Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 8. kapitola

06.06.2011 (18:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 6743×

„Bello,“ vydechl příliš známý hlas. Ještě stále se sklopenou hlavou zakroutila a svraštila obočí. Tohle se jí ještě nikdy nestalo, aby slyšela Edwarda takhle přímo a živě. Ano, někdy se jí o něm zdávalo, a tyhle sny ji dokázaly neuvěřitelně mučit. Pokaždé se z hodného a starostlivého Edwarda stal záletník. Každé její snění končilo tím, že ho vždy našla v náručí někoho jiného. Ale poslední měsíc se jí už o něm dokonce i přestávalo zdát, tak co to najednou znamená, že slyší jeho hlas tak živě, jako by to bylo… doopravdy? Vyděšeně vzhlédla a oči se jí hrůzou rozšířily. Stál tam v celé svojí nádheře a koukal na ni těma jeho intenzivníma a jiskřivýma zelenýma očima. Belle se v momentě stáhl žaludek a vyděšeně se pokusila polknout ten knedlík, který se jí z ničeho nic udělal v krku.

„E… Edwarde?“ vylezlo z Belly přidušeně, přitom ještě nevěřícně pomrkávala k místu, kde stál. Možná právě jen viděla ducha? Co když je to jako nějaký prokletý dar? I Alice s Jasperem mají tyhle speciální schopnosti, tedy kromě těch, kterými upíři normálně vládnou. To by ale znamenalo, že Edward je mrtvý… jenomže na to vypadal až moc živě. Instinktivně si přitiskla Sofí víc k sobě, aby se po ní tenhle přelud náhodou nenatáhl.

Ten muž před ní byl sice její manžel, ale jedna věc jí nedávala pokoje… totiž takhle ho ještě nikdy neviděla. Na sobě měl staré rozedrané pracovní kalhoty, to stejné však neplatilo o košili, ta byla víc jak nová, třebaže újmě se neubránila. Edward pracoval, a ke všemu vlastníma rukama. Pozorovala jeho obličej, jak celý rozrušený přejíždí pohledem po ní a dětech, a přitom si o boky otírá dlaně. Pak se najednou očima zastavil na její tváři a jeho pohled naprosto zjihl, až z toho Belle nevědomky poskočilo srdce.

„Bože, Bello,“ vyhrkl potěšeně, „já už jsem ani nedoufal…“ Výhled na její tvář se mu lehce zamžil, a tak se ty hloupé a pro něj slabošské slzy snažil rozehnat, jenomže to bylo tak těžké… tak neskutečné, když tady před sebou měl tři důvody jeho života. Nohy mu vypověděly poslušnost a on padl před Bellu na kolena a pak se opřel o ta její, zahalená do dlouhých světlomodrých šatů.

„Drahá, tak moc mě to všechno mrzí, já… byl jsem takový hlupák!“ Jeho ruce zajely do těch neučesaných a dokonale rozcuchaných vlasů, pár si jich shrnul do pěstí a unikla mu první slza štěstí. Našel jsem je, a jenom tahle myšlenka mu momentálně běžela hlavou. Jeho ruce opět vyhledaly Bellina kolena, ale ještě předtím si dlaní otřel tvář.

„Jsi tak… nádherná,“ vydechl oblouzněně. „Mateřství ti neskutečně svědčí, lásko. Bože, jsi opravdu jiná, taková… dospělá a naprosto okouzlující.“ Pohled mu sjel na jeho dceru, která potichu natahovala k pláči, nebo se spíš začínala vztekat, to prozatím neuměl odhadnout. Ručičku měla nataženou k němu a neustále rozevírala a zavírala tu drobounkou dlaň. A když se k ní zdráhavě natáhnul, Bella zalapala po dechu.

„Edwarde, co po mně chceš?“ vylezlo z ní vyděšeně. Urychleně se postavila, jen aby zamezila kontaktu Sofí s jejím otcem.

„Vás,“ odpovídal nechápavě, ztracen v jejím pohledu. Netušil, co je na tom jeho Belle nesrozumitelného. Jistě, ona nemohla tušit, jak moc po nich poslední rok pátral, tedy prvně jen po ní, dokud se nedozvěděl tu sladkou novinu.

„Ale nás už jsi navždy ztratil, nevím, o co ti ještě jde…“ bolestně se odmlčela. „Chceš mě snad znovu trápit? Copak už ti to nestačilo? Byli jsme zasnoubeni pouhý týden, navíc jsem byla tvojí manželkou jen jedinou noc a ty jsi za tak krátký čas dokázal všechno nenávratně zničit!“ zvýšila odměřený hlas.

„Jenomže ta jediná noc mi dala všechno! Prosím, lásko, změnil jsem se…“

„Ha, to ti tak uvěřím. V posteli jsi měl snad všechny moje známé, teda kromě Moy, která by se ti zřejmě taky nebránila, kdyby ses jí nabídl,“ odfrkla znechuceně.

„To všechno už je dávná minulost, prosím, dej mi jednu jedinou, poslední šanci. Víc nežádám. Já jen chci být nablízku tobě a dětem,“ prosil zoufale.

„Jak víš, že jsou to tvoje děti?“ Pokoušela se mu ublížit a odradit ho, i když tak nějak tušila, že to nepomůže. Byl tady jen kvůli tomu zpropadenému dopisu, co poslala Moy. Ano, jinak by se nikdy nic nedozvěděl, a všechno by bylo v pořádku a jednodušší. Teď už byla poučená a věděla, že udělala osudovou chybu, a neměla osobám z jejího lidského života nic psát. Neměla jim o sobě dávat žádné zprávy. Jediné, co musela udělat, bylo odcestovat s Culleny do nového domova a začít žít nový život.

„Bello,“ promluvil konejšivě Edward a přerušil tak tok jejích myšlenek. Právě se díval na Tonyho, který byl tak tiše jako jeho momentální opatrovatelka a oba dva se koukali směrem k nim. „Jsou moji, zas až takový hlupák nejsem,“ mluvil pořád tak klidně, až to Bellu rozčilovalo.

„Dobrá, jsou tvoje, to nelze popřít, ale že…“ zarazila se v polovině věty, protože to, co mu chtěla říct, si nemohla dovolit před jeptiškou. Podívala se na sestru Agátu, která je oba s napětím pozorovala. „Můžete nám na chvilku dopřát soukromí?“

„Ale ovšem, dítě. Budu s ostatními v kuchyni,“ pověděla uctivě modrooká jeptiška a malého chlapečka vložila neočekávaně do Edwardovy náruče.

„Ne! Já si ho vezmu,“ rozčílila se Bella, když si všimla, jak šťastně a pyšně se ten muž před ní zatvářil, když držel to drobné tělíčko na svých rukou.

„To je v pořádku,“ promluvil okouzleně Edward, když opatrně a s láskou svíral svého syna. Svůj odkaz a svoje všechno. Byl to nádherný pocit mít v náručí něco tak drobného, co bylo vlastně i část jeho samotného. A malý Tony byl možná i víc jak jen jeho půlka, vypadal totiž úplně jako on, když byl malý. Což poznal hlavně podle starých kreseb a fotografií, třebaže oči a vlasy byly jako ty jeho. Edwardovy koutky se vznesly tak vzhůru, jak jen to šlo. To tmavé a bolavé místo v jeho srdci se najednou začínalo zacelovat a ztrácet. Bylo mu jedno, že se na něj Bella zlobí, on to tak nějak očekával… za to všechno, co jí udělal, si vlastně ani nic lepšího nezasloužil.

„Copak, drahý Edwarde, služebná tě už přestala bavit?“ prskla a ťala tak do živého. Do rány, která v její hrudi neustále mokvala a nehodlala jen tak zmizet. A teď tady před ní ten hlupák Edward stál v celé svojí bezbožné kráse, a to nemusel být ani upír a provokoval ji.

Byl dokonalý a Bella to věděla. Když byla ještě obyčejný člověk, tak nějak tušila, že se k němu svojí šedou obyčejností nehodí, jenomže teď se všechno změnilo. Věděla naprosto jasně, že i kdyby se k Edwardovi ráda vrátila, nemohla… Nebyla už pouhý člověk. Možná nebyla úplně jako její nová rodina, ale půl na půl… Její existence byla zasazena z části do lidské podstaty a z části do té upíří. A na tohle musela brát ohledy. Sama ještě netušila, jak se budou vyvíjet její děti, i když prozatím rostly naprosto normálně, ačkoli se zdály být o mnoho vnímavější a chytřejší jak obyčejná miminka, která měla u svých přítelkyň možnost spatřit. A tvrdil to i Carlisle.

„Bello,“ vydechl bolestně a úsměv mu z tváře vyvanul tak rychle, jak se tam objevil. „Je mi jasné, že mi to nikdy neodpustíš, a i když tě ani nezajímá, že toho lituji, tak to tak je! Byl to ten nejhorší omyl, prohřešek, co jsem mohl spáchat po tom všem… jak ses mi v noci odevzdala,“ hovořil zapáleně a Bella sebou při té staré vzpomínce na jejich svatební noc trhla. Do mysli jí vstoupily až moc živé obrazy a její tváře se mírně zbarvily do růžova. „Třebaže jsem se celý ten týden nechoval ani malinko ohleduplně, neulehčil jsem ti nic… Vím, že to pro tebe muselo být strašné a můžeš mi věřit, že teď svých skutků vážně lituji. Kdybych to všechno mohl vzít zpátky, já to okamžitě udělám!“ vyhrkl neochvějně a jeho pevný, ubezpečující pohled Belle vehnal slzy do očí. Bože, tohle bylo to, o čem kdysi v noci snila. Takového Edwarda by si tenkrát tak moc přála. Možná by jí dokonce nikdy nevadil ten dohodnutý sňatek, ale ona už věděla, že tohle všechno je nenávratně ztraceno.

Nemohla se k Edwardovi vrátit, ani kdyby sebevíc chtěla, ačkoli prozatím se k téhle variantě ani nepřiklonila… I když se omluvil, nikdo a nic jí z hlavy nedokázal vymazat obrázek jejího manžela, jak tam v tom pokoji obšťastňuje služebnou. Pořád nemohla uvěřit tomu, že všechno tohle udělal hned poté, co mu nabídla sebe, svou duši a svoje čisté tělo.

Vlastně si nikdy nemalovala růžové obrázky a Edwardovu nevěru tak nějak očekávala, jenomže takhle brzo, v den po jejich svatební noci, to bylo příliš i na ni. Příčilo se to všemu a vyhnalo to z ní všechno to dobré, co k němu kdy začínala cítit. A teď tu najednou stál a tvářil se jako by snad celý ten rok nespal, na rukou svého syna, na kterého se znovu tak nádherně usmíval.

Bellu z toho obrázku píchlo u srdce, protože věděla, že on s nimi nezůstane. Nemůže. Patřili jinam…

„Edwarde, odejdi a nech nás být,“ pověděla klidně, ale neústupně. „Znovu už tě ve svém životě nechci. Nikdy!“

„Ale já už bez vás nemůžu být.“ Z jeho hlasu čpěla hysterie. „Hledám tě už déle jak rok. Od prvního dne, kdy jsi zmizela! Bože, Bello, já chci být s tebou a… našimi dětmi. Copak si nezaslouží oba dva rodiče?“

„Myslím si, že tebe už potřebovat nebudou, a ani já ne. Navíc se do mojí hlavy neustále vrací tvoje poslední činnost, u které jsem tě měla možnost vidět,“ řekla znechuceně a Edward najednou vypadal naprosto zoufale.

„Nenechám tě odejít,“ vyhrkl tvrdě. „Znovu už ne! Jsi moje žena a jako taková máš ke mně povinnosti.“

Bella se jeho řeči jen hořce zasmála. On ji tady bude poučovat, že mu má být dál manželkou, za to všechno, co jí udělal? Třeba se skutečně pomátl… Proč nemůže být naprosto bezcharakterní, nechat ji na pokoji a dál se věnovat svým aférkám? Proč jen musí tak energicky kalit její novou, slibnou budoucnost. Možná mu ještě nestačilo, jak moc jí v minulosti ublížil, jak neskutečně ji tehdy ponížil, a teď chce započít opět tam, kde skončili víc jak před rokem. Kdyby neměl v náručí Tonyho, prostě by je oba popadla a utekla, jenomže takhle?

„Nemám k tobě už žádné povinnosti,“ odfrkla povýšeně. „My dva už k sobě dávno nepatříme. Nejsem tvoje žena a to od toho rána, co jsem tě našla se služkou. Popravdě, nikdy jsem si nemyslela, že mi budeš věrným mužem, ale tohle? Jestli se tobě zdál takový život dobrý, pro mě to bylo peklo. Víš, vlastně celkem nedávno jsem si myslela, že za to, že jsem tě opustila, na mě ti nahoře seslali cosi strašného. Na mě a na moje děti, ale teď už vím, jak se věci skutečně mají. Vím, kdo je hodný, třebaže všichni okolo budou tvrdit, že monstra duši nemají…“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se zmateně.

„To je úplně jedno, drahý Edwarde, ale jisté je jen to, že my dva… No, to už je dávná historie, tak nás prosím netrap, a nech mě a moje děti odejít v klidu. Nechci ti ublížit.“ Bella na něj přimhouřila výhružně oči.

Edwardovi se zlostně nakrčilo obočí. Jestli si myslela, že ji teď po tom všem nechá jen tak odejít, tak se jeho nejdražší Bella moc spletla. Podnikl tohle všechno jen proto, aby je našel a odvedl domů. S tím, že by ho snad odmítla, nikdy nepočítal. Chápal její pocity, on sám jen ztěžka vzpomínal na to, co jí ten den ráno po jejich svatební noci udělal. Jenomže taky doufal, že na to třeba jeho manželka už zapomněla… nebo časem zapomene.

„Bello, prosím, neopouštěj mě. Domů se vracet nemusíš, koupím nám nějaké sídlo pryč z Londýna, nebo dokonce přes oceán, pokud si budeš přát. Mohl bych pracovat tam a ty by ses starala o naše ratolesti a dům. Já vím, že jsem udělal něco naprosto neodpustitelného, a taky je mi úplně jasné, že na to asi nikdy nezapomeneš, přesto ale doufám, že mi dáš ještě šanci ukázat ti, jak moc jsem se kvůli tobě změnil. Ochráním tě před tvojí i mojí rodinou, povím všechno, a abych pravdu řekl, po tom incidentu už jsem vlastně s nikým nebyl,“ neustále vysvětloval a Bella se neubránila mírně vykuleným očím. Když jí Edward něco podobného tvrdil, připadalo jí to, jako by se ji snažil přesvědčit, že na Sahaře sněžilo. Nereálné, absolutně nepravdivé, přesto věděla, že nelže. Cítila to. Ať už byl její manžel vykutálený holomek, který se otočil za každou sukní, tentokrát mluvil pravdu. Slyšela bít jeho srdce…

„Edwarde, už to nejde, pochop…“

„Co mám chápat!?!“ rozkřikl se a Tony v jeho rukách natáhl k pláči. „Ššš, drobečku,“ konejšivě k němu promlouval a přitom jej pohupoval na rukou. Pak sklonil hlavu a vtiskl mu polibek na čelíčko. „Jsi tak maličký a křehký a maminka přesto odmítá, abych se o vás postaral,“ mluvil sice k miminku v jeho náručí, ale jeho slova byla směrována Belle, „však to ještě neví, že já se vás rozhodně nevzdám!“ Zvedl hlavu od svého syna a tvrdě se na Bellu podíval. Tichounce zavrčela a uzlíček v jejích rukou sebou začal mlít a pofňukávat.

„Nebudu se tě ptát na svolení, prostě si vezmu děti a odejdu!“ vyhrkla podrážděně. Neměla tu nejmenší chuť s Edwardem smlouvat. Mezi nimi už bylo všechno jasné, alespoň pro ni, pokud to on viděl jinak, tak to byl pouze jeho problém. Oni už se do světa lidí, tedy těch blízkých, kteří by si jakékoliv změny všimli, nemohli vrátit.

„Tak to teda ne, Bello, já už tě prostě odejít nenechám… ale pokud teda opravdu chceš, dobrá, jdi si, ale Tony zůstane se mnou,“ promluvil rázně a začal se opatrně vzdalovat. Tohle byla jeho taktika, jak od jeho manželky dostat to, co potřebuje… což bylo, aby zůstala s ním. Nemohl si dovolit znovu ji ztratit. Nechtěl o ni přijít. A ani o jeho děti. Ne, nedovolí to, třebaže jí teď momentálně asi znovu ubližuje… ale jinak to nejde. Musí svou hrdost odložit stejně, jako to udělal on, jedině tak budou moc být znovu spolu, na začátku hlavně kvůli dětem. Však on na ni v ostatních věcech spěchat nebude.

„Tak to teda ne!“ křikla zuřivě Bella. Volnou rukou se natáhla po dece, kterou měla s sebou, položila ji na stůl a na ni opatrně ufňukanou Sofí. Naklonila se k ní. „Neboj, miláčku, maminka se hned vrátí,“ zašeptala a políbila ji na líčko. Pak se narovnala a hrdelně na Edwarda zavrčela. Tohle jí ten odporný záletník dělat nebude. Nikdo jí nevezme její děti, ani jejich otec ne. Vlastně pro ni byl spíš zploditel, v ničem jiném se nezasloužil.

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ křikla k němu, ale on Belle věnoval jen pobavený úsměv přes rameno a šel pořád dál. „Jak chceš,“ broukla si spíš pro sebe, protože člověk by ji nikdy slyšet nemohl, a pak se jak nejrychleji mohla, rozběhla k Edwardovi. Chtěl boj, bude ho mít. A jak se ho nejlépe zbavit, než ho vyděsit? Jediné věci si ale nestačila všimnout. Ačkoli spíš nemohla, protože jí hlavu zatemnil vztek na toho otrapu, který si myslel, že jí unese syna… Každopádně z druhé strany se k nim blížila sestra Klodviga.

Bella se svojí nelidskou rychlostí rozběhla k Edwardovi a za další sekundu už skutečně stála před ním. Vyděšeně se zasekl a nevěřícně ji pozoroval, ale než se stačil z toho šoku vzpamatovat, oba uslyšeli šílený řev z místa, kde byly lavičky a kde Bella nechala položenou Sofí. Nebyla to však její dcera, kdo o sobě dával tak hlasitě znát, nýbrž jeptiška.

*

„Ďábel!“ zahulákala jak na lesy sestra Klodviga a propalovala Bellu vyděšeným, přesto také opovržlivým a znechuceným pohledem. A okamžitě začala v hábitu hledat svoji domácí kudličku, kterou používala téměř na všechno.

„Nejsem…“

„Mlč, stvoření pekelné!“ vyprskla sestra odhodlaně a konečně nahmatala nožík. Druhou rukou si tiskla v dlani svůj křížek. „Nepřibližuj se ke mně, ty kreaturo!“ Jeptišce se děsem třepal hlas a vlastně nejen ten, ale i ruka, ve které svírala kudličku. Pak ale cosi poblíž upoutalo její pozornost. To dítě na stole sebou začalo nepokojně mlít a plakat.

Antikrist, promluvil jí do hlavy hlásek, ona a její bratříček. Ďábel v rouše beránčím… A v další sekundě už věděla, co musí udělat. Možná se jí nepovede sprovodit ze světa obě dvě nečisté věci. Tyhle Jidáše, v rouše batolat. Ano, bylo správné vzít jim život, nebyl by to hřích. A ona už za svůj život viděla tolik zmařených dětských životů. Tolik nečistých malých…

Navíc je to dcera své matky a ta už rozhodně lidská není. Žádný člověk takhle neběhá. Najednou si byla jistá, že tuhle mladou a pošetilou ženu stihl trest za to, že odešla ze svazku požehnaného bohem, a tudíž si k ní peklo našlo cestu skrze nemrtvé. A její děti teď byly jako ona. Jako všechna ta špinavá mláďata na ulici. Nemohla ji nechat žít.

*

Bella pozorovala sestru Klodvigu ostřížím zrakem a všechny její smysly bily na poplach, jako by veškeré kostelní zvony z okolí spustily naráz. Něco bylo špatně, něco v těch krutých a vyděšených očích staré jeptišky. A Bella tušila, že to, co se sestra chystá udělat, nebude nic dobrého. Stačila ještě zaregistrovat, jak jeptiška vytahuje z hávu jakýsi nůž, a její oči směřují doprostřed drobounkého hrudníčku její Sophie. Nemohla si dovolit být vyděšená, nemohla panikařit, a tak se v dalším okamžiku rozběhla jejím směrem. Vložila do toho veškerou lidskou i nelidskou sílu jakou měla. Ještě za sebou slyšela Edwardův bezradný a vyděšený výkřik, než zařvala sama. A pěkně nahlas zakřičela Emmettovo jméno a zadoufala, že je někde poblíž, aby jí mohl pomoct.

Skočila do dráhy nože, ale místo toho, aby ho sestře vyrazila, nastavila mu svoje vlastní záda, a svým tělem zakryla jednu z těch dvou nejdůležitějších věcí na světě. Nemohla riskovat, že by se jí třeba nepodařilo odklonit dráhu nože, raději její život než toho drobečka pod ní. Její křehké holčičce se nic nestane. Stačila ještě pohlédnout do ustrašených malých kukadel Sofí, když se jí kus pod pravou lopatku zakousla šílená bolest. Zaječela a do očí jí vstoupily slzy… a pak se to zopakovalo, jenomže to už očekávala, takže jen stiskla zuby a smutně se pousmála na toho drobečka pod sebou, který momentálně křičel jak na lesy.

Bella se konečně rozhodla začít bránit, protože svou kůži tak snadno dát nechtěla, ale třetí rána už nedopadla. Když se zmateně otočila, viděla už jen Edwardovu nohu, jak se vrací na své místo. Odkopl ji a hned na to Tonyho položil vedle jeho sestřičky a jal se odzbrojování té šílené jeptišky. Raději nemyslel nad tím ostatním, nereálným a vymykajícím se všemu, co doposud znal…

„Nech mě a uteč, chlapče. Já už se o ty pekelné bytosti postarám sama. Nemusíš tu být…“

„Mlč!“ zavřískal nepříčetně a vyrval jí ten nožík z ruky. Čepel sice nebyla dlouhá ani deset centimetrů, ale zato byla celá zbarvená Bellinou krví. Bože, jakou chuť měl tu věc vzít a vrazit ji do ní úplně stejným způsobem. A klidně i víckrát, než jen dvakrát… Raději to odhodil a šel na pomoc té, která to skutečně potřebovala.

Na zádech se její bledě modré šaty zbarvily do ruda. Měla na nich dvě rozpitá rudá kola, která se neustále zvětšovala, jak vlákna vpíjela novou krev, která neustále z ran vytékala. Okamžitě si urval rukáv, otočil ho rubem, aby látka nebyla příliš špinavá, ten ještě znovu roztrhnul ve dví a pak každou část přitlačil na ránu.

„Edwarde,“ šeptala naléhavě, „kdyby se se mnou něco stalo, postarej…“

„Bello!“ zařvala tentokrát Rosalie a přerušila tak její slova. Bella úlevně vydýchla a přivřela oči, tělem se jí prohnala vlna klidu jako teplý letní větřík. Rose je tu a ta nikdy nedovolí, aby se jejím dětem cokoliv stalo.

Okamžik na to se ozvalo děsivé hrdelní zavrčení a Edward po jejím boku z ničeho nic zmizel. Rosalie ho chytila pod krkem a Emmett kontroloval Bellin stav.

„Rose,“ zašeptala zmučeně, „to ta jeptiška! Edward mi jen pomáhal.“

„Promiň,“ vyhrkla Rose a pustila ho na zem. Edward se stočil do klubíčka a hlasitě lapal po dechu, to však tohohle blonďatého anděla pomsty nezajímalo a její vražedně temné oči vyhledaly ty kovově šedé, taky tak bezcitné. A pak ji poznala.

Byla to ta jeptiška, která k nim tenkrát přišla hledat ztraceného chlapce. Dva dny předtím, než ho skutečně našli, protože pokud by je navštívila potom, jistojistě by se už nevrátila. Tehdy mohlo téhle jeptišce být něco kolem pětadvaceti.

Jak ironické se Rose zdálo, že zrovna je někdo nazýval zplozence pekel… a dalšími podobnými hanlivými nadávkami, když paradoxně samotné peklo, dalo-li se to tak nazvat, často číhalo tam, kde by to nikdo nečekal. Tenkrát to byla ona, kdo držel ruku chlapce, kterého našli v lese právě na popud téhle rádoby starostlivé sestry, a který umíral na četná zranění, pohmožděniny a vnitřní krvácení. Jak blesk z čistého nebe se jí vrátila vzpomínka, tak jasná jak křišťál. Skučící chlapec, který ve svojí bolestivé agonii umíral v Roseiné posteli, svíral její ruku tak pevně, až měla dojem, že ani člověk být nemůže. Ale ona už nemohla nic dělat, než bezradně plakat bez slz a pokusit se to malé desetileté stvoření alespoň nějak ukonejšit, třebaže to nešlo. Nemohlo to jít, na to byla jeho dětská dušička příliš zničená.

Další hlasité hrdelní zavrčení a pak se Rose rozběhla k té odporné osobě na trávě, která se pokoušela doplazit ke svému noži. Ale její počínání bylo zmařeno, protože jí někdo kopnutím otočil na záda. Sestra bolestně zavyla a chytila se za žebra.

„Copak?“ zasmála se zkaženě Rose. „Už si na mě nevzpomínáte?“ Kroutila nevěřícně svojí blonďatou hřívou. „Za to já si tě pamatuji až moc dobře!“ zavrčela jak smyslů zbavená.

„Pekelná smečka,“ zaječela vystrašená sestra Klodviga.

„Rose, prosím…“ zaskučela Bella. Nechtěla, aby si někdo ještě špinil ruce. Co se stalo, stalo se.

„Ne, Bell, věř mi, že tohle nebude jen za tebe,“ umlčela vystrašenou matku dvou dětí. „A my si půjdeme pohrát někam jinam, abychom tady neděsily počestné lidi,“ zavrkala falešně k sestře, ale její pohled byl ostřejší jak nůž, kterým Bellu pobodala. Konečně za všechno zaplatí! Její prsty se uzamkly okolo krku staré jeptišky a Rose se svojí normální rychlostí rozběhla do lesa.

Edward naprosto paralyzovaný pozoroval tu šmouhu, ve kterou se ta žena, jménem Rosalie, proměnila. Netušil, jestli ho šálí zrak, matou smysly, nebo se prostě jen uhodil… možná to bylo zapříčiněno dočasnou absencí vzduchu… Ne, hloupost… Tohle nebyli lidé, ale co Bella? Jeho děti?

*

„Pomůžeš mi, nebo budeš jen hloupě zírat?“ Snažil se Emmett rozptýlit toho člověka po boku Belly. Koukal se za jeho manželkou, jako by snad měl halucinace. Tak tady už je naše existence částečně prozrazena, pomyslel si trpce, až se tohle dozví Carlisle. Každopádně mu Edward souhlasně kývnul, což bylo dobře.

Emmett vzal Bellu opatrně do náruče, tak aby moc netlačil na její rány a upíří rychlostí ji dopravil do vozu, který už opět parkoval před klášterem. Posadil ji na zadní sedadlo a později i opřel o toho člověka, který mezitím taky přišel a donesl obě děti.

Edward netušil, jestli je správné vystavovat ty dva drobečky takovému nebezpečí, protože tihle dva, jak měl možnost vidět, jistě nebyli obyčejní lidé. Vzpomněl si na staré báchorky a povídačky, ale odmítl tomu prostě jen tak uvěřit. Upíři totiž na světlo nemohli! Co nemohli, tyhle bytosti prostě a jednoduše neexistovali. Nemohli existovat…

Emmett se posadil na místo řidiče a po chvíli už začínal do volantu nervózně vyťukávat neznámou melodii, zatímco všichni čekali na Rosalii. Z kláštera prozatím nikdo nevyšel, ale to bylo dáno hlavně tím, že byl obrovský, a poblíž naštěstí skutečně nikdo jiný nebyl… Bella občas zaskučela a děti tichounce plakaly, snad jako by věděly, že nesmí být slyšet. Museli se odsud dostat co nejdřív. Pak se k nim konečně připojila i Rose. Její šaty zdobil jeden obrovský rudý flek a nespočet malých kaněk stejné barvy, ale různých velikostí. Na nikoho ani nemrkla a jenom se posadila do auta.

„Musím si vzít koně a moje věci…“

„Později se ti pro ně stavím,“ zabručela Rose.

Tím veškerý hovor v autě na nějaký čas umlkl. Rose se ze své počáteční pomstychtivé nálady dostala do další fáze zvané deprese. Viděla samu sebe jako vražedné monstrum, které si jde tvrdě za svým, ačkoliv ta stará zrůda si to jednoznačně zasloužila. Dokonce podle Rosalie žila déle, než měla. Za to, čeho se za svého života dopustila, to byla milosrdná smrt. Ty děti na tom byly daleko hůř… Nešťastně si protřela oči.

„V pořádku?“ zeptal se starostlivě Emmett a jeho medvědí tlapa dopadla na její drobné rameno. Jediné, čeho byla Rose schopná, bylo nesouhlasně zavrtět hlavou, a tak si ji její muž tiskl v konejšivém objetí k sobě a snažil se auto uřídit pouze jednou rukou. Pro Emmetta žádný problém. Rose však měla ještě něco na srdci, a tak se otočila dozadu.

„Omlouvám se, že jsem tě napadla, a zároveň jsem ti taky chtěla poděkovat, že jsi Belle pomohl,“ zašeptala směrem k Edwardovi. Ten jen souhlasně kývl, ale jinak jeho tvář byla tvrdá jako žula. Odsoudil ji, to Rose okamžitě poznala. A nemohla se mu divit, protože ani zdaleka nevěděl…

„Co jsi jí udělala?“ vyplivl hořce.

„Jen to, co si už dávno zasloužila.“ Uzavřela, otočila se zpátky dopředu a poté už nikdo z nich nepromluvil byť jen jediné slovo.

Cesta byla hrbolatá, takže auto u každého kamene nebo výmolu doslova skákalo jako smyslů zbavené. Edward občas vtiskl polibek do Belliných vlasů, a konejšil děti na jeho klíně, které neustále pofňukávaly, a nebylo to jen tím protivným nadskakováním a kodrcáním automobilu. Snažil se nemyslet, ale marně, protože ať chtěl, či ne, byl doslova nervózní a vystrašený. Netušil, jak jeho rodinu z téhle divné šlamastiky dostat. Ti tvorové bezpochyby nebyli lidští a jeho Bella možná už také ne. Prozatím nad tím nechtěl uvažovat a dal si za úkol, že se pokusí ji i jeho maličké ochránit za každou cenu.

*

Jakmile Emmett zaparkoval, Rose se rozběhla do domu a přivolala na pomoc Carlislea.

„Co se tady stalo?“ Vyděšeně pozoroval pobledlou Bellu.

„Pobodala ji jedna jeptiška z kláštera,“ odfrkla Rosalie a vypadalo to, že nemá daleko k pláči.

„Cože? Proč by…“

„Viděla mě, jak běžím,“ zasípala Bella.

„Okamžitě ji odnes ke mně do pracovny!“ rozkázal Carlisle svému synovi a za běhu společně s ním a Bellou v náručí Emmetta, kontroloval její životní funkce. Přesně tohoto se obával, protože se během pobytu s nimi ještě nikdy neporanila. Dohlíželi na ni jako na něco preciózního, jako na porcelánovou panenku. Nikdy ji nepustil ani ke škrabání brambor…

Jakmile Edwardovi Bella zmizela z dohledu, začal rozpačitě a vystrašeně koukat kolem sebe. Teprve až teď si všiml, v jak nádherné vile tito rádoby lidé žijí. Bylo to hodně honosné, a ze všeho koukaly jen peníze a… majetek. Nejenže nebyli obyčejní, ale zřejmě také pořádně zámožní.

Děti v jeho náručí se konečně rozeřvaly na plné kolo.

„Pojď, měl bys je odnést nahoru, nebo to mám udělat sama?“ zeptala se tichounce Rosalie, postávající u vchodu do domu.

„Ne! Udělám to sám,“ štěkl naprosto studeně, raději je odnese sám, i když to moc neumí, ale pořád lepší tak, než aby je dal do rukou té vražednice. Rose se nevzpírala a raději ho pomalu a tiše vedla domem až do Bellina pokoje. Edward je opatrně položil na postel, ale zběsilý křik a nářek neustával. Rose se neklidně ošívala vedle něj, protože věděla, co děti potřebují, za to jejich otec, což bylo z jeho podoby zřetelné, netušil absolutně nic…

„Můžu?“ zašeptala.

„Ne!“ křikl odměřeně. Pro něj nejlepší obrana byla útok…

„Takže víš, co chtějí? Já se o ně starám už od jejich narození…“

„To si dovedu představit… tak jako si se postarala o tu jeptišku? O sestru Klodvigu?“ odfrkl znechuceně.

„Nezahrávej si se mnou, chlapečku, nevíš vůbec nic… Nic! A budeš tady poučovat? Kde jsi byl, když…“ Rychle se odmlčela, protože to, co mu chtěla říct, by asi měla nechat na Belle, a tak ho jen odstrčila a natáhla se po Tonym, který se k ní sám bezmocně natahoval. Edward zůstal stát jak opařený opodál a všechno s naprosto vyděšeným pohledem a srdcem téměř před zástavou, pozoroval. Naštěstí ale děti jen převlékla a vyměnila jim pleny. Teď už spokojeně spinkaly a to jen díky vysilujícímu pláči…

Rose se vytratila do Carlisleovy pracovny hned poté, co toho lidského náfuku odvedla dolů za Emmettem. Chtěla Carlisleovi pomoct s Bellinými zraněními, nebo být alespoň morální podporou.

Vešla dovnitř zrovna v momentě, kdy její otec chystal šití a Bella ležela natažená na břiše na jeho stole a rukama křečovitě svírala jeho okraje. Šaty měla roztržené a záda odkrytá.

„Carlisle, tys jí nic nedal?“ vyhrkla vystrašeně Rose, když viděla trpící výraz její sestřičky. A to se Bell ještě nedotkl ani tou zpropadenou jehlou.

„Ne, kvůli dětem… sama Bella to nechtěla,“ konstatoval tiše. „Rány jsem vyčistil, desinfikoval a teď už je musím jen uzavřít.“

Rose si přesunula židli ke stolu a chytila Bellu za ruku. Doufala, že jí pomůže mít někoho nablízku, navíc klidným pohledem dala jasně najevo, že všechno ostatní je v pořádku. Děti jsou v bezpečí jejich domu, pod dohledem tří ostražitých upírů a jedné momentálně indisponované polo-upírky. Dobrá, byl tu ještě jeden lidský muž, jejich otec, který se na ni koukal jako na nějakého masového vraha. To mládě bylo na světě tak krátký čas, že nemohl mít ani to nejmenší tušení o všech odporných praktikách některých církevních hodnostářů a… Rose zahnala veškeré chmurné vzpomínky pryč a raději opět vyhledala Bellin děkovný pohled. Opětovala její stisk a pak se Carlisle konečně pustil do šití.

Rose se zaposlouchala do domu a zachytila rozhovor mezi jejím manželem a tím člověkem.

___________________________________________________________________________

V další kapitolka bude jen o tom, jak novinku přijme Edward.

Tak co, myslíte si, že si zaslouží zůstat a vychovávat ratolesti? Nebo ne...

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 8. kapitola: