Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 9. kapitola

12.06.2012 (08:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1903×

Neděle den 33

„Co je s tebou, holčičko?“ zeptal se mě Charlie už po několikáté za celý den, když mě načapal, jak zasněně civím do zdi, a po rtech se mi rozlívá blažený úsměv. V tu chvíli jsem pokaždé zvážněla, zamračila se a odešla do jiné místnosti domu. Tentokrát jsem odejít nestihla. „Co se děje?“ optal se mě znovu, když mi zastoupil cestu.

Plánovala jsem vzteklé odseknutí, ale nešlo to. Prostě to nešlo. Byla jsem tak nasáklá vzpomínkami na včerejší den a na to, co mě čeká dnes. Nedokázala jsem být protivná.

„Nic,“ odpověděla jsem uvolněně a vesele a byla zase trošku mimo.

„Nech mě hádat,“ řekl pobaveně. „Někoho jsi potkala.“ Zamračila jsem se. „Byl to kluk.“ Zamračila jsem se ještě víc. „Moc pěkný kluk.“ Zamračila jsem se ještě víc než víc. „Mluvil s tebou.“ Čelo mě začínalo bolet, jak moc jsem k sobě měla obočí svraštěné. „Kdo je to?“ zeptal se otcovsky starostlivě a zároveň pobaveně.

„Jak to, sakra, víš?!“ zaklela jsem a založila si ruce v bok. Má dobrá nálada byla nenávratně v tahu.

„Roky a roky praxe. A navíc, tohle není tak těžké uhodnout. I já si tím prošel,“ odpověděl jakoby nic a pořád se na mě zvesela díval. „Tak kdo to je?“ Byl opravdu zvědavý.

„Nevidím jediný důvod, proč by tě to mělo zajímat,“ zavrčela jsem, protáhla se kolem něj a vyběhla do svého pokoje, kde jsem se zavřela. Vytěsnila jsem tento rozhovor z hlavy a zabývala se mnohem důležitější myšlenkou.

Co si vezmu na sebe?

Převrátila jsem cestovní tašku – jejíž obsah jsem ještě stále nenaskládala do skříně – vzhůru nohama. Neměla jsem na sebe nic vhodného, nic hodného Edwarda.

Když jsem tašku přehrabovala asi po třetí, trkla mě jedna věc.

Kdy jsem se, proboha, proměnila v holku, které tak moc záleží, co si vezme na sebe?

Navztekaně jsem na sebe natáhla první, co jsem popadla do ruky, a postavila se před zrcadlo.

Ježíš! V tomhle nemůžu jít!

Zavrhla jsem první pokus a rychle ze sebe hadry stáhla. S každým dalším kouskem, který jsem si na sebe oblékala, jsem si byla jistá, že je ten pravý, a pokaždé, když jsem se uviděla v zrcadle, byla má jistota v trapu. Nic prostě nebylo to pravé ořechové. Nic, absolutně nic. Začínala jsem být opravdu zoufalá, když jsem se definitivně rozhodla.

Opřela jsem se o nohu postele, zaklonila hlavu, zhluboka dýchala a mnula si dlaně, soustředíc se jen na jednotlivé nádechy a výdechy. Po pěti minutách jsem byla jakž takž uklidněná.

Postavila jsem se a rozhlédla se po tom svinčíku, který jsem tu dokázala za tak krátkou chvíli udělat. Pohledem jsem pořádně prohledala jednotlivé kupičky oblečení a nakonec zvolila oblečení, ve kterém se budu cítit pohodlně, jeany a černé, upnuté tričko s ucházejícím výstřihem.

Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle a byla spokojená. Abych zabila zbývající čas, narovnala jsem tedy rozházené oblečení do skříně, do poliček a na ramínka a nakonec zakotvila v koupelně. Opláchla jsem si obličej, nanesla na řasy trošku řasenky a víc radši své schopnosti s používáním krášlidel nepokoušela. Rozčesala jsem si vlasy a nechala je volně spadat přes krk na ramena a na záda.

Vcházela jsem zrovna do pokoje, když se ozval zvonek. Ztuhla jsem na místě. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. S vytřeštěným pohledem jsem přiskočila k mobilu a zjistila, že jsou přesně tři.

Do prdele! Vždyť nejsem absolutně připravená.

Začala jsem vyšilovat a kmitat pohledem po pokoji. Kvůli celé té šarádě s oblékáním jsem se nestihla pořádně vynervovat a teď to na mě celé dopadlo.

Srdce mi bušilo jako splašené a ruce se mi třásly.

„Bello! Přijela návštěva!“ zavolal Charlie rozesmátě a já zpanikařila ještě víc.

Co si to tam o mně povídají, že je Charlie tak veselý?

Rychlými, skoro mílovými kroky, jsem vylétla z pokoje a seběhla schody dolů. Vchodové dveře byly otevřené a hovor se ozýval z obýváku. Donutila jsem se zastavit, uklidnit, i když třesu rukou se stejně minimálně do zítřka nezbavím. S hlavou sebevědomě vztyčenou a s dušičkou tak malinkou, že bych ji musela hledat mikroskopem, jsem vstoupila do obýváku a podívala se po osazenstvu.

A dostala ledovou sprchu nejvyššího kalibru. Místo Edwarda byl v obýváku s Charliem Billy Black, v ruce měl pivo a zrovna zapínal televizi.

Doznívající adrenalin, nadšení, natěšení, skoro nadržení, se smíchalo se vztekem, zuřivostí a vzešlo z toho jediné:

„Co ten tady dělá?!“ vyprskla jsem otázku, aniž bych nad ní přemýšlela a věděla, že mám malér. Že máme já i pan Black malér u Charlieho.

Za prvé, Charlie nevěděl, že už jsem se s Blackem potkala. Charlie nevěděl, že jsme se spolu bavili. Charlie nevěděl, že jsme se spolu pohádali a nevěděl ani to, že jsem jim poškrábala lak na autě. Stručně řečeno, Charlie nevěděl vůbec nic o mém prvním setkáním s Billym Blackem a já za to byla ráda. A teď jsem nás, prakticky, prozradila.

„Bello!“ okřikl mě otec a v tu ránu byl na nohou. Black se na mě díval nasupeným pohledem, a kdyby tak mohl vraždit, byla bych rozmasakrovaná na malé kousíčky.

Omlouvat jsem se nehodlala, a tak jsem jen zvedla ruce v obranném gestu a vycouvala z místnosti. Na chodbě jsem se rychlostí blesku obula a vypálila ven dřív, než stačil mít Charlie nějaké rádoby otcovské kázání o slušném chování.

Edward zrovna parkoval u příjezdové cesty a i z téhle vzdálenosti jsem zpozorovala, jak se mračí na rachotinu, kterou Billy Black přifrčel, a ze které zrovna vylézal i jeho syn, probodávajíc mě nenávistným pohledem.

Nastoupila jsem do auta a s panovačným: „Jeď!“ jsem se připoutala a tentokrát proti ďábelsky rychlé jízdě neměla nejmenší připomínky.

„Tvůj otec se přátelí s Blackovými?“ zavrčel Edward otázku a pevně svíral volant, až moc pevně.

„Bohužel,“ přitakala jsem a cítila, že jsme na stejné vlně. Celou cestu panovalo v autě tíživé ticho a nervozita na tom měla jen minimální podíl. Já byla navztekaná kvůli Blackovi a Edward, z nějakého mně neznámého důvodu, taky.

„Jsme tady,“ vydechl, když jsme zastavili v centru jakéhosi města. Zmateně jsem se porozhlédla okolo a zjistila, že stojíme na parkovišti u kina. Nebyla jsem si vědoma, že má Forks kino.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se zmateně a on se mile usmál, čímž vymazal poslední mráčky na nebi.

„V Port Angeles,“ odpověděl uvolněně a počkal, až vystoupím, poté zamknul auto. Namířila jsem si to rovnou ke kinu, ale zastavil mě. „Bello!“ oslovil mě potichu a přitom chytl mou dlaň do své. Okamžitě jsem stála na místě jak přikovaná. Trhaně jsem se otočila k němu a pohledem pozorovala naše spojené dlaně. Bylo to zatraceně příjemné.

„Tam půjdeme až potom,“ objasnil mi situaci a já k němu vzhlédla, pohled pořád zmatený. Zvážněl, pustil mou dlaň a ustoupil. Až v tu chvíli mi došlo, že si mé jednání vyložil špatně. Než se stihl rozejít, váhavě jsem znovu spojila naše dlaně a usmála se na něj.

„Takhle je to lepší,“ zašeptala jsem se srdcem v krku a s očekáváním v očích. Jakmile pevně stiskl mou dlaň, ulevilo se mi.

Nechala jsem se jím vést a dychtivě poslouchala vše, co mi říkal o své rodině, vztazích, které mezi sebou mají, o svých zálibách, mezi které patří především četba, hra na klavír a baseball. S Philem by si určitě rozuměl.

„A co ty, Bello? Odhalil jsem ti prakticky celý svůj život. Pověz mi o sobě něco. Vím o tobě jen to, že jsi dcerou policejního ředitele Swana, přistěhovala ses z Phoenixu, máš ráda vůni knih a vodku.“ Při poslední části věty jsem jen sklopila zrak a dělala, že tu nejsem.

Má mě za alkoholičku. No, to je skvělý!

Zhluboka jsem se nadechla, že začnu, ale okamžitě jsem se zasekla. Nevěděla jsem, co mu mám o sobě říct. Vlastně jsem o sobě ani sama nic zajímavého nevěděla, na rozdíl od něj. Často cestuje, má bohatou, idylickou rodinu, i když ne vlastní, ale z tónu, jakým o nich mluví, mi je jasné, že je opravdu miluje. Hraje na klavír, maluje, má úplně první výtisk knihy Na větrné hůrce. Má vlastní auto, podíl u firmy Microsoft. A co mám já oproti němu?

„Co bys chtěl slyšet?“ zeptala jsem se a vyčkávala.

„Všechno.“

Díky za radu, chlape!

Ve velkém jsem vypustila vzduch z pusy a snažila se přijít na nějaký kloudný začátek.

„Takže, jak víš, žiji s mamkou, Renée, a s jejím přítelem, Philem, ve Phoenixu,“ začala jsem prostě.

„Vaši se rozvedli?“ položil doplňující otázku.

„Nikdy nebyli svoji. Chodili spolu asi dva roky, když Renée zjistila, že je těhotná. Charliemu tenkrát bylo dvacet a mamce dvacet dva. Odešel od nás měsíc po mém narození,“ řekla jsem tlumeně a nezaujatě, jako by se mě to vůbec netýkalo. Jedině tak jsem dokázala o té době mluvit, jako by se to stalo někomu jinému a já byla jen pouhý vypravěč.

„Muselo to pro tebe být těžké,“ poznamenal lítostivě.

„Mně to bylo tenkrát jedno, ale pro mamku to muselo být hotové peklo. Zkus si to představit, svobodná mladá matka bez práce a bez rodičů, kteří by jí finančně pomohli,“ řekla jsem stále ještě v klidu.

„Neodpustila jsi mu to, že?“ zeptal se, i když podle tónu jeho hlasu bylo jasné, že odpověď zná.

Kdokoliv jiný by se mě zeptal, odbyla bych ho. Ale u Edwarda se mě ta otázka zvláštně dotkla. Potřebovala jsem, aby věděl, jak to vidím já. Chtěla jsem, aby to věděl.

„Jak bych mohla? Prostě si jednou v noci sbalil svý saky paky a ráno po něm mamka našla jen kratičký omluvný dopis. Nic víc. Jak bych mu mohla odpustit?“ chrlila jsem ze sebe naštvaně a nešťastně zároveň. Vytáhla jsem ruku z Edwardova sevření, posadila se na lavičku, kterou jsme zrovna míjeli, a schovala si obličej do dlaní.

Cítila jsem se pod psa a věděla, že už to lepší nebude. Takový krásný večer to byl a nakonec z toho bude jen další z těch večerů, kterými jsem se provztekala kvůli svému otci.

„Nebudeme o tom mluvit, ano?“ Pohladil mě konejšivě po vlasech a já si povzdechla.

„Promiň, vždycky se tím nechám příliš unést. Už by to mělo být dávno za mnou. Neměla bych si z toho nic dělat, protože takovéhle věci se přeci stávají pořád. Jenomže… to prostě nejde,“ zaúpěla jsem, narovnala se a prohrábla si dlaní vlasy.

„Pojď sem,“ zašeptal, chytl mě za ruce a vytáhl do stoje, jedním prstem zvedl mou skloněnou hlavu a vpíjel se mi do očí svým okouzlujícím pohledem, kterému jsem okamžitě propadla.

„Nebudeme na to myslet, ano? Vrátíme se zpět k autu a počkáme, až začne film. Co ty na to? Hm?“ Nechala jsem se unášet uklidňujícím tónem jeho hlasu a jen podvědomě tušila, co říká. Pravděpodobně bych mu teď odsouhlasila i tu největší chujovinu, ale co na tom. Je to přeci Edward.

„Dobře,“ vydechla jsem a omámeně se usmála, nepřestávajíc zírat do jeho očí. Byly jak magnety, dva překrásné, zlatem nasáklé magnety, přitahujíc mě k sobě obrovskou silou. V tu chvíli bylo těžké dýchat, bylo těžké se hýbat, bylo těžké vnímat okolí. Jediné, co bylo lehké a skoro přirozené, bylo dívat se do jeho očí a nechat se unášet na vlnách teplého zlata.

„Půjdeme?“ zeptal se a tím mě tak probral z mého poblouznění. Prudce jsem vydechla, ustoupila o krok a mírně potřásla hlavou.

„Ano,“ odpověděla jsem, stále zmatená z toho, co jsem před chvilkou cítila. Objala jsem se pažemi kolem hrudníku a vydala se pomalým krokem zpět, nečekajíc, jestli za mnou půjde. Potřebovala jsem se vrátit zpátky na zem a aspoň chvilku na ní ještě zůstat. A vrátit se na zem znamenalo být co nejdál od Edwarda a jeho vlivu.

Ke kinu jsme došli mlčky, celou cestu si mě k sobě tiskl bokem a já si to jednoduché spojení užívala. Bylo to sice dost rozptylující, ale taky opravdu příjemné. Jednoduše jsem si nemohla stěžovat.

„Na co vlastně jdeme?“ zeptala jsem se ho, když jsme vycházeli schody do budovy a rozhodla se definitivně zapomenout na rozhovor, který jsme vedli předtím.

Spiklenecky se na mě usmál.

„Uvidíš,“ zašeptal, když se ke mně trošku sklonil, a pak se zase narovnal.

„Doufám, že to není žádný horor. Horory vážně nemusím,“ poznamenala jsem jen tak do větru, ale když jsem zaslechla jeho pobavené uchechtnutí, vyděšeně jsem se na něj podívala. „Edwarde! Že to není žádný horor?!“ pronesla jsem prosebně. Odpovědí mi bylo opětovné uchechtnutí a Edwardův pobavený úsměv. Zaúpěla jsem a schovala si tvář do dlaní. Konejšivě si mě k sobě víc přitiskl a dlaní přejel po celé délce mé paže.

Nakonec jsme na žádný horor nešli, díky bohu. Byla to nějaká neškodná komedie, alespoň podle smíchu, který se okolo nás ozýval skoro nepřetržitě. Popravdě? Já se moc nesmála. Jediné, čeho jsem byla schopná si všímat, byla Edwardova ruka, která si pohrávala s tou mou. Probíral jeden můj prst za druhým, kreslil mi do dlaně malá kolečka, svíral něžně mou dlaň do své, a pak zase pouštěl. Byla jsem v sedmém nebi, a když se naše pohledy občas setkaly, bylo těžké je od sebe oddělit.

A co bylo nejlepší? Od té doby, co mou ruku chytl do zajetí, ji až do konce večera nepustil.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 9. kapitola: