Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 7

12.02.2014 (21:45) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3431×

Další ráno. Další mizerný den bez něj. Šedé a sychravé ráno, jež dokonale vystihovalo mou mizernou náladu. Po čtrnácti dnech jsem přestala doufat, že ještě přijde. Každý večer jsem na něj čekala a nepřestávala doufat, že přece jen přijde. Byl tu. Cítila jsem ho. Políbil mě… Každý večer se pro mě stával zklamáním. Marně jsem na něj čekala. A marně jsem si nalhávala, že tu skutečně někdo byl. Bylo možné, že bych si ho vysnila? Byla to vlastně vůbec skutečnost? Nebo si se mnou takhle nechutně zahrávalo mé podvědomí? Byl to opravdu jen sen?

Při pohledu na budík mi došlo, že bylo na čase co nejdřív vyrazit do školy. Znechucená a posmutnělá jsem vylezla z postele a pustila se do příprav.

„Ahoj,“ broukla jsem do kuchyně, kde se motali naši.

„Dobré ráno. Budeš snídat?“ zeptala se mamka, ale otázka to ve skutečnosti nebyla. Věděla jsem, že tu bez tak nic poživatelného nebylo. Jako každé ráno.

„Ne, díky. Stačí mi tohle,“ zvedla jsem jablko z košíku na ovoce a poukázala na něj.

„Fajn,“ ubroukla a dál se věnovala skládání nádobí do myčky. Nechtěla jsem se tu dál zdržovat. Ovzduší tu nebylo zrovna nejčistší a já nechtěla být příčinou dalšího kalení vody. A tak jsem se otočila s tím, že raději půjdu.

„Bello?“ dohnal mě otcův hlas. Zastavila jsem v chodbě a otočila se.

„Paní Marxová, víš, Elen od nás ze stanice...“ Čekal, jestli si uvědomím, o kom mluví. Jak bych mohla zapomenout. „Tak Elen mě prosila, jestli by sis zase neudělala čas a nedoučila její Camilu biologii.“ Zůstala jsem stát. Tohle nebyla vhodná doba. Nebyla na to příznivá ani moje nálada. Kdysi mě to možná i bavilo. Ale teď? Teď jsem na to neměla. Nervózně jsem si projela vlasy rukou a chvilku se zadívala na zem. Přece jsem nemohla napořád zůstat ve svém pokoji a čekat na člověka, který byl možná jen výplodem mé fantazie. Zvedla jsem pohled a podívala se na Charlieho. Stál zpříma a ruce měl zapřené o boky. Sledoval mě pohledem, který říkal, že absolutně nevěděl, co dělá. Ale risknul to.

„Dobře, tati,“ souhlasila jsem.

„Děkuju ti, holčičko,“ pohladil mě po mé paži a jemně ji na konci zmáčkl.

„Musím do školy,“ řekla jsem, když jsem ucítila zaštípání v očích.

„Pěkný den a nezapomeň, že dnes máš tu schůzku u doktorky Braunové.“ Jak jsem mohla zapomenout?! Dál jsem na něj nereagovala. Otevřela jsem dveře a rychle pospíchala do auta, kde nikdo nemohl vidět, že hráz mých slz se protrhla.

***

„Myslíte, že už magořím?“ zeptala jsem se zpříma. Hlavu jsem lehce zaklonila, ale stále jsem na ni viděla.

„Slovo magořit, Bello, v našem slovníčku pojmů ani neexistuje,“ usmála se doktorka Braunová.

Doktorka Braunová byla starší žena s úzkými černými brýlemi. Měla tmavě hnědé vlasy střižené na mikádo. Nosila většinou světlé halenky a úzce střižené sukně. A přes své oblečení měla vždycky přehozený dokonale vyžehlený bílý plášť. Její oči měly temně hnědou barvu a přes sklo brýlí vypadaly daleko větší, než ve skutečnosti byly. Přesto v nich bylo něco, co mi našeptávalo, že jí můžu věřit.

„Řekni mi, co si o tom ve skutečnosti myslíš ty, Bello?“ Nervózně jsem si žmoulala prsty na rukou a s povzdechem jsem sklopila zrak.

„Myslím… Já vlastně ani nevím, co si myslím,“ řekla jsem smutně a opřela si rezignovaně hlavu.

„Ale no tak, Bello. Vím, že o tom přemýšlíš. Pověz mi svou teorii.“ Párkrát jsem zamrkala a zhluboka se nadýchla.

„Myslím si, že mi to dělají ty prášky,“ řekla jsem a rychle se podívala na doktorku, abych z jejího výrazu poznala, co ona na to. Její pokerová tvář mi ale neřekla nic. Jen se posunula na svém křesle trošku níž a přehodila si nohu přes nohu.

„Neříkala jsi, že ty prášky nebereš už delší dobu?“

„Fajn, tak co chcete slyšet? Že jsem teda blázen, který si představuje člověka, který ve skutečnosti neexistuje?! Dobře tedy, asi jsem se zbláznila, paní doktorko!“ křičela jsem a rozhazovala u toho rukama. Jasně že jsem ty prášky nebrala. Jak bych mohla! Nechtěla jsem je brát! Chtěla jsem tátovi dokázat, že na nich nejsem závislá! Že žádný problém nemám!

Doktorka Braunová na můj náhlý výlev emocí nijak nereagovala. Vždycky říkala, že nejlepší je na takový nával emocí nereagovat. Dokud si pacient neuvědomí, že ona je tu pro něj.

„Prostě jsem blázen,“ zašeptala jsem a složila hlavu do dlaní. „Dáte mi na to nějaký prášky, doktorko?“ ptala jsem se a rukama si protírala obličej.

„Podívej se na mě, Bello,“ vyzvala mě. Složila jsem ruce do klína a zvedla k ní pohled.

„První známka toho, že nejsi blázen, je to, že to o sobě tvrdíš. Pamatuj si, že blázen o sobě nikdy neřekne, že je blázen,“ usmála se na mě. Utřela jsem si rukou koutek oka, které mi začínalo nepříjemně slzet.

„Tak, tohle jsme si vysvětlily. A teď mi řekni, co si opravdu myslíš.“ Zhluboka jsem se nadýchla a poposedla si v křesle tak, aby mi bylo pohodlněji.

„Myslím si, že jsem osamělá. Myslím si, že mi Tommy chybí natolik, že jsem si vymyslela někoho, abych tady na to nemusela být sama. Jsem tady prostě sama. A neumím se s tou samotou poprat,“ řekla jsem tichým hlasem, ale přesto to bylo slyšet. V její ordinaci bylo vždycky takové ticho, aby pacienti mohli slyšet vlastní myšlenky. 

„Ten kluk, ten, co ho vídáš. Jak vypadá? Vypadá jako Tommy?“ zeptala se mě se zájmem a trochu se ke mně naklonila.

„Ne, nevypadá jako Tommy,“ kroutila jsem nesouhlasně hlavou a v duchu si snažila vybavit tu jeho postavu.

„A jak tedy vypadá, Bello?“ podívala jsem se na ni a chvíli na ni bezmyšlenkovitě zírala.

„Je vysoký, štíhlý a má srandovně rozcuchané vlasy do všech stran,“ pousmála jsem se při vzpomínce na něj.

„Usmála ses,“ konstatovala doktorka.

„No a?“ nerozuměla jsem tomu. Nebyla to snad ona, kdo mi říkal, že tím Tommymu přece neublížím?

„Nepamatuji si, že bych tě viděla usmát se nad něčím jiným než nad vyprávěním o Tommym,“ vysvětlila. Zaraženě jsem se na ni dívala a ona mi pohled opětovala se stejnou intenzitou.

„Jak se jmenuje?“ chtěla vědět okamžitě.

„Já nevím,“ přiznala jsem.

„Nevíš, jak se jmenuje? A odkud ho znáš?“ ptala se s velkým zájmem.

„Vždyť jsem vám říkala, že nevím. Prostě, najednou byl tam. V mém pokoji.“

„Takže jsi ho nikdy před tím neviděla? V obchoďáku, někde na ulici?“

„Já nevím. Neznám jeho tvář,“ vysvětlila jsem.

„Tys ho tedy neviděla? Myslela jsem…“ ptala se a teď vypadala i ona zmatená.

„Neviděla jsem jeho tvář. Vždycky tam je taková tma. Neměla jsem šanci ho zahlédnout. Znám jen jeho siluetu. Jeho hlas.“

„Takže jste spolu mluvili?“

„Ano. Vlastně ano, mluvili.“

„O čem jste spolu mluvili? O Tommym? Říkala jsi mu o Tommym?“

„Ne. Řekla jsem mu, že chci vědět, kdo je. A on mi řekl, že potom tedy musí odejít,“ zarazila jsem se. Doktorka mě se zájmem sledovala.

„A ty? Cos udělala ty?“

„Dál jsem na něj nenaléhala. Já…“

„Bála ses, že odejde. Tak jako Tommy odešel,“ dopověděla za mě tu bolestnou pravdu.

„Strašně mi chybí,“ vyhrkly mi slzy. „Strašně mi chybí,“ zopakovala jsem a zběsile si utírala obličej, jako by mě ty slzy pálily.

„A teď, když tam byl on. Věděla jsem, že tam někdo byl,“ vysvětlila jsem a uslzeně na ni mžourala, „protože se děly věci, které normální nebyly. Píšu Tommymu dopisy. Tak jak jste mi poradila,“ řekla jsem. Musela jsem to ze sebe dostat. „A myslím, že on ty dopisy čte. A přesto tam dál zůstával. Najednou jsem se necítila tolik sama. Protože jsem cítila, že tam se mnou někdo je. Někdo, komu na mně záleží.“

„Přestože víš, že to není Tommy.“

„Přestože vím, že to není Tommy,“ souhlasila jsem a slzy se mi nezadržitelně valily z očí.

„To je v pořádku, Bello,“ konejšila mě a natáhla ke mně ruku s kapesníčky. Pár jsem jich vytáhla a snažila se uklidnit.

„Tommy tu není a ty nemůžeš udělat nic, abys to zvrátila. Nemůžeš být celý život sama a takhle se trápit. Je dobře, že zase cítíš to, co cítíš. Protože, Bello, ty můžeš žít a smát se a radovat se, přestože Tommy už nemůže. Ale ty se musíš radovat i za něj. Vždycky tu bude s tebou. V tvých vzpomínkách, v tvém srdci. A on to bude prožívat s tebou.“

„Já vím. Tohle mi opakujete pokaždé,“ řekla jsem a konečně přestávala smrkat a fňukat.

„Jen prostě…“ složila jsem ruce do klína a dívala se před sebe. „Je to bez něj tak strašně těžké.“

„Já vím, Bello. Ale musíš mi věřit, že časem, časem se všechny rány zahojí.“

„I když zůstanou jizvy?“ zeptala jsem se.

„I když zůstanou jizvy, které nám budou připomínat, kdo jsme a co jsme prožili a udělají nás lepším člověkem,“ usmála se. Opřela jsem si hlavu o opěrátko a snažila se představit si den, kdy to nebude tolik bolet. Den, kdy mi Tommy bude chybět alespoň o trochu míň. A pak mi došlo, že tenhle den nikdy nenastane. Ale že možná se s tím časem naučím žít.

„Tak, a teď mi pověz, co bylo dál. Říkala jsi přece, že to nebylo naposled, cos ho viděla…“

„Ten večer přišel znovu. Ke mně domů. Seděl tam, v mém křesle a čekal, než vyjdu z koupelny. Vlastně, donutil mě tam odsud vyjít. Světla v domě totiž zhasla…“ usmála jsem se při vzpomínce na mé srdce v krku a následnou úlevu, když jsem uviděla obrys jeho ptačího hnízda, co měl místo vlasů.

Podívala jsem se na doktorku, která mě se zájmem poslouchala a lehce se pousmívala, když viděla, s jakým nadšením o něm mluvím. Chtěla jsem se krotit a nepřehánět, ale nešlo mi to. A ona mě svým milým úsměvem pobízela dál ve vyprávění, až jsem jí řekla úplně všechno, včetně našeho polibku a jak neskutečně jsem se při něm cítila. Jako bych byla milována.

Seděla jsem uprostřed postele a okolo sebe měla rozházené učebnice a sešity do školy. Notebook na mých kolenou byl už zavařený. Na poslední chvíli jsem dodělávala esej do literatury. Celý večer strávený v období druhé světové války nebyl zrovna večer, který bych si představovala. Ale nic jiného mi nezbývalo. Zítra byl termín odevzdání a já rozhodně neměla v plánu se na to vykašlat.

Neohrabaně jsem sáhla po jedné knížce, kterou jsem měla položenou nejdál ode mě. Nedosáhla jsem na ni, a tak jsem se ještě víc natáhla, ale bylo pozdě, protože už letěla k zemi. Hrklo ve mně hned jak jsem uslyšela tu ránu, kterou vydala při dopadu. Světla zhasla a já stočila pohled na okno v mém pokoji, které se náhle s dost podobným rámusem otevřelo…

***

Vyletěla jsem do sedu. Mžourala jsem do tmy a srdce mi bušilo o sto šest. Tohle se stává, když vás z celkem spokojeného spánku náhle vytrhne taková rána.

„Co to –“ vyjekla jsem vyděšeně.

„Psst!“ zasyčel Tommy a jako hromotluk se rval do mého okna. Nebyla to taková sranda, jako když lezl dolů. Nahoru to šlo daleko hůř. „To jsem já,“ zašeptal a opatrně za sebou zavíral okno.

„To mi došlo,“ promnula jsem si obličej a pak si se zaskučením lehla. Deku jsem si pro jistotu přehodila přes hlavu, kdyby v tom bordelu chtěl pokračovat.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal a plížil se k mé posteli. Rezignovaně jsem stáhla deku z obličeje a nedůvěřivě se na něj zadívala.

„Stalo se. Nehledě na to, že jsi tím rámusem vzbudil tak půlku města,“ zakřenila jsem se. Chtěla jsem spát, ne si povídat, a už vůbec jsem nechtěla, aby mě budil. Vždyť jsem měla tak krásný sen…

Chytil mě za nohu a zatáhl za ni. Sjela jsem níž v posteli a protestně zakopala nohama, aby mě pustil. Nesnášela jsem, když tohle dělal.

„Pusť!“ zasyčela jsem.

„Buď zticha, vzbudíš naše,“ zašeptal, teď už blíž u mě, „a posuň se,“ strčil do mě.

„Jdi do svý postele, Tommy,“ vztekala jsem se, ale posunula se. Sundal si boty a pak se natáhl vedle mě. Majetnicky jsem vytáhla kus deky zpod něho, rozhodnutá se o ni nedělit. Ale Tommy nejevil zájem o to se přikrýt. Ležel na ní a ruku si ležérně složil pod hlavu. Něco s ním bylo jinak. Lehla jsem si na bok a dívala se na něj. Když po chvilce zaregistroval můj upřený pohled, pousmál se.

„Co?“ zeptal se pobaveně.

„Čekám, kdy mi řekneš, co se stalo.“ Natočil hlavu na mě a oči mu skrz tmu v pokoji plály.

„Dneska jsem hodně přemýšlel,“ začal.

„Nepovídej!“ usmála jsem se. Zpražil mě pohledem a já sklopila zrak s tím, že už budu mlčet.

„Přemýšlel jsem a rozhodl se, že vezmu to stipendium na Floridě,“ řekl a jeho slova mi zazněla v uších jako otravná hudba, kterou hrajou stále dokola. Vyděšeně jsem se nadzvedla a nespouštěla z něho zrak, přestože jsem si nebyla jistá, jestli to byl on, koho jsem v tu chvíli viděla. Spíš to byla mapa Ameriky a dlouhá červená čára, která značila trajektorii z Forks k místu, které se jmenovalo Florida. Děs mi projel tělem, jako by mě nakopl elektrický proud.

„Já… Myslela jsem, že jsme se všichni dohodli, že vezmeš ten Seattle,“ koktala jsem. Nebyla jsem schopná polknout, natož ze sebe něco dostat.

„Já vím, Bells,“ řekl posmutnělým hlasem.

„Ale… To přece nemůžeš. Víš, jak je Florida daleko? To přece –“

„Bello, ze všech těch dobrých kluků si vybrali mě. Mě! Chápeš to? Ne Dennyho, ne Alexe, ne Samma, mě! Prostě není fér říct ne jen proto, že mě táta chce mít blízko a pod neustálým dohledem.“

„Ale to přece není jen o tátovi, Tommy. Co máma? Co Jessica? Co já?“ Hlas se mi při posledním slově zlomil, že jsem ani nevěděla, jestli ho zaregistroval. Naklonil se ke mně, aby na mě líp viděl. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem chtěla, aby na mě teď koukal. Protože v mé tváři mohl vyčíst spoustu emocí, které by se mu nemusely líbit.

„Je to otázka dvou let, Bells, než se ke mně přidáš. A já ti tam budu držet místo,“ slíbil.

Chtěla jsem protestovat, ale pak jsem si vybavila jeho obličej, když se vrátil s tím, že mu přišla nabídka z Floridy. Dobře jsem si ho pamatovala. Byla to tvář vítěze. Konečně se mu v životě povedlo něco, s čím neměl náš otec nic společného. Byl v tom sám. A dokázal to. Najednou jsem se zastyděla. Měla jsem ho přece v jeho kariéře podporovat. Byla jsem jeho rodina a to rodiny dělají.

„Takže pláže a věčné léto místo lesů a deště?“ pousmála jsem se. Chtěla jsem ho podpořit. Musela jsem. Tohle byl jeho život. Jeho volba.

„V plavkách ti to bude slušet,“ usmál se a dloubnul do mě. Musela jsem se smát, i když mi z té představy nebylo zrovna dobře. Ale to, že mě do toho počítal, bylo něco, co mě hřálo u srdce.

„Takže pořád my dva?“ zeptala jsem se nejistě.

„Vždycky to budeme my dva, Bells,“ smál se a přetočil se zase na záda.

„Myslím, že se má Florida na co těšit. Budou mít jednoho z nejlepších hráčů Ameriky,“ usmála jsem se a přehodila přes něj jednu ruku. Chytil ji tou svou.

„Jsem na tebe pyšná, Tommy,“ zašeptala jsem, než jsem zavřela oči a ztratila se ve spánku.

***

Vyjekla jsem, když se objevila jeho postava. „Myslela jsem, že už nepřijdeš,“ vyčetla jsem mu.

„Nemohl jsem.“ Nebylo to vysvětlení, které bych po dvou týdnech očekávala. Ale bylo očividné, že nic lepšího nedostanu.

Zavřela jsem notebook, který jediný svítil do tmavého pokoje. Dala jsem ho na stranu a stejně tak i zbytek sešitů, knížek a všech těch krámů, co jsem tu měla. Za celou tu dobu se nepohnul.

„Děje se něco?“ chtěla jsem vědět. Z jeho pohledu jsem byla nervózní.

„Chyběla jsi mi,“ vydechl s takovou bolestí, jako by to říkat neměl. Sklopila jsem zrak a dívala se na postel.

„Chvilku jsem si myslela, že nejsi skutečný. Že jsem se už ze všeho zbláznila,“ řekla jsem pravdu. Jemu jsem nechtěla lhát. Nechtěla jsem předstírat, že je něco jinak, než ve skutečnosti bylo. Měla jsem zvláštní pocit, který mi říkal, že on by to stejně poznal. A nebyl by rád.

„Ty nejsi blázen, Bello,“ vyslovil se stoprocentní jistotou. Jistotou, kterou jsem mu z duše záviděla. Pootevřela jsem pusu a zírala na něj skrz tmu, která všechno zahalovala. „Jen… Trpíš,“ vydechl. Co on věděl o utrpení? Co on o tom věděl? Posunula jsem se na kraj postele a posadila se.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala.

„Chtěl jsem tě vidět. Potřeboval jsem tě vidět,“ nepohnul se. Ani jednou. Proč tam tak stál? Bál se mě snad?

„Čekala jsem na tebe každou noc. Každou,“ zopakovala jsem a nevynechala zlost, kterou jsem při tom cítila.

„Já vím,“ přiznal.

„Víš? Jak to můžeš vědět? Ty nevíš vůbec nic…“ řekla jsem a svěsila hlavu. Nechtěla jsem takhle vyvádět. Proč jsem to dělala? Chtěla jsem snad, aby odešel? Ne, nechtěla!

„Vím, že trpíš, Bello.“ Jeho hlas zněl příjemně a melodicky a moje jméno z jeho úst plynulo tak lehce, jako by ho měl vyslovovat pořád dokola.

„Vím, že jsi ztratila bratra. Vím, že si myslíš, že je to tvoje vina,“ zarazil se, když jsem k němu zvedla pohled. „Ale není,“ vydechl. Chtěla jsem ho vyhodit. Chtěla jsem, aby tady nebyl. Nechtěla jsem s ním o tom mluvit. S nikým. Chtěla jsem tu být sama. Ale nemohla jsem. Seděla jsem jako přikovaná a na nic se nezmohla.

„Vím, jaké to je myslet si, že jsi o všechno přišla. Znám ten pocit, při kterém jsi ztracená. Kdy víš, že je všechno stejné, ale pro tebe je všechno jiné. Vím, jaké to je dívat se do tváří lidí, které bys měla znát, ale ty už je dál nepoznáváš. Vím toho až příliš, Bello.“ Nevím, kdy přesně jsem si stoupla. Zato vím, že pohled jsem z toho člověka naproti mně nespustila.

„Já…“ chtěla jsem na to něco říct. Opravdu chtěla, jen jsem nemohla najít ta správná slova. Konečně se pohnul. Udělal krok ke mně.

„Ale už nejsi sama. Jsem tu a budu tu napořád.“

Zbýval mu udělat jediný krok, po kterém by stál u mě. Podívala jsem se mu do očí, které vypadaly jako temnota sama. Ale neděsily mě. Možná že jsem v té chvíli ztratila hlavu. Možná že jsem si zahrávala s něčím nebezpečnějším, než bylo samotné peklo. Možná jsem jen potřebovala jeho blízkost víc než on tu moji.

Udělala jsem ten krok a přistoupila k němu. Sálal z něho chlad, ale na mé rozhicované tělo to bylo jako balzám. Zvedla jsem bradu a očima hypnotizovala jeho krásně vykrojené, plné rty. Jazykem jsem si navlhčila spodní ret a pak ho jemně skousla. Sledoval mě a jeho tělo se napětím chvělo. Chtěl mě tak zoufale jako já jeho. Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho ramene. Jemně jsem sjela po jeho paži až ke dlani. Jeho tělo bylo pevné a vypracované. Srdce mi zběsile utíkalo. K němu. Zvedla jsem bradu a přitiskla se na jeho rty. Měl je pootevřené, čekaly na mě.

Jeho ruku jsem mu dala na svůj zadek a pak ho objala kolem krku. Jeho polibek byl tvrdý a nekompromisní. Líbilo se mi to. Jeho stisk zesílil, když jsem se chtěla odtáhnout. Nedovolil mi to. Povolila jsem a přitiskla se k němu ještě víc.

Své rty jsem k těm jeho tiskla tak silně, až to občas zabolelo. Nepřestávala jsem. Chtěla jsem ho tak moc, že mi všechno okolo bylo úplně jedno. Zdál se mi ledový a já ho zatoužila rozehřát. Chtěla jsem ho zahřát svým vlastním tělem. Chtěla jsem, aby mě chtěl víc než já jeho. Ale žádný podnět z jeho strany nepřišel.

Přitvrdila jsem a začala být naléhavější. Netrvalo moc dlouho a nejen jeho ruce ale i jeho postoj povolil. Začal mi polibky vehementně oplácet. Byl opatrný. Byl rozhodnutý mi neublížit. Ale jeho naléhavější a hladovější doteky ho prozradily.

Nepatrně jsem couvla k posteli. Ani o milimetr se ode mě neodtáhl. Dál si mě držel na svém těle, které mě teď až děsivě pálilo. Naše polibky začaly nabírat na intenzitě. Potřebovala jsem se nadýchnout. Byl nekompromisní, což se mi líbilo. S pohledem na něj a hlasitým dechem jsem padla na postel. On zůstal stát. Pohlcovala ho temnota, kterou jsem teď vítala víc než kdykoliv jindy.

„Půjdeš ke mně?“ pobídla jsem ho, celá rozvášněná. Začala jsem svlékat svoje šaty.

Sledoval mě a netrvalo moc dlouho, než se přiblížil. Jeho dech na mém nahém těle působil tak chladivě, až mě to rozpalovalo doběla. Seděla jsem schoulená na posteli a čekala na jeho reakci. Po několika vteřinách se pohnul, ale svůj pohled ze mě nespouštěl. Jak se přibližoval, pomáhal mi z oblečení a na každé volné místo mi vtiskl polibek. Malinko tvrdší, než jsem byla zvyklá, ale líbilo se mi to a chtěla jsem víc. Přešel k dalšímu tahu, a to že se na mě pomalu položil a hladil moje stehna. Jemně je svíral v dlaních. Líbal můj obličej i krk, který se pod náporem jeho dechu zachvěl. Cítila jsem, jak se jeho rty pousmály a já slastí zavřela oči. Pohlcovala ho temnota, kterou jsem teď vítala víc než kdykoliv jindy. Dávala mi možnost být uvolněná a spontánní. V hlavě mi nestrašily žádné nehezké myšlenky, vlastně tam nebylo nic. Žádné výčitky svědomí, žádné bariéry z naučených konvencí. Byla to výhoda, která mi dávala volnost. A poprvé v životě jsem si ji dosytosti užívala. Neměla jsem strach ze zítřka, nebo co by si o mně pomysleli lidi. Pro mě nebyl žádný zítřek. Byl to jen on, já a naše temnota.

Můj dech se začal stupňovat a jeho chtíč ještě víc, když malinko nadzvedl můj zadek, konečně jsem pocítila to chvění, které jsem měla jen jednou za svůj život. Slastný konec něčeho úžasného a zároveň tajemného. Srdce mi pumpovalo na nejvyšší obrátky a adrenalin mi koloval tělem. Lehl si vedle mě a já se k němu přitiskla. Objala jsem ho jednou rukou a hlavu si položila na hrudník, který se ještě v návalu jeho doznívající rozkoše zvedal. Po chvilce se naše těla začala uklidňovat a nabírala stejný rytmus. Bylo to, jako bychom na okamžik splynuli v jedno. Ani jeden z nás nepromluvil. Ani jeden z nás nechtěl pokazit ten nádherný okamžik. Když mě svou rukou objal okolo ramen a vtiskl mi polibek do vlasů, usmála jsem se. Věděla jsem, že on to cítil úplně stejně. Bylo to pro něj stejně důležité jako pro mě. S tím úsměvem na rtech jsem poprvé naprosto klidně a bezpečně usnula.

Když jsem se ráno probudila s ranním rozbřeskem… On tam se mnou už nebyl.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 7: