Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 4. kapitola

27.04.2012 (17:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1468×

Sobota den 4.

Probudila jsem se se vzpomínkou na zlaté oči. Na ty milé, přenádherné, upřímné a tolik okouzlující oči toho nejkrásnějšího kluka na světě. Připomněla jsem si i jeho rty a až teď si uvědomila, jak lákavé byly. Jen je políbit, jen se jich dotknout, něžně je pohladit prsty. A pak brada, ramena, vlasy… Ach!

Připitoměle jsem se uculovala a pořád dokola si před očima přehrávala jeho tělo a hlas. Ten pohled, kterým si mě prohlížel. A pak jsem si taky vzpomněla, při jaké příležitosti jsme se potkali. V tu ránu jsem byla z okouzlení probraná.

Vyšvihla jsem se do sedu a modlila se, aby to byl jen sen. Aby ten úžasný kluk neviděl to, co nikdo nikdy vidět neměl. On určitě nemá žádné špatné vlastnosti, je celý dokonalý, zatímco já jsem jimi prošpikovaná. Očuchávám knížky, záměrně ubližuji svému otci jenom proto, že se sama cítím ublížená a zranitelná.

Konečně sis to přiznala!

Povzdechla jsem si a unaveně si promnula obličej. Zadívala se z okna a překvapením vykulila oči. Oknem do mého pokoje proudily paprsky slunečního svitu a sahaly až k nohám postele. Byl to krásný pohled. Myslela jsem si, že je po celou dobu svého pobytu tady neuvidím, jelikož Forks je známé svým stále špatným počasím, a to i v letních měsících.

No, vypadá to, že se na mě usmálo štěstí.

S úsměvem jsem z hlavy vyhnala myšlenky na včerejší trapas, vyskočila z postele a otevřela okno, aniž by vydalo jakýkoliv zvuk – Charles musel panty promazat.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla vzduchu plného vůně lesa, hlíny a slunce. Ta zvláštní vůně tepla, které jsem si doma ve Phoenixu pořádně nevážila a cítila ji každý den, mi přišla najednou jako stébélko naděje, jako něco neuvěřitelného a přitom tak blízkého.

Vyklonila jsem se z okna a nechala se ovívat teplým vánkem.

Dnes bude dobrý den.

Nechala jsem okno otevřené a s pobrukováním si v koupelně vyčistila zuby, umyla obličej a učesala to vrabčí hnízdo, které se mi přes noc vytvořilo na hlavě. Ani to mi nedokázalo zkazit náladu a pochybovala jsem, že něco dokáže.

Oblékla jsem se do tepláků a trička a seběhla schody do kuchyně. Až když jsem do té místnosti vešla a uviděla Charlese sedět za stolem a číst si noviny, uvědomila jsem si, že on o víkendu do práce nechodí. To přiválo stádo mráčků do tak krásně začatého dne.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravil mě, aniž by odvrátil zrak od rozečteného článku.

„Dobré,“ odpověděla jsem k mému překvapení normálně a připravila si k snídani cereálie s mlékem.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se klidným hlasem, do kterého prosakovala opatrnost. Pořád nevěděl, jak zareaguji. Ani já to nevěděla. Nechala jsem to prostě volně plynout.

„Lépe než včera,“ pronesla jsem prostě, sedla si ke stolu a dala se do jídla, zírajíc při tom z okna ven, neschopna se nabažit sluníčka.

„Nestává se to často,“ přilákal mou pozornost opět k sobě. Zamračila jsem se a čekala, že z něj vypadne nějaká narážka na mé najednou normální chování. „To slunce,“ osvětlil mi hned a zadíval se z okna. Oddechla jsem si, zakývala hlavou a následovala jeho pohled.

Bylo tam opravdu nádherně a já věděla, že moc příležitostí k prožití nádherných dnů ve Forks nedostanu. Musím využít každý moment.

Z mého snění mě probralo až duté a nepříjemné kašlání. Se zamračením jsem se otočila směrem k otci a pozorovala ho, jak si tiskne ruku k ústům a snaží se vykašlat cosi, co mu brání v dýchání. Po delší chvíli, kdy kašel nepřestával, jsem se postavila, naplnila sklenici studenou vodou a podala mu ji.

Se zahuhláním, které mělo znamenat asi díky, ji ode mne přijal a vodu vypil prakticky všechnu. Hned se mu ulevilo a s omluvným úsměvem se dal opět do čtení.

„Půjdu se projít,“ oznámila jsem Charlesovi, jakmile byla má miska prázdná, čistá a opřená v odkapávači.

„Dobře. Kdyby ses náhodou nevrátila do oběda, tady máš,“ podával mi do rukou klíč, „abys na mě zase nemusela čekat,“ řekl a já se na něj snad poprvé mile usmála.

„Děkuju,“ reagovala jsem tak, jak by správná dcera měla reagovat, obula si boty, navlékla mikinu a vyběhla do sluncem zalitého Forks. Po chvilce přemýšlení, co bych mohla dělat, jsem se vzhledem ke svému úboru, který tvořily tepláky a mikina, rozhodla prozkoumat les za domem. Neměla jsem v plánu chodit někam daleko, to v žádném případě. Poslední, co bych potřebovala, je ztratit se v lese.

Vešla jsem mezi stromy a ubírala se po cestičce, pozorně se kolem sebe rozhlížejíce. Všude byla zelená a hnědá, zelená a hnědá, zelená a hnědá. Mezi větvemi vysokých stromů dopadaly na půdu posetou jehličím paprsky slunce a krásně to tu tak prosvětlovaly. A já se zde cítila volně a v bezpečí.

Vzpomněla jsem si na svůj let z Phoenixu a uvědomila jsem si, že jsem se mýlila. Ta zelená a hnědá vláha a mikroskopický život je svým způsobem mnohem lepší než život ve Phoenixu, kde lidé často trpí na vysoká horka. Kdyby bylo ve Forks pořád tak krásně, jako je dnes, věřím, že bych se zde naučila žít. Anebo ze mě jen mluví puberťačka, která má pro jednou dobrou náladu a která je ještě pořád oblbnutá těmi zlatavými duhovkami ze včera.

Zatřepala jsem hlavou, posadila se na kmen stromu, který byl vyrvaný ze země, pravděpodobně silou větru, a dál se rozhlížela kolem sebe. Sedět jsem však nevydržela dlouho, protože navlhlá kůra se chtěla dělit o mokrost s mými tepláky. Zvedla jsem se a pomalu se vracela stejnou cestičkou domů. Slunce pořád stejně silně zářilo a mně se z něj vážně nechtělo. Sedla jsem si proto na schody před vchodovými dveřmi, podepřela si lokty bradu, zavřela oči a nechala paprsky prohřívat obličej. Naslouchala jsem zpívání ptáků, šumění větru a cítila, že přesně takhle to má být.

Ta protivná Bella, která od sebe odhání svého otce, by prostě měla zmizet. Odejít alespoň na tyhle dva měsíce, abych si to tu mohla pořádně užít. Protože ať se mi to líbí nebo ne, něco z Charlieho ve mně je, a to něco zbožňuje klid maloměsta a přírody.

„Bello, ty jsi tady,“ ozvalo se za mnou překvapeně.

„Ehm,“ zabručela jsem souhlasně a sluchem zkoumala, co dělá. Chrastění klíče v zámku, zamykal dveře, kroky ze schodů, asi má někam namířeno.

Otevřela jsem oči, zrovna když se přede mnou zastavoval.

„Jedu do La Push za Billym Blackem, nechceš jet taky?“ optal se zdvořile. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu a odvrátila od něj pohled ke stromům.

Udělejme pápá básnění o hodné Bellince.

Povzdechl si, pak nasedl do auta a odjel. Jakmile byl pryč, ulevilo se mi. Zvedla jsem se, odemkla dveře a vešla dovnitř, chystajíc se udělat lehký oběd. Připravila jsem si potřebné ingredience na salát Casear s kuřecím masem a krutony.

Po obědě jsem si nahoru došla pro knížku a jelikož mě pořád lákalo sluníčko, které už by zítra na obloze nemuselo být, popadla jsem první deku, kterou jsem našla, a už sbíhala dolů. Rozložila jsem deku na schodech, opřela se o šprušle zábradlí a dala se do čtení, pozorně vnímajíc hřejivé teplo, které se mi vsakovalo do pórů tváře a ruky.

Strávila jsem takhle dlouhou dobu, než mě vyrušil příjezd cizího auta. Zastavilo u krajnice a já s nadzvednutým obočím čekala, co se bude dít dál. Dost jsem pochybovala o tom, že by mi ti dva lidé, co v autě seděli, chtěli nějak ublížit. Vždyť jsme přeci ve Forks.

Muž na straně spolujezdce stáhl okénko dolů a já si ho tak mohla pořádně prohlédnout. Jeho snědá pleť mi dala jasně najevo, že jde o indiána. Ale co chce tady? Možná zná Charlese.

„Ty jsi Bella, viď?“ zavolal na mě a já se zarazila. Určitě zná Charlese, jinak by neznal mě.

Prstem mi naznačil, abych přišla k autu. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Kdo jste?“ Opatrnost nade vše. Pobaveně se usmál, zašeptal něco klukovi, který seděl za volantem a zkoumavě si mě prohlížel.

„Billy Black,“ představil se a já byla úplně zmatená. Neříkal náhodou Charlie, že jede za Billym Blackem? Co tedy potom Billy Black dělá tady?

„Charles jel za vámi,“ řekla jsem váhavě a čekala, co mi odpoví. Třeba jel otec za nějakou ženskou a Billy Black bylo jen jeho krytí.

„Ano, je u nás. Jeli jsme pro něco se synem do města a řekli jsme si, že se za tebou stavíme. Pojď sem, nechci s tebou mluvit z takové dálky,“ pronesl uvolněně a propaloval mě pohledem. S přimhouřenýma očima jsem položila knížku na schody, zvedla se a pomalými kroky šla k jejich autu. Vůbec se mi nelíbil pohled, kterým mě doprovázel. A bylo mi jasné, že ani konverzace, která přijde, nebude příjemná. Nebude příjemná pro mě.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se hned, jakmile jsem se zastavila a založila si ruce na hrudi na obranu.

„Jen jsem chtěl poznat Charlieho dceru. Tu, kterou tak miluje a která se konečně uráčila za ním přijet,“ pronášel jízlivě a já o krok ustoupila.

„O co vám jde?“ zeptala jsem se šeptem, snažíc se v jeho obličeji najít nějaké vysvětlení.

„Tuhle otázku bych měl pokládat spíš já, nemyslíš?“ řekl ponuře. Obě má obočí vyskočila snad metr vysoko.

„Co prosím?“ vyhrkla jsem překvapeně a on se uchechtl.

„Ale no tak, Bello. Nedělej hloupou. Moc dobře vím, jak jsi na svého otce po celé ty roky kašlala, i když se on snažil s tebou navázat spojení. A teď si přijedeš a myslíš si, že nikomu není jasné, co máš za lubem? Já nejsem Charlie, abych se nechal oklamat tím tvým krásným obličejíčkem,“ vyplivoval slova, která byla plná jedu. Nechápavě jsem na něj zírala.

„Úplná kopie tvé matky.“ Znělo to jako urážka. Omyl, ona to byla urážka. Urážka, která mi do žil vlila vlnu vzteku. Neznala jsem důvod, proč má na mě takovou pifku. Podle všeho ho štvalo, že jsem tady, ale to štvalo i mě.

S rozzuřeným pohledem jsem přišla těsně ke dveřím spolujezdce, chytla se okýnka a pevně panu Blackovi zírala do očí.

„Podívejte, je mi úplně jedno, co si o mně myslíte. Vadí vám, že jsem tu? Pak fajn, je to váš problém, vyřešte si ho a mě do toho netahejte. A už vůbec do toho netahejte mou matku. Pochybuju, že jste ji znal, jako znáte mě, a stejně mě odsuzujete za něco, co není moje vina. Ano, přiznávám, ignorovala jsem svého otce a pořád se o to snažím, ale mám k tomu své důvody, pane… pane Blacku,“ vrčela jsem jeho směrem a vztek ze mě přímo sálal. A jeho klidný, chladný a pobavený obličej mi moc v uklidnění nepomáhal.

„Stejná jako její matka,“ pronesl zle a já se napřáhla, abych mu vlepila facku. Chytl mou dlaň do sevření ještě dřív, než se k němu stačila jen přiblížit.

„Neměl byste se plést do věcí, o kterých nic nevíte. Otec opustil nás, ne my jeho. Ublížil mi tím, proto jsem se s ním nebavila. Ale pochybuji, že zrovna tohle vás štve. Tak co tedy?!“ chrlila jsem ze sebe slova a jedním prudkým trhnutím jsem uvolnila ruku z jeho sevření.

„Tati, už pojedeme,“ pronesl uklidňujícím hlasem kluk, který s tím vším pravděpodobně nechtěl nic mít.

„Ještě chvilku, Jacobe.“ Zarazil ho Black rukou a pořád si mě měřil tím svým pichlavým, nepříjemným pohledem.

„Proč jsi sem přijela?“ zeptal se na jednou o něco klidněji. Mohla bych přísahat, že v jeho hlase byla i ohromenost. Že by ho tak dostala má vzpurnost?

„Do toho vám nic není!“ odsekávala jsem jednotlivá slova a zatoužila po pomstě. Vytáhla jsem z kapsy klíč a s pohledem upřeným do obličeje Billyho Blacka udělala na té jejich rachotině jednu hlubokou rýhu.

„Hej!“ vykřikl jeho syn, vyskočil z auta a během se ke mně blížil. Odstoupila jsem od auta a nespouštěla z Blacka oči. „Co to do tebe, kurva, vjelo?“ hřměl a přejížděl prsty po poškozeném laku, vraždíc mě při tom pohledem.

„Nech to být, Jakeu. Nech to být,“ uklidňoval ho jeho otec a já opět přimhouřila oči. Co to tu na mě sakra hraje? Před chvilkou mi do obličeje vmetl samé urážky a teď se mě zastává?

„O co vám jde?!“ zašeptala jsem popuzeně a musím říct, že i trošku vystrašeně. Celé tohle představení mě děsilo. Billy Black mě děsil. Očividně věděl něco, co se týkalo Charlese, a nějak jsem do toho byla zapletená i já. Ale do čeho?

„Poškrábala naše auto!“ vztekal se Jacob a v jeho obličeji byl vztek, stejně jako v mém před malou chvílí.

„Zapomeň na tenhle rozhovor, Bello,“ řekl Billy pevně a… prosebně? Něco přede mnou tají.

Než jsem se dokázala vzpamatovat a zeptat se ho, co je důvod jeho rozladění, ujížděli už oba pryč. A já zůstala sama se svými zmatenými myšlenkami. Přesně jsem věděla komu zavolat, abych se uklidnila, a dozvěděla se o něco víc.

Uklidila jsem deku, knížku položila na stůl a ihned vytočila matčino číslo.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 4. kapitola: