Ahoj lidi! Je tu další kapitolka. Omlouvám se, ale poslední dobou mě nic nenapadá. Zkuste tuhle kapitolu nějak přetrpět a dál se můžete těšit na šestou kapču v podání Coollenky číslo dvě - Hanky (a potom Lely). Ahoj vaše Coollenka El.
22.01.2010 (18:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2820×
5. kapitola
Písnička (podobně trhlá jako celá povídka)
Vozíčky drkotaly, jak vyděšené sestry odvážely lidi ven. Po pár minutách tu zbyl jen personál, paní co prodává párky v rohlíku a ti tři.
„Tohle nemá cenu, vyřešte to jinak.“ Diplomacie nebyla zrovna můj obor, ale za pokus nic nědáš…
„Sklapni a jdi do kouta.“ Tohle mě naštvalo. Nebýt v téhle situaci, dávno leží na druhé straně místnosti. Carlisle to asi vycítil a promluvil:
„Má pravdu. Nikomu se nic nemusí stát. Za to nedorozumění se vám Samantha omluví. Dostanete nějaké peníze.“ Při té ‚evakuaci‘ jsem ho informovala o své trhlé kamarádce.
„Teda, teď už ne. Podle toho jak hnusně jste se zachovali.“ To jsem trochu přepískla. Až teď mi došlo, že do mě může střelit – a nezastřelit. Ten poprask bych nechtěla vidět.
„Tos přehnala holčičko!“ Největší z nich se naštval a dal mi (na člověka) obrovskou ránu. Jako ve špatném vtipu bylo za mnou samozřejmě okno. Kolikrát jsem vedení nemocnice upozorňovala na nízká zábradlí! Teď už je možná vymění… Oproti němu jsem musela vypadat jako zahradní trpaslík. Zaklonila jsem se a on mi ještě dupnul na nohu. Vypadla jsem z okna. V periferním vidění jsem zaregistrovala mihnout nějakou tyč. Neváhala jsem a chytla se. Ze zdola jsem uslyšela několik zalapání po dechu.
O 2 minuty později
„Bello drž se a nekecej. Normálního člověka vyděsí, když visí na kovové tyči o průměru 3 cm a pod ním je dvacetimetrová hloubka,“ zašeptal Carlisle, ale věděl že ho uslyším.
Ano. Takhle asi vypadala situace, do které jsem se dostala. Visím tu už asi dvě minuty a nikoho nenapadá jak mě odsud dostat. Carlisle nedokáže přemluvit ty tři aby mi někdo pomohl. Nohama si můžu stoupnout na 5 centimetrový výstupek v podobě nosu zakladatele nemocnice. Můj handicap – červené lodičky – mi to však velice ztěžují. Ze země na mě koukají zásahové jednotky, hasiči a čumilové, kteří jsou schovaní za kapotami aut, aby do nich ty blázni náhodou nevyprázdnily zásobník. Z okna, co je asi tři metry nade mnou vystrkuje hlavu Carlisle, Emma a ještě někteří zaměstnanci.
Tak. Shrňme si to celé. Jestli chci být jako člověk, musím dělat vyděšenou. Jestli chci být jako člověk, musím se za chvíli pustit. Jestli chci být jako člověk, musím potom dělat mrtvou. Jestli chci být jako člověk i potom, musím se přestěhovat. Mám chuť vraždit. V tomto městě jsem měla být ještě pět let.
Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna…
„Áaaaááá.“ Pravidelně po půl minutě jsem zakmitala nohama a začala panikařit. Přemýšlela jsem jestli budu muset padat dolů nebo Carlisle vytasí s jeho geniálními nápady a zázrakem se ocitnu na pevné zemi.
„Vydrž něco vymyslíme.“ Emma si asi myslela,že by tím někoho mohla uklidnit. Nejvíc vyděšená je tu ona.
„Carliesle už mě to nebaví! Vytáhněte mě!“ zasyčela jsem na něj. Kývl hlavou a zmizel mi z očí a postupně se z okna vytráceli i ostatní. Vím, že za to nemůže, ale ten kdo je za to zodpovědný si právě zavazuje ruku, kterou mě praštil. Dobře mu tak.
Carlisle
Chudák Bella. Nenapadá mě jak ji od tamtu dostat. Fingovat smrt by bylo těžké. Ten chlap tu ruku musí mít asi zlomenou.
„Carliesle už mě to nebaví! Vytáhněte mě!“ Kývl jsem na ni a šel vyjednávat.
„Chci ji odtamtud dostat.“ Doufám, že jsem nezačal moc ostře.
„Ani omylem. Má co chtěla.“ Ten největší byl jako jejich mluvčí. Zbytek se držel vzadu.
„Nemůžete ji tam takhle nechat. Bavíme se o člověku.“ Docházela mi trpělivost a taky nervy.
„Ta kráva (omlouvám se za ošklivé slovo) si neměla začínat.“ Můj pohárek trpělivosti přetekl. Ruka mi automaticky vyjela nahoru a zasáhla jeho nos. Brzdit jsem začal trochu pozdě, tak dostat docela velkou ránu. Pistole mu sice vypadla z ruky, ale ten druhý ji pohotově zvedl a mířil na mě.
„Zlomil jsi mi nos. Okamžitě to sprav!“ vztekal se jako malé děcko a přitom ještě naříkal. Určitě to muselo bolet, o tom nepochybuji.
„Rád bych, ale kolegyně mi visí z okna,“ řekl jsem ledabyle.
„Fajn. Dobře. Tak ji vytáhni.“ Snažil jsem se zakrýt vítězoslavný úsměv.
Během půl minuty stála Bella zase na pevné zemi.
O chvíli později
Bella
„Musíme se z toho nějak dostat.“
„Já vím Carlisle. Nad čím myslíš, že tady celou dobu přemýšlím?“ Byla jsem na nervy. Za mnou se klepou všichni strachy a on mě poučuje.
„Tak promiň!“ řekl ironicky.
„Stalo se! Ale neboj, největší pitomec je tu támhleten.“ A ukázala jsem na toho největšího s pistolí.
„Víš co? Nechovej se tak. Máme tady větší problémy.“ Zase dělal chytrého.
„Fajn. Nakřivo.“ Taky jsem se neměla chuť hádat.
„Cože?“
„Ten nos mu šiješ nakřivo.“ Sice se mi takhle líbil víc, ale mohl by si stěžovat na špatné služby v nemocnici :o) .
„Kruci. To mi to nemůžeš říct dřív?“ Pokrčila jsem rameny a potichu se zesmála.
6. kapitola
Ahoj! Jak už jsem psala v perexu. Poslední dobou mi dochází nápady. Určitě se to spraví :o), ale do té doby mějte trpělivost. Dalších pár kapitol bude bez mého zásahu = určitě budou povedený.
Mějte se hezky Vaše El.
Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nemocnice? Neřekla bych. - 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!