Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluji tě, Bello! - 5. kapitola

25.09.2010 (09:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2270×

5. kapitola

(Jacob)

„Jaku?“ ozvalo se do telefonu hned, co jsem ho vzal.

„Bello? Vždyť jsem říkal, že ti zavolám, ale nemyslel jsem tím v jednu v noci,“ říkal jsem jí rozespale.

„Vím, já jen… to je jedno,“ rozmyslela si to něco, co chtěla říct.

„Jen co?“ ptal jsem se, poklepával netrpělivě nohou a nemohl se dočkat, až si zase lehnu do postele.

„Nemáš zítra čas?“ ptala se nakonec.

„Nemám, mám hlí… prostě nemůžu,“ zakecával jsem to.

„Četla jsem ty legendy,“ nakonec řekla od tématu.

„Hm.“ Co jsem jí na to asi měl říct? Něco typu ‚Jé, to je super, tak to už konečně víš, že jsem vlk a že Cullenovi jsou pijavice. Konečně se nebudu muset přetvařovat.‘ Ne, to fakt ne.

„Je možný, že jsou pravdivé a že…“ pokračovala.

„Nehodlám se o tom bavit po telefonu. Jdi do svýho pokoje, za ani ne deset minut jsem tam.“ Zavěsil jsem. Sakra, jestli se o tom dozví Sam! Ale co, já za to vlastně nemůžu, nic jsem jí neřekl. Řekl jsem Billymu, že si něco potřebuju zařídit a vyběhl jsem ven, shodil ze sebe oblečení, přivázal si ho na nohu - tentokrát jsem si vzal i tričko - a přeměnil se.

„Kam to zase běžíš?“ ptal se Sam. Kruci! „Jestli jdeš zase za Bellou…“

„Jo, jdu za ní. Nějakej problém?“

„To prostě nemůžeš poslouchat moje rozkazy?“ sykl na mě.

„Já tam prostě musím!“ křikl jsem na něj.

„Jacobe,“ chtěl pokračovat, ale skočil jsem mu do řeči, nebo spíš do hlavy.

„Ví to o nás, chápeš?“

„Jacobe! Ty ses snad zbláznil! Proč si jí to říkal? Kdyby šlo o otisk, tak neřeknu, ale…“

„Same! Já jí nic neřekl! Ona si to přečetla, někde. Ptala se mě na to, ale já jí řekl, ať si koupí třeba knihu a přečte si ty legendy a ona je četla a odvodila si z toho tohle, tak buď tak laskavý a dovol mi jí to vysvětlit, pane alfo!“ Ještě že už jsem byl přeměněný, protože bych se vzteky asi neudržel.

„Dobrý, tak běž. Ale jestli to někomu řekne!“ zase se rozčiloval.

„Tak já za to nebudu moct. Čau.“ Rychle jsem se přeměnil zpátky, byl jsem skoro už u Bellina domu a nepotřeboval jsem, aby mě viděla jako vlka. Zrovna teď, když je to pro ni nová informace. Doběhl jsem až pod Bellino okno a tiše zapískal. Ona otevřela okno a vyhlížela mě. Zase jsem zapískal a naznačil jí, aby odešla od okna. Odrazil jsem se od země, vylezl na strom a skočil jí do okna. Bella přede mnou couvala.

„Co je?“ ptal jsem se jí.

„Nepřibližuj se,“ šeptla vyděšeně.

„Bello, jsem to já. Pořád jsem to já.“ Pomalu jsem se přibližoval a Bella přestala couvat a posadila se na postel. „Co ses dočetla v těch legendách?“ ptal jsem se opatrně a sedl si vedle ní na druhý konec postele.

„Těch legend tam bylo hrozně moc, ale dočetla jsem se o... o vlcích. A popis vlka, v lidské podobě, odpovídal tobě. Zrychlený růst, síla, zvýšená teplota,“ pořád mluvila pomalu. „Prosím, Jaku. Řekni, že to jsou jen legendy,“ škemrala.

„Nejsou to jen legendy,“ odpověděl jsem jí potichu a čekal na její reakci. Jen tam seděla a vyděšeně na mě zírala. „Ale pořád, pořád, jsem to já. Pořád jsem Jacob Black, pořád jsem tvůj kamarád, nebo ne?“

„Asi jo, jo, pořád jsi to ty, jen… přijde mi to nemožné.“ Posunul jsem se k ní a objal ji okolo ramen. Teď jsem si ani nenadával, bylo mi jedno, co se stalo v minulosti, prostě jsem si myslel, že bych to měl udělat.

„Nic se tím nemění, jen mě nesmíš naštvat a už před tebou nebudu muset nic skrývat. Jen to nesmíš nikomu říct, nikomu. Ani Charliemu, ani Renée, nikomu.“ Přikývla. Vymanila se mi z mého objetí a lehla si do postele. Zvedl jsem se, že odejdu, ale chytla mě za ruku.

„Neodcházej, prosím.“ Dalo se ji neposlechnout? Otočil jsem se a ona odhrnula kousek peřiny, lehl jsem si tam. Měla spoustu otázek, všechno jsem jí pověděl, včetně naší smlouvy s Culleny. Pak vyčerpaná přísunem informací usnula. Nejdříve jsem chtěl odejít, ale jakmile jsem se o centimetr pohnul, Bella se ke mně ještě víc přitulila. Ne, že by to vadilo, ale… ale já vlastně nevím.

„Co tu děláš?“ sykl na mě Edward.

Spíš co tu děláš ty, pijavice, odpověděl jsem mu v hlavě, nechtěl jsem riskovat, že bych probudil Bellu.

„Ptal jsem se první. A hrozně to tu smrdí,“ mluvil tiše a naštvaně.

Jak vidíš, tak tu ležím a chystám se spát. Takže teď je řada na tobě.

„Jen jsem se přišel podívat.“

„Nevěřím,“ odsekl jsem nahlas.

„Jakeu?“ ptala se rozespale Bella.

„Jsem tu, neboj, spi dál,“ odpovídal jsem jí tiše, a když jsem se otočil zpátky ke křeslu, kde seděl Edward, který tam už nebyl. Naštěstí. Nakonec jsem se rozhodl, že když stejně nemám co na práci, tak se alespoň vyspím.

Zase se mi zdál ten divný sen. Bylo to stejné jako vždy. Nic nového jsem se nedozvěděl a pak mě někdo probudil.

„Jacobe Blacku!“ někdo křičel. „Okamžitě vypadni z postele mé dcery!“ Charlie, ach ne, ach ne, ach ne! Sakra! Rychle jsem vyletěl z postele a stoupl si do rohu k oknu, co nejdál od Charlieho. Bella taky vyletěla.

„Tati,“ začala mluvit. Charlie vzteky úplně modral.

„Žádný tati! Co tu sakra dělá Jake?“ Začala se mu vracet barva.

„On tu… no…,“ koktala.

„V noci mi volala, že mi potřebuje něco nutně říct a že to nechce řešit po telefonu, jestli nemám dneska čas, a protože ho nemám, tak jsem jí navrhl, že přijedu, jestli mi to opravdu nutně potřebuje říct,“ vyhrkal jsem ze sebe.

„Cos mu potřebovala říct?“ vyptával se Charlie a zase začínal modrat a pak fialovět. Bylo mi hrozně trapně a Belle asi taky, protože byla rudá jako rajče.

„Tati, to je osobní věc. Říkala jsem mu to jako nejlepšímu kamarádovi.“

„A ví o tomhle Billy?“ ptal se dál a trochu se – zase – uklidnil.

„Touhle dobou to asi už ví. Tedy já mu konkrétně neříkal, že jdu sem, ale ví, že si něco potřebuju zařídit. A kolik je vlastně hodin?“ ptal jsem se zmateně.

„Bude čtvrt na sedm.“

„Sakra! Musím jít, mějte se.“ Rozběhl jsem se k oknu, ale pak jsem si vzpomněl na Charlieho a protáhl se ve dveřích kolem něho a rychle běžel do lesa.

(Bella)

Bylo mi strašně trapně, táta mě nachytal v posteli s mým nejlepším kamarádem. Teda jako nachytal v posteli, není zas úplně přesné. Spíš, přišel ráno do pokoje, když zrovna můj nejlepší kamarád – vlk – mi byl vysvětlit důležité věci a přespal u mě, v posteli. A ten kamarád už tu není, aby mi pomohl to vysvětlit, protože někam musel běžet.

„Kam tak pospíchá?“ ptal se Charlie. Pokrčila jsem rameny. „Hele, Bello. Kdybys mi o tom nejdřív řekla, tak dobrý, ale…“

„Tati, jasně, chápu. Jenom to bylo hrozně důležitý a teď mě prosím nech o samotě, musím se připravit do školy,“ vyháněla jsem ho ven. Jen co jsem slyšela, že se zaklaply dveře, oddechla jsem si. Hodně a hlasitě. Pak jsem běžela k oknu a projížděla očima les, jestli náhodou neuvidím něco velkého a chlupatého. Nic jsem neviděla a začala jsem se vypravovat do školy.

Přijela jsem tam na poslední chvíli a rychle běžela na hodinu. Biologie. Ach ne! zasténala jsem. Zase tam budu s Cullenem a bude mi zase něco kecat do hlavy. Proč?

„Ahoj, Bello,“ zdravil mě úsměvně, když jsem si sedla vedle něj.

„Čau,“ odsekla jsem mu a ani se na něj nepodívala.

„Nějaká nepříjemná, špatně ses vyspala?“ vyzvídal. Ach jo!

„Vyspala jsem se skvěle,“ zase jsem odsekla.

„To ti opravdu tak vadí moje přítomnost?“ Konečně, mu to budu moct říct.

„Jo, vadí, takže na mě radši nemluv.“ Do třídy přišel profesor. Naštěstí. Po hodině jsem se co nejrychleji vypařila a neviděla ho celý den. Zrovna když jsem šla do jídelny, někoho jsem viděla stát venku.

„Jakeu? Co tu děláš?“ Šla jsem k němu.

„Přišel jsem se ti omluvit.“

„Za co?“ ptala jsem se.

„Za to, jak jsem tě ráno nechal napospas Charlieho hněvu, ale musel jsem na hlídku, na kterou jsem pak stejně přišel pozdě, takže večer mám další,“ znechuceně se zašklebil.

„Je mi líto, že jsi kvůli mně přišel pozdě a že si to budeš muset nadělá…“ Chtěla jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči.

„Bello, byl jsem tam dobrovolně, dobře, sice jsem chtěl v noci odejít, abys měla klid, ale jakmile jsem se zvedl, tak ses ke mně… ehm… přitulila a já tě nechtěl budit. A navíc jsi ze spaní vykřikovala moje jméno,“ zasmál se.

„Ne!“ vykřikla jsem a zrudla. Začal se smát ještě víc. „Co jsem ještě říkala?“

„To už nevím,“ pokrčil rameny a pak pohledem zamířil ke dveřím do jídelny, „ale myslím, že na tebe někdo čeká,“ pokývnul hlavou tím směrem a já jsem ho viděla. Koho? Edwarda. Zamračeně se na nás díval a Jake se usmíval.

„Jestli čeká na mě, tak to má smůlu.“

„Hele budu muset, čeká na mě Quil…“

„Cože? Quil taky?“ vyděšeně jsem se zeptala.

„Jo,“ řekl Jake sklesle. „Je nás víc, já, Sam, Embry, Quil, Paul, Jared, Leah a Seth.“

„Jsem nevěděla,“ odvětila jsem a přemýšlela jsem nad tím. Tak malý Seth Clearwater je také vlk? A Quil.

Jake mě vyrušil z přemýšlení. „Tak já musím, zatím.“

„Můžu ti večer zavolat?“ volala jsem na něj.

„Večer ne, uvidím, v kolik se vrátím, když tak zavolám,“ houkl na mě a já se odebrala do jídelny. Na Edwarda jsem se ani nepodívala, ale byla jsem si jistá, že půjde za mnou. Také že šel. Vzala jsem si jídlo a sedla si k ostatním ke stolu tak, aby na mě Edward a spol. neviděli. Jídlo jsem snědla tak akorát, abych mohla dojít na další – a poslední – hodinu a nemusela se s ním potkat. Bohužel to byl tělocvik. Ten jsem zuby nehty přežila bez úrazu a vydala se na parkoviště, kde jsem ho zase viděla, stál u mého náklaďáčku.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se otráveně a dávala si do něj věci.

„Jen se tě chci zeptat, kdo ti ho opravil, když ti zase jede.“

„Kamarád a teď prosím odejdi, chci odjet,“ odsekla jsem mu a nastoupila. On neochotně uhnul a já se rozjela. Jak může mít takovou drzost? Copak nevidí, že s ním nechci mít nic společného? Dokonce ani hodiny biologie?

Zaparkovala jsem a zašla do domu. Jen asi pět minut po tom, co jsem za sebou zabouchla dveře, někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a opravdu mě nenapadlo, koho tam uvidím.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluji tě, Bello! - 5. kapitola: