Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemoc, pro kterou žiju - Prolog a 1. kapitola

02.06.2011 (16:00) • DevilFish • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2969×

Přítel je ten, kterému jsi ublížil, ale on se vrátí, aby nikdo neublížil tobě.

Prolog

„Víš co?“ Hlas mě neposlouchal, lámal se mi v určitých intervalech a do očí mi stoupala horkost - tlačící slzy.

„Ne, to opravdu nevím!“ zařval můj muž a hrozivě supěl, vypadalo to, že se nedokáže ovládnout. Jeho dech se zadrhával a oči měl ještě černější než kdy předtím. Z jeho těla vyzařovala nadměrná síla. Zatínal ruku v pěst tak silně, že mu zřetelně vystupovaly klouby pod kůží. Bojoval sám se sebou, snažil se potlačit tu touhu praštit mne. Vždycky, když takto vypěnil, jsem se ho bála. Myslela jsem, že kdyby se tak stalo, pošlapal by tím všechno to, co jsme si vybudovali, že by se něco mezi námi změnilo a už by v mých očích vypadal jinak. Ovšem teď jsem doufala, že mě udeří, v mých očích už se na zrůdu stejně změnil a bolest, kterou by mi tím způsobil, by nemohla přemoci tu psychickou, která mě sžírala už několik týdnů a nyní se prodrala na povrch.

„Vždyť jste jak dva milenci!“ zakřičel znovu a přešel blíže ke mně, jeho pěst se bojovně zvedala, bylo by tak jednoduché udeřit. „Nesnaž se mi namlouvat, že mezi vámi nic není. Já vás sleduji, vidím mu až do žaludku, tobě samozřejmě taky, jseš ta nejprůhlednější osoba, jakou jsem kdy potkal, pokud jsi tedy vůbec osoba, ty štětko.“ Otevřela jsem ústa, abych mohla něco odvětit, když tu dopadla jeho dlaň na můj obličej. Pálilo to. Bolest mi pulzovala po celé tváři, ovšem moje srdce ještě stále nedokázalo vstřebat fakt, že Jacob - ten hodný muž, můj milující muž - mne opravdu bije.

Zatmělo se mi před očima. Rozpoznala jsem jen střepy válející se po zemi, hrozivé vrčení a chladné paže, které mne odnášely pryč.

1. kapitola

„Bello?“ Spatřila jsem jasný záblesk světla. „Bello, probuď se!“ Chladné konečky prstů projíždějící mi po ruce. Začala jsem rozpoznávat obrysy... Přede mnou byl obličej. „Žiješ,“ zašeptal a sklonil se ke mně.

Z oka mi vytekla jediná slza a projížděla cestičku až dolů k mé bradě. Edward opatrně slzičku utřel svými prsty.

Projel mnou náboj vášně, jako pokaždé když se mě dotýkal. Edward byl odjakživa můj nejlepší přítel, chránil mě i v těch nejhorších situacích a byl se mnou, ať se dělo, co se dělo. Věděla jsem, že je do mne zamilovaný, doufal, že mu někdy řeknu ano. Ovšem já byla vdaná, měla jsem svoje zásady i svoje meze - nedotýkat se, nedívat se vzájemně moc dlouho to očí, ani na vteřinku nepomyslet na chuť jeho rtů. Kdyby se jen na minutku jediná z těchto omezení porušila, skončily by mé zásady a bez okolků bych ukonejšila svůj chtíč po Edwardovi. Já ale chtěla býti dobrou ženou, nechtěla jsem být nevěrná, tak jsem tyto hranice stanovila a každý večer kvůli tomu plakala. Říkala jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby se mě místo Jacobových dlaní dotýkaly ty Edwardovi, kdyby se jeho sněhová hruď tiskla na tu mou...

Natáhl svoje paže, čímž mi nabízel objetí. Bylo by špatné udělat to, ovšem jeho dychtivým zlatavým očím se nedalo odolat. Zaplula jsem do jeho náruče se stejnou lehkostí, jakou baletka tančí po parketu. V jeho mramorovém objetí mi bylo více než příjemně, bylo v tom cosi uklidňujícího a něžného...

Jacob mne takto nikdy neobjímal, byl bezcitný, majetnický, žárlivý a arogantní. Když mne objímal, znamenalo to, že potřebuje sexuálně uspokojit. Brutálně mě drtil svými pažemi, než jsem mu dala to, oč vyžadoval. Nikdy v tom nebyla něha, pouze jeho touha a přání nechat se uspokojit, o mne tady nešlo, naše milování byla vždy pouze jen jeho záležitost.

Teprve teď jsem si všimla, že sedíme v ložnici. Přejížděla jsem pohledem přes obrazy pověšené na stěnách, přes naaranžované květiny ve vázách, přes jeho něžnou tvář. Bolela mě ta láska v jeho očích, protože jsem nebyla schopna ji obětovat, toužila jsem, aby se ta emoce z jeho očí vytratila, přestože by mi to způsobilo celoživotní bolest. Nesnesla jsem pomyšlení, že bych mohla Edwarda někdy ztratit, ale přitom jsem ho nechtěla mít blízko sebe... Tohle se nedalo vydržet. Schovávala jsem si hlavu do jeho prsou a vdechovala vůni vycházející z jeho kůže. Bylo to tak opojné. Tušila jsem, že k tomu, abych se do něj zamilovala, mi bránil jenom Jacob. Najednou mi začalo docházet, že tu Jacob není... Podívala jsem se do jeho zlatých tůněk, on se zahleděl do těch mých... Cítila jsem jeho dech blízko mé tváře, zavřela jsem oči a vychutnávala si ten pocit.

Naklonila jsem se k jeho rtům blíž, touha spojit je, byla tak nesnesitelná, potřebovala jsem ho více než vzduch, který dýchám.

Když už mezi našimi rty byla pouze milimetrová mezera, odtáhl se. „Litovala bys,“ prohlásil s vážnou tváří.

„Nelitovala.“ Zděsilo mě, kolik je v tom slově pravdy i lži. Dělala bych si výčitky, zároveň je to ale jediné, co potřebuji a chci.

„Raději půjdeme ven.“

Edward šel rychle přede mnou, nevšímal si mě. Působil dojmem, že se přede mnou snaží utéci, ale něco mu v tom brání.

Snad ty sama? Ozvalo se mé svědomí. Zarděla jsem se, když jsem si uvědomila, jaký hrůzný život vede jen kvůli mně. Život plný nejistoty a naděje, takový si gentleman jako Edward nezaslouží.

Čas od času se ohlédl, neměla jsem tušení, kam jdeme. Procházeli jsme se Londýnem odděleně. Tušila jsem proč: Jacob byl příliš bohatý a známý, takže kdyby nás s Edwardem někdo viděl na veřejnosti, dozvěděl by se to a nechal by Edwarda zabít.

Všechny ženy upíraly pohled na něj. Pociťovala jsem ostré bodání v ruce a stoupající zuřivost, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to je žárlivost. Styděla jsem se za to, že miluji muže, který mi nenáleží. Jak říkávala moje babička:Rozum ti pomůže, ruce tě poslouchají, nohy tě nesou, ovšem srdce je sobec, kvůli kterému činíš zlá rozhodnutí, díky nimž máš život krásný.

Až nyní jsem dokázala pochopit pravdivost těchto slov. Možná nás srdce dělá sobci, možná si tím, jak posloucháme srdce, jen zkrášlujeme život a ostatním ubližujeme. To mi nikdy není souzeno zjistit, nýbrž nemůžu vidět svět očima jiných, nemůžu myslet jako někdo jiný, nemůžu si projít tím, co ostatní.

Edward zahnul k jednomu obchodu a koupil si překrásný náramek z pravého zlata, nepozorovaně ho zastrčil do kapsy a bez okolků šel dál.

Klopýtala jsem za ním, pažemi se protírala davem, který se řinul proti nám, a snažila jsem se nedostat ho ze svého zorného pole, což by bylo ve vodopádu osob velice jednoduché.

Oči jsem bolestně svírala, jako bych se snažila utišit nárazy těl. Rukama jsem šermovala a hledala každou volnou skulinku, kterou bych mohla projít, pak jsem ucítila něčí prsty na mé dlani. Nenacházela jsem dech, podívala jsem se na onu osobu a spatřila Edwarda. Nevypadal vůbec nervózně, když proplétal své prsty s mými a jemně je svíral. Šel přede mnou a uvolňoval mi tím cestu. S úsměvem na tváři jsem poklusávala za ním, až jsme se nakonec ocitly v ulici. Silnici lemovaly velké domy, ovšem nebyl tady takový ruch jako na tržišti, kde jsme pobývali předtím. Viděla jsem několik žen, jak drhnou prádlo a vesele si prozpěvují. Děti, jak pobíhají po zelené trávě hrajíc si na honěnou a muže, kteří s neklidem pozorovali zataženou oblohu.

Edward mne zavedl k jednomu z těch nejkrásnějších domů, otevřel branku dvora a zavedl mne ke vstupním dveřím. Otočil se ke mně, usmál se a letmo přejížděl prsty po mé paži. Tam, kde se mě dotkl, vznikala husí kůže. Potichu zaklepal. Slyšela jsem vrzání podlahy a jemné šlápoty, pak se dveře rozlétly. Neviděla jsem, kdo v nich stojí, ale podle hlasu jsem usoudila, že to bude žena. Něco si s Edwardem domlouvala a pak opět zavřela.

„Teď mě musíš poslechnout,“ špitl těsně u mého ucha. „Zavedu tě na začátek ulice, tam je místo k sezení. Je odtamtud vidět na tento dům, kdyby si něco potřebovala, stačí, aby si začala zpívat, Esmé je velice pohostinská, takže ti ráda něco nabídne. Posadíš se a nesmíš se hnout z místa, na chvíli odejdu a až se vrátím...“ Konec věty nechal viset ve vzduchu. Jak slíbil, zavedl mne na určené místo, odkud bylo vidět na onen dům a pak zmizel.

Přemýšlela jsem nad těmi krásnými pocity, když se Edward dotkl mé pokožky. Jak jsem pod jeho doteky roztávala a dokázala se jim oddat. Přitom jsme nikdy neměli moc fyzický vztah - nějaká tělesná schémata se neprojevovala příliš často, ale mně se zdálo, že naše těla byla neustále propletená a že se navzájem dotýkáme po celou dobu, co jsme spolu utekli od Jacoba.

Jacob, ten mi už připadal jako dávno zapomenutá kapitola v mém životě. Uvědomila jsem si, že mne poněkud pálí tvář od jeho facky, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nechtěla jsem na Jacoba myslet a znovu si ho vnutit do života, ne, už nikdy, ode dneška budeme jen já a Edward...

Takže už jsem se rozhodla, nechám si Edwarda, budu mu věrou ženou, přítelkyní, čímkoliv si bude přát, je to jen na něm.

Ze zamyšlení mě vytrhl křik a bloumání... Křik vycházející z osob kolem, bloumání od ženy, která se najednou zjevila ze stínu. Vypadala jako mrtvola. Posunovala se na vratkých nohách směrem ke mně. V očích se jí zračil strach a utrpení. Otvírala a zavírala rty, jako by volala, ovšem z hrdla se jí nevydral žádný zvuk. Byla tak podivně křehká, že bych se bála byť jí jen dotknout. Dívala se na mne prázdnýma očima a já od ní nemohla odtrhnout pohled, něco mě na ní fascinovalo.

Ignorovala jsem křik kolem. Nevědomky jsem se usmívala na ženu a gestem jí naznačovala, ať přijde blíž. Vypadala potěšeně i zděšeně zároveň. Její rty se přestaly pohybovat, nechala je otevřené, takže vypadaly jako ryba, když se dostane na souš.  Přisedla si ke mně a bez mého očekávání či svolení mě objala.

Za mnou se ozýval zvuk, jako když burácí hromy. Díky tomu jsem byla schopna vnímat svět okolo sebe a pak jsem to zaslechla...

„Ženo, utečte! Ta nemrtvá pekelnice je zastižena morem!“

„Mor přišel i k nám do Londýna! Co jsme provedli, že k nám zaslali tuto pohromu?“

„Chce nás všechny stáhnout sebou do pekel té nemoci!“

Dál už jsem to nechtěla poslouchat, pochopila jsem. V Londýně je mor, žena, která mne objímá, je jím nakažena, mor se navíc může přenést jediným dotekem. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem se z jejího sevření dostat na svobodu. Chtěla jsem brečet, ovšem něco mi v tom bránilo.

Edward se vmísil mezi mne a ženu, osvobodil mě a sám si mne vzal do náručí. Ženu odhodil jako kus hadru na zem. Měla jsem dojem, že se mě snaží celým tělem zakuklit. Tiskl se ke mně a palcem mi přejížděl po tváři, jako by mě utěšoval. Teprve teď jsem si všimla, že mi vlastně po tváři tečou slzy.

„Bello, to bude v pořádku,“ sliboval.

„Ale... Co když... Já... Mor...“ koktala jsem.

„Nebudeš nakažená, neboj.“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho tváři tolik odhodlání. Poznala jsem, že mi nelže. Chlácholivě mne pohupoval ze strany na stanu, ale nedařilo se mu utěšit mě. Čas od času mi setřel nějakou tu slzu.

Nevěděla jsem, jak dlouho tam sedíme v objetí, mohla to být minuta stejně dobře jako hodina, čas nic neznamenal, je to jen věc proklouzávající mezi prsty.

Edward měl z mých slz promočenou košili, ovšem já ho znala a věděla, že něco jako oblečení mu nedělá potíže.

Snažila jsem se přestat brečet, ukonejšit ten zmatek uvnitř mě, chtěla jsem k tomu využít tu Edwardovu část, kterou jsem tak zbožňovala - toho přítele, kterému jsem mohla říct všechno, u kterého mizela má bolest a byla jsem šťastná... Proč to teď nefunguje? Proč nemohu přestat brečet a myslet na smrt.

Edward mi odpověděl sobě i mně, byla jsem si jista, že uvnitř sebe také vede boj otázek bez odpovědí. Naklonil se k mým rtů a políbil je, bylo to tak něžné a pomalé... A bylo to přesně takové, jaké jsem potřebovala, klidně bych to mohla nazvat objetí. Bylo to, jako by mě líbal spíše jako kamarádku než jako svoji lásku. Konejšil mě tím, nebyla v tom láska, touha, či chtíč - ale byl to ten nejlepší způsob, jak mě ukonejšit. Možná by se to ani nemělo nazývat polibkem...

Odtáhl se a na zem padla má poslední slza, cítila jsem, že už žádné nepřijdou. Byl šťasten z toho, že mě mohl učinit šťastnou. Palcem mi přejížděl po rtech, ale teď to bylo jiné, nebylo to jako ten náš polibek, tohle bylo už z touhy a potřeby po mém těle. Tady nešlo o konejšení, ale o nenasytnost.

Zasmál se tak okouzlivě, že jsem od jeho obličeje nemohla odtrhnout pohled a rozpomenout si na to, že mě možná napadne mor, ale tím úsměvem zároveň zničil tu kouzelnou chvilku, kdy jsem já - ačkoliv přes svou vůli - chtěla a on potřeboval mě.

„Asi bych tě měl seznámit s Esmé, je to moje blízká známá a nabídla ti pomoc - můžeš se u ní skrývat před Jacobem,“ řekl rychle a hbitě vyskočil. Lekla jsem se ho, to jsem opravdu nečekala, kam se poděla ta jeho romantičnost a úcta? Kde bylo to magické spojení mezi námi? Vždyť jsem ho před pár vteřinami chtěla políbit a on to nedovolil.

Došli jsme k domu, kde se předtím domlouval s nějakou ženou - Esmé. Pochopila jsem, že se bavili právě o mém krytí. Když nám otevřela dveře příbytku, tak první, čeho jsem si na ní všimla, byla její jemná, až mateřská tvář. Měla krásně zbarvené medově hnědé oči, které dodávaly jejímu vzhledu něžnost, povšimla jsem si i jejího mírně vypuklého břicha, byla těhotná?

„Ty musíš být Isabella.“ Nečekala na mou odpověď a hned mi gestem naznačovala, že mám jít dál. „Ubytuj se nahoře hned první pokoj vlevo. Máš tam čerstvě ustláno a uklizeno, snad se ti u nás bude líbit, poté si musíme domluvit ještě nějaká pravidla, ale... To počká, nejprve se zabydli.“

Nestihla jsem ani nic namítat, a už mě dotahovala ke schodům. Musela jsem se smát, její dychtivost byla roztomilá a mateřská zároveň, připadala jsem si jako milující dítě. Když jsem stála před dveřmi svého pokoje, tak Esmé nervozitou tančila na místě. Podívala jsem se dozadu na Edwarda, jeho tvář bez výrazu, vypadal jako královská socha, nečišely z něj emoce, byl jako necitlivý muž. Otřásla jsem se, ale nebylo to chladem či nervozitou, to jen Edward vysílal nějaké signály, které mi nařizovaly; uteč pryč!

Zabrala jsem za kliku a vstoupila do pokoje. Byl velice prostorný a přesto útulný, na poličce bylo několik květin, ložnice na mne působila letním vánkem kvůli světle žluté barvě, do které se schylovala. Cítila jsem se tu v bezpečí a svobodně...

„Asi vás tu nechám sama,“ zamumlala Esmé a v tu ránu byla pryč. Uvědomila jsem si, že jsem sama s Edwardem v jedné malé místnosti, to se nikdy nestalo... Nikdy to mezi námi nejiskřilo, jako nyní. Cítila jsem to napětí viset ve vzduchu a líbilo se mi, nemohla jsem si pomoci. Moje rty toužily po polibku, mé ruce toužily dotýkat se jeho pokožky...

Nevím jak, vím proč, ale najednou byl Edward přede mnou a líbal mě. Chtíč mi vibroval tělem, úplně jsem cítila ten proud ve svých žilách a otřásala jsem se pod tou silou. Bylo to nepříjemné a povznášející zároveň, měla jsem husí kůži, byla mi zima a horko... Nemohla jsem dýchat a nechtěla jsem dýchat. Já ani nevěděly, co chci, proto jsem nechala odpověď na Edwardovi, který chtěl jediné; líbat mě. Tento požadavek mi samozřejmě nedělal sebemenší potíž, chtěla jsem to též.

Konečky prstů mi přejížděl přes krk, kde to mírně lechtalo, čímž mě navnadil na vlnu touhy ještě více. Chtěla jsem ho, musela jsem ho dostat...

Pootevřela jsem ústa, aby do nich mohl proniknout jazykem. Ale pak se něco změnilo, odtáhl se, rukama si mě stále přitahoval blíž, ale jako by ode mě byl na stovky metrů daleko. Jeho pohled se změnil, oči se změnily...

Ozvala se strašlivá rána...

Možná jste už poznali, že Edward je tu hodně náladový... Mně se tato jeho nová povaha líbí, co vám? :)

Jinak doufám, že se vám tato kapitolovka začne líbit, její psaní mě totiž opravdu zaujalo a bavilo, pokud bude mít ohlas, rozhodně byste mohli pokráčko očekávat rychle. :)

P.S. Tato kapitolovka nevychází z faktů. Jistě, v roce 1666-1667 byla v Londýně morová epidemie, v roce 1667 požár Londýna, ale ostatní informace jsou zcela milné, nýbrž zjistit něco o Anglii (móda, strava, technika atd.) v průběhu 17. století se mi nepodařilo...

SHRNUTÍ

2. kapitola

Autor: DevilFish (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemoc, pro kterou žiju - Prolog a 1. kapitola: