Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemocnice? Neřekla bych. - 3.kapitola

12.01.2010 (07:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2902×

3.kapitola

„Dobrý den, jsem Carlisle Cullen, vy jste Isabella Swanová, že?“
„An…“ počkat, tady něco nehraje. Už vím, co jsem cítila ve výtahu. On si toho už taky všimnul. Byl to samé, jako já…

... upír?! Ale co by tu proboha dělal další upír? Jak se sem dostal? A proč mi zrovna jeho dala ředitelka na tuhle operaci?
Teprve teď jsem si všimla jeho výrazu. Tvářil se překvapeně a možná i trochu vyděšeně.
Rozhodla jsem se napravit zkažené představování a tak jsme k němu natáhla ruku.
„Bella, Bella Swanová, primářka plastiky.“ Moje nabídnutá ruka jako by ho probrala z tranzu.
„Carlisle Cullen.“ Představil se a pak se na mě zadíval.
„Kolik vám je let?“ Zeptal se a já se zasmála.
„21, ale jestli se ptáte na tohle tak plus mínus 350 a vám?“ Zasmála jsem se jeho výrazu. Asi nečekal že jsem tak „stará“
„28, ale jinak jsem o pár desítek let mladší než vy.“ Pronesl velice autorativním hlasem.
„Dva upíři v jednom měste... trochu velká náhoda, nemyslíte?“ Musela jsem se na to zeptat.
Carlisle se zasmál, jako kdybych řekal nějaký dobrý vtip.
„Nejen dva, Isabello. Já mám totiž rodinu. Celkem je nás 7.“ A teď byla řada s úžasem na mě. Sedm? Sedm upírů v tomhle městě? Pak ke mně, ale došlo správné vychování.
„A nechtěl byste mi někdy vaší rodinu představit?“
„Mile rád, Isabello.“ Už mi zase vykal... Tedy ne že by to nebylo správné, ale já jsem prostě měla pocit že by jsme si mohli tykat.
„Carlisle, prosím nevykejte mi. Jsem Bella.“ Carlisle se usmál.
„A já Carlisle.“ S těmi slovy mi znovu podal ruku a tak jsem si ním už podruhé za jeden den potřásala rukou.
Nakonec jsme začali probírat operaci Michaela Jacksona...

Večer

Den byl docela únavný,ale i zábavný. Poznala jsem další upíry!
S Carlislem jsme se dohodli že přijde i se svojí rodinou na návštěvu zítra.
Právě teď relaxuji v bazénu, i když nakonec stejně ještě budu muset na lov. Pomalu jsem doplavala ke kraji bazénu a vyhoupla se z něj. Někdy mi přišel tenhle dům až moc prázdný.
Zabalila jsem se do měkého froté županu a vydala se směrem moje šatna.
Tam jsem popadla jedny volné letní šaty, byli tmavě modré a k tomu si oblékla bílé legíny.
Vlasy jsem stáhla do copu a ani se nenamáhala s obouváním. Proč taky? Stejně nic neucítím.
Rychle jsem vyskočila z okna a rozeběhal se do lesa. Přeskočila jsem řeku která mi teče okolo domu a běžela plnou rychlostí dál do lesa.
Najednou jsem ucítila pach medvěda a tak jsem se za ním vydala. Bežela jsme a moje kořist se mi blížila! Skočila jsem po medvědovi a zakousla se mu do krku.
Sladký pocit lovu. Konečně jsem mohla po skoro týdnu ukojit svoji žízeň. Celý týden jsem totiž měla v nemocnici přesčasy a tak jsem nestíhala ani ten lov.
Když byl medvěd bez jediné kapičky krve, odhodila jsem jeho mrtvolu na nejbližší strom a rozhlížela se po další kořisti.
Po pár vteřinách jsem ucítila nejen druhého medvěda, ale i pach upíra. Možná že se mi to jenom zdálo...a tak jsme se vydala po stopě medvěda.
Už jsem ho viděla! Byl statný, hnědý a určitě náramě krvavý. Odrazila jsem se a v letu se mi začali sbíhat sliny, když v tom mě něco sejmulo. Už jsem neletěla na medvěda, ale na strom. Rychle jsem se podívala po TOM co mě sejmulo a uviděla jsem nádherného bronzovlasého kluka. Díval se n mě docela nevraživě, ale to už jsme se oba dva rozmázli o strom.
Ozvala se hromová rána a strom se zlomil.
Pak jsme uslyšel další výkřiky. „Edwarde! Co tam vyvádíš?“ Ozval se rozesmátý hlas a hned poté se objevil jeho majitel.
Byl to statný asi tak 20 - letý kluk s hnědými vlasy.
Ale to už mě znovu upoutal ten kluk – Edward.
Stál nakrčený v útočné póze s vyceněnými zuby. Okamžitě jsem se postavila do obraného postavení, ale došlo mi že je to zbytečné. I kdyby tu byl jen on a ten hromotluk, byli by silnější. Jistě, mohla bych použít vůj dar, vrhání blesků ale to by se pak o mě mohli dozvědět Volturiovi a o to jsem vážně nestála.
„Edwarde! Ne!“ Křičel jsem další hlas, ale to už se na mě Edward vrhnul. Nevím proč, ale něčím jsem ho asi rozčílila.
Cítila jsem jak letím vzduchem a padám do kapradí, jak mě ten kluk tiskne do mechu a jak mi drží ruce abych se nemohla hnout. Ale to už jsem toho měla dost a rychle jsem se otočila. Edward odletěl a tak já rychle doběhla do míst kam spadnul. Okamžitě jsme mu skroutila ruku za záda a přitiskla ho obličejem na strom. O jeho záda jsem si opřela nohu a držela ho na stromu.
Nezbylo mi než čekat na reakci ostatních. Ten hromotluk se už rozbíhal že se na mě vrhne, ale někdo mu v tom zabránil.
Nějaký vysoký, blonďtý upír... počkat já ho znám... to je Carlisle!
„Bello!“ Pozdravil mě a já se konečně uvolnila. Takže tohle je jeho rodina.
„Carlisle.“ Usmála jsem se a šla si s ním potřást rukou. Když jsme se otočila, Edward si mnul ruku.
„Moc se ti omlouvá za nepříjemnosti s Edwardem, nemohli jsme tušit že tě tu potkáme.“ Snažil se být zdvořilý.
„V pořádku, nic se mi nestalo.“ Usmála jsem se na něj a to už dorazil i zbytek jeho rodiny. Hnědovláska stejně stará jako Carlisle a pak blondýna. Ta byla nádherná, ale měla v sobě něco chladného.
„Edwarde, omlouvám se ale byla to sebeobrana.“ Otočila jsme se na toho kluka. Když jsme ho teď tak sledovala měl v sobě něco nádherného.
„V pořádku.“ Procedil mezi zuby, ale když ho ten hromotluk šťouchnul usmál se „ Za to můžu já.“
Carlisle ukázal na svojí rodinu „Mrzí mě že jsme se potkali v takovéhle situaci, ale stalo se. Bello, tohle je má rodina. Moje žena Esmé, Alice a Jasper, Rose a Emmett a Edward.“ Odříkal Carlisle a já si přitom prohlížela členy rodiny. Alice byla malá štíhlá dívka podobná elfu, Jasper bloňdák který jí objímal. Rose byla ta nádherná blondýna a Emmett ten hromotluk. A Edward byl Edward.
„Těší mě.“ Pronesla jsem přívětivě a Emmett se zasmál.
„Nás taky Bello, jen by mě zajímalo jak jsi přeprala Edwarda?“ Zeptal se, jako by to netušil.
„To víš Emmette, léta a léta praxe. Ani jsem nemusela být silnější, ale cvičení dělá mistra.“ Oznámila jsem mu a Emmett se rozřechtal.
„Léta praxe, jo? Jak stará prosímtě jsi?“ Řechtal se na celé kolo.
„Starší než Carlisle.“ Odvětila jsme mu a smích ho přešel.
„Starší než 300 let?“ Zeptal se s úžasem a já jen kývla.
„To nic Emmette, kdybys totiž nekoukal pořád Rose do výstřihu všimnul by sis že o tom Carlisle mluvil.“ Snažila se ho chlácholit Alice.
Teď byla řada na všech ostatních aby se zasmáli, zatímco Emmett nasadil výraz-já nic já muzikant.
Podívala jsem se po té podivné rodince pak se usmála.
„Když už jsem vám přerušila lov, smím Vás pozvat ke mně domů?“ Zeptala jsem se a Carlisle se usmál.
„Ale jistě. Povedeš nás prosím?“ Je jsem kývla a vyběhla. Bežela jsme sotva pár minut když jsme se ocitli před mým domem. Ani jsem na ně nečekala a vešla do obýváku.
„Tak toto je moje království.“ Ukázala jsem rukou po domě.
Cullenovi si obdivně prohlíželi můj dům,a le to už jsem popadla skleničky a vytáhla z ledničky lahev.
„Dáte si?“ Zeptala jsem se a Carlisle se na mě podíval jako na cvoka.
„Nebojte, je to krev.“ S těmi slovy jsem otevřeli lahev a nalila každému skleničku výborné pumí.
„Dobrý nápad.“ Mumlala si Carlisle a já bych se vsadila že za týden už budou mít doma taky konzervovanou krev na horší časy...

2.kapitola

Shrnutí

4.kapitola

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocnice? Neřekla bych. - 3.kapitola: