Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemoc, pro kterou žiju - 2. kapitola

11.06.2011 (14:45) • DevilFish • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1734×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pootevřela jsem ústa, aby do nich mohl proniknout jazykem. Ale pak se něco změnilo, odtáhl se, rukama si mě stále přitahoval blíž, ale jako by ode mě byl na stovky metrů daleko. Jeho pohled se změnil, oči se změnily...

Ozvala se strašlivá rána...

„Ne!“ zaječela jsem, když se studené tělo odlepilo od toho mého a zmizelo ve světle světa. Rozběhla jsem se k oknu, kudy Edward nejspíše zmizel, a snažila se ho najít, získat důkaz jeho existence. Byla jsem si jista, že slyším Edwarda a Jacoba, nebylo to ale stoprocentně jisté, přede mnou se prostírala velká louka a ti dva by se neměli kam schovat. Možná mám jen halucinace.

Srdce mi najednou tížil ortel. Snažila jsem se udržet horké slzy za hrází. Vyšla jsem z pokoje a v poklidu nahmátla svůj kabát, připravena chránit svého milého. Netušila jsem, co dělám, připadala jsem si tak zmatená a prázdná. Edward  byl opravdu tajemný člověk, to na něm bylo také půvabné, ovšem jeho nenadálé příchody a odchody mě děsily, stejně jako měnící se barva jeho očí, občas je měl černé, někdy zlatavé, jako hřející sluníčko a občas se zbarvily do ruda, v těch chvílích jsem se ho bála. Připomínal mi démona, neboť jsem na tyto příšery věřila, raději jsem se mu vyhýbala, pokud jeho zornice nabraly takovéto zbarvení. Čas od času mě napadlo, jestli má vůbec cenu zůstávat s Edwardem, když to stejně dopadne špatně, věděla jsem to, mé srdce mi to říkalo.

„Kam jdeš?“ optala se Esmé, která se nečekaně objevila za mými zády, zrovna když jsem pokládala dlaň na kliku připravena otevřít. Nechtěla jsem jí lhát, byla tak mateřská, starala se. Pohlédla jsem jí zpříma do očí. Možná se mi to zdálo, ale pohledem mě prosila o zůstání. Nešlo jí odolat. Upustila jsem dlaň a sundala si kabát. Po Esménině tváři se rozšířil úsměv.

Nabídla mi čaj a sušenky. Nevyptávala se na nic osobního, jen na některé základní informace, které jsem jí s ochotou řekla. Přeci jen mi zajišťovala obydlí a já jí chtěla pomoci, jak jen to půjde. Povídaly jsme si tak asi hodinu a půl, venku se zatím zatemnilo a na nebi začaly zářit první hvězdy.

Venku byl slyšet klapot kopyt a pak hlasy mužů. Srdce mi poskočilo a oči se rozzářily štěstím. To je Edward! Vrátil se! Kde byl? S úsměvem na tváři jsem vyběhla ke dveřím a netrpělivě rozevřela dveře dokořán. Venku stál anděl s bledou pletí a těma zlatavýma očima, které jsem tolik zbožňovala. Jeho rysy byly přesně tak krásně řezané a přesné, nedalo se mu odolat, ovšem...
Tohle nebyl Edward.

Stál tu muž - mě cizí - se světlými vlasy a vlídnýma očima připomínající tekuté zlato. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že někdo tak dokonalý jako Edward doopravdy existuje. Anděl stojící u rámu dveří se na mě mile usmál a vešel dál. Měla jsem otevřenou pusu údivem, jak je krásný a až podezřele podobný jemu. Ty rysy, oči a pohyby... Ta trpělivost, která z něj sálala, připomínal mi Edwarda.

„Carlisle!“ Uslyšela jsem za sebou a to už objímala Esmé zlatého muže - Carlislea. Usmívali se na sebe a ačkoliv to nějak zvlášť nedávali najevo, hned jsem poznala, jak moc se milují, stačil jediný pohled a bylo jasné, že ti dva patří k sobě. Esméniny oči, které už tak zářily štěstím, se nyní naprosto rozplývaly pod Carlisleovým pohledem.
„Esmé,“ oslovil ji muž a zlehka se dotkl konečkem ukazováčku jejích rtů, „chybělas mi.“
Její rty se roztáhly do toho nejblaženějšího úsměvu, jaký jsem kdy viděla a přitiskla svou tvář na jeho hruď.

Pak jako by se nechumelilo, se ta scéna změnila. Esmé už nestála v Carlisleově náruči a místo toho se dál věnovala domácím pracím, v jejích očích už nebylo nic tak nezvyklého, poletovala v nich jen čistá radost ze života.
Carlisle se na mě usmíval a vypadalo to, že přemýšlí nad tím, jak náš rozhovor začít. Věděla jsem, že je to nevyhnutelné, a že mě klidně může i vyhodit na ulici, nýbrž tady byl pánem domu on.

„Asi jsem neměl tu čest.“ Začal tou nejjednodušší metodou. „Jmenuji se Carlisle.“ Usmál se a políbil mi ruku jako správný gentleman.
„Bella,“ odvětila jsem.
„Já vím,“ zakýval hlavou, „Edward o vás hodně mluví.“
Ve mně vybuchlo něco nepopsatelného. Edward o mně mluví, zajímá se o mně, chce se o mně pochlubit... Jako bych byla jeho žena, součást jeho neposkvrněné duše...
„Edward?“
„Ano.“ Carlisle poněkud znejistěl, „je to můj... ehm... rodinný přítel.“
„Rozumím.“ Popravdě tedy nerozumím ani slovu...
Jen pokývl hlavou, čímž jsem si automaticky v hlavě uložila, že je opravdový gentleman - nemusí mít poslední slovo. Odešel ode mě k Esmé a za chvíli jsem slyšela její veselý smích, byla s ním tak šťastná...

•Δ•

Uběhlo několik dnů, které se mi postupně začínaly slívat dohromady. Každý den jsem seděla ve svém pokoji a vyhlížela Edwarda, který mě bohužel doprovázel jen ve snech. Carlisle i Esmé si všímali mého trápení a chtěli mi pomoci, ovšem já jejich vlídnost odmítala. Pro Esmé to byla rána, Carlisle se jen usmál, jako by rozuměl mým citům a utěšoval svoji těhotnou ženu.

Nemohla jsem si nevšimnou, že se Esménino tělo mění neuvěřitelně rychle. Z mírně vypuklého břicha se stál pořádný kotouč a už neměla skoro žádnou sílu pracovat, když jsem se jí ptala, jak je možné, že plod tak rychle roste, odvětila mi, že je vážně nemocná a proto se to děje...

Mívala jsem dojem, že oba dva přede mnou skrývají tajemství, ne jedno, ale několik - tak tři až pět. Když jsem zabočila k určitým tématům jako; Esménino těhotenství, Carlisleova práce, svět za zdmi domu či Edward, začali být oba odtažití a na otázky odpovídali jen zřídkakdy.

Byl to už osmý den bez Edwarda. Nikdy dřív jsem bez něj nebyla tak dlouho, znala jsem ho od útlého dětství, jako malá jsem snila o tom, že bude můj princ a já princezna, když jsem byla starší, chtěla jsem ho mít za bratra a pak jsem ho několik něco kolem pěti let neviděla... Za tu dobu jsem si vzala Jacoba a otěhotněla, bohužel, drobeček ve mně nepřežil a málem jsem byla na pokraji smrti i já. Jacob, který byl před tím, než nám zemřelo dítě v mém těle, byl pozorný gentleman, ale když nám doktor oznámil že; zárodek v mém těle se udusil pupeční šňůrou a než mohli doktoři cokoliv dělat, zemřel, stal se z něho nový muž, o kterého jsem neměla zájem. Tu se znovu objevil Edward, byl dospělí a zkrásněl, vybudoval si od Jacoba respekt a chránil mne před jeho výbuchy vzteku. Věděla jsem, že pro Jacoba, jakožto pro muže, je potomek hrozně důležitý, a tak je pro něj zdrcující, když ho ani po pěti letech nedostal, od té doby za mnou chodíval Edí každý den, jen aby mne mohl na chvíli udělat šťastnou, ale jakmile odešel, zmizelo štěstí společně s ním.

Klekla jsem si na zem a ruce překřížila na posteli, jako pokaždé když jsem se před spaním modlila. Nejprve jsem odřekla to samé jako vždy - že jsem věrná Bohovi a vděčná za takové množství potravy, vody, lásky a přátel, které se nám od něj dostává a pak přešla ke svému přání: „Pane na nebi, propůjči mi odpuštění, až odřeknu toto přání, nenech se zarmoutit, jsem ti věrná navěky, ovšem... Někdo mě zradil, někdo, ke komu jsem tvojí mocí zavázaní, nemám ti to za zlé, drahý Bože, ale vyslechni mne. Ten, který mě chránil před duší ďábla, se vytratil z mého života, dala bych cokoliv za to, aby se zase vrátil, podepsala bych smlouvu s ďáblem, či riskovala svůj život, hlavně ať je živ a myslí na mne...“ Pak jsem modlitbu zakončila, sfoukla svíčku a šla spát...

Stáli jsme s Edwardem v davu lidí, on byl až na druhé straně zabláceného náměstí. Z plných plic jsem na něj zařvala a chtěla se k němu dobít, odstrkovala jsem lidi kolem mne, aby mi uhli z cesty, dokud nebyla cesta k němu volná. Rozběhla jsem se tak rychle, že jsem neslyšela ani necítila dopady svých nohou na kluzké kameny. On ke mně natáhl své dlaně, jeho oči čišely láskou, vypadal jak anděl. Už mě od něj oddělovalo jen pár kroků, když se barva jeho očí změnila, jeho tělo se začalo měnit a najednou přede mnou stál ďábel s temně rudýma očima. Zaječela jsem, ale bylo pozdě, jeho spárům jsem se nedokázala ubránit...

Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat ten zlý sen. Každou noc se mi zdávalo o Edwardovi, ale pouze jako o neposkrvněné duši - o andělovi. Dneska se poprvé přeměnil v ďábla, co to mělo znamenat? Moje matka mi říkala, že sen vždycky vycházel z něčeho, co se opravdu jednou stane. Je snad možné, že by se Edward proměnil v ďábla?

Šokovalo mne, když jsem odpověď viděla přímo před sebou... Stál tam a z rudých očí mu šlehaly blesky, byl krásný, ale opět to nebyl on...

„Jsem Jasper.“

Myslí mi pobíhávalo několik možností jeho bytí tady, buďto to mohl být poslanec ďábla, či - jak mi říkal otec - byl to ten nejkrásnější člověk na světě, ale měl zlou moc... Na koho zpříma pohleděl, ten do týdne začal trpět na mor. Ať jsem se bránila, jak jsem se bránila, má mysl mi poroučela, ať hledím do jeho očí a já se jí nedokázala ubránit.

„Nezabíjej mne,“ prosila jsem tiše.
On se pouze usmál, přešel ke mně a vzal moji dlaň do té své. „Ale to by byla škoda... Někoho tak lahodného jsem již dlouho neokusil.“

Jen pár nesrovnaností, které jsem probírala s Rezulí a NatyCullen...
Povídka se odehrává v době, kdy ještě nevypukla naplno morová epidemie, teprve se šíří nákaza, proto neodcházejí lidé a neschovávají se ve svých doupatech, jak to tenkrát dělávali.
A nesrovnanost k minulému dílu - nemoc se nepřenášela dotekem, to je logické, ale lidé tomu věřili. Několik let před námi lidé věřili v úplné nesmysly, jako například; když se někomu zdál sen o bílém koni, bylo to znamení, že do týdne zemře, a aby zlou kletbu odehnal, musel si přivést bělouše domů a vodit ho po bytě... Věřte nebo ne, ale lidé tohle opravdu dělávali, taktéž věřili, že se různé nemoci - mezi nimi i mor - přenáší dotekem, ba dokonce i pouhým pohledem. Takže čekejte, že se tu bude objevovat i více takových nesmyslů...
Bella neví o tom, že je Jacob vlkodlak a Edward upír, takže je to pro ni hrozně zamotané... 
Jo, a jestli se vám to zdá zamotané, tak nejste ne omylu. Já sama se v tom trochu ztrácím... Takže jen na začátek pro ujasněnou, Edward, Carlisle a Jasper jsou upíři, Jacob je vlkodlak a Bella s Esmé jsou lidé...
A co podle vás skrývají Carlisle a Esmé před Bellou? Určitě jste přišli na to, že Bella přežije... Jak?

SHRNUTÍ

Prolog a 1. kapitola Ω 3. kapitola

Autor: DevilFish (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemoc, pro kterou žiju - 2. kapitola: