Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 8

08.05.2014 (10:45) • mmonik, TorencCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3015×

„Sakra! Sakra! Sakra!“ nadávala jsem nahlas a kopala při tom zběsile do gumy od auta. Byla prázdná. Ráfek se krčil úplně na zemi a pneumatika pod ním vypadala jako balónek, který právě vypustil vzduch. Jenže jsem věděla, že prázdná guma nebylo to, co mě dneska tak strašně naštvalo. Jen jsem si potřebovala vybít zlost.

„Zasrané auto!“ Kopla jsem do něj tak, že se auto lehce zhouplo. Alespoň jsem věděla, že tlumiče fungujou. Rezignovaně jsem se opřela a pomalu rozdýchávala svůj hněv a momentální zuřivost, protože i ta uměla dát člověku zabrat. Nemohla jsem pochopit, proč odešel. Proč se mnou nezůstal.

„Bello?“ vytrhl mě z myšlenek známý hlas. Očima jsem zabloudila na silnici. Stálo tam oprýskané BMW, tmavě ladící k jeho stylu. Otevřeným okýnkem byla slyšet hudba, kterou dotyčný právě poslouchal. Jacob Black. V celé jeho kráse a úsměvem od ucha k uchu. Zamračeně jsem ho sledovala a v duchu přemýšlela, co tady dělal.

„Potřebuješ svézt?“ zeptal se mile a hlavou pohodil k mému náklaďáčku. Natočila jsem se k němu a očima znovu zkontrolovala tu prázdnou gumu. Jestli jsem chtěla do školy dojet včas, Jacob byl momentálně ta správná volba.

„Jo,“ broukla jsem a z auta vytáhla svou tašku. Na nic jsem nečekala a nastoupila k němu.

„Blbej den?“ Zatáhla jsem za pás a připoutala se.

„Hm,“ zamručela jsem a hlavu natočila k okýnku, aby pochopil, že jsem neměla zájem se bavit.

„Takže…“ proťal po chvilce to hrobové ticho.

„Jezdíš kolem nás často?“ vypálila jsem svou otázku dřív, než stačil říct cokoliv jiného. Pootevřel pusu a vyvaleně se na mě podíval. Nejspíš jsem ho nachytala, protože nevěděl co říct. Změřila jsem si ho pohledem. Jeho tvář, jeho krk, jeho hruď, jeho ruku, která se líně opírala o řadicí páku. Ještě teď jsem si vybavovala jeho doteky a hladkou dlaň, která jezdila po mém těle. Ne, tahle ruka to být nemohla. Vypadala daleko drsněji a nejspíš i byla.

„No?“ vybídla jsem ho a snažila se stočit zrak jinam. Nechtěla jsem, aby si mého zírání všiml.

„Vlastně jo. Když mám cestu kolem,“ koktal a nervózně přehmatával na volantu.

„Dneska jsi měl cestu kolem?“ upřeně jsem se na něj dívala a byla si jistá, že poznám, jestli mi zalže.

„Ne, ale –“

„Tak co jsi u nás dělal, Jaku?“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku.

„Já...“ kmitl ke mně pohledem a pak hned zase k silnici. „Podívej se, Bello. Chtěl jsem jen vědět, že jsi v pořádku. Tu a tam za tebou zajdu.“

„Nikdy jsem tě neslyšela zaklepat,“ vypíchla jsem to podstatné.

„Nikdy jsem nezaklepal,“ přiznal a já se na chvíli podívala z okýnka. „Odpoledne bych ti mohl pomoct s tou gumou,“ nabídl mi.

„Dobře. Díky,“ hlesla jsem, ale dál se na něj nepodívala. Do školy jsme dorazili mezi posledními. To také značilo to zaplněné parkoviště před námi. Ale pořád jsme měli dost času do zvonění.

„Bello, já vím, že asi není ten nejvhodnější čas, ale říkal jsem si, jestli bys se mnou –“

„Máš pravdu, Jaku,“ skočila jsem mu do řeči, „není ten nejvhodnější čas. Ale bohužel si nejsem jistá, jestli někdy vůbec takový nastane,“ utnula jsem ho.

„Já vím, že Tommy –“

„Ty o Tommym nevíš vůbec nic. Ani o mně nic nevíš a tak to i zůstane. Děkuju ti za odvoz,“ ukončila jsem to rázně a s vystoupením z auta praštila dveřmi. Jake se za mnou díval, cítila jsem jeho pohled. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Stejně tak, jako jsem v duchu zatlačila do kouta myšlenky na to, že onen tajemný beze slova zmizel. Že jsem mu nestála ani za to, aby se rozloučil.

Hodiny ve škole byly dlouhé a nudné. Nikdy jsem si to neuvědomovala. Vždycky jsme měli plné ruce práce s tím naplánovat si náš volný čas, vymýšlet blbosti a domlouvat se. Až teď, když jsem v lavici seděla tiše a o samotě, jsem pochopila, jaká mučírna dokáže škola být. Bez kamarádů, bez srandy, bez Tommyho to už byla prostě jen škola. Prázdná, nudná krabice, která postrádala naprosto všechno potřebné k obyčejnému přežití školních let.

Seděla jsem opřená o židli s rukama složenýma v klíně. Dívala jsem se z okna na strom, který stál hned pod okny. Na to, jak si s jeho listy pohrával vítr. Nevnímala jsem hodinu literatury tak jako kdysi. Kdysi to býval můj nejoblíbenější předmět. Milovala jsem čtení knih a obklopování se novými a zajímavými příběhy. Teď jsem číst nemohla. Nechtěla.

„A tak se dostáváme na přelom osmnáctého a devatenáctého století, kdy nám vzniká nový směr zvaný… Pane Cullene?“ Matně jsem vnímala profesora a dění ve třídě. Až přespříliš jsem byla pohlcená vlastními myšlenkami a vzpomínkami. A ty tentokrát nepatřily Tommymu.

„Romantismus.“

„Správně. Jak byste charakterizovala první znak literárního romantismu… Slečno Swanová?“ slyšela jsem zaznít své jméno. Jako ve snu jsem se podívala na profesora, který očividně čekal na mé vyjádření. Nejenže jsem v té chvíli neměla ponětí, na co se mě profesor ptal, ale ani jsem se poslední měsíc na předmět ani nepodívala. Vždyť testy jsme měli psát až někdy ke konci příštího měsíce. Poposedla jsem si, opřela se rukama o lavici a prázdným pohledem se dívala před sebe.

„Hrdinové romantických děl jsou většinou vyvrhelové společnosti. Tuláci nebo žebráci,“ zašeptal někdo z blízka.

„Hrdinové romantických děl jsou většinou vyvrhelové společnosti...“ zopakovala jsem tu dobrou radu nahlas. Profesor si mě měřil podezřívavým pohledem s přimhouřenýma očima. A tak jsem pokračovala. „...tuláci nebo žebráci,“ dopověděla jsem, načež se profesor konečně nadechnul.

„Správně,“ odsouhlasil a dál se rozebíral tou větou, kterou jsem právě bezmyšlenkovitě zopakovala. Až teď mi došel význam té věty. Tohle bylo o mně. Já byla vyvrhel společnosti. Až na to, že já nebyla žádný romantický hrdina. Do toho statusu jsem se uvrhla sama.

Natočila jsem hlavu mírně doprava, abych se podívala na onoho zachránce. Zahlédla jsem toho Cullenovic kluka, jak se na mě zamyšleně díval. Když se naše pohledy střetnuly, pousmál se. Jeho úsměv byl zvláštní, trochu asymetrický, ale milý. Musela jsem se v duchu pousmát. Pohrával si nervózně s tužkou, ale nespouštěl ze mě zrak. Rty jsem mu naznačila děkuji, načež se jeho úsměv prohloubil. Měl krásné bílé zuby a zářivý úsměv. Vážně jsem si nikdy nevšimla, jak byl hezký? Začala jsem dumat nad tím, proč jsme se s nimi nikdy nekamarádili. Proč je Tommy tak nesnášel. Ale najednou jsem na ten důvod nemohla přijít. Zato mi na mysl přišla jiná vzpomínka…

***

Musíš! Musíš! Pojď! šeptala jsem si pro sebe a v duchu se za Tommyho modlila. Dělala jsem to tak pořád a v průběhu celé hry. Ale teď, teď, když začalo jít do tuhého, moje tužby ještě zesílily.

„Oni to dají! Dají to!“ křičela mi do ucha hysterická Jessica. Mačkaly jsme si nervózně ruce a lehce nadskakovaly na tribuně. Tělem nám probíhal neuvěřitelný pocit napětí spojený s velkou dávkou očekávání. Celoškolský pohár přece jen už bylo něco. A náš tým v čele s mým bratrem v jeho finále? To byl hotový konec světa.

„Prosím, prosím,“ pomodlila jsem se, když odstartovala nová hra. A najednou to tu bylo. To hrobové, ohlušující ticho, které nastane sekundu předtím, než celá tribuna propukne v jásot.

S křikem z plných plic jsem vylítla do stoje, ruce nad hlavou tleskaly, aniž bych jim k tomu vědomě dávala povel. Ječeli jsme, křičeli jsme. Všichni. Davové šílenství způsobené posledním bodem k našemu vítězství strhlo doslova všechny. Vědomí, že poslední bod měl na svědomí můj bratr, mi vehnal slzy na krajíček. Byl to jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem na něj byla nesmírně pyšná. Šťastná, že zrovna on je můj bratr. Že já jsem jeho sestra.

Tým dole se společně radoval a my všichni, co jsme je dnes přišli podpořit, se radovali spolu s nimi. Tleskali jsme a v řadách za námi bylo slyšet skandování jména našeho týmu. Ten prvotní řev a ječení se už uklidňovalo, ale radost, ta ne. Ta nás neopustí ještě hodně dlouho. Všichni si znovu přehrávali dechberoucí okamžiky, které vyvrcholily posledním bodem. Poslouchala jsem jejich živé debaty a znovu si přehrávala ten pocit. Teď už to ze mě všechno spadlo. Už ve mně zůstala jen ta čirá radost a pýcha.

Hrdá na svého bratra, hrdá na náš tým jsem zasněně pronesla:

„To je můj bratr!“

Všichni znovu tleskali, jak ho tým nesl z hřiště na ramenou. Jessica mě kamarádsky chytila za rameno a opřela se o mě. Jako by tím chtěla říct, že ona je jeho přítelkyně. Já se na ni usmála, protože jsme obě svým způsobem měly toho nejlepšího. Bývaly bychom se radostí a dojetím objaly, kdybych z řad nad námi neuslyšela to, co jsem uslyšela.

„Ano, my víme. Jako bychom snad mohli zapomenout.“ Ten hořký tón mi zněl v uších ještě dlouho potom. Jessica ode mě odstoupila, abych se mohla otočit. S němým úžasem jsem tak i učinila. Projížděla jsem řady nad námi a prohlížela si každého, kdo tam seděl. Nechápala jsem to rozhořčení, to nechutenství, s jakým to bylo vyřčeno. Chtěla jsem vědět, kdo to řekl a byla rozhodnutá to i zjistit.

Spousta lidí byla stále v živé debatě o dnešním celém odpoledni, prolítla jsem skoro všechny řady, než se můj pohled setkal se zamračeným zlatým pohledem Edwarda Cullena. V ten okamžik jsem věděla, že to byl on. Jeho neústupný pohled mě v tom jen utvrzoval.

Ten den jsem Edwardovi Cullenovi nic neřekla. Přestože jsem mu chtěla říct, že závist je odporný zlozvyk člověka, že být nepřejícný k druhým sžírá vaši duši. Ale ten den jsem si všechny své poznámky nechala pro sebe. Zaklíněná do jeho pohledu jsem se pousmála. On, zmatený mým gestem, se ještě více zamračil.

„To je ale idiot,“ procedila skrz zuby Jessica. Konečně jsem se vymanila z jeho pohledu a obrátila se k Jessice.

„Dneska je to Tommyho den. A ani Edward Cullen mu ho nevezme,“ usmála jsem se.

„Měly bychom jít, ať na nás nečekají,“ rozhodla. Přikývla jsem a s posledním pohledem do zlatých očí jsem odešla z tribuny.

Ten večer a celou noc jsme si neskutečně vychutnali, oslavili a užili. Byl to jeden z těch večerů, o kterých budete vyprávět ještě svým vnoučatům. A pokaždé, když si na něj vzpomenete, usmějete se.

Když jsem se pár dní po tom, co skončily všechny oslavy, konečně doma v klidu posadila a mohla v tichosti přemýšlet, vzpomněla jsem si právě na ten moment, kdy se naše pohledy setkaly. Na jeho zahořklá slova, na výraz v jeho tváři.

Nikdy jsem nikomu z rodiny Cullenových nevěnovala moc pozornosti. Stejně tak, jako jsem se nikdy neúčastnila nějakých plánů na to, jak se jich stranit, jak je vyškrtnout z pozvánek na večírky a podobných blbostí.

Proto jsem dost dobře nedokázala pochopit, proč ta jeho uštěpačná poznámka. Proč ta zahořklost a zvláštní lesk v očích. Proč…

„Vodu!“ zahlásil útrpně Tommy. Zhroutil se vedle mě na sedačku a teatrálně si na čelo přiložil obklad. Věděla jsem, že to přehrával, stejně tak jsem ale věděla, že mu vážně muselo být mizerně. Potom, co se včera vrátil v půl sedmé ráno, se ani nebylo čemu divit. Se smíchem jsem vstala a došla mu do kuchyně natočit vodu.

„Dík,“ řekl a už do sebe obracel celý obsah skleničky.

„Doufám, že to stálo za to,“ rýpla jsem si a vzala mu skleničku z ruky. Nevypadal, že by byl schopný ji normálně postavit na stůl.

„Stálo,“ přitakal. „Cos tu dělala takhle sama?“ sundal si obklad z čela a změřil si mě pohledem.

„Přemýšlela,“ řekla jsem a složila si pohodlně nohy pod sebe.

„Proč?“ Jeho čtyřleté já se projevilo. Proč…

„Nevím… Teď jsme měli pár krušných dní, a tak jsem si asi potřebovala na chvilku sednout a jen tak přemýšlet,“ koktala jsem a chtěla uniknout jeho spalujícímu pohledu.

„Jessica mi říkala, co se stalo s Cullenem, jestli jde o tohle.“ Zmateně jsem se na něj podívala. Vypadal uvolněně. Sice trochu nevyspale a měl přesně ten výraz proflámoval-jsem-celou-noc, ale jinak vypadal uvolněně. Čekala bych jinou reakci. Kor když se to týkalo někoho z Cullenových.

„Zase tolik se toho nestalo,“ bránila jsem automaticky celou tu situaci a idiotsky u toho kroutila hlavou.

„Už dávno vím, že na tebe ten nejmladší Cullen trpí. Ty jeho časté poznámky nejdou neslyšet,“ pronesl všeznalecky.

„Co to tu meleš? Jaký trpí? Nic takového, jen prostě neunesl, že jsi to byl zrovna ty, kdo udělal ten poslední bod,“ rozčilovala jsem se. Tommy se ke mně naklonil a já tím ztratila nit. Určitě jsem taky chtěla říct něco o tom, že Cullenovy taky nemám ráda…

„Ničeho se neboj, Bells, já ho k tobě nikdy nepustím,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu. Pousmála jsem se nazpátek, ale když se zvedl a odešel do svého pokoje, tak přestože úsměv mé rty neopustil, nevěděla jsem, čemu jsem se to vlastně smála. Tomu, jak je Tommy až přehnaně majetnický? Tomu, že má o mě takový strach? Nebo snad tomu, že na mě Edward Cullen trpí?

***

Vypadala jsem příšerně. Vlastně až skoro směšně. Jak jsem někdy mohla Jessice dovolit, aby mi na tělocvik vybrala tenhle úbor? podivovala jsem se nad svým zjevem v zrcadle. Něco s tím zrcadlem bylo špatně, nebo se mnou? Takhle blbě nemohl vypadat nikdo. Tmavě modré upnuté tričko s krátkým rukávem a spíš kratší než delší šortky téže barvy, které daly vyniknout mým hubeným, až kozím nohám. Stáhla jsem šortky trošku níž, načež mi zase vykoukl pas. Stáhla jsem tričko dolů a natáhla šortky, jenže to jsem zase vypadala, jako bych utekla z nějakého blázince. Kraťasy skoro v podpaždí a dole zařízlé skoro někde… Ehm… Radši nemluvit. Prostě a jednoduše to byla bezvýchodná situace. Celé ty tři roky jsem takhle chodila, tak proč mi to teď vadilo? Byl to teoreticky pěkný úbor, který odhaloval moji pěknou postavu, jenže teď bylo něco špatně a já se v tom prostě necítila.

V zrcadle upoutala moji pozornost krásně zbarvená modřina na zadní straně stehna. Natočila jsem se a projela ji prsty a okamžitě tak zjistila, že bolela přesně tak, jak nechutně vypadala. Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem k ní mohla přijít. Vždyť já nikdy moc nesportovala. Tohle byla Tommyho dovednost. A pak mi to došlo. Muselo se to stát včera v noci… Přehrávala jsem si tu noc snad tisíckrát a ani jednou jsem nezaregistrovala ani náznak bolesti, tak kde se tam ta modřina vzala?

Zvonilo.

Bylo to jako blesk z čistého nebe, jenž přerušil úvahu nad mým nehezkým tělem. Sehnula jsem se k tašce a zašmodrchala do ní přebytečné věci, vytáhla gumičku z postranní kapsičky a rychle si stáhla vlasy do culíku.

Tělocvičnou jsem procházela v závěsu za ostatními. Snažila jsem se splynout s okolím a na další dvě hodiny se stát třeba náhradním náčiním. Až na to, že jsem zapomněla, že já nejsem chameleon a štěstí také není mé druhé jméno.

„Swanová?“ štěkl profesor Harrinson tak nečekaně, až jsem nadskočila.

„Zde,“ křikla jsem vyděšeně a čekala, co se bude dít. Koukala jsem po ostatních, kteří mě pobaveně sledovali. No, byla jsem ráda, že aspoň někdo z toho měl srandu.

Překřížila jsem si ruce na hrudníku a stoupla si opodál. Jak já tyhle hodiny nesnášela. Koutkem oka jsem zašmejdila k profesorovi, který si pečlivě zapisoval docházku. U mě měl určitě první čárku, protože já byla posledního půl roku z tělocviku a sportovních her omluvená. Jenže teď, potom, co s doktorkou promluvil otec, se rozhodla, že mi omluvenku již nenapíše. Za což jsem otci ještě nestihla poděkovat.

„Rozdělte se do družstev,“ rozkázal kapitán Slinka. Takhle jsme profesorovi říkali. Měl totiž takovou tu předpotopní píšťalku, na kterou neustále pískal. Byl jako dopravní policajt. Vlastně, málokdy v hodině mluvil. Jen pískal a gestikuloval rukama, případně očima. A tak, jak neustále jen pískal, strašně slintal. A co bylo nejhorší, měl knírek. Takže měl vždycky po těch dvou hodinách opatlanou celou pusu. Ještě teď mi naběhla husí kůže, když jsem si na to vzpomněla. Se znechuceným obličejem jsem se otočila na druhou stranu. Tam se už shlukovali mí spolužáci a volili se kapitáni. Mě tohle nikdy moc nevzrušovalo. Většinou to dopadalo tak, že jedním ze dvou kapitánů byl vždycky Tommy. Což značilo, že jsem ihned věděla, ve kterém týmu budu.

Teď to už tak nebylo. A nikdy nebude. S apatickým výrazem jsem sledovala ty dva kluky, jak si volí své spoluhráče a spolubojovníky na tyhle dvě hodiny. Nechtěla jsem se zapojovat, nechtěla jsem cvičit, nechtěla jsem tu být. Bezmyšlenkovitě jsem projížděla obličeje svých spolužáků a sledovala, jak se mezi sebou baví a smějí. Najednou mi přišlo, jako bych sledovala film, kterého jsem už nebyla součástí. Všechno běželo tak, jak mělo, jen já se tam už neviděla.

„Překřížené ruce znamenají obranný postoj,“ poznamenal kdosi vedle mě. Očima jsem zapátrala, kdo se to ke mně přiblížil. Moje zděšení nabralo na síle, když jsem pohlédla do těch zlatých očí Edwarda Cullena.

„Správně,“ odsouhlasila jsem, což jeho zájem jen zvedlo, „a nejsou tak pro nic za nic,“ poznamenala jsem uštěpačně, načež se ten Cullenovic kluk pousmál a zakýval hlavou, jako bych právě řekla něco šíleně vtipného.

„Myslím, že tentokrát budeme ve stejném týmu,“ zašeptal směrem ke mně. Hlavou mi šrotovalo, co právě řekl. My dva rozhodně nikdy ve stejném týmu dřív nebyli. A nějak jsem nechápala, proč by se to teď mělo měnit. Než jsem mu ale stačila odpovědět, Mike zahlásil mé jméno.

„Bella,“ řekl a usmíval se u toho tak sladce, že by to porazilo i čokoládu. Naprázdno jsem otevřela pusu a němě se dívala na Mikea a dávala si to dohromady. Proč si mě vybral? Vždyť já žádná posila týmu nebyla. To jen Tommy mi neustále říkal, že jsem jeho osobní podpora. Tohle bylo celé špatně.

„Vidíš,“ pohodil Cullen hlavou k Mikeovi a naznačil mi tím, abych k němu přešla. Spustila jsem ruce podél těla a bezmyšlenkovitě přešla k ostatním. Cestou jsem nepatrně natočila hlavu na stranu, abych se znova podívala na Cullena, který mě pečlivě sledoval a zrak ze mě nespustil.

Nakonec ten tělocvik nebyl až taková hrůza. Dokonce jsem se v jednu chvíli přistihla, že mě ta hra skutečně bavila. O to víc mě mrzelo, že už byl konec.

„Hej, Bello?“ zavolal na mě Mike, když už jsme všichni odcházeli z tělocvičny. „Dobrá hra,“ usmál se.

„Díky,“ řekla jsem a pohledem jsem sklouzla na Cullena, který se na nás upřeně díval a poslouchal náš rozhovor. Chtěla jsem se ho zeptat, co měl za problém, ale když jsem vyšla ze šatny, už tam nebyl.

…

Jen v noční košilce jsem si lehla na postel a v hlavě si znovu přehrávala dnešní den. Svým způsobem byl moc hezký a já si ho i napříč osudu užila. Svým způsobem, ale užila.

Přetočila jsem se na záda a pokrčila si nohy. Jediné, co se mi už pár minut honilo hlavou, byl obraz Edwarda Cullena z dnešního dne. Nemohla jsem se zbavit jeho krásného úsměvu. Neustále se mi objevoval ve vzpomínkách. Nakonec jsem se přistihla, že jsem se celou tu dobu při snění o něm usmívala.

Když jsem ale ucítila lehký závan čistého vzduchu, všechno z mé hlavy zmizelo, včetně Edwarda Cullena. Nebylo nic než jen tma a ticho. Já a on.

Nadzvedla jsem se na loket a chtěla si s mým neznámým vyříkat to dnešní ráno. To, jak mě nechal samotnou. To, jak odešel. Když jsem ale otevřela pusu, ucítila jsem jeho ruku na mé noze.

Chladným dotekem po ní pomalu začal přejíždět směrem nahoru. Z mé pusy nevyšla ani hláska. Němě jsem tam ležela a nechala, aby svou rukou dosáhl svého cíle. Touha se v mém těle zvedla téměř okamžitě s jeho dotekem. Než jsem si jeho dotek stačila dostatečně užít, jeho rty se dotkly mých, pootevřených, připravených pouze pro něj.

Bylo to jako odměna za má nevyřčená slova. Jeho jazyk začal tančit s mým a já jen slastně vydechla. Rukou jsem mu vjela do vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. Jeho ruka všetečně dělala svou práci a já cítila, že tohle bude ještě dlouhá noc. Že tentokrát ho nenechám odejít. 

Kapitola je tu a my jsme zpět! Moc se omlouváme za takovou dlouhou pauzu, která byla způsobená především mou operací a pak nechtěně dlouhou rekonvalescencí. 

Přesto s Torenc doufáme, že si na povídku vzpomenete a znovu se spolu s námi vrátíte do jejího příběhu. 

Váš Mmoník a TorencCullen

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), TorencCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 8: