Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němota - 2. kapitola

11.04.2010 (07:45) • neneneci • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1210×

BELLA:

Temnota mě obklopovala všude okolo mě. Mé tělo mě celé bolelo, jako kdyby do mě vráželi tisíce nožů. Zdálo se mi že tu ležím už několik dní a konečně začala temnota pomalu ustupovat. Okolo mě jsem začala vnímat pohyby i hlasy, které ke mně doléhaly jakoby z velké dálky, ale moje mysl byla tak unavená že nedokázala přijít na to co ty hlasy říkají.

Po pár chvílích, které mi připadaly jako hodiny mučení jsem se konečně začala probouzet.

Pomalu jsem nadzvedla svá unavená víčka, ale jen jak jsem je od sebe rozlepila, do očí mě uhodilo bodavé oslepující světlo. Okamžitě jsem víčka znovu přitiskla k sobě.

„Bello?“ ozval se u mého obličeje neznámí mužský hlas. „Slyšíš mě?“ zeptal se.

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neměla sílu odpovědět. Zkusila jsem znovu otevřít oči. Znovu jsem od sebe odlepila víčka a ejhle... Konečně světlo.

Neměla jsem potuchy kde to jsem. Ležela jsem v cizí posteli s nebesy a nade mnou se skláněla hlava neznámého muže. Měl černé krátké vlasy a stejně zelené oči jako měla moje maminka. Jen co jsem na to pomyslela dostihli mě vzpomínky. Dostihla mě ta krutá realita, před kterou není úniku. Z očí se mi začaly valit slzy.

„Bolí tě něco?“ zeptal se znovu muž, který měl maminčiny oči.

Pokývala jsem hlavou na souhlas. Bolelo mě celé tělo, ale nejvíce mě bolelo mé zlomené dětské srdíčko, které si přálo, aby to všechno byl jen další ošklivý sen.

„A co tě bolí?“ zeptal se znovu muž a z jeho hlasu jsem slyšela obavy.

Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem sílu něco mu říkat. Stále jsem měla položenou hlavu na polštáři a mé tělo se otřásalo vzlyky. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat tu bolest pukání mého srdce. Rozpadávalo se na malé kousíčky a já věděla, že už ho nikdy nikdo nedá dohromady.

„Tak si ještě odpočiň,“ řekl přívětivým hlasem muž a pohladil mě po vlasech. „Kdyby si něco potřebovala stačí zavolat,“ dodal a já cítila jak mě znovu obklopuje temnota.

MUŽ:

Z mého zámku jsem vyděl, jak z lesa, kde by měla bydlet má sestra se svými dětmi a přítelem, stoupá kouř. Vzal jsem si cestovní plášť a dva muže s sebou a vyrazily jsme lesem k místu, kde hořelo.

Vdáli jsme slyšeli psí štěkot. Vyběhly jsme do lesa. Po chvíli jsme slyšeli jak někdo běží směrem k nám a slyšeli jsme tiché vzlyky. Vyběhli jsme tím směrem a viděli jsme asi šestiletou holčičku, jak zakopla o kořen a padá. Před sebe natáhla ruce a já uslyšel ošklivé prasknutí. Vyslal jsem své muže, aby odehnaly psy, které pronásledovaly holčičku a já přiklekl k tomu malému andílkovy. Byla v hrozném stavu. Po celém těle měla škrábance. Měla bosé nožky a byla oblečená v pyžamu. Její hnědé, skoro černé vlásky se jí kroutily až k pasu a spadaly jí do její tváře. Pomalu abych jí ještě více neublížil, jsem si jí vzal do náručí a odnášel jí ke mně na zámek. Donesl jsem jí do druhého patra do pokoje, který patřil dříve mé sestře a položil jí do velké postele s nebesy. Prohlédl jsem si pořádně její zranění a potom jsem si doběhl pro lékárničku, abych jí mohl ošetřit. Začal jsem její rukou. Byla ošklivě zraněná. Měla zlomenou kost a kousek kosti jí koukalo ven z kůže. Byl to ošklivý pohled. Nechtěl jsem jí způsobit moc bolesti ale jestli jsem jí chtěl pomoci tak bez bolesti to nepůjde. Vzal jsem její hubeňoučkou ručku do svých dlaní a trhl jsem kostí, aby se dostala na správné místo. Z očí jí vyteklo pár slz a bolestně zaskučela. Poté jsem jí sešil kůži, kterou proťala kost a celou ručku jsem jí zavázal do dlahy. Dlahu jsem použil i na její pravý kotník který byl taktéž zlomený. Nakonec jsem vzal dezinfekci a vyčistil jí všechny její škrábance, které měla po těle.

Zezdola ode dveří jsem slyšel, jak přišli mí muži. Lékárničku jsem položil na noční stolek a odešel za nimi ke dveřím.

„Psy jsme odehnaly pane,“ odpověděl ten větší z nich.

„Dobře,“ odpověděl jsem „Budeme muset posílit hlídky okolo zámku. Za dvě hodiny ať celý řád patriotů přijdou do uvítacího sálu,“ poručil jsem jim a odeběhl se podívat ještě jednou na tu maličkou.

Otevřel jsem dveře od jejího pokoje a namířil si to k její posteli na kterou jsem si sedl.

Sledoval jsem její spánek. Byla neklidná a z jejích očí stále vytékaly slzičky a já ani nechtěl pomyslet, jak moc musí trpět. Nebylo jí ještě ani šest a už ztratila svou maminku a bratra. V tu chvíli jsem si řekl, že se o ni postarám a že jí ochráním před vším a před všemi kdo by jí chtěl ublížit. Hned jak jsem vyděl tohoto andílka v lese věděl jsem, že je to dcera mojí setry, kterou už nikdy neuvidím. Tahle malá jí byla tak hrozně podobná, až mi z toho pukalo srdce. Prostě jí nemohu nechat ubližovat a nenechám jí odejít jako svou sestru.

Celou dobu co jsem tu byl jsem sledoval její obličej a přitom jí hladil po její nezraněné ruce. Seděl jsem u ní už skoro dvě hodiny a skoro jsem zapomněl na sraz patriotů. Vstal jsem z okraje postele na kterém jsem doteď seděl a vydal se do uvítacího sálu, kde už byl skoro celý řád.

Když jsem přišel do sálu byly tady už všichni z řádu. Někteří seděli okolo dlouhého stolu, který stál uprostřed velké místnosti a někteří postávali u zdí, o které se někteří opírali. Byly tu muži i ženy.V celé místnosti bylo asi okolo 200 lidí, ale oproti nepříteli nás bylo hodně málo.

Zamířil jsem do čela stolu a upnuli se na mě oči všech přítomných. Celou poradu jsme se bavili o tom, jak budou rozmístěny hlídky okolo hradu a po různých místech, kde nepřítel napadá nevine a po jaké době se budou hlídky střídat. Debatovali jsme o tom už čtyři hodiny a konečně jsme byly hotoví.

Čekal jsem, až začnou členové odcházet. Chtěl jsem mluvit jen s jedním člověkem, z řádu, ale chtěl jsem s ním být o samotě.

„Charlie,“ zavolal jsem na člena s kterým jsem potřeboval hovořit. „můžu s tebou mluvit?“

Pokýval hlavou a vyšel ke mně.

„Co potřebuješ Bille?“ optal se mě Charlie, když stál přede mnou.

„Počkej až všichni odejdou. Chci s tebou mluvit o samotě.“

Když všichni odešli, pokynul jsem Charliemu rukou, aby se posadil. Došel ke stolu a usadil se za něj. Já si sedl naproti němu.

„Mám dvě zprávy. Jedna je špatná a druhá je dobrá. Kterou chceš slyšet jako první?“ zeptal jsem se ho a čekal na jeho odpověď.

„Nejdřív tu špatnou.“

„René a tvůj syn jsou mrtví.“ Vysypal jsem ze sebe, protože jsem to nechtěl protahovat.

„Co-co-že?“ zakoktal se Charlie a hleděl na mě s otevřenou pusou. „To není možný.“ Složil si hlavu do dlaní.

„Phil je zabil,“ dodal jsem.

Chvíli bylo ticho, které protrhl Charlie.

„A co je ta dobrá zpráva?“

„Našli jsme tvojí dceru a je v pořádku,“ Charlie si trochu oddechl a podíval se na mě.

„Můžu jí vidět?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Teď spí. Našli jsme jí v lese a nebyla v moc dobrém stavu. Odnesl jsem jí sem na zámek a ošetřil jí,“ Charlie ještě chvíli zpracovával vše co jsem mu teď během těch pár minut řek. Pak se podíval na hodinky a znovu se ke mně otočil čelem.

„Budu muset jít. Za chvíli začínám hlídku. Dej mi vědět až se probere,“ s těmito slovy se zvedl ze židle a sunul se směrem ven z místnosti.

Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl a díval se do blba.

Když mi tohle vejrání už připadalo příliš dlouhé, vstal jsem a zamířil jsem si to do Bellina pokoje.

Opět jsem si sedl na její postel, pozoroval jí a přitom jí hladil na ruce. Zdálo se, že už se trochu uklidnila.

Celé dva dny Bella ležela v posteli tak jak jsem jí tam položil. Vůbec se nehýbala a já měl strach, aby se vůbec probudila.

Třetí den ráno jsem se za ní zase šel podívat. Sedl jsem si na své obvyklé místo na její posteli. Divil jsem se že to tu už ode mě není prosezený. Její ručku jsem si položil do své dlaně a začal jí po ní hladit.

Po půl hodině se Bella začala vrtět. Oddechl jsem si. Konečně se začala probouzet. Po chvíli od sebe rozlepila víčka a zase je k sobě přitiskla.

„Bello?“ zeptal jsem se a naklonil se nad její obličej.

„Slyšíš mě?“chvíli se nic nedělo. Pak znovu otevřela oči, z kterých se jí začaly kutálet slzičky.

Lekl jsem se.

„Bolí tě něco?“ zeptal jsem se zoufale.

Jen pokývala hlavou na souhlas.

„A co tě bolí?“ naléhal jsem a z hlasu mi šly slyšet obavy.

Jen pokrčila rameny.

Začaly se jí znovu zavírat její uplakaná očka.

„Tak si ještě odpočiň. Kdyby si něco potřebovala stačí zavolat“ řekl jsem jí, ale to už znovu usínala.

1. kapitola ... 3. kapitola

Autor: neneneci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němota - 2. kapitola: