Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 7. kapitola

25.05.2012 (17:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2000×

Edward bude moje smrt! Tím jsem si byla na sto procent jistá. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se u jedné osoby ztrapnila jen při potkání s ní. S Edwardem se mi to stalo už dvakrát a já radši nechtěla vědět, jaký trapas mě čeká příště.

A když zdvořile odmítl nabídku alkoholu, skončila jsem. Nevěděla jsem, co říct dál. V tu chvíli jsem byla prostě bezradná. Po chvíli mlčení a zírání jeden na druhého jsem jen pokrčila rameny a dopila ten zbyteček tekutiny v láhvi. Alkohol ve mně teprve začínal působit.

Houstone, máme problém! Bellinka je na suchu!

Volala jsem v duchu, když jsem si prohlížela prázdnou láhev. Postavila jsem ji na stůl a špičku boty namáčela do louže, která vznikla mou nešikovností, snažíc se mermomocí nepřipouštět si Edwardovu přítomnost. Doufala jsem, že třeba odejde a nechá mě tu, ale nenechal. Zavřel dveře a posadil se na židli, která byla na druhé straně stolu.

„Tvůj otec tě hledá,“ řekl po chvíli ticha a já k němu vzhlédla.

Usmála jsem se při vzpomínce na svůj „ďábelský“ plán vzít Charliemu roha, který vyšel, a v duchu si mnula ruce blažeností. Pak jsem se ale zarazila. Jestli byl Edward vyslán mým otcem, aby mě našel, je dost možné, že mě mu i napráská. A to přeci nechceme!

„Poslal tě?“ zeptala jsem se podezřívavě a mhouřila oči. Bylo těžké vidět jeho obličej ostře, když jsme seděli prakticky ve tmě a alkohol, který jsem v tak krátkém časovém intervalu zkonzumovala, mi taky zrovna moc nepomáhal.

„Tak nějak,“ mrkl na mě pobaveně. Mně to ale jako moc velká sranda nepřišla. Jestli na mě Charlie přijde, jsem v pěkný bryndě. Pochybuju, že se mu bude líbit ten svinčík, který jsem udělala jak tady, tak se sebou.

Šerifova dcera se opila na plese! Huuu! To bude haló!

Uchechtla jsem se a už spřádala plány, jak se dostat na pódium, srazit cestou pár skleniček a pak se hrdě přihlásit ke jménu Swanová.

„Kolik jsi toho vypila?“ vyrušil mě z mých zábavných myšlenek Edward, který držel v ruce prázdnou láhev. Zaostřila jsem na ni očima a zhluboka se zamyslela. Nedokázala jsem si vybavit, kolik tam ještě bylo alkoholu, než jsem ji upustila.

Mávla jsem nad tím rukou, opřela se dlaněmi o opěrky a pracně se zvedla. Čekala jsem, že bude těžké postavit se na nohy, ale zmýlila jsem se. Šlo to celkem lehko. Celá jsem byla taková nějaká lehká. Jako lehká děva.

Bella Swanová, lehká děva z Forks.

Uchechtla jsem se svým myšlenkovým pochodům, pracně si sundala boty z nohou, vzala je do ruky a vydala se ke dveřím. Než jsem se však stihla natáhnout po klice, stálo přede mnou Edwardovo tělo a zatarasilo mi cestu.

„Kampak, kampak?“ optal se mě přidrzle a já se na něj zamračila.

„Edwarde, překážíš mi v cestě,“ zablekotala jsem a píchla ho prstem do hrudi.

„Vážně? Nevšiml jsem si,“ opáčil a založil si ruce na hruď. Vzhlédla jsem do jeho obličeje a musela zaklonit hlavu, protože takhle zblízka byl fakt vysoký.

„Kazíš mi moje tajné plány,“ obvinila jsem ho právem a znovu ho píchla do hrudi pod jeho pažemi.

„Jaké plány?“ nepřestával vyzvídat. Protočila jsem oči.

„Ale Edwarde, kdybych ti je prozradila, už by přece nebyly tajné.“ Tomu klukovi snad chybí rozum. Párkrát jsem na sucho polkla a pokusila se zbavit té věci, kvůli které se mi slova začínala komolit v puse.

Pozvedl jeden koutek úst.

„Půjdeme se projít, co ty na to? Myslím, že čerstvý vzduch ti jen prospěje,“ řekl rozumným hlasem a já protočila oči.

„Ven mě nedostaneš… ani za zlatý prase,“ pronesla jsem vážně, ale pravděpodobně to nemělo takový účinek, jaký jsem potřebovala, protože jeho obličej byl čím dál víc pobavený. A mě to začínalo pěkně štvát.

Protáhla jsem se kolem něj a dostala se na ozářenou chodbu. Chvilku jsem musela přivykat té ostré záři a pak se vydala dolů, směr podium. Pod schody bylo úplně prázdno, všichni byli v sále a já se k nim hodlala přidat a pořádně to rozjet. Někdo musí těmhle sucharům ukázat, jak se paří u nás ve Phoenixu.

Že všechno nepůjde podle mých plánů, jsem si uvědomila, když mi čísi dlaň zabránila v povzbudivém výkřiku a druhá ruka dotyčného si mě těsně přitáhla k pevnému tělu. Byla jsem vláčena kdovíkam kdovíkým a kratičkou chvíli mi to bylo nějak jedno. Až po chvilce, kdy jsme se začali přibližovat ke dveřím, mi došlo, že by mi ten někdo mohl ublížit. Začala jsem se zmítat a křičet do ledové dlaně.

„Uklidni se,“ uslyšela jsem přísný rozkaz poblíž mého ucha pronesený hlasem, který jsem dobře znala. Ten jediný rozkaz mě umlčel jako nikdy nic před tím. Nechala jsem se vystrkat ven z budovy, a když jsme byli venku, nepoznávala jsem to tu. Tudy jsme sem s Charliem vážně nepřišli. Prudce jsem se otočila k mému únosci a nasupeně mu zírala do obličeje.

„Co to sakra mělo být?!“ vyprskla jsem na Edwarda a byla hned o něco střízlivější ne jen díky zlosti, ale i chladu.

„Záchrana před veřejným ztrapněním?“ odpověděl drze otázkou a dobře se na mě bavil.

„Co je tobě do mýho veřejnýho ztrapnění?!“ vyštěkla jsem a začala pochodovat sem a tam.

„Třeba jsem zaslechl tvého otce, jak si mrmlá pod nos, že ti dá domácí vězení, jestli tě najde opilou,“ řekl ledabyle a já se zamračila.

„No a? To ti nedává jediný dobrý důvod unést mě z plesu,“ nadávala jsem dál a objala si pažemi hrudník, zklamaná z toho, že můj plán nevyšel.

„Tomuhle říkáš únos?“ zeptal se udiveně. Zamračila jsem se na něj a zkoumala jeho pobavený obličej.

„A co to jako mělo být? Hra na schovávanou?!“ odsekla jsem a znovu se dala do pohybu.

„Fajn! Jak chceš. Já ti ukážu pořádný únos,“ řekl podle a než jsem se stihla znovu zarazit a zamračit, držel mě v pevném sevření, dlaň opět přitisknutou k mým ústům a až příliš rychle mě nesl kolem budovy.

„Nech toho!“ nadávala jsem, ale přes jeho ruku z toho vyšlo jen nesrozumitelné mumlání. Cukala jsem sebou, ale proti jeho pevnému sevření jsem neměla sebemenší šanci. Na parkoviště vstoupil, aniž by se rozhlédl, jestli někdo není okolo. A on tu opravdu nikdo nebyl.

Během chvilky jsme stáli, teda on stál, u nějakého stříbrného drahého fára. Ani mě nepřekvapilo, že je jeho. Přesně něco takového mi k němu sedělo. Aniž by mě pustil z náruče, odemkl, otevřel dveře spolujezdce, konečně uvolnil moje ústa a posadil mě a připoutal. Než jsem se stihla odpoutat a utéct, seděl za volantem a ujížděl pryč.

„Dobře! Dobře! Tohle je větší únos než ten před tím. Spokojený? Teď se vrať, ano?“ řekla jsem podrážděně a zatím si díky alkoholu v krvi nějak neuvědomovala, že by mi tenhle božský kluk mohl vážně ublížit. Místo toho, aby se otočil, přidal na rychlosti. Vyděšeně jsem kmitala pohledem z jeho pobaveného obličeje na vozovku a snažila se odhadnout, co má v plánu.

„Edwarde, otoč to. Hned!“ rozkázala jsem, ale on místo toho, aby mě poslechl, přidal ještě víc plynu. Auto skoro spokojeně zakřičelo a mě začínal polévat chladný pot a rozhodně to nebylo zimou.

„Edwarde!“ stihla jsem ještě zašeptat, než na křižovatce prudce strhl volant a obrátil tak auto o sto osmdesát stupňů. Studená vlna potu následovaná teplou mi dala jasně najevo, co přijde na řadu za necelou vteřinku.

Věřila jsem, že tohle všechno Edward myslel dobře a že se chtěl jen vytáhnout. Ale vysvětlete to mému žaludku, který mi v tu chvíli poslal nahoru do pusy vlnu zvratků. Než se Edward stihl vzpamatovat, nakláněla jsem se nad řadicí pákou a celou ji ozdobila tím blafem, který ze mě vycházel.

„Ježíš marja!“ uslyšela jsem vedle sebe zakletí, ale nijak nereagovala. Ani jsem nemohla. Vydýchávala jsem to tornádo a snažila se zastavit brnění prstů a uklidnit žaludek. Všechno to šlo opravdu rychle. Udělalo se mi dobře, otřela jsem si dlaní ústa a pak… ten blbec prudce zastavil u krajnice. Škublo to se mnou a rázem to šlo všechno na novo s tím rozdílem, že tentokrát jsem stihla otevřít dveře a vyhodit to všechno ven.

Neříkala jsem už, že ten kluk bude moje smrt?

•

Seděla jsem na obrubníku, hlavu si podepírala dlaní a sledovala Edwarda, jak pobíhá okolo auta a něco rozvášněně mumlá do telefonu. Měla jsem takové divné tušení, že rozvášněně mluví o té spoušti, kterou jsem v jeho autě zanechala, a že to rozvášněně rozhodně není v dobrém slova smyslu.

Díky bohu jsem zatím byla více méně v šoku, takže jsem si svou vinu moc nepřipouštěla, ale i teď mi bylo dost jasné, že mi to všechno dojde a pak budu rudá až na prdeli. Proto bude nejlepší zmizet.

Pomalu a pracně jsem se zvedla z obrubníku a otřela si zadek dlaněmi. Ještě chvilku jsem pozorovala naštvaného Edwarda a pak jsem se vydala pomalým krokem bez jediného slova pryč.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ ozvalo se od auta překvapeně a podrážděně zároveň. Zastavila jsem se, otočila zpět k němu a pohlédla mu do obličeje. Byl naštvaný a bylo to na něm patřičně znát.

„Domů?“ pípla jsem ochraptěle s jasnou omluvou v hlase. Za celou dobu, co jsem tu seděla a pozorovala jeho počínání, jsem se mu ještě neomluvila.

Chvilku se na mě nedůtklivě koukal a pak spolu s povzdechem, který z něj vyšel, vyprchalo napětí a snad i naštvanost. Připadal mi spíš odevzdaný a bezradný. Asi mu bylo jasné, že když na mě začne křičet, ničeho tím nedocílí. Pravděpodobně by mě spíš rozbrečel.

„Takhle tě nemůžu nechat jít,“ odporoval chabě a při tom si prohraboval rukou vlasy. Přiřadila jsem to k jeho uklidňujícím gestům.

„Myslím, že jsem toho už provedla ažaž! Dobrou, Edwarde, a promiň,“ omluvila jsem se konečně a hodila po něm ten nejkajícnější úsměv, jaký jsem svedla.

„Počkej, doprovodím tě,“ nabídl se zdvořile bez jakékoliv známky odporu. Neubránila jsem se úsměvu. Kdykoliv jindy bych s radostí přijala. Teď jsem od něj chtěla být, co nejdál to půjde.

„To není třeba, už takhle se cítím dost trapně,“ odmítla jsem a tentokrát si prohrábla vlasy já.

„Jak myslíš.“ Nespouštěl ze mě pohled. Kmitla jsem očima k autu a vzpomněla si, jak to tam uvnitř vypadá.

„Pošli mi fakturu,“ vystřelila jsem slova, aniž bych nad nimi přemýšlela. Nechápavě svraštil obočí.

„Za vyčištění auta?“ zeptal se překvapeně a já na odpověď kývla. Mile se usmál. „To nestojí za řeč, Bello.“ Mávl nad mým návrhem rukou.

„Ale stojí. Trvám na tom… prosím,“ pokusila jsem se použít trošku svého dívčího kouzla, ale upřímně jsem pochybovala, že to zabralo na kluka, jako je on.

„Tak dobře,“ nevypadal nijak okouzleně ani uhranutě, ale alespoň nějaký účinek to mělo. S úsměvem jsem se otočila a rychlým krokem šla k Charlieho domu. Cestou jsem se donutila uvědomit si pár věcí. Vztah mezi mnou a Edwardem by neměl nikdy budoucnost. Mezi námi je hluboká propast, kterou, i kdybych se sebevíc snažila, bych nedokázala vyplnit snad ničím na světě. Další věcí bylo, Charlie mě zabije, až zjistí, co jsem za jeden večer stihla provést. A do třetice všeho dobrého - bezradně jsem se podívala na své prochladlé nohy, když jsem stála před Charlieho domem - Kde jsem já, kráva, nechala ty boty?!

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 7. kapitola: