Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - Prolog + 1. kapitola

07.02.2010 (19:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 5836×

Prolog

Všichni postávali venku, v dešti... Jen aby je viděli. Aby mohli spatřit příjezd očekávaných, nových studentů. V tomhle malém městečku se toho moc nedělo a nebylo tedy divu, že kvůli jedné, nově přistěhované rodině je takové pozdvižení. I ona čekala. Stála mimo dav, u zmoklých laviček a prohlížela si shromáždění na parkovišti. Nevšímali si jí. Byla na to zvyklá stejně, jako si oni zvykli na ni. Celá škola ji znala a našli byste jen málo lidí, kteří ji neměli rádi. (Samá děvčata a není se čemu divit. Byla krásná...)

Konečně se objevila skvostná auta. Na toto parkoviště (a lá vrakoviště) se absolutně nehodila. Lesklé stříbrné Volvo a sportovní Jeep tu neskrývaně vyčnívaly. Z Jeepu vystoupil nádherný svalovec a půvabná blondýnka, která svou krásou předčila samotnou bohyni Afroditu. Z druhého auta vystoupil blonďatý kluk a k boku si tiskl drobnou dívku se zářivým úsměvem. Poslední, kdo vystupoval byl hubený, vysoký kluk s rozcuchanými vlasy barvy bronzu. Všichni byli nadlidsky krásní a každému se z nich tajil dech. Ach, Cullenovi... Prošli parkovištěm a zmizeli ve školní budově. Přihlížející zůstali stát s vyvalenýma očima a vytrhlo je až zvonění.

Snad každá dívka spřádala plány, jak ulovit osamoceného anděla – chudák Edward. Kdyby tak tušily, že onen anděl přesně ví, co se jim honí hlavou... Na celé škole nebylo místo, kde by se o nich nemluvilo, ale jeden člověk, který o nich nemluvil by se přece jen našel. Dívka s vlasy jako havraní křídla a očima barvy moře. I ona byla kdysi novým přírůstkem do zdejší sbírky a na nějaký čas se stala hlavním tématem pro celou školu. Není tomu ani rok, co se přistěhovala se svým starším bratrem do deštivého městečka Forks. Netrvalo víc než dva týdny a všichni se naučili nevnímat tiché stvoření, které s nimi trávilo školní dny. Pravda je, že kluci ji vnímali víc, než je zdrávo. Beze sporu to byla nejkrásnější dívka v celé škole. (Ačkoliv s příjezdem Rosalie Cullenové...) Jenomže jak se sblížit s touto dívkou? Jaká škoda, že ji nikdy nikdo neslyšel pronést jediné slovo...

1. kapitola

Celé dopoledne mě otravovaly chtivé myšlenky nových spolužaček a nenávistné myšlenky nových spolužáků. S nikým ze sourozenců jsem neměl jedinou společnou hodinu, takže jsem se s tím musel poprat sám.

„Panebože... Ten je tak sexy! Musím ho dostat!“ brousila si na mě zuby jistá Jessica Stanleyová.

„Frajer jeden... Co na něm ty holky vidí? Určitě je to protivnej egoista, kterej...“ kritizoval mě uťáplej blonďák. Tohle jsem vážně poslouchat nemusel. Naštěstí pro mě zazvonilo a já se mohl odebrat na další hodinu. Dorazil jsem k učebně angličtiny a zaposlouchal se. Pár studentů už v ní bylo. Snažil jsem se analyzovat myšlenky jednotlivých lidí a měl jsem ohromné štěstí. Jedna dívka nemyslela na mě, ani na mé sourozence... Vešel jsem tedy do třídy a okamžitě poznal, která to je. Její zrak se na mě nestočil a její srdce se nerozběhlo jako o závod. Celkem vysoká zrzka s jemnými rysy seděla v zadní lavici a kreslila si po ruce. Došel jsem k ní a zdvořile ji pozdravil.

„Ahoj. Můžu?“ zeptal jsem se s rukou na židli vedle ní. Koukla na mě a zářivě se usmála.

„Jasně. Ty jsi Edward, že?“ ptala se mě a pořád se usmívala. Posadil jsem se a žasl nad jejím klidem. Oslovit nás dělalo lidem problémy... Holky měly co dělat, aby ze sebe dostaly kloudnou větu. Ona byla přátelská a neplánovala, jak mě svede, což se mi víc než zamlouvalo.

„Jo, to jsem. A ty jsi?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Ehm... Niké,“ zadrhla se na svém jméně. „Proč zrovna já musím mít tak pitomý jméno?“ stěžovala si v duchu a já se pousmál. Mě se líbilo... (Niké - bohyně vítězství)

„Pěkné,“ řekl jsem popravdě, ale ona se zamračila.

„Ne. Divné! To je to správný slovo...“

„Mě se líbí,“ stál jsem si za svým a její tváře zrůžověly.

„Je milej. Chudák... Až zjistí, co ho tady čeká... Holky ho doslova sežerou.“ litovala mě a já věděl, že nepřehání. Všechny holky po ní vrhaly závistivé pohledy a nechápaly proč jsem si sedl k ní.

„No jistě. Naše slečna zajímavá. Proč ona?! Proč si vybral ji? Vždyť ani nerandí! Vůbec o nikoho se nezajímá, tak proč zrovna ona?“ Takhle vypadaly myšlenky nejedné dívky v místnosti.

„Mohl bych tě o něco požádat?“ nevinně jsem se usmál.

„Klidně, ven s tím,“ mrkla na mě a já věděl, že mám nejspíš novou kamarádku.

„Jen mě tak napadlo,“ začal jsem nenápadně, „jestli bys mi nemohla poreferovat o spolužácích... Třeba komu se vyhnout nebo tak...“ Samozřejmě by pro mě nebyl problém zjistit si to sám...

„Jo. Varovat bych tě rozhodně měla,“ zamsála se. „Támhleto je Jessica. Myslí si, že je ta nejlepší na světě a určitě na tebe něco zkusí, tak bacha. A je to hrozná drbna... Ta vedle je Lauren. Sebestřednějšího člověka jsem nepotkala. Prostě ji nemám ráda...“ prohlížel jsem si spolužáky a jejich myšlenky přesně odpovídaly charakteristice, kterou jim Niké přiřazovala. Mike – před naším příjezdem největší fešák na škole... Angela – pohodová, nenápadná holka. (Která mimochodem také neměla plnou hlavu Cullenových) Erik... Tyler... Pak mě upoutala dívka, která vešla do třídy se zvoněním. Z prvu jsem si myslel, že je jako ostatní, protože myslela na Jaspera, ale pak se ukázalo, že jí pomohl sesbírat knížky, když do ní někdo vrazil... Budu se ho muset zeptat, co se to vlastně stalo.

„Zvláštní, že je ke mně cizí člověk tak milý. Nikdo z ostatních by si nejspíš ani nevšiml, že sbírám učebnice ze země...“ Hlas, který jsem slyšel z jejích myšlenek byl tichý a melodický. Necvrlikal, jako u ostatních dívek.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se Niké a ukázal na přicházející dívku.

„To je Ariel...“ řekla tiše se zvláštním podtónem. Ariel se mezitím posadila do zadní lavice k oknu a pozorovala dešťové kapky, které stékaly po skle. Díval jsem se na ni a pak se s otázkou v očích obrátil zpátky k Niké. Povzdechla si a začala s vysvětlováním.

„Víš, ona je taková zvláštní. Ani ne před rokem se přistěhovala se svým bráchou...“

„Jenže?“ popoháněl jsem ji k tomu hlavnímu.

„Za ten rok co tu je... Nikdy s nikým nepromluvila. Prostě neřekla ani slovo. Ale je to milá holka. Když se zeptáš, kývne. Pozdravíš ji, usměje se. Pár holek ji nemá rádo, protože na ni kluci dost letí, ale...“

„Potíž je v tom, že nemluví,“ dořekl jsem za ni a ona přikývla. V tom okamžiku se na mě Ariel otočila se zkoumavým výrazem.

„Proč se na mě ptá? Jak ho někdo jako já může zajímat?“ To mě zarazilo. Mluvili jsme dost potichu...

„Ona je němá?“ chtěl jsem vědět, abych měl konečně jasno. Ariel se pousmála, zakroutila hlavou a zase pozorovala déšť. Byla to odpověď?

„To se neví...“ odpověděla mi Niké. Do třídy vešel učitel a okamžitě začal s výkladem, který jsem vnímal jenom okrajově, protože mě naprosto facinovala Ariel. Podle mého měřítka byla krásnější než Rosalie. Její téměř rovné, černé vlasy jí splývaly skoro do půl zad a její oči měly barvu průzračného moře. Byla bledá a celkově působila křehce. Postavou byla štíhlá a kdyby chtěla, určitě by mohla dělat modelku. Pozoroval jsem ji celou hodinu... Jak její jemné prsty drží tužku... Jak její oči každou chvíli obdivují déšť... Jak plynule vstala a ladným krokem došla k tabuli, aby napsala, co jí učitel zadal a pak se stejně elegantně vrátila na své místo. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Její mysl neprozrazovala nic... Jenom touhu splynout s deštěm...

„Ulítly ti včely?“ chechtal se Emmett, když jsem v jídelně zíral na Ariel, která seděla s Niké na druhé straně jídelny.

„Dej mi pokoj...“ zavrčel jsem.

„Co ti přelítlo přes nos, Edwarde?“ zajímal se, ale nevyslovil to nahlas. Cítil jsem na sobě pohledy svých sourozenců a nepřál jsem si, aby následovali můj pohled a uviděli ji... Emmett by v tom našel úchvatnou příležitost pro nové vtipy, Alice by měla myšlenky plné pochopení, Rosalie by se pustila do srovnávání se svou krásou... Raději jsem se na ně otočil a pokusil se tvářit normálně.

„Mě se tu náhodou líbí,“ prolomil ticho Emmett. „Potkal jsem senzační holku.“ Rosalie ho šťouchla loktem pod žebra a zasyčela, ale Emmett se rozhodl bránit.

„No co? Byla fakt vtipná!“ V jeho mysli jsem spatřil obličej oné dívky. Byla mu trochu podobná a v jeho vzpomínkách jsem zpozoroval i stejný smysl pro humor – a to jsem si myslel, že jiná osoba s tímto humorem neexistuje.

„Taky jsem potkal fajn holku,“ prohodil jsem a v zápětí si uvědomil, jak to všichni pochopili. „Našel jsem si kamarádku. Přátelská holka...“ Doufal jsem, že je to přesvědčilo.

„Mě se stala taková divná věc...“ začal Jasper a zamyšleně hleděl z okna. V jeho myšlenkách jsem viděl Ariel... „Šel jsem po chodbě a jedné holce vypadly knížky. Než jsem si uvědomil co vlastně dělám, pomáhal jsem jí je sbírat. Byl to takový náhlý impuls...“ Jasper byl ze svého vlastního chování zmatený. Emmett to nevydržel a vyprskl smíchy.

„Pořád mi uniká, co je na tom divnýho...“ objasnil svůj výbuch, když se na něj ostatní dívali jako na idiota.

„Já to prostě nechápu. Byl to instinkt. Vypadala tak...“ nedořekl.

„Křehce, zranitelně...“ dokončil jsem jeho větu. Zaraženě se na mě podíval, ale pak přikývl.

Bylo zvláštní, že se Alice ještě nevyjádřila. Myšlenkami byla úplně jidne. Na nákupech, přesněji řečeno. Měl jsem dokonce dojem, že plánuje až moc detailně, takže se snaží přede mnou něco utajit. Upřel jsem na ni zkoumavý pohled a jí zacukaly koutky, čímž jsem si potvrdil svou teorii. Určitě viděla nějakou odvážnější holku, která se mě pokusí ulovit a chtěla mě v tom prostě nechat. Ještě pořád mi neodpustila, že jsem jí minulý týden utekl při nakupování. (Když ono se to s ní občas nedá vydržet)

Jídelna se začala vyprazdňovat a mě čekala další hodina. Byl jsem tak rád, když jsem v zadní lavici spatřil Niké a vedle ní opět volnou židli. S úsměvem mě přivítala a odsunula svoje věci, aby mi na lavici udělala místo. Když jsem se posadil, mírně se ke mně naklonila.

„Odpoledne si dej pozor. Na parkovišti tě chce odchytit Jessica,“ zašeptala a mrkla na mě. Alicino snažení tedy vyšlo naprázdno.

„Díky,“ usmál jsem se na ni a střelil pohledem k Jessice.

„Za málo,“ zněla odpověď. Konkrétně na to nemyslela, ale z jejího hlasu jsem poznal, že má trošku škodolibou radost, že prozradila Jessičin plán. Ve třídě se po zvonění objevila drobná učitelka a začala zapáleně vykládat o antickém umění. Neposlouchal jsem ji a nebyl jsem jediný. V téhle hodině se nikdo nijak zvlášť nevěnoval výkladu. Niké si vedle mě něco čmárala a já opět nemohl odtrhnout oči od Ariel.

„Bacha, aby ti nevypadly...“ smála se vedle mě Niké.

„Cože?“ otočil jsem se na ni.

„Já jenom... Aby sis nevykoukal oči,“ upřesnila a smála se dál.

„Hm...“ víc jsem ze sebe nedostal. Byl jsem tak mimo, že jsem skoro nevnímal myšlenky ostatních. Bohužel, Niké nebyla jediná, kdo si všiml jak Ariel pozoruji a tak se stále častěji ozývaly myšlenky, které s mým počínáním nesouhlasily.

„Co si vůbec myslí? Je tady novej a hned si musel vyhlídnout nějakou holku? A zrovna ji? Hodně štěstí, frajere. Ariel nesbalíš ani za sto let! Kolik kluků už to zkoušelo...“ Mike nejspíš nebyl zvyklý na odmítání. Jeho myšlenky mi přišly směšné.

„Snad ses nám nezamiloval?“ dobírala si mě Niké. Ariel se na mě otočila a hleděla mi přímo do očí. Nedalo se to vydržet... Tenhle boj jsem prohrál na celé čáře – prostě jsem uhnul pohledem.

„S tímhle klukem není něco v pořádku... Copak mu to Niké nevysvětlovala? Za rok tady jsem nepromluvila jediné slovo! Ani tohle ho neodradí? Pořád si mě bude prohlížet? Pořád se bude vyptávat?“ Tohle mě uzemnilo. Věděla, že si ji prohlížím? Věděla, že jsem se na ni vyptával? Jak? Svoje úvahy jsem nedotáhl do konce, protože zazvonilo. Byl jsem jako zpomalený film. Než jsem vstal a posbíral si věci, byl jsem ve třídě skoro sám.

„Ahojky,“ slyšel jsem na chodbě Mika. Protože nedostal odpověď, hned mi bylo jasné, koho zdravil.

„Ach, Miku... Kdy už to vzdáš?“ To mi jen potvrdilo, že oslovil Ariel.

„Nechceš s tím pomoct?“ nabídl se, že jí vezme její věci. Panebože... Takové průhledné triky! Tomu jsem se smál. Vyšel jsem z učebny a šel pomalu za nimi. Jak jsem byl rád, když zakroutila hlavou. To by mě zajímalo, co přijde teď. O čem se chce bavit s holkou, která nemluví? O počasí?

„Sakra řekni už něco! Ale co... Co? Nic mě nenapadá... Hm... Co třeba...“ Mike byl evidentně s rozumem v koncích.

„Taky by mohlo občas přestat pršet, že?“ Tak tohle je gól. Ten kluk musel spadnout z jahody na znak. Děkoval jsem bohu, že nejsem Emmett – ten by to totiž nevydržel a smíchy by se sunul k podlaze.

„Kdy mu to konečně dojde? Copak by chtěl někdo chodit s holkou, která neřekne jediné slovo? Ti kluci tady se úplně zbláznili! Stejně jako ten novej, co jde za námi... Zajímalo by mě, jestli bude taky vyvádět psí kusy, jako Mike.“ Ztuhnul jsem uprostřed pohybu. Nepochybně jsem musel vypadat jako cvok. Prostě jsem se zarazil, aniž bych dokončil krok. Stál jsem uprostřed chodby a sledoval Ariel, která se otočila a usmála se na mě.

„Hele, Mike Newton to pořád nevzdal, že? Myslím... Ariel...“ ptal jsem se Niké při další hodině.

„Nejspíš ne. Moc si zvykl, že by ho každá brala všemi deseti,“ obeznámila mě se situací. Tušil jsem to.

„Ten kluk má teda výdrž... To se ji snaží zaujmout už rok?“ Niké kývla. „A pořád ho to nepřešlo?“ Zase kývla.

„Ariel za to stojí, víš. Ale Newton o tom nemá ani páru... Vůbec mu nejde o ni. Jenom chce všem a taky sám sobě dokázat, že je frajer...“ odmlčela se a koukla za mě. „Chudák holka...“ povzdychla si Niké a větu dokončila jenom v mysli. „Nikdo ji nechápe a ani se o to nesnaží... A ona si přitom nezaslouží být takhle sama...“ Rozhodl jsem se trochu zariskovat.

„Nemyslíš, že je osamělá?“ Čekal jsem na odpověď.

„Nejspíš...“ kývla.

„Možná by stačilo ji pochopit...“ hrál jsem zamyšleného a ona trošku vykulila oči.

„Pane Cullene!“ okřikla mě učitelka. „Přesedněte si ke slečně Raymondové. Aspoň toho tolik nenamluvíte.“ Ariel sebou trhla a zorničky se jí rozšířily. Mike Newton mi věnoval nenávistný pohled a pak se opět otočil k tabuli. Poraženě jsem se posadil vedle toho tichého anděla a tvářil se, že sleduju výklad. Připadal jsem si divně. Nervózně jsem se vrtěl a klepal prsty do desky stolu, jako obyčejný člověk. Koutkem oka jsem zpozoroval, jak se Ariel usmála. Neodvážil jsem se na ni podívat. Vnímal jsem jeji vůni... Teplo jejího těla... A její myšlenky.

„Chudák... Tohle si nezasloužil. Musí tu jen tak sedět a nemá si s kým povídat... U Niké mu muselo být líp, ta je ukecaná dost. Z čeho je proboha tak nervózní?“ Než jsem stihl zareagovat, její dlaň ležela na mých prstech, které se pod jejím dotykem uklidnily a přestaly vyťukávat morseovku. Čekal jsem, že při dotyku ucukne a bude se divit mé studené kůži, ale ona ne. Překvapeně jsem se na ni podíval a ona mi věnovala ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.

Chcete pokračování?

Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - Prolog + 1. kapitola: