Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 5. kapitola

09.04.2011 (20:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5892×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zajdali: Je mi líto, ale ten krb se mi tam už bohužel nějak nevešel, ale to ještě nic neznamená… ;-)

Morningstar: Díky za pochvalu!! A všechno, co jsem kdy uspěchala, se bude vracet ve vzpomínkách nebo snech… :-) A Edího samozřejmě potrápím! Zaslouží si to…

Mex: Pořád se tak nějak rozhoduju, jestli Edwardovi za to jeho záletnictví dopřát Bellu a miminka, nebo ne… Rozmýšlím se, protože původně jsem to měla v plánu trošku jinak… Uvidím, co se dá dělat. ;-)

Anysek: Jaj netušíš, jakou jsem si dala práci, abych našla to správné ženské jméno… no a Sophie se opravdu nabízela. Chtěla jsem, aby to bylo trošku starší jméno, a jsem ráda, že se líbí… teda snad i ostatním, nejen tobě! ;-)

Jinak strašně moc děkuji za všechny komentíky, které mi tady necháváte. Jsou mi inspirací, jak v příběhu pokračovat, protože jak už jsem napsala, měla jsem to namyšleno malinko jinak, ale komentáře mě tak nějak přesvědčily, že bych možná mohla udělat menší změnu.

Na konci kapitolky na vás mám jednu otázku, takže moc prosím ty, které mi kapitolu okomentují, jestli by se k tomu nevyjádřili… A moc všem děkuji!! Kikky

___________________________________________________________________________

„Máš ho u sebe? Myslím to psaní…“ zvědavě jsem po ní pokukoval.

„Ano,“ chytila si kabelku a držela ji nalepenou na těle. Můj neveselý úsměv ji musel přesvědčit o tom, že i kdyby se sebevíc snažila ji přede mnou ubránit, stejně se k ní dostanu a k tomu dopisu uvnitř jakbysmet. Opravdu mě neskutečně šimraly dlaně nutkavou touhou jí tu kabelku vyrvat a okamžitě se dostat k jejímu obsahu, ale byl jsem vychovávaný jako gentleman.

„Můžu ho vidět?“ zeptal jsem se s tichým očekáváním vepsaným ve tváři.

„Nevím, Edwarde, Bella mě v něm prosila, abych jej nikomu nedávala číst,“ sklopila nešťastně pohled k zemi. Tušila, že není správné, aby ho viděl zrovna on… za všechno, čeho se na Belle dopustil. To co jí udělal nebo to, že sprostě lhal o jejím záhadném zmizení, bylo absolutně neomluvitelné, přesto… v jejím jednání byly pohnutky… daleko vážnější a důležitější…

Za celý ten rok měla možnost pozorovat naprosto utrápeného a zoufalého mladého muže, který se pokoušel najít svoji ztracenou manželku, i když ji ani ve snu nenapadlo, že to vlastně spískal on. Jenomže děti si zasloužily poznat otce a naopak tomu bylo stejně, třebaže její chytrá přítelkyně jí do dopisu neposlala žádné použitelné vodítko, tedy až na zmínku o jakémsi klášteru, který odsud byl vzdálený zhruba sto třicet mil, a ve kterém žila něco přes půl roku společně s jeptiškami. Edward by měl mít aspoň minimální naději na to, aby zjistil, kde teď Bella společně s jejich dětmi je.

„Prosím, Moy,“ zakňoural nešťastně. Byl jak na trní. Konečně po tak dlouhé době tu najednou byla alespoň nějaká zpráva o tom, co se s jeho manželkou stalo a tahle tvrdohlavá ženská mu bránila v tom, aby se ty tolik očekávané informace dozvěděl. Pomalu jej opouštěla trpělivost, ale doufal, že to ještě chvilinku přestojí, aby tak Moyru příliš nevyděsil… kdyby po ní skočil jako vzteklý pes a vyrval jí tu tolik bráněnou kabelku z náručí.

„Já… víš, Edwarde, já… tě chci ještě poprosit jen o jednu věc,“ podívala se s velmi vážným a seriózním pohledem do Edwardovy tváře.

„Cokoliv,“ vydechl nedočkavě. A třebaže to z něj vylítlo naprosto nepromyšleně, byla to pravda… byl ochotný udělat téměř vše jen proto, aby zase mohl vidět Bellu nebo… si přečíst alespoň to, co napsala a zjistit tak, jak se má a další důležité věci. Jeho oči už vůbec nekoukaly do Moyřina obličeje, ale spíše k boku jejího trupu, kde si tiskla to, čeho už se nemohl dočkat.

„Edwarde, jestli ale Bellu skutečně najdeš, musíš všem okolo říct pravdu. Nechci, aby ji nenáviděli za to, že od tebe údajně bezdůvodně utekla. Měla k tomu docela vážné pohnutky a ty to víš stejně dobře jako já. Neříkám, že souhlasím s tím jejím náhlým zmizením… no, já bych se takhle snadno vyštvat nenechala, to rozhodně ne a… můj názor na to, že jsi obyčejný bídák, se rozhodně nemění, i když budiž ti k dobru, že i přes protesty tvého otce jsi ho přesvědčil, aby nadále obchodoval s panem Swanem. Každopádně to není důvod, proč jsem tak vstřícná. Nemám tě ráda pořád stejně, přesto je tady něco, co bys asi měl vědět…“ odmlčela se tak náhle, jak začala. Promiň, Bell. Omluvila se v duchu za to, co se chystala udělat. Už byla totiž rozhodnutá, že Edwarda nechá, aby si to psaní přečetl. Už jen kvůli dětem…

„Ano,“ vydechl, „samozřejmě. Nedovolím, aby se do mojí ženy kdokoliv strefoval, protože mě opustila…“

„…kvůli nevěře. Což ale nikdo neví, že?“ rýpla si Moy.

„Jo,“ hlesl, „taky bych sám od sebe nejraději utekl,“ nešťastně si povzdechl. Věděl, že to co udělal, byl opravdu obrovský přestřel… hned po jejich společné noci, kdy se mu Bella tak důvěřivě odevzdala, a to ráno… Tohle bylo to nejhorší, co se mu kdy povedlo spískat. „Ale pokud se mi ji opravdu podaří najít, Moy, já budu prosit o odpuštění tak dlouho, dokud…“

„…to je dobře, Edwarde,“ usmála se shovívavě, „protože je tu opravdu pár novinek… a jen ti musím ještě říct… Bella mi tam píše i věci, které se tak trochu týkají i tebe, tak se na ni prosím nezlob a pochop, že mi chtěla všechno jen vysvětlit.“

„To je přece naprosto jasné.“

Moyra konečně vysvobodila psaní, kterého už se Edward nemohl dočkat a nervózně přešlápl z nohy na nohu. A kdyby to šlo, asi by se jí ho pokusil vyrvat z rukou, ale copak se to hodilo? Byl přece slušně vychovaný… Opatrně mu podala cosi podlouhlého a nažloutlého.

Byla to velmi luxusní obálka, ve které se schovával naprosto obyčejný dopisní papír. Přesto ale na něm všechna ta drobná písmenka působila téměř jako umělecké dílo. Edward omámeně vydechl. Neměl ani minimální tušení, že jeho žena má takovýhle dokonalý styl psaní…

„Nádhera, že?“ ohodnotila Moy jeho vyjevený pohled. A on byl schopný tak leda souhlasně kývnout.

„Až si to přečteš, tak uvnitř je ještě obrázek a myslím, že tě bude hodně zajímat,“ pousmála se potutelně, ale Edward už dál neotálel a pustil se do čtení.

Drahá Moy,

předem mého dopisu bych tě chtěla srdečně pozdravit. Tak moc mi chybíš, že ani netušíš, a protože jsi byla po celý život mojí jedinou blízkou přítelkyní, musím ti o sobě dát alespoň nějaké zprávy. Ještě bych tě ale chtěla poprosit, abys tento dopis nedávala číst nikomu dalšímu, a zvláště pak mým rodičům.

Netuším, kde vlastně začít, protože se toho stalo až neskutečně mnoho, a tak snad pěkně od začátku, co myslíš? Nejprve bych ti asi měla osvětlit, proč jsem tak najednou utekla. Těžko se o tom píše, věř mi, ale měla bys znát pravdu alespoň ty, protože nemám nejmenší tušení, co tobě a ostatním navykládal Edward, ale věci se mají tak, že můj náhlý útěk souvisel s naší posvatební nocí.

Jednoduše jsem doufala v pravou lásku, jak víš. Čekala jsem, až si mě najde ten pravý, ale pak mi jedno dne můj otec tyhle překrásné plány na budoucnost zničil. Byla jsem v té době opravdu na dně, ale nakonec se tedy v zájmu obchodních styků vůli rodičů podvolila. Však si jistě dobře vzpomínáš, jak jsem Edwarda a ten hloupý dohodnutý sňatek odmítala a snažila se otci naznačit, že z tohoto spojení nemůže vzejít nic dobrého… mýlila jsem se. Netušíš, jak moc jsem se v tomhle spletla… ale k tomu až na konci dopisu.

O svatební noci jsem byla tak moc nervózní i přes veškeré rady, které jsi mi ty i moje matka dala. Přesto všechno bylo opravdu nádherné. Ještě nikdy jsem o tomhle s nikým jiným nemluvila, tak doufám, že i ty si tyto osobní informace necháš jen pro sebe. Vážně? Červenám se, jen na to pomyslím, natož o tom psát… ale vše nakonec souvisí se vším! To ráno jsem se probudila opravdu šťastná a nebudu ti tady dál rozepisovat, co se dělo hned poté, jakmile se vzbudil i Edward. Jednoduše jsme se znovu milovali, ale tady veškerá novomanželská idylka skončila. A to skutečně tak rychle, jak začala, protože hned za pár minut na to jsem ho přichytila se služebnou. Ano, ani já zprvu nevěřila vlastním očím, ale nakonec se skutečně nemýlily. A v ten moment jsem se rozhodla utéct… Pryč od života s Edwardem… Pryč ze světa jeho mimomanželských afér… Pryč od všeho toho pokrytectví a přetvářky.

První měsíc dva, byly opravdu těžké, ale díky otcovým penězům, které jsem si půjčila, se to dalo vydržet. Ale tak jako všechno i ony se krátily a zanedlouho už jsem neměla pořádně kde hlavu složit, ale taky jsem se dozvěděla tu největší a pro mě také nejšťastnější novinu. Byla jsem těhotná. A tohle bylo poprvé od té doby, kdy jsem začala vážně přemýšlet nad tím, zda se vrátit nebo ne. Nakonec jsem ale našla přístřeší v klášteře Lacock. (Není to klášter, ale opatství, jenomže mě se stavba moc líbila! Vlastně i název!)

Sestry byly velice laskavé, a když jsem jim oznámila, že čekám přírůstek, skoro všechny byly šťastné a těšily se z toho se mnou. Pomáhala jsem jim, jak jen mi to moje těhotenství dovolovalo, ale ke konci už to stejně moc nešlo. Moje břicho totiž připomínalo spíš vzducholoď.

Já vlastně ani moc netušila, jak má těhotenství probíhat, takže jsem si s těmi závratnými rozměry nedělala až takovou hlavu a později si spíše užívala všechny ty pohyby, kopance a šťouchance, které mi ten drobeček hojně dopřával… Tady byl ale můj další velký omyl. Myslela jsem si, že čekám jen jedno miminko, no a nakonec se z toho jednoho vyklubala dvě. Chlapec a děvčátko. Anthony a Sophie.

Jsou to ty nejkrásnější bytosti, které jsem kdy viděla. Kdybys je tak mohla vidět i ty, drahá Moy. Jistě by ses rozplývala stejně jako Alice, Esmé a Rosalie. Jmenovitě ta poslední mi neuvěřitelně pomáhá se vším, co se mých zlatíček týče. Ani netušíš, jak jsem šťastná, že jsem našla rodinu, kde mě přijali takovou, jaká jsem a navíc se všemi mými „malými“ závazky. Ach, abych nezapomněla, nad jmény jsem krapet přemýšlela, ale nakonec děvčátko je po mojí milované babičce. A Tony? Chtěla jsem, aby měl alespoň malou vzpomínku a spojení s jeho otcem, a jelikož je to Edwardovo prostřední jméno…

Moy, za pár týdnů se stěhuji do Ameriky společně s mojí novou rodinou, a vlastně i proto ti o sobě dávám nějaké zprávy a byla bych ti nesmírně vděčná, pokud by ses mi ozvala. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi nenapsala, jak se mají mí rodiče, a jaký měl tenhle útěk dopad na moji rodinu a obchodní styky s Maseny. Dopis prosím nechej u sestry Agáty v klášteře Lacock. Některý den se stavím rozloučit, a tak si ho tam vyzvednu. A předem ti děkuji za odpověď.

Nakonec ještě přikládám obrázek, který malovala Rosalie, a na které jsem společně s Tonym a Sophií. Mají pouze měsíc, ale nejsou kouzelní?

Navždy s láskou

Bella

Edward chvíli jen naprosto němě koukal do papíru a jeho oči fixovaly jen dvě slova: „Sophie a Anthony.“ Takže já jsem otec, poskočilo mu srdce jak částečně z radosti, tak i neskutečnou bolestí. Já mám děti a ke všemu dvojčata! A aniž by si to uvědomil, z očí se mu spustily slzy o velikosti menších hrášků, které si to hojně kutálely po jeho tváři.

Upustil dopis a znovu v rychlosti otevřel obálku a… našel to! Byl to sice malý obrázek, navíc přeložený, přesto úplně dokonale namalovaný. Bella, jeho Bella na něm vypadala tak šťastně a spokojeně. A ty dva drobečky, které opatrně držela na klíně… Edward se div nerozpustil blahem.

Smutně si uvědomil, že ji vlastně nikdy takhle spokojenou neviděl. Ne, oni ji jen trápil… a začal s tím v okamžiku, kdy mu jeho otec řekl, že se musí oženit. Ještě teď měl v živé paměti, jak silný vztek jej tenkrát zasáhl a najednou si uvědomil, jak pošetilý vlastně byl. Dostal všechno, a dokonce i víc, ale hned to všechno zase ztratil a navíc svojí vinou. Jak absolutně hloupý byl to ráno, kdy jej ovládla ta zatracená zloba… i když jen na sebe samého, přesto to co udělal poté, co nechal Bellu v jeho posteli, si nedokázal odpustit ani on sám. Pochyboval, že i kdyby ji našel, že by mu kdy dokázala prominout. Ale jen ten nahoře mu byl svědkem, že on se o to pokusí… a bude prosit tak dlouho… dokud to bude potřeba! Teď měl daleko větší motivaci. Stal se z něj táta a on tak moc toužil se o svoje děti postarat…

A jen myšlenka na to, že Bella se o všechno, co souviselo s jejím těhotenstvím a nejen s tím, postarala sama, ho donutila, aby se absolutním zoufalstvím chytil za hlavu.

Bella

Alice táhla Bellu ze schodů přímo šibeniční rychlostí, přesto však její dříve docela nemotorné nohy zvládaly tenhle zběsilý rytmus naprosto bravurně. Když konečně dorazily na místo určení, čímž byla zřejmě kuchyně s jídelnou dohromady, musela si Bella v duchu povzdechnout nad dokonalostí toho místa. Ani oni, nebo Masenovi neměli tak moderní a drahé zařízení.

„Posaď se, zlatíčko,“ promluvila na Bellu jakási bruneta kolem třiceti let. Měla krásný srdcovitý obličej a její rysy byly skoro andělské. Vlastně, když se zmateně porozhlédla okolo, zjistila, že jsou si tu všichni až nebezpečně podobní… doslova nádherní. Nikdy nic podobného neviděla, ale měla jakési tušení, že to asi lidé nebudou… jako ten odporný rudooký, který ji napadl v lese u kláštera. A ještě pořád ji z pouhé vzpomínky na něj zamrazilo. Přesto se ale poslušně usadila na židli k jednomu obrovskému oválnému dřevěnému stolu.

„Bello, měli bychom si promluvit,“ ujal se slova ten blonďatý muž, který vypadal, že je tady hlavou rodiny. Jeho karamelové oči doslova zářily tolika emocemi, že ani sama zmatená Bella nedokázala zhola nic rozluštit. Stejně v tom ale nikdy nebyla dobrá…

Nervózně se ošila, ale pohledem neuhnula.

„Asi bychom měli začít od začátku… takže já jsem Carlisle Cullen,“ ukázal na sebe a pokračoval k ženě, která k němu stála nejblíže, „a tohle je moje manželka Esmé,“ která se v momentě, kdy ji jmenoval, srdečně usmála, „a pak jsou tu ještě naše děti.“

Bella nedokázala skrýt překvapení. Děti? A kdy to stihli? „Děti?“ zeptala se tentokrát nahlas.

„No ano, adoptované samozřejmě,“ shovívavě se na ni usmál a Bellin překvapený výraz nabral ještě udivenější směr. Takže oni si osvojili čtyři dospělé… děti?

„Ale je to daleko složitější, proto jsi tady… aby ses všechno dozvěděla a rozhodla se, zda s námi zůstaneš jako součást rodiny, nebo si budeš chtít jít po svých,“ vysvětlovala jí Esmé mateřským tónem.

„Vy… vy byste chtěli, abych tu s vámi… zůstala? Jako součást rodiny? I se Sophií a Tonym?“ ptala se zcela zmateně Bella. Tohle bylo opravdu jako pohádka, ale ona už měla vynikající průpravu v tom, že tyhle příběhy z papíru, které pokaždé končily šťastně… prostě neexistují. Jenomže tihle zvláštní lidé, nebo co to vlastně byli, se k ní už teď chovali, jako by patřila mezi ně… do rodiny.

„Samozřejmě,“ usmála se na ni mile nějaká dívka s dlouhými blonďatými vlasy, a pokud si myslela, že všichni tady vypadají jako andělé, tahle překrásná bytost, která právě promluvila, byla víc jak očividným důkazem. Dokonalá symetrie celého těla, tváře a nádherně dlouhé vlasy, které se leskly i v téhle slabě ozářené místnosti. Bella mohla jen němě zírat a snažit se moc nežárlit, třebaže to nešlo. Někomu takovému prostě museli závidět všichni. A pak že existuje spravedlnost!

„Jmenuji se Rosalie a tohle je můj…“ zarazila se, ale nakonec s dalším překrásným úsměvem pokračovala, „…manžel Emmett,“ a dotyčný se přihlouple uklonil a usmál tak, že mu div nerupla sanice, jak cenil svoje bělostné zuby. Stačil jeden pohled na ty bílé perličky a do mysli se jí sprostě vetřel zase ten ďábel, který ji napadl v lese a nezajímalo ho, že je v jiném stavu. Ach, oddechla si v duchu, ještě že to skončilo takhle…

„A já jsem Alice, ale to už víš,“ pousmála se zdráhavě tahle roztomilá černovláska. „No a můj manžel Jasper,“ ukázala na chlapce nebo už možná muže, stojícího hned vedle ní. Jeho tvář byla po celou tu dobu nepřístupná a ztuhlá, ale jakmile byli představeni, věnoval jí i on jeden skoro oslnivý úsměv.

„Já… já jsem zmatená,“ postavila se zbrkle na nohy Bella, „netuším, jak by měl porod probíhat, ale je normální, že… no že, už mě nic nebolí? A můj hlas je taky malinko jiný… melodičtější,“ koukala hlavně na Carlislea. Vypadal, že by jí na tuhle znepokojivou otázku mohl prozradit odpověď. Každopádně to nebylo možné… pokaždé, když se jí podařilo upadnout, a třeba si jen odřela kolena, trvalo docela dlouho, než se celé zranění zahojilo. Takže tohle bylo skutečně až moc podivné.

„Víš, nechci tě vyděsit, Bello,“ na moment se zarazil, „jakže se to vlastně jmenuješ celým jménem, a odkud ses vzala v tom lese? Jeptiška zřejmě nejsi, takže…“ lehce se zamračil, jak se snažil přijít na to, co je tahle dívka zač, a kde se vzala ve špatný den a hodinu na špatném místě. A už vůbec nechápal, proč o ní Alice měla vidění.

„Ahh, já jsem… Bella, teda spíš Isabella Swanová Masenová…“ náhle se odmlčela, ale už bylo pozdě. Pokud jí někdo hledá, což bylo víc jak pravděpodobné, tak co když měla tahle rodina v plánu poslat ji domů k jejímu záletnickému manželovi? Kdo ví, jak asi žije? Nahradil už někdo jiný moje místo? Jistě že ano! Hloupá! Tvůj manžel by bez… toho nezůstal déle jak pár dní…

„Isabella?“ vyjelo Carlisleovi obočí vzhůru. „Víš, že tě hledají? Ještě pár dní a určitě tě budou chtít prohlásit za mrtvou…“ prohlížel si ji zkoumavým pohledem. Co tohle mladé, krásné a ještě ke všemu těhotné děvče dělalo v lese… navíc u kláštera? Když jí hledají dvě nejvlivnější rodiny v Londýně.

„Proč jsi utekla?“ zeptala se najednou Esmé.

Bella sklopila pohled. Netušila, co na to odpovědět, protože neměla chuť, a to ani tu nejmenší, cokoliv o jejím ztroskotaném manželství vyprávět.

„No to je jedno,“ opravila se rychle Esmé, „ale… chtěla by ses vrátit?“ pokusila se z ní dostat alespoň nějakou odpověď, třebaže si vysloužila jen nesouhlasné zakývání.

„Takže nechceš,“ konstatovala šťastně Rosalie.

„Ne,“ pípla Bella.

„Jestli máš strach, že bychom tě vydali, tak nemusíš… chtěli bychom, abys zůstala a stala se součástí naší rodiny,“ přistoupil malinko blíž Carlisle. Neměl ani minimální ideu, jak bude tahle dívka reagovat na novinku, kterou se jí chystal sdělit… ale musel. I ona je teď odlišná. Už není obyčejný člověk… to bylo zřejmé i z toho, jak rychle se jí všechno zahojilo. A kdo ví, co dalšího uměla. Prozatím ani netušil, jak na tom budou děti a jak se jed promítne do jejich tělesných funkcí. Jestli porostou pomalu, rychle, nebo vůbec… Ta poslední varianta by byla naprosto devastující. Ale prozatím měli jen den, dva, takže se snažil zdržet jakýchkoliv ukvapených závěrů.

Bella k němu vzhlédla a její oči se podezřele leskly… pod náporem slz, které se snažila udržet uvnitř. Sice to byl velice složitý úkol, ale nechtěla, aby ji viděli jako nějakou obyčejnou, slabou a neschopnou… Pak taky byla matka a bude muset být tvrdší, už jen kvůli těm drobečkům, kteří na ni čekají nahoře v pokoji a tichounce oddechují. Jak moc je milovala…

„Neboj se Bell, my tě opravdu nedáme,“ usmál se na ni ten svalovec, který se jmenoval Emmett. Pousmála se nad jeho veselým tónem.

„Takže,“ znovu na ni promluvil Carlisle, „je tady něco, co bys měla vědět a podle toho se rozhodnout,“ vystrašeně se podíval na svoji manželku, která na něj jen povzbudivě kývla.

„Ty jsi věřící, že?“ zeptal se nervózně. Bella mu na to opatrně přikývla, ale sama už netušila, čemu vlastně věřit. Proč by někdo tam nahoře vystavoval nebezpečí její děti jen proto, že utekla od svého nevěrného manžela? Vždyť nikdy neublížila ani mouše…

„Toho jsem se bál,“ pokračoval, „ protože… víš, co tě to tam v lese napadlo?“ zeptal se opatrně.

„Ne, ale člověk to jistě nebyl… spíš nějaký démon… ty rudé oči asi nedokážu nikdy zapomenout,“ zhnuseně si přejela po místě, kde ji kousnul… Kousnul? Vyděšeně si vzpomněla, co jí ten ničema udělal… zakousl se jí do krku! A hned na to jí na mysli padlo jediné možné vysvětlení.

„Upír!“ vyhrkla pobouřeně.

„Ano,“ řekl zamženě Jasper, „je to tak… a jak víš, když tě někdo takový kousne, tak?“ Bella se po něm vyděšeně podívala. Bože! Měl pravdu, ve starých historkách se mluvilo o tom, že pokud se tahle noční kreatura zakousne, změní i toho, koho napadla… nebo tam bylo ještě něco s krví? Musel mi ten… upír dát vlastní krev, aby mě proměnil? Tak proto se hojím tak rychle? Ale já nic necítila…

„To je ze mě jako upír?“ vyděšeně jí vyjela ruka k ústům. Pokud to tak skutečně bylo, tušila, že teď už se do nebe nikdy nepodívá… ale co její děti? Jsou na tom stejně? Nebo…

„A děti?“ obrátila se ještě vyděšeněji na Carlislea.

„To nevíme,“ povzdechl si smutně, „ale časem budeme moudřejší, protože prozatím jsou příliš malí, než abychom mohli cokoliv tvrdit s jistotou,“ podíval se na Bellu velmi uklidňujícím pohledem, třebaže sám na tom byl úplně jinak.

„A co vy jste zač?“ přeskočil jí vyděšeně hlas. Ovšemže dřív, když slyšela o existenci těchhle nadpřirozených tvorů, nikdy tomu nevěřila. Byly to jen hloupé pohádky a povídačky, kterými se strašily děti, aby se dlouho netoulaly venku nebo se jimi snažili zastrašovat faráři lid. Přirovnávali je k vyvržencům z pekel, nemrtvým… Byla to jedna z těch nejšpinavějších věcí, jaká prý na tomhle světě mohla existovat. V krku se jí v momentě vytvořil knedlík a naprosto bránil, aby se cokoli dostalo dolů nebo nahoru. Stejně na tom byl i žaludek, který se svíral strachem a odporem.

Bella párkrát překvapeně zamrkla a znovu se neubránila těm hrozným vzpomínkám, když se ta dívka jménem Alice najednou objevila přímo před ní, stejně tak, jako ten rudooký… jenomže ona měla krásně karamelovou barvu očí. Ale stejně ji to překvapilo a zároveň vyděsilo, až jí tep vyletěl ke hvězdám a srdce se div taky nerozskočilo… šok! A v ten okamžik uvěřila, že se ocitla v sídle upírů, i přesto, že neměli žádné dlouhé tesáky, z kterých by jim odkapávala krev.

Nemohla se jen tak ubránit všem těm negativním myšlenkám a emocím, které do ní po celý její krátký život sázela církev, a které jí teď zaplavovaly tělo. Měli to být ti nejhorší zplozenci pekel, ale prozatím to spíš vypadalo na rodinu andělů, než cokoliv dalšího. Zachránili ji a pomohli, a o to víc se v ní střídaly nálady všeho druhu. Všimla si, že si ji ten Jasper měřil tvrdým pohledem… jako by snad věděl? Ne, to je naprostá hloupost.

Vyděšeně se podívala po celé skupince, která si ji prohlížela stejným způsobem, přesto si Bella nemyslela, že by z ní snad měli strach.

„Takže vy všichni jste…“ odmlčela se, protože tohle slovo ze sebe prostě nedokázala dostat nahlas.

„Ano… upíři,“ promluvil klidně a bez mrknutí oka Carlisle, „ale měla bys vědět, že my lidem neubližujeme.“

„Jo? Takže mě nechcete zabít? Kousnout, a pak mě nechat jít? Nebo…“ přeskočil jí vyděšeně hlas, srdce jí bubnovalo až v uších, krev se doslova bouřila a ona se raději znovu posadila na židli. Tyhle informace by totiž neustála, i kdyby se snažila sebe víc. Pohled jí padl na čistou podlahu.

„Nic takového. Živíme se krví zvířat,“ vysvětloval Carlisle. Přesto se Bella, které se momentálně všechno zdálo jako hloupý vtip, nebo pouhý sen, zvědavě ohlédla. Že by tedy nakonec tyhle kreatury nebyly až tak špatné? Ale Carlisle si nevšímal Bellina zkoumavého pohledu a pokračoval dál.

„Ten upír, co tě napadl, se však lidmi živil. Naštěstí jsme tě ale zachránili, třebaže je tady něco, co nedává moc smysl. Víš, Bello, když tě upír kousne, jeho jed se ti dostane do těla, a pokud tě nezabije, projdeš velmi bolestivou proměnou…“

„…tak to byly ty plameny!“ vyjekla celá vyděšená. „Takže teď je ze mě upír? A nejen ze mě?“ pohled jí vylétl směrem, kde byl zhruba pokoj, kde spinaly její drobečci. A najednou se jí sevřelo srdce šíleným strachem. Co když se tihle lidé, tihle upíři pokusí ublížit jejím dětem?

4. kapitola X 6. kapitola

__________________________________________________________________________________

A tady je otázka: Chtěly byste, aby Edward viděl svoje děti ještě jako miminka? Aby pomáhal s výchovou nebo alespoň dočasně? A zaslouží si to vůbec?

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 5. kapitola: