Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 6. kapitola

27.04.2011 (13:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5307×

„Ten upír, co tě napadl, se však lidmi živil. Naštěstí jsme tě ale zachránili, třebaže je tady něco, co nedává moc smysl. Víš, Bello, když tě upír kousne, jeho jed se ti dostane do těla, a pokud tě nezabije, projdeš velmi bolestivou proměnou…“

„… tak to byly ty plameny!“ vyjekla celá vyděšená. „Takže teď je ze mě upír? A nejen ze mě?“ pohled jí vylétl směrem, kde byl zhruba pokoj, kde spinkali její drobečci. A najednou se jí sevřelo srdce šíleným strachem. Co když se tihle lidé, tihle upíři, pokusí ublížit jejím dětem?

Bella

„Nic se jim nestane,“ snažil se ji utišit Jasper a záměrně k Belle vysílal uklidňující vlny, které ale sotva působily. Jako by je snad blokovala? Nebo možná měla nějaký dar, o kterém oni neměli ponětí?

„Já… musím nahoru,“ vyděšeně těkala očima z jednoho na druhého, jako by snad hledala pochopení. Ale jakého porozumění se vlastně u upírů chtěla dočkat? Raději se opatrně zvedla a začala obezřetně couvat ke dveřím, které spojovaly obývák s kuchyní. Její vyburcované smysly byly nejednou daleko ostřejší, než byla kdy zvyklá. Cítila, viděla a slyšela příliš dobře, než aby to snad byla pravda. Tohle je moc divné! Oklepala se nad představou, jak se jako krvelačná stvůra zakusuje do krku nějakého nebohého člověka…  Tohle bylo už vážně moc!

Nejraději by se otočila a utekla, ale co kdyby ji tihle nebezpečně rychlí upíři chtěli dohonit? Vlastně, neměla bych být stejně rychlá jako oni? A je ze mě vůbec upír? Nebo co jsem vlastně zač? Začala se jí motat hlava pod náporem všech těch nových myšlenek a informací, které ale nedokázala stejně efektivně zpracovat.

„Neublížíme ti, Bello,“ promluvil na ni konejšivě Carlisle.

„Jo? No, nevěřím vám…“ vydechla, „… sama nevím, kdo nebo co vlastně jsem,“ nešťastně vzlykla, ale přitom nezastavovala a neustále se od nich po krůčcích vzdalovala.

„Tohle není můj hlas, kam se poděl ten nakřáplý?“ postěžovala si zoufale a z očí se jí najednou začaly samovolně kutálet slzy. „Já… já mám strach,“ zabrblala si potichounku spíš pro sebe, a přesto to slyšeli.

Pak tu byla také její rozkošná děťátka, a o ty měla daleko větší obavy, jak o vlastní život. Tihle mrňaví drobečci v ní rostli skoro devět měsíců a pokaždé, když o sobě dali jakkoli vědět, například kopancem nebo nějakým jiným pohybem, Bella se vždycky vznášela blahem, třebaže její situace nijak šťastná nebyla. Tehdy neměla ani ponětí, co ji čeká v daleké budoucnosti, natož aby měla zdání, co všechno se mělo semlít během jednoho krátkého odpoledne. Navíc si tenkrát ani nedokázala představit, že by jí snad někdo dokázal ublížit. Bláhově si myslela, že by ji snad kromě divoké zvěře nikdo jako těhotnou nenapadl…

Ale teď už byla poučená z… lesa a věděla, jak neskutečně hloupá a naivní vlastně byla.

Na tomhle světě bylo tolik špatného, že měla občas pocit, jako by ji to zlé obklopovalo ze všech stran a snažilo se ji zadusit. Ubíralo systematicky kyslík a pokoušelo se jí hlavu napěchovat samými hloupými myšlenkami… obavami a představami.

„Bello,“ promluvil Jasper, „opravdu se nás nemusíš bát, navíc…“ rychle se odmlčel a podíval se po svojí manželce, jestli náhodou nezašel příliš daleko, ale odpovědí mu byl jen povzbudivý úsměv na Aliciné rozzářené tváři. Vědoucně si přitom ukázala na hlavu.

„Navíc co?“ ptala se zoufalá Bella najednou úplně klidného Jaspera.

„Tak nějak už patříš do rodiny,“ vřele se na ni pousmál, čím jen zrychlil její srdeční reakce.

„Jak?“ nevěřícně zablekotala.

„No… je z tebe takový… poloviční upír,“ oznámil naprosto bez smítka obav. Ano, neměl ani tu nejmenší pochybnost o tom, že se z téhle dívky, nebo vlastně už spíše ženy, stalo něco mezi jejich rasou a tou lidskou. Měla od každé něco, a dokonce možná z obou to lepší…

Bella na něj jen vyděšeně vyvalila oči. Pořád si ještě nechtěla přiznat, že se to skutečně stalo a ona prošla jakousi zvláštní a bolestivou proměnou, ale pokud se tedy snažila pochybovat, tenhle mladý upír s vlasy jako Alexander Makedonský, jí téhle nejistoty zbavil. Takže teď je z ní napůl pekelný démon… a dveře ráje jsou jí navždy zapovězeny. A pak si najednou taky vyděšeně uvědomila, že to stejné se vlastně stalo i jejím maličkým. Vždyť oni ale za nic nemohli… Jsou ještě tak malí a křehcí. Na svět přišli už jako polo-upírčata a přitom se nikdy ničím neprovinili. Nemůže je postihnout stejný osud jako mě, zoufala si nešťastná Bella. Tohle rozhodně nebylo fér.

V dalším momentě se jí podlomily nohy a padla na kolena, schoulila tvář do dlaní a nahlas se rozvzlykala. Rameny jí otřásaly škubavé pohyby, vlastně nejen jimi, ale celým tělem, a z očí se nepřestávaly valit teplé hořké slzy, které zas a znovu smáčely její bledou tvář. Nechtěla plakat jako malá holka, ale v téhle šílené situaci to ani jinak nešlo. Nedokázala si pomoct…

Tohle musí být jen zlý sen! A třebaže se pokoušela přinutit i podvědomí, aby téhle milosrdné lži uvěřilo, stejně se bránilo. Pravdu prostě udupat, nebo za něco schovat nemohla. Bude se jí muset postavit hezky čelem… a to co nejdřív. Děti budou potřebovat silnou a zdravou matku a ne ubrečenou a ustrašenou trosku.

Carlisle se rozhlédl po celé rodině a smutek, který mu dominoval ve tváři, měli i všichni okolo, přesto se ani jeden z nich neodvážil k Belle přiblížit. Nechtěli ji děsit víc, než bylo nezbytně nutné… navíc potřebovala dostat prostor, aby se smířila se vším tím… novým, a že toho nebylo zrovna málo.

Po několika velice dlouhých minutách si jedním rychlým pohybem ruky otřela mokré tváře a postavila se. Podívala se na ty… upíry, kteří se jí doposud nepokusili ani dotknout. Všichni na ni koukali se zjevným smutkem vepsaným ve tváři, a o to víc se cítila zle.

Tihle tvorové o ni mají strach a ona se k nim prozatím nezachovala ani malinko hezky. Otevřeli jí jejich vřelou náruč a dokonce nabídli, aby se stala členem jejich rodiny a to i s dětmi. A jak se jim odvděčila? Naprosto nijak, jen jimi v duchu opovrhuje. Dokonce se chtějí stěhovat do Ameriky a ona má možnost odjet s nimi tam, kde by jí rozhodně bylo lépe. A jistě by to tak bylo lepší i pro Tonyho a Sophii. Začít nový život… Pryč od všech, které znala, a kteří ji nepřestali doposud hledat…

Bolestivě se jí stáhl žaludek, když si uvědomila, že její skutečná rodina na ni musela jisto jistě zanevřít za to, jak zbaběle od toho hlupáka záletnického utekla… a všeho se tak vzdala. A všechno pokazila… Kdo ví, jak se vůbec mají? Netušila to, a asi se to ani nikdy nedozví.

Jenomže jak by mohla věřit těmhle upírům? Když ji v lese jeden napadl a málem zabil? Byli to přece jen noční tvorové, kteří neustále bažili jen a jen po krvi… Stále ještě s uslzenýma očima vyhledala pohledem Esmé.

„Jak… jak můžu vědět, že… neublížíte mým dětem?“ vylézalo z ní pořád mírně trhaně.

„Nikdy,“ vyhrkla za ni zapáleně ta dokonalá blondýnka, „se jim tady nic nestane! Děti jsou to nejlepší, co ti může život nabídnout…“ po svém zapáleném projevu se v rychlosti odmlčela a zatvářila bolestně, a přitom i provinile, když koukala na svého manžela, který ji momentálně láskyplně objímal.

„Jsou dar,“ pokračovala už zase celkem klidná a spokojeně opřená o Emmetta, „pokud tu s námi skutečně zůstaneš, můžu ti za nás všechny slíbit, že tobě ani tvým maličkým nezkřiví nikdo ani vlásek,“ povzdechla si Rosalie.

„A pokud bys ještě měla obavy ohledně toho, že bychom tě chtěli napadnout kvůli tvojí krvi… tak nemusíš, protože za sebe, a já jsem na tom s ovládáním asi nejhůř, můžu říct, že tvoje krev mě absolutně neláká. A stejně tak nemám žízeň ani v blízkosti Tonyho a Sophie,“ doplnil Jasper.

Žízeň? Tak takhle se říká tomu běsnému hladu? Obyčejná žízeň? Hrdlo se jí sevřelo odporem a z ničeho nic ji opět přepadla panika a strach. Nešťastně se podívala po všech okolo, a její tvář teď byla stáhnutá do bolestné grimasy, jako by se jí snad někdo pokoušel vyrvat srdce z těla. Nemůže ji věřit…

Zmateně se rozběhla po schodech zpátky do toho pokoje, kde prozatím spinkala její dvojčátka doufajíce, že ji nikdo při tom zběsilém úprku nezastaví. Jakmile se ocitla v tom provizorním bezpečí čtyř stěn, urychleně za sebou zavřela a zamknula. Sesunula se po dveřích až na podlahu a opět se bezmocně rozplakala.

***

Když měla dvojčátka sotva týden a Bella se ještě neustále všech stranila zavřená povětšinou v pokoji, přišel první vážný problém. Docházelo jí mléko, třebaže Cullenovi pro ni nechávali za dveřmi neustále nějaké věci pro děti a hlavně jídlo, které právě teď tolik potřebovala. Choulila se na posteli, starala se o svoje maličké, jak jen jí to ten stísněný prostor dovoloval, a pokud i nervy povolily, pokusila se také spát. Koupelnu s toaletou měla spojenou pouze s jejím pokojem, což jí dodávalo na provizorním klidu. I přes veškerý strach, který neustále svíral její unavené tělo, musela jíst. Ale přestože se snažila dopřát si všechno výživné, absolutně to nepomáhalo.

Večer už to nevydržela a opět se bezradně rozvzlykala… Teď už neměla jinou možnost, než sejít pokorně dolů a požádat některého z těch tvorů o pomoc. Kdyby chtěli, mohla být už dávno mrtvá, o tom ani na sekundu nepochybovala, ale oni se o ni pokorně starali každičký den.

Zhluboka se nadechla, odemknula a nesměle vyšla do ztichlé chodby…

***

Trvalo to jen půl dne, než přišel se spásným řešením právě Emmett. Ta veselá kopa svalů, kterým tenhle mladý upír byl a do kterého by nikdo neřekl, že by ho mohlo něco užitečného napadnout, se ale ukázal jako celkem chytrý muž. Co jiného totiž mohlo polo-upírovi chybět? Krev.

„To ne, nikomu neublížím,“ bránila se vyděšeně Bella. Jako by snad dokázala někomu vzít život. Ani omylem, to nepřicházelo v úvahu…

„Nemusíš nikoho zabít,“ konejšivě se na ni usmála Rosalie, „tady Emmett skočí na lov a donese ti třeba… srnku?“ otočila se zamyšleným výrazem na manžela.

„A to se do ní pak jako budu muset sama zakousnout?“ div jí hrůzou nevypadly oči z důlků. Netušila, jak by to chtěli provést… Budou tu nebohou laň snad držet, zatímco ona si bude nacvičovat… kousání? Už teď jí bylo na omdlení, a to o tom prozatím jen mluvili…

„Ale ne,“ povzdechl si Japser, „jistěže ne. Dostaneš to třeba do skleničky… nebo hrnku, kdyby ti pohled na karmínově červenou nedělal dobře.“ A jako odpovědí mu bylo překvapené zamrkání Bellinýma omráčenýma očima. Takhle o tom vlastně nikdy nepřemýšlela a zvěřinu jedla odjakživa. No, to sice ano, ale taky pěkně propečenou a nikdy ne krvavou, natož pozřít jen teplou a čerstvou krev. I když… za zkoušku by to stálo.

A mezitím, co se rozmýšlela, přistoupil k ní opatrně Carlisle. Bella sebou vystrašeně škubla, ale jinak se nepohnula ani o píď. Jestli bude opravdu potřebovat krev, jediní kteří ji pro ni budou moct obstarat, bylo právě těchhle šest upírů.

„Nedala jsi nám možnost, abychom ti všechno pořádně vysvětlili,“ promluvil na ni Carlisle a přitom se smutně pousmál. „Víš, teď když jsi zřejmě z části poloviční upír, což tedy nemůžu s jistotou potvrdit, protože jsem tě ještě neměl možnost prohlédnout, tak se ti změnily i stravovací návyky. Musíme to alespoň vyzkoušet, co ty na to? Kdyby se ti z toho udělalo špatně, nikdo tě do ničeho nutit nebude, jen…“ povzdechl si, „… jen bys možná měla pamatovat na svoje děti. Pokud by jim to mohlo pomoci, měla bys to udělat.“

Bella jen nepřítomně souhlasně kývla a ztěžka dopadla na vypolstrovanou kuchyňskou židli. Tak tohle opravdu najednou vypadalo jako její nejčernější noční můra…

„Rád bych pak také prohlédl Tonyho a Sophii…“ zamračeně přemýšlel, jak děti asi právě teď vypadají. Jestli už alespoň nepatrně povyrostly, nebo jsou pořád stejné… Bella k nim nikoho během toho týdne, kdy zůstala zavřená v ložnici, nepustila. Ani nakouknout. Jenomže se na ni nemohl zlobit. Měla strach a to chápal a respektoval, i když vidět i smutnou a nešťastnou Rosalii, které neustále ujížděl pohled ke dveřím pokoje pokaždé, když zaslechla třeba jen tichý dětský pláč, taky nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Tušil, že pro Rose by bylo nevýslovným potěšením mít tady ty dva drobečky i přesto, že ona jejich matkou nebyla. Chtěla si vynahradit něco, co díky nesmrtelnosti ztratila…

„Bello, měla bys je vzít ven na sluníčko, dneska je opravdu krásně a teplo,“ vyhrkl ještě rychle Carlisle a pak už společně s Emmettem zmizel v blízkém lese.

„Můžu ti pomoct je obléct?“ zeptala se po chvíli zdráhavě Rosalie a pohledem koukla kamsi na podlahu. Netoužila po ničem jiném, než si alespoň na malý moment pochovat jednoho z těch uzlíčků nahoře.

Bella se po ní vyděšeně ohlédla, přesto ale nakonec po delším váhání svolila, a tak se společně bok po boku vydaly do jejího pokoje. A jakmile došly až ke kolébkám, kde Tony jen potichu pokukoval po okolí a Sofí se dožadovala pozornosti tím, že se natahovala po komkoliv, kdo se nad její kolébku nahnul, Rosalie naprosto strnula.

„Jsou tak nádherní,“ rozplývala se. „Bello,“ otočila se k ní čelem s pohledem a úsměvem, který zářil přímo nezměrným štěstím, „oni rostou,“ vydechla.

„Jo, je to trochu děsivé, že?“ oplatila jí jeden váhavý úsměv.

„Vůbec ne, takhle to má normálně být… To je jen tím, že díky tvým zostřeným smyslům všechno vidíš a cítíš daleko víc,“ osvětlila jí stále s koutky vzhůru šťastná Rosalie. „Můžu si ji pochovat?“ vyhrkla bez rozmyslu a Bella malinko strnula. Její srdce vynechalo úder a ona se s velmi vážným pohledem podívala do tváře té okouzlující upírky. Nepochybovala, že pokud by opravdu chtěla, mohla jejím dětem už dávno cokoliv nepěkného provést… vlastně všichni mohli, ale nikdo nic neudělal.

„Neboj, nedokázala bych jim ublížit,“ přiznala a oči jí doslova planuly očekáváním, a tak jí Bella jen souhlasně kývla. Rose překvapeně vydechla a v okamžiku už si brala do svojí chladné náruče Sophii.

„Ty jsi tak krásná princeznička,“ štěbetala blaženě a úsměv se jí rozzářil jak tisíc hvězdiček v okamžiku, kdy jí to droboučké stvořeníčko chňaplo po prstě a sevřelo v té malinké ručičce. Ovšem jakmile si ho taky pokoušela nacpat do pusinky, Rosalie okamžitě zvážněla.

„Asi má hlad,“ konstatovala starostlivě.

„Ne,“ pousmála se Bella, „tohle dělá vždycky… i s mým prstem,“ podívala se na svoji holčičku tak pyšným pohledem, až z toho Rose bolestě píchnulo u jejího mrtvého srdce. Ona tohle nikdy nezažije…

***

Pro Bellu bylo ze začátku sice velice těžké přijmout fakt, že jsou všude kolem ní jen samí upíři a ona s dětmi je taky vlastně takový poloviční upír, ale nakonec, jak čas plynul a všichni se k ní chovali zvlášť hezky, přestala pochybovat. Dokonce naprosto obrátila svoji víru.

Upíři už pro ni nebyli jen bezduchá monstra, která svoji věčnost tráví sáním lidské krve a následným vražděním svých obětí. Teď už vlastně i ona… pila krev. Ano, a dokonce jí to ani nijak nevadilo… Naopak mělo to takovou zvláštně dobrou chuť, třebaže se v začátcích styděla přiznat, jak jí ta karmínová tekutina vlastně chutná, a tak celý následující týden neúspěšně předstírala, jak moc odporné to je…

Dlouho jí to však nevydrželo. Nedokázala lhát těm, kteří jí v téhle těžké životní situaci pomohli, jak jen bylo možné. A Belle připadalo, jako by opovrhovala vším, co se jich týkalo, když se snažila předstírat odpor ke krvi. A oni si to nezasloužili. Navíc i veškeré dřívější problémy ustoupily a ona měla zase dostatek mléka pro obě její zlatíčka.

***

Carlisle ji ještě ten večer, kdy se konečně přestala schovávat v pokoji, zasvětil do tohoto doposud utajovaného světa upírů a vysvětlil i jejich zákony. A nejen ty. Ano, snad všichni tvorové na téhle planetě měli svoje… pravidla. A největší strach Bell naháněla ta královská rodina z Itálie, protože podle Carlislea to byli velice zlí a mocní upíři. Ještě že o nich neví…

Jasper jí zase objasnil záhadu s jejich stravováním. Že pokud se upír živí lidskou krví, má podle toho i rudé oči, ale oni jakožto vegetariáni, jak se s oblibou nazývali, mají místo rudě zářící nádherně medově zlatou. Belle tahle barva víceméně připomínala domov. Taky byla tak hřejivá, ale souběžně s tím i naprosto překrásná a… doslova ryzí. Ačkoliv tihle tvorové byli dokonalí každým coulem, tak i ona si najednou musela zvykat na nový aspekt svého zevnějšku. Byla rozhodně štíhlejší než dřív, i když ani předtím nebyla ani oplácaná, teď ale její proporce působily naprosto symetricky a… dokonale. Dlouhé kaštanové vlasy měla až do půlky zad, a ke všemu se jí ještě jemně vlnily v bezchybných vlnách. Oči měly stejnou, přesto o něco zářivější barvu. Na těle dokonce nenašla ani stopy po starých jizvách a zraněních, a její prsa byla sice větší než dřív, ale to bylo jistě dáno i tím, že kojila. Byly plnější a nalitější, ale také citlivější. Pro teď to byla asi ta necitlivější část jejího těla, jenomže nebylo se čemu divit…

Najednou neskutečně děkovala osudu, že jí do cesty připletl tuhle úžasnou, i když také velice zvláštní rodinu, kde se mohla bavit naprosto upřímně s kýmkoliv a o čemkoliv. Dokonce si po pár dnech přestala neustále hlídat záda a zamykat pokoj pokaždé, když šla spát.

Bella si asi ze všech nejvíc začínala rozumět s Rose, která jí neustále a navíc úplně nadšeně pomáhala naprosto se vším. Nejen s dětmi, i když nejvíc se těšila právě z těch. Pomáhala přebalovat, oblékat, nebo třeba jen zabavovat jednoho drobečka, dokud se ten druhý nenakrmil. Emmett s Japerem se stali spokojenými strýčky, tedy hlavně Emmett, který už teď vymýšlel jednu hloupost za druhou, jakou by společně všichni kluci mohli co nejdřív provádět. Pokaždé ženské osazenstvo utnul tím, že ony mají holčičí věci a kluci zase ty svoje. A Bellu vždycky poctivě šimrala dlaň, jak se v ní svářela touha mu jednu plesknout. Žádné holčičí a klučičí… Když už, tak všichni dohromady!

***

Týden utekl jako voda, následovaný hned tím dalším, až tu najednou byl den, kdy dvojčátka slavila jejich první měsíc života.

Alice radostně poskakovala okolo už od rána, hned poté co se s Jasperem vrátili z nočního lovu. Chtěla mít všechno připravené včas.

„Už máš ten dort hotový?“ nahlížela nedočkavě do kuchyně ta rozčepýřená černovláska a její entusiazmus by snad probral i mrtvého. Esmé ale právě z trouby vytahovala teprve korpus.

„Holčičko, nemůžu tomuhle zařízení přikázat, aby peklo naší obvyklou rychlostí, takže to budeš muset ještě chvilku vydržet,“ zasmála se jí.

Alicina spokojená nálada malinko opadla, ale stejně si přisedla ke stolu k Belle, která před deseti minutami vstala, a teď právě spokojeně snídala. Alici se zase pozvedly koutky, když se na ni Bella koukala typem: „To je povyku hned po ránu…“

„Já vím, že jsem asi hrozná, ale i první měsíc se přeci musí pořádně oslavit! Ne?“ vypískla nadšeně.

„Nemyslím, že z toho bude mít Sofí nebo Tony rozum…“ zasmála se šťastně Bella.

Alice chvilku pozorovala její rozzářenou tvář a v duchu byla úplně blahem bez sebe, jak se jejich šestičlenná rodina doslova přes noc rozrostla na devítičlennou. Zvláště pak nádherné bylo, že tu teď s nimi byla také dvě kouzelná miminka. A všichni tři už byli členy téhle domácnosti! Tohle Alice viděla ve svých vizích… ale nejen to. Bylo tu taky něco, co…

„Alice? Na co vlastně pečete ten dort?“ zeptala se zmateně Bella.

„No přece pro tebe,“ vyhrkla nadšeně.

„Jenom pro mě?“ podívala se na ni zaraženě.

„Nemáš snad ráda sladké?“ zkrabatilo se Alici překvapením čelo. Že by jí něco uteklo?

„Ale to ano, jenomže co vy? Nechci oslavovat sama…“ sklopila stydlivě pohled do poloprázdného talíře.

„No, tak si můžeme třeba připít,“ zaštěbetala. „No vždyť víš s čím, ne?“ a hned na to se potutelně usmála. Bella jen protočila oči, ale v duchu se jí už docela sbíhaly sliny. Nakonec tedy nechala Alici jejím zběsilým přípravám, u kterých jí spokojeně asistovala i Rosalie. A hned jak dojedla, vydala se zpátky do svého pokoje zkontrolovat broučky. Nakrmila je už ráno, ještě předtím, než si sama dopřála jídlo, a proto teď tak spokojeně pochrupovali. Bella je opatrně něžně pohladila po jemňounkém chmýří, které pokrývalo hlavičky. Nad každého se i nahnula, aby jim mohla vtisknout pusu na čelíčko. Byli tak nádherní, až jí to sebralo veškerý dech z plic, zvláště pak u Tonyho, který byl až nebezpečně podobný jemu… Edwardovi. Smírně si povzdechla nad vzpomínkou jejího několikahodinového manželství, ze kterého si ale něco krásného odnesla…

Bella se začala soukat do bleděmodrých šatů s dlouhými rukávy, které se jí nějakým záhadným způsobem objevily na posteli… No, zas taková záhada to nebyla.

Byly dlouhé až na zem, ale naštěstí nic moc neodhalovaly. Bella spokojeně přejela rukou po pevné tkanině a zářivě se usmála. Ani Alice jí nenutí nic, co mělo příliš hluboký výstřih… jo, to její matka… Smutně si povzdechla a mezitím, co se oblékala, neopouštěla ji jedna hloupá myšlenka… totiž, jestli by neměla napsat Moy a sdělit jí tak, že se vlastně má moc dobře a všechny další novinky, které se během toho roku udály. V hlavě si sepsala takový imaginární seznam pro a proti, jak ji to učil její „obchodník“ tatínek, když byla ještě malá holka, a postupně zaplňovala obě části. Jak tu kladnou, tak i zápornou. Nakonec se ale rozhodla svojí kdysi nejlepší kamarádce napsat. A třebaže by na své rodiče a přátele měla zapomenout, nemohla si odpustit, aby alespoň někdo o ní měl zprávy.

„Bello, pojď sem, namaluju tě,“ zavolala na ni zespodu Rasalie. Jen nespokojeně protočila oči a seběhla dolů.

„Dobře, ale i s dětmi, až se vzbudí…“ rozhodla Bella.

„Platí,“ zasmála se překrásně ta bohyně s blond vlasy. Byla teď tak moc šťastná, až měla dojem, že tolik spokojenosti nedokáže ustát ani jako upír. Ti dva broučci nahoře byli to nejkrásnější, co kdy viděla. A to nebyla lež. Možná to bylo i upířím jedem, ale rozhodně nebyli obyčejní. Stejně tak i Bella, kterou teď Rosalie milovala jako opravdovou sestru a doufala, že jednou se jí odváží povědět pravdu o tom, co se tenkrát stalo, a proč se vlastně objevila sama v lese u kláštera a ještě ke všemu těhotná.

Edward:

„Herolde!“ prořízl tíživé ticho Edwardův zvučný hlas. A sluha se hned v dalším okamžiku objevil mezi dveřmi.

„Ano, pane?“ ptal se vylekaně.

„Okamžitě mi osedlej koně,“ vyhrkl bez dechu.

„Koně? A nechtěl by jet mladý pán raději automobilem?“ zkrabatilo se mu čelo nepochopením. Každý, kdo na to měl, teď už jezdil hlavně tím vozítkem s motorem bez živých koní.

„Ano, slyšel si dobře! Osedlej mi Beavera, hned!“ zavrčel netrpělivě Edward. Neměl nejmenší chuť se ještě dohadovat se sluhou. On sám věděl, co je pro něj nejlepší… a dostat se k nějakému odlehlému klášteru, kde byly jen nerovné a prašné cesty, bylo jednodušší na koni. Vlastně i rychlejší…

Bože, celé tělo měl jako v ohni a touhou se málem zachvěl. Tak málo stačilo, aby ji mohl znovu spatřit a nejen ji. Třeba tam jeho Bella právě teď je… a on tady jen hloupě mešká. Musí je všechny najít co nejdřív a pak…? Netušil, ale i kdyby to mělo být pekelně těžké, on se o všechno postará. O jeho ženu se nikdo neotře, a pokud by tomu snad nedokázal zabránit, pořád se ještě mohli odstěhovat. Peněz měl dost. Vlastně jeho rodina, on sám o sobě neměl skoro nic… a přitom vlastně všechno.

Najednou si dovolil bláznivě zadoufat, že by to všechno mohlo být skutečně takhle jednoduché. Třeba mu dokonce sama Bella skočí okolo krku? Ne, tak naivní nebyl, i když představa to byla příliš lákavá, než aby ji tak jednoduše odehnal. Možná už ji dokonce brzo zase sevře ve svém náručí…

Ach, opravdu se nemohl dočkat. Cítit její štíhlé a teplé tělo na tom svém. Znovu si přičichnout k jejím voňavě čokoládovým vlnám, které se jí tak krásně rozlévaly po zádech. A pak ty její důvěřivě oříškové oči a ten pohled, kterým ho to osudné ráno svedla… Přivřená víčka… Nedokázal na nic z toho jen tak zapomenout.

„Edwarde, neblázni,“ ozvala se konejšivým hlasem prozatím tichá Moy. Nechtěla mu nic vytýkat. Chápala ho. Navíc jí to nedovolily ani ty jeho toužebně rozzářené oči… „Ona tam teď určitě není, navíc ještě nějaký čas počká, než jí odepíši, a než se to tam vůbec dostane…“ sklopila pohled k zemi, když si všimla, jak ten jas plný očekávání v Edwardových očích mírně pohasl. Nicméně ne úplně. Jenomže ona nějak tu jeho horkou povahu prostě zchladit musela! Nemělo smysl se tam teď hnát… Bella už stejně v tom klášteře nebyla.

„Ne,“ zatvrzele odmítl její nápad zůstat doma s rukama v kapsách, „najdu si v nějaké vesnici poblíž toho kláštera nocleh,“ odhodlaně se jí podíval hluboko do očí. Přece pořád nemohla doufat, že ho ještě dokáže zastavit…

„A co pak?“ vylítlo z Moy mírně sarkasticky. „Budeš tam každý den jezdit a… číhat na ni?“ zavrtěla nechápavě hlavou.

„Když to bude nutné,“ zhodnotil prostě. „Udělám všechno…“ odmlčel se a popřemýšlel, jak se téhle ženské co nejrychleji zbavit, potřeboval se jít totiž nachystat… Sluha už bude zřejmě hotový.

„Takže, těšilo mě, Moy, ale mám vcelku na spěch,“ docela nevybíravě ji postrkoval k hlavním dveřím.

„Edwarde, ty ses snad zbláznil! Co to děláš, nestrkej do mě,“ rozčilovala se na celé kolo Moyra. Vážně mu asi přeskočilo!

„Já tam prostě pojedu a nikdo mě už nezastaví… jak ty, tak ani můj otec!“ Výraz na jeho tváři najednou ochladl a ztvrdl. Takhle hloupá ženská, místo aby ho podporovala a chtěla, aby se její nejlepší přítelkyně našla, by raději seděla a nic nedělala… Jak to vůbec vlastně chtěla řešit? Dalším dopisem? Pochyboval, že by to tu jeho tvrdohlavou Bellu nějak obměkčilo…

„Ty jí napiš, a já,“ hlas se mu zadrhl z přílišného očekávání. Odkašlal si, „se ji pokusím najít.“

„Dobře, ale pokud se ti to skutečně povede… No, chovej se slušně!“ zlostně se na něj zamračila, vytrhla mu psaní z rukou, až na obrázek, který mu tedy ze soucitu nechala a naštvaně vydupala ven z toho šíleného domu, kde jí ten hulvát jeden nechtěl poslouchat…

Edward ještě moment pozoroval vzdalující se Moy, a v dalším okamžiku už skoro nachystaný stepoval před stájí. Proč mu to zatraceně tak dlouho trvá? brblal si navztekaně pod nos. Jak moc už chtěl být někde poblíž toho místa, kde se zřejmě ukrývá jeho Bella. Nespokojeně si podupával botou a udusával tak k podlaze špinavou slámu, která se válela všude okolo.

„Pane, už je připravený,“ vztáhl na sebe veškerou Edwardovu roztěkanou pozornost.

„Dobře,“ vydýchl úlevně, protože se mu každá další vteřina zdála přímo neuvěřitelně dlouhá. Poodešel k osedlanému Beaverovi, a do postraních batohů si nacpal věci, bez kterých by se nemohl obejít. Vyskočil do sedla a Herold mu hodil uzdu. Edward ji pevně uchopil, a pak už koně, jemným šťouchancem do slabin, pobídl ke klusu. Čím rychleji se tam dostane, tím dřív se možná všechno vyřeší…

A ani sám si nevšiml, že se řítí jak blesk směr klášter Lacock s… úsměvem od ucha k uchu.

5. kapitola X 7. kapitola

____________________________________________________________________________

V příští kapitolce se můžete těšit na setkání Edwarda a Belly. :-)

Snad se vám tenhle dílek líbil, a pokud mi tu necháte i komentář, byla bych neuvěřitelně ráda.

:-)

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 6. kapitola: