otravovalo čím dál víc a já se mohla leda tak schovat pod deku. S hlasitým protestem jsem vyslyšela přání onoho dotíravého slunce a vylezla z postele. Jako první jsem se vydala zavřít to okno, které nepříjemně profukovalo. Sáhla jsem na něj a jedním tahem ho dovřela. Než jsem se stačila otočit a jít si dál po své vlastní ose, něco mě zadrželo. Byl to ten pohled z okna, který mě přikoval na místě.

Něco bylo dnes jinak. Slunce svítilo, jako by ho nic nedokázalo zastavit. Skrz okenní tabuli na mě doléhaly jeho parsky a příjemně mě hřály. Dívala jsem se na sluncem zalitou krajinu a pousmála se. Byl to den jako vystřižený z omalovánek. Sluneční paprsky se v té chvíli nedotýkaly jen země a stromů. Dotýkaly se taky mého srdce. Ten osvobozující pocit se mi zalíbil. Chtěla jsem si ho užít a zachovat si na něj památku. Rozhodla jsem se, že tenhle den nepromarním. Tenhle ne.

Rázně jsem se otočila a můj zrak padl na závěsný kalendář. Červený rámeček, který běžně ukazuje den, který právě probíhá, byl zastavený na dni dvacátého pátého června. Byl to den, kdy se můj život zastavil. Den, který tam měl zůstat navždy. Den, kdy jsem ztratila svého bratra. Natáhla jsem ruku a červený rámeček přesunula na datum dvacátého pátého října. Na ten dnešní den. Ne, v ten den jsem nezradila památku mého bratra. Ten den jsem jen dovolila, aby se můj život opět rozběhnul.

Seděla jsem u stolu a přežvykovala ten kousek suchého, tři dny starého koláče. Nemohla jsem to pozřít. Prostě nemohla. Na jednu stranu jsem mamku chápala, že prostě neměla chuť ani sílu vařit nebo péct. Chápala jsem i její nezájem o chod rodiny jako takové. Dokonce mě kolikrát i napadlo, že my už rodina vlastně ani nebyli. Snídala jsem i večeřela většinou sama. Nikdy za poslední čtyři měsíce jsem neviděla, že by si naši sedli a otevřeli si láhev vína večer u televize. Tak jako to dělávali odnepaměti. Nevzpomínám si, že bych je někdy slyšela se bavit víc jak tři věty za sebou. A ty hádky, které tu teď bývaly častěji než cokoliv jiného, se za komunikaci považovat nedaly. Uvědomila jsem si, že naše rodina se rozpadala. Jeho smrt byla jako mor, který odtrhává kousek masa za druhým, až zůstane jen kostra, která straší ve skříni. Věděla jsem, že to nebyla Tommyho chyba. Ale moje. Jenže jsem to nemohla nijak napravit.

Naštvaně jsem vstala od stolu a koláč vyhodila do koše. Talíř jsem pak uklidila do myčky. Byla plná špinavého nádobí. Jako by odrážela všechnu špínu tohohle domu. Měla jsem chuť všechno vyndat a vydrhnout to nádobí tak, až by se doslova lesklo. Naštvaně jsem práskla s dveřmi a spustila program na mytí. Otevřela jsem ledničku. V ní se nenacházelo nic víc než pár balíčku uzenin a balíček sýra. Žádná zelenina, žádné normální jídlo, nic. Sáhla jsem pro ten sýr a naštvaně s ním mrskla do koše, když jsem spatřila datum spotřeby. Nikdo si nevšiml, že už byl dávno prošlý. Nikoho to nezajímalo. Chytila mě panika. Panika, že se mi svět hroutil pod nohama. To jsem to předtím neviděla? Jak se to mohlo stát?

V té chvíli na mě znovu všechno padlo. Potřebovala jsem vypnout. Prostě na chvilku nebýt. Chtěla jsem jít nahoru, vzít si ty zpropadené prášky a zalézt do postele. Nic jiného jsem nechtěla. Najednou jsem se necítila dost silná stát tu a čelit té hrozné realitě. Čelit vlastní rodině. Vlastnímu stínu. Ty prášky tam nebyly. To jsem věděla moc dobře. A proto jsem přeběhla do obýváku a začala prohlížet všemožné šuplíky a skříňky. Někde je tu přece musel mít schované! Prostě musel! Kam jinam by je dával?! Přeběhla jsem k sedačce a projížděla ji. Byla jsem paranoidní. Schoval by je snad do sedačky?! No tak, Bello, mysli!

Přesunula jsem se až ke stolku s lampičkou. Vzala jsem za šuplík a otevřela ho. Nic. Nedalo mi to a rozhlídla jsem se po místnosti. Zrak se zasekl na baru. Přeběhla jsem k němu a otevřela dvířka. Jedna flaška, druhá flaška… Vyndávala jsem je rychle za sebou a pak to konečně uviděla. Jednu malou nepatrnou lahvičku plnou toho, co jsem teď potřebovala. Zběsile jsem dýchala, jak jsem pospíchala, abych to už měla v sobě. Ale teď, teď když stála přede mnou, jsem ji nedokázala vzít a spolknout její obsah. Nešlo to. Zvedla jsem zrak a podívala se na sebe do zrcadla, které náš bar zdobilo. Ten pohled mě vyděsil. Vyděsil mě natolik, že jsem ta dvířka rychle zabouchla, div že se tabulka se sklem nevysypala.

Projela jsem si vlasy rukou a snažila se uklidnit. Nutně jsem si potřebovala provětrat hlavu, utřídit si myšlenky. Prostě vypnout. Otočila jsem se na patě, sáhla pro mikinu, kterou jsem měla přehozenou přes opěradlo křesla, stáhla si vlasy do culíku a chtěla vyběhnout zadními dveřmi ven. Pryč z domu, pryč odsud. Ale zastavil mě ten hlas. Jeho hlas. Zběsile jsem se otočila mezi dveřmi a uviděla ho tam stát…

***

„Ať se nepřerazíš,“ ušklíbl se Tommy.

„Nebuď línej a pojď taky,“ mrkla jsem na něj, když se ležérně opíral o roh zdi a měřil si mě pobaveným pohledem. Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala ho se stejným zaujetím.

„Hmmm,“ hluboce se zamyslel. „Ne, díky,“ pronesl s hollywoodským úsměvem.

„Jako bych to nevěděla,“ usmála jsem se.

„Nechte toho, vy dva!“ okřikl nás táta. Tommy na mě vyplázl jazyk a pak rychle zmizel v útrobách domu, aby se vyhnul střetu s náčelníkem. To já takové štěstí neměla…

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem a už už se chystala opustit dům na svou čtvrteční chvilku běhání.

„Bello?“ zastavil mě Charlie. Otočila jsem se na něj s pozvednutým obočím a napjatě čekala, co z něj vyleze tentokrát.

„Myslel jsem. Teda, říkal jsem si. Prostě, dlouho jsme spolu nikde nebyli, a tak jsem si říkal, že bychom spolu mohli dneska vyrazit třeba na pizzu. Co říkáš? Ty, já a Tommy. Bude to fajn,“ vysoukal ze sebe nakonec. Na jednu stranu byl náš táta dobrej a slušnej chlap. Na tu druhou ale bylo vidět, že s námi netrávil moc času. Ale vždycky se snažil nám to alespoň zčásti vynahradit. A většinou nás utáhnul na pizzu. Věděl, že ta zafunguje vždycky.

„Ráda bych, ale co bys řekl na změnu jídelníčku?“ Nenápadně jsem poukázala na jeho rostoucí břicho.

„Nebuď drzá,“ hlesl s úsměvem a já věděla, že určitě vymyslí něco jiného. Věnovala jsem mu poslední pohled a zmizela ve dveřích jako pára nad hrncem.

Utíkala jsem jako o život. Stromy a všechno kolem ubíhalo neskutečně rychle. Bušící srdce a tlak všude po celém těle mi začaly signalizovat, že jsem uběhla už několik kilometrů. Otočila jsem se za běhu dokolečka a všimla si, že jsem byla kousek od útesu, kde jsem potkávala kluky z rezervace. Na obzor začaly padat červánky a sluníčko se zbarvovalo do ruda. Zavřela jsem oči a poslouchala šumění vln, které narážely do skal pode mnou. Po chvilce jsem otevřela oči a napadlo mě, jak to asi vypadá tam dole. Nikdy jsem se tam nepodívala. Bála jsem se, že špatně šlápnu a skončím tam dole rozpláclá na útesech. Při té myšlence jsem se ošila zimou. Jenže mi to nedalo a já se pomalu přišoupla o několik kroků blíž a mírně se naklonila. Tma nebezpečně padala a já věděla, že domů za světla určitě nedorazím.

„Bells, co blbneš?“ zakřičel Tommyho hlas. Lehce jsem zavrávorala, ale on mě chytil. Zachránil mě před možným pádem z tamních útesů, které už pojaly nejeden lidský život.

***

Doběhla jsem k útesům a zastavila se pár metrů od okraje. Po levé straně stál nejstarší strom tady ve Forks. Byl ohromný a vysoký. Květnatý a hodně listnatý. Zadívala jsem se na obzor před sebou. Byl to nádherný výhled, jenž mě úplně oslepoval, jak svým vzhledem, tak paprsky, které mi svítily do očí. Paprsky měly i hřejivé účinky na moji duši, která poslední dobou nebyla moc klidná. Přesně si vybavuji den, kdy jsem tu byla naposledy. Píchlo mne u srdce, a já si přála mít ho při sobě tak jako tehdy. Jenže on tu už nebyl. Kdybych byla neopatrná tak jako tehdy, kdo by mne zachránil? Kdo by mne strhl a vrátil mi tak další šanci na život. Život, který jsem měla mít se vším všudy… hlavně s těmi, co miluji nade vše. Jak čas ubíhal, slunce měnilo strany. Přesouvalo se z východu na západ a tím i jeho paprsky, které sice slábly, ale pořád oslepovaly.

Z mého přemýšlení mne vytrhl nepatrný zvuk, který se ozval kousek za mnou. Šramot listí a prasknutí větviček, co ležely na zemi. Otočila jsem se zády k paprskům a snažila si zvyknout na jiné světlo, ale stejně jsem nikoho neviděla.

„Haló?“ pronesla jsem do prázdného místa přede mnou. Nikdo se neozýval. Nikdo se nehnul ani o píď. Nenapadlo mne nic jiného, než to všechno ignorovat a vrátit se pohledem na tu krásu před sebou. Stála jsem proti něčemu, co jsem nedokázala identifikovat, ale věděla jsem jediné. Byl to on.

„Ahoj,“ špitla jsem a nasucho polkla. Tep se mi zvedl rychlostí blesku a dech se začal zadrhávat. Byla jsem z něj nervózní a moje tělo to dávalo najevo.

„Zdravím tě, Bello,“ zašeptal skoro neslyšně. Jeho hlas byl příjemnější, než jsem čekala. A já stále nevěděla, kdo to je. Odlesk z místa, kde se nacházel, mě doslova oslepoval a zakrýval tak celou jeho postavu. Rukou jsem si zastínila tvář, ale ani to mi nepomohlo.

Obklopený sluneční září vypadal jako anděl, který přilétl shůry. Uvnitř jsem měla zvláštní pocit. Hlas, který mi říkal, ať mu padnu k nohám, ale i druhý hlas, který mi napovídal, ať raději zdrhám na konec světa. Ale to bych nebyla já, abych utíkala.

„Povíš mi, kdo jsi?“ zeptala jsem se zpříma hlasem ne tolik jistým, jak bych si představovala. Dotyčný se přehoupl z nohy na nohu a přešel blíž ke stromu, kde ho stále skrýval odraz slunce. Litovala jsem, že nepopošel trochu víc dopředu. Trochu víc ke mně. Přesto jsem ho dál sledovala se stejným zaujetím a neztrácela naději, že přeci jen zahlédnu jeho obličej.

„Myslím, že to není důležité,“ pronesl s klidem a lehce pohodil rukou. Chvílemi mi připadal jako naprogramovaný stroj k určitým úkonům, ale druhá myšlenka to zavrhovala, protože to byl přeci jen člověk.

„Ty mě sleduješ?“ Sklopila jsem oči a dívala se k zemi.

„Co když ano?“ promluvil jemnějším hlasem a já zvedla zrak zpátky na něj.

„Pak je mi jasné, že nejsem sama.“

„Nikdy,“ zazněl jeho hlas, který se mi následně ozýval v uších jako ozvěna.

Byla jsem nedočkavá, chtěla jsem vědět, kdo to je a proč se s ním cítím tak, jak se cítím. Nenapadlo mě nic jiného, než k němu udělat pár drobných krůčků, abych mu byla blíž, abych mu mohla pohlédnout do obličeje. Chtěla jsem vědět, kdo vyhledává moji přítomnost. Kdo touží po mé osobě.

„Prosím…“ zvedl dlaně vzhůru a naznačil mi tak, abych stála. Abych se zastavila. „Zastav se.“ Připadalo mi, jako by zkoprněl. V jeden moment mi připadal jako socha, kterou právě vytesali do kamene.

„Chci vědět, kdo jsi. Chci vidět tvoji tvář…“ Natáhla jsem dlaň směrem k jeho obličeji a on se ani nepohnul. Stáhla jsem ruku zpět.

„Jestli to opravdu chceš vědět, pak musím odejít. Vrátím se až tehdy, kdy to chtít nebudeš. Protože dokud to chtít nebudeš, můžu zůstat…“ Vyděšeně jsem ho sledovala. Rychle jsem se snažila zpracovat jeho slova a dát jim význam, který mi unikal. Pak jsem pohlédla na zem a jedno si uvědomila. Musel zůstat.

„Nechci zůstat zase sama. Nemůžu…“ zašeptala jsem a couvla zase o několik kroků zpátky. Bylo mi zvláštně, když to vyslovil. Ucítila jsem zase tu prázdnou díru uvnitř sebe. Tu známou díru, která zela prázdnotou, ale on ji záhadným způsobem začal zacelovat.

Zpovzdálí se něco ozvalo a keř se následně pohnul, otočila jsem se tím směrem, ale nic tam nebylo. Když jsem se pohledem vrátila k dotyčnému, nebyl tam ani on. Píchlo mě u srdce.

„Uvidíme se ještě?“ zavolala jsem do tiché a tmavé noci, která pohlcovala temný les. V mém hlasu byl náznak zoufalství a beznaděje. Můj hlas se rozplynul doztracena a s tím i odpověď, jež nepřišla.

Otočila jsem se zpátky k útesu a pousmála se. Něco uvnitř mě mi říkalo, že se vrátí. Že ho znovu uvidím. Stačilo přece jen dodržet jeho podmínku. A já už teď věděla, že udělám cokoliv, jen aby zůstal.

Jako opařená z nastalých událostí jsem se dobelhala domů a hlavou se mi přehrával celý rozhovor znova. Přemýšlela jsem, co se vlastně stalo. Co jsem vlastně viděla. Otevřela jsem potichoučku dveře, ale k mému údivu doma nikdo nebyl. Klíče v zámku nebo kabáty na věšáku. Nic. Po dlouhé době jsem byla doma sama.

Rozsvítila jsem světlo u sebe v pokoji a bylo mi jasné, že se dneska už neukáže, tak jsem popadla věci na spaní a zaplula do koupelny. Tam si napustila horkou vanu a uvolnila se. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a přemýšlela o všem možném i nemožném, ale voda už začala být studená a já cítila, jak se do mě dává zima. Rozhlédla jsem se kolem sebe a sáhla po osušce, kterou jsem omotala kolem sebe.

Přešla jsem k zrcadlu a jedním tahem setřela zamlžené sklo. Podívala se na sebe a pousmála se. Chtěla jsem se obléct, když světla z ničeho nic zhasla a já byla v tu ránu slepá.

Šátrala jsem po vypínači, ale absolutně nereagoval, ať jsem ho mačkala, jak jsem chtěla. Nahmatala jsem kliku od dveří a vyšla z koupelny rovnou do svého pokoje. Přeci jen tam bylo víc světla než kdekoliv jinde, ale zase ne tolik, abych viděla, kam šlapu.

„Auuu,“ zavýskala jsem, když jsem se kopla malíčkem o stůl. V ten moment jsem uslyšela ten mně tolik známý zvuk. Usmála jsem se do temnoty noci a moje srdce zaplesalo. „Věděla jsem, že přijdeš,“ pronesla jsem a s očekáváním ho vyhledávala. Obrysy už dostávaly svá jména a já se začínala lehce orientovat.

„Přišel jsem si pro tvoji odpověď,“ proťal to ticho, které bylo chvilkami neúnosné. Křeslo jemně zavrzalo a já věděla, že vstal a šel ke mně. Ucítila jsem chlad, který vyprovokoval chvění po celém mém těle. Silueta, která stála před tím kousek od okna, se přesunula blíž ke mně.

„Jaká je tvá odpověď, Bello?“ zeptal se znova a vzal mě za ruku. Jeho dotek byl hebký jako nic na světě a zároveň tak chladný, až mě zamrazilo.

„Nechci o tebe přijít,“ vydechla jsem potichu, aby mě slyšel jen on. Zvedla jsem k němu zrak a dívala se do míst, kde byl jeho obličej.

„Pak nikdy neodejdu," vydechl a jeho chladný dech se zarazil o mou tvář. Přivřela jsem oči a v ten okamžik ucítila jeho rty na mých.

Máme tu další díl. Povídka se nám zase trochu pohne. Už jen tím, že neznámý je na světě. :-) Konečně, řekla bych.

Co na povídku říkáte? Jaké jsou Vaše myšlenky? Zatímco si Vy můžete vychutnat 6. kapitolu, my s Torenc pilně pracujeme na kapitole 7, kde se určitě můžete opět těšit na našeho "tajemného" pozorovatele a spoustu dalších okolností, které se tam udějí. :-)

Děkujeme za komentáře a tešíme se na Vaše další reakce.

Váš Mmoník a TorencCullen

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), TorencCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 6: