Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemocnice? Neřekla bych! - 10. kapitola

11.04.2010 (15:45) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3135×

No, o nemocnicích a doktorech toho moc nevím, takže mi prosím odpusťte nějaké ty nesrovnalosti.

Coollenka Elí :o)

10. kapitola

Bella

Víte, jsem upír a asi bych si na nic neměla stěžovat, ale ten pocit, když vám stojí za zády dvacet bodyguardů s černými brýlemi a pistolí za pasem je vážně deprimující. Všichni se tváří jako boží umučení a snaží se dávat najevo, že tak budeme vypadat taky, jestli zabijeme největšího krále popu. Upřímně, kdybychom to s Carlislem zvorali, asi by nás lidi zabili. Co na tom, že jsme nesmrtelní? Oni by našli způsob.

Milióny lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí co mají dělat, když v neděli odpoledne prší.

(Susan Ertz )

Hned při první příležitosti jsem se zbavila šílených šatů od Alice a nahradila je starým dobrým lékařským pláště m. Podotýkám, že Carlisle udělal to samé.

„Ehm, tak dobrá. Jestli si někdo z vás,“ ukázala jsem postupně na ty pa náky v černém, „myslí, že bude vedle mě na sále, když budu operovat, tak ať na to rovnou zapomene. Předem děkuji.“ Ozvalo se pár nesouhlasných zavrčení, které krásně ladily s cvakajícími fotoaparáty zvenčí. Prudce jsem zavřela okno a po místnosti se rozlehlo ticho.

„Na sále bude jen doktor Cullen, já a pár sester. Ovšem jestli váš pán hodlá do nemocnice investoval několik milionů, mohli bychom sál rozšířit a udělat dokonce místa k sezení. Možná by se vešly i tři řady… Ta prví samozřejmě pro VIP a druhá a třetí pro šílené fanoušky. Hm. To by šlo, co říkáte?“ Můj chabý pokus o vtip se nevydařil a muži v černém nehnuli ani brvou.

„Ok, dáme se do toho.“ Celou tu půl hodinu, co jsme seděli v místnosti před operačním sálem, jsem obstarávala a navazovala konverzaci jen já. Bez úspěchu. Jestli ta operace půjde podobně, ukamenují mě za vraždu a zbude ze mě jen na jemno rozdrcený štěrk.

***

Po té děsivé půlhodince konečně přivezli vozík s Michaelem Jacksonem. Kdysi jsem ho mívala hodně ráda. No, nemůžu říct kdysi, spíš nedávno, ale připomínal mi jednu část života, na kterou bych nejraději zapomněla.

Přijel do té těsné místnosti, se všemi se pozdravil a obličeje bodyguardů  jakoby roztály. Dva panáci ho zvedli a přesunuli na lehátko a pak už jsem ho vezla na sál.

„Probudíte se až na pooperačním. Hezké sny.“ Mrkal víčky čím dál pomaleji až přestal úplně.

„Máme přesně tři hodiny, abychom z něj udělali manekýna. Tak do práce lidi!“ Tleskla jsem, ale ruce pod gumovými rukavicemi vydali tichý dutý tón.

Po hodině a půl práce jeho nos vypadal jakž takž. Sestry jsem zahnala do  svých pokojů, protože vypadali velmi vyčerpaně. Ujistila jsem je, že to s doktorem zvládneme. Moji nabídku přijaly. Jindy se tohle rozhodně nesmí, ale my jsem dva z nejlepších doktorů na světě, tak proč ne.

***

Každá normální bytost na světě by si myslela, že ve společnosti dvou upírů vegetariánů bude slavná celebrita v absolutním bezpečí. Bohužel ještě s Carlislem nejsme sehraný tým, takže buď se na něco vrhneme společně nebo to necháme v domnění, že to udělá ten druhý. Tohle byla první operace, na které se to projevilo…

„Tep?“

„V pořádku.“

„Mozková činnost?“

„Aktivní.“

„Zorničky?“

„Reagují.“ Postupně jsem Carlislovi dávala otázky ohledně pacientova stavu a pečlivě je zapisovala do karty.

„Stehů?“

„Čtyři.“

„A co stará kůže odebral jsi ji? Já to neudělala.“

„Samozřejmě.“

„A čichová kost?“

„Co je s ní?“

„Tady píšou něco o komplikacích, u minulé operace se jim nepodařila úplně srovnat, prý by to mohlo celý obličej zbortit. Je tam nějaký úlomek nebo co.“

„Ale to mi nikdo neřekl!“ Carlisle se začal bránit. Polilo mě horko. Většinou bych se neměla potit ani nic takového, ale teď jakoby na mě vylili kýbl s vodou.

„Já ti přece nic za vinu nedávám.“ Vzala jsem lampu se speciálním ultra světlem, abych se podíval pod Jacksonovu kůži.

„Ne, ne , ne. To snad není možný.“Ten úlomek byl na vlásku a kdyby se utrhl, mělo by to velké a špatné následky.

„Carlisle, máme tu takový ošklivý… Nepěknou věc.“

„Cože?“

„Pojď se podívat. Ten obličej se mu rozpadne!!! A nám se rozpadne kariéra.“ Pomalu se přesunul k lehátku a byl o něco bledší něž před chvílí.

„Bello, s tím jsme nemohli nic dělat. Nikdo nám to neřekl.“ Carlisle přistoupil ke mně a natahoval ruku aby mě pohladil po zádech. Uskočila jsem. Do hlavy mi stoupal vztek. To není fér. Tenhle týden jsem výbušnější než kdykoliv před tím.

Na okno lepili nosy bodyguardi, aby měli přehled, jestli se něco neděje. Naštěstí byla místnost zvukotěsná. Rychle jsem vykročila k oknu a jedním rychlým pohybem stáhla žaluzie.

„Prostě jsme to zvorali. Jen si to přiznej. Tohle bude konec naší kariéry. Objevíme se na každé titulní stránce bulváru a budeme akorát oblézat soudy. Spory se potáhnou roky. A pak - voilà! My nestárneme. Z toho se nevykecáme to ti garantuju. Nacpou nám zdravotní tesy a zkoušky. Nějaký pověrčivý trouba nás požene na hranici a tam shoříme v klidu a pokoji i s naším lékařským uměním. Ten prach co z nás zbude poslouží jako posyp na zimu místo soli a toto město se zapíše do Guinessovy knihy rekordů, jako prví, co používá na výsep prach spálených lidí, v našem případě upírů. To samozřejmě vyvolá rozruch a odpor a bude se to odvíjet dál a dál až to skončí třetí světovou. Ale nám to bude už samozřejmě jedno, protože naše částečky spáleného  mozku budou přemítat, co jsme mohli za  dobu svého zbytku věčnosti dělat, nebýt medicíny! A teď mi dovol, abych to rozdýchala, protože to byl nejdelší proslov v mém krátkém životě!“ Pane jo! Myslím, že jsem zaskočila Carlisla Culena, ale hned se zase srovnal jakoby nic.

„Myslím, že to trochu přeháníš,“ zakroutil hlavou, „Určitě se to dá zase do pořádku. A navíc, oni nezjistí, že jsme upíři.“

„U-upířři?“ ozvalo se za mnou.

„A doprkýnka!“ Tolik jsem byla zabraná do mého monologu, až jsem si neuvědomila, že je tu s námi pacient. Záhadným způsobem se probudil o půl hodiny dříve.

„Ch-ci být up-ír.“ Jeho hlas byl velice slabý, ale já ho nemohla přeslechnout. Že by o nás a našem druhu něco věděl?

„To rozhodně ne, pane. Zemřel byste. Vaše srdce by netlouklo a ze začátku by to bylo velice bolestivé.“ Říkala jsem to velice autoritativním hlasem, ale asi to nemělo ten správný účinek.

„Smrt je začátek ,“ chtěl mě chytnout za hlavu, ale jak byl slabý jen pročísl vzduch. Naklonila jsem se tedy k němu, „ale až té druhé kapitoly. Teď jsem na začátku první.“ Kývla jsem na důkaz, že to chápu, ale plná obav jsem se otočila ke Carlislovi. Ten mi věnoval ustrašený pohled.

„Tohle ale bude opravdu smrt.“ O pár milimetrů se mu pohnula ústa. Asi se chtěl usmát, ale neměl dost sil.

„Mrtvý budu tak jako tak.  Jestli budu vypadat podobně jako vy, stojí to za to.“

„Ten obličej by se dal ještě spravit…Ale“ Začaly se ve mně prát dvě já. To první chtělo uspat Jacksona  a rychle vypadnout nebo to urovnat odškodným. Druhé mělo skvělý nápad, jak si zachovat dobrou pověst. Já číslo dvě bylo stoprocentně to špatné, ale pro mě výhodné a lákavé. Už dlouho jsem neudělala nějakou blbost, je na čase to změnit.

„Bello, tohle není dobré, to za to nestojí. Je tu plno lidí…“ Carlisle s tím nesouhlasil, ale to bylo jasné už od začátku, on je prostě takový slušňáček až hrůza. Vždyť je to jedno.

„Právě naopak. To je skvělý nápad. Za tři čtyři dni si sedne před kameru a natočí rozhovor pro lidi z celého světa. Bude vypadat ‚krásně‘ a nás tak akorát pochválí za dobrou práci. On se pak z ničeho nic se odstěhuje na pustý ostrov a bude se jakoby kochat krásou divočiny. Až si zvykne na krev bude všechno fajn a může znovu zpívat.“ A poněkud tišeji jsem dodala:

„Vždycky se ho může zbavit…“

„S tímhle nechci nic mít.“ Carlisle zamával rezignovaně rukama.

„Ok. Beru to na svoje triko, teda plášť.“ Otočil se a porovnával skalpely, jehly a nůžky na nitě – dělal jakoby nic.

„Zkuste co nejméně křičet, prosím,“ řekla jsem pacientovi.  Při těch slovech jsem se naklonila k jeho krku a pomalu prokousla kůži, která mě dělila od slaďoučké krve.

Vybral si to sám, vybral si to sám, vybral si to sám, není to moje vina.

9. kapitola

Shrnutí

11. kapitola

Tak, 10. kapitola tu byla brzo, protože jsem to už chtěla mít za sebou. Tím pádem je uspěchaná, nepovedená a samá hrubka... Ale, není všem kapitolám konec, takže to holky zase spraví.

Coollenka Elí :o) !!!

Komentáře!!!!!!!

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocnice? Neřekla bych! - 10. kapitola: