Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 11. kapitola

04.09.2010 (16:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3212×

11.  kapitola – V okovech lásky

(pohled Belly)

Cesta domů utíkala velmi rychle, ale čím blíž jsme byli k domovu, tím větší pocit stísněnosti jsem měla. Jako by mi něco tlačilo na mysl, ale to je hloupost. Nebo ne? Přišlo mi to, jakoby by mi něco utlačovalo svobodnou vůli, přesto jsem to skoro vůbec nemohla poznat…

Já jsem vážně hloupá. A vlastně ani nevím, nad čím jsem to přemýšlela? Ale to je jedno, nejdůležitější je teď Damian, nechápu, jak jsem bez něj ten víkend mohla přežít!

*        *        *

Dorazili jsme domů a strejdové zase začali mít špatnou náladu, ale bylo mi to nějak jedno…

Rychle jsem se šla převléknout a šupito do školy a za klukama. Snažila jsem se, aby mi to slušelo a povedlo se to.

Když jsem se vydala k autu, Jeep už byl zabraný, takže jsem musela jet zase se strejdou.

„Sluší ti to.“

„Díky.“ Usmála jsem se. Měla jsem dobrou náladu. Taky se usmál.

Jakmile jsem vystoupila, rozhlédla jsem se po parkovišti a vydala se za Damianem. Dneska mu to neskutečně slušelo! Přivítal mě dlouhým polibkem. Já mu ho s radostí opětovala. Bohužel už zvonilo a ten můj blázínek mi podtrhl nohy a unášel mě do třídy, abychom to stihli, i když bych klidně mohla jít po svých, ale co nadělám, že?

*        *        *

Školní týden uběhl jako voda. Nastalo další dilema, kluci nás na lov nechtěli pouštěť, prý se jim nelíbilo, když nás neměli na dosah. Mně se taky nelíbila vidina toho, že bych měla Damiana zase opustit. Alici zjevně také ne.

„Nezeptáme se mámy, jestli bychom tu protentokrát nemohli zůstat?“ ptala se.

„A myslíš, že nám to dovolí?“

„Kdo ví, ale už s nimi nemá problém, tak by mohla, ne?“

„Tak uvidíme, ale ptáš se ty, byl to tvůj nápad,“ uzavřela jsem to a zaťukala na dveře mámina a tátova pokoje. Byla na to správná doba, táta měl odpoledku, my ostatní jsme už byli doma.

Nechtěli jsme, aby u toho byl, myslel by si bůh ví co, ale to už jsou holt tátové, že?

„Mami, chtěli jsme se zeptat…,“ začala Alice a já se jen modlila, ať to vyjde.

„Nenechali by jste nás tenhle víkend doma? Měly jsme už nějaké plány s klukama, ale je to jen výjimečně! Vážně.“

Máma na nás nesouhlasně koukla, ale kývla a já měla chuť skákat dva metry vysoko.

„Pustím vás, holky, ale žádné vylomeniny a dávejte na sebe pozor. Jestli se vám něco stane, už nikdy vás nenechám bez dozoru, jasné?“ Kladla důraz na každé slovo a my jí skočily kolem krku. Měla jsem ohromnou radost…

*           *           *

Je sobota večer a my jdeme právě s kluky do kina. Strejdové byli nesví a nelíbilo se jim nás tu nechat, ale rozhodnutí bylo na mámě. Táta samozřejmě vyváděl, ale nebylo to tak hrozné. Jen pověřil mámu, aby nás poučila o tom, jak se tu máme chovat. Máma samozřejmě nevynechala žádné téma a upozornila nás na různá nebezpečí, že ani já, poloupír s obrovskou mozkovou kapacitou, bych je znovu nevyjmenovala.

Nechala jsem ale úvahy na později a začala se věnovat filmu. Film vybírala Alice a chtěla se mi pomstít za jednu věc, co jsem jí nedávno vyvedla, takže koupila lístky na nějaký horor.

Ne, že bych se bála, já u nich spíš usínala, jak mě tyhle filmy nebavili. Damian z toho měl hroznou srandu a co pět minut, se mnou třásl, aby mě trochu probral. Vděčně jsem se na něj usmála a snažila se sledovat dál. Dokonce to byl nějaký film o upírech. Ta holka má vážně talent na to, jak mě naštvat! Nebo uspat…

Oddechla jsem si, když film skončil. Kluci nás pozvali ještě na chvíli k nim. Chvilku nás přemlouvali, ale nakonec jsme souhlasily.

Nakonec jsme přece mohli ještě chvilku strávit spolu, ne? Aspoň nebude nuda…

Cesta autem uběhla rychle. Chtěla jsem vystoupit, ale Damian mi jako správný gentleman otevřel dveře. Byl strašně milý!

Vedl mě k němu do pokoje, že mi prý chce něco ukázat. Neodporovala jsem a šla, sama jsem byla zvědavá. Alice s Thomasem se někam vypařili.

Všechno v jeho pokoji bylo tak jako předtím, až na jednu věc. Na jeho posteli ležela kytara.

„Naučil jsem se kvůli tobě hrát nějaké písničky, které máš ráda,“ řekl, sedl si na postel a začal hrát. Hrál dobře, to je pravda a ty písničky byly mé oblíbené, jen trošku předělané, pouze na kytaru. Sedla jsem si k němu na postel a poslouchala, jak hraje. Hrál opravdu skvěle. Pak začal hrát jednu písničku, byla to ukolébavka. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do jejích tónů.

Když dozněl poslední tón, otevřela jsem oči a strašně jsem se lekla. Kytara ležela na zemi vedle postele a Damian seděl hned vedle mě a skláněl se ke mně. Seděl strašně blízko, proto jsem se lekla.

Usmál se a naklonil se ke mně blíž a spojil naše rty, které začaly hrát dokonalou souhru. Bylo to krásné… Dokud jsem neucítila jeho ruku, jak mi zajela pod tričko. To se mi moc nelíbilo a chtěla jsem se mu vykroutit, ale on mi to nedovolil. Nechápala jsem, co se to s ním děje. Když jsem se mu podívala do očí, opět byly černé jako nejhlubší noc. Až teď mi došlo, co to znamená. On netoužil po mé krvi, toužil po mně! Ale já necítila to samé, co on.

Snažila jsem se mu vykroutit, ale nešlo to. Byl hrozně silný!

„Pusť mě!“

Zarazil se. Popadla mě zuřivost. Sebrala jsem v sobě veškerou sílu a dala mu facku. Nechápala jsem, co se mi na něm kdy líbilo. Chtěla jsem odejít, ale on mě v poslední chvíli chytil za zápěstí a svrhl na postel.

„Ne! Nech mě být!“ vykřikla jsem, ale on mi dal ruku před pusu, abych nemohla křičet. Začala jsem být zoufalá. Tohle jsem nechtěla. Měla jsem jet domů!

Nalehl na mě, roztrhl mi tričko a rukou začal loudit po mé těle. Začala jsem brečet. Tohle jsem nechtěla. Tohle jsem vůbec nechtěla. Kéž bych bývala poslechla strejdy…

(pohled Edward)

Lov mě nebavil. Ne bez holek. Vzpomínal jsem na ten minulý. Bella byla úplně jiná než poslední dobou, ale tentokrát s námi nejely a já neměl potřebu pobývat někde v divočině tak dlouho bez holek.

Jasper na tom byl stejně, a tak jsme jeli mým volvem domů. Stejně nechápu, jak se holky mohli ulít z rodinného lovu, jenom kvůli těm dvěma parchantům. Kéž bych jim alespoň mohl číst myšlenky! Abych věděl, jestli mají s holkama čisté úmysly. Záleželo mi hlavně na tom, aby ty dvě byly šťastné a hlavně Bella…

Zrovna jsme jeli kousek od domu těch dvou parchantů, co se nám snažili ukrást naše neteřinky, ale přiznejme si to, jak pro mě, tak pro Jazze, už to hezkou dobou nejsou jenom neteře…

Z mých myšlenkových pochodů mě vyrušil výkřik. Neslyšel jsem, co říká, ale ten hlas jsem poznal, byla to Bella. Šlo to z domu těch parchantů. Neslyšel jsem její myšlenky, protože měla přes sebe přetáhlý štít, ale mohl jsem slyšet myšlenky Alice. Viděl jsem Aliciny myšlenky, byla zoufalá a měla hrozný strach. Podle všeho ji ten hajzl vtáhl do pokoje a tam… tam… ten parchant ji chtěl mít. Ale jí se to nelíbilo. On se jí nelíbil. Nechápala to, ale chtěla se odtamtud co nejrychleji dostat, on jí to ale nedovolil! Podle Bellina výkřiku bych řekl, že ten druhý měl stejné plány.

Zavrčel jsem, až Jasper nadskočil. Šlápl jsem na plyn a přitlačil pedál až úplně na zem, teď nesmíme přijít pozdě!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 11. kapitola: