Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 12. kapitola

11.09.2010 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3656×

12. kapitola – Pomsta v pravou chvíli

(pohled Jasper)

Seděl jsem v autě a myslí se loudal někde u Alice, když Edward zavrčel, až jsem nadskočil. Taky sešlápl plynový pedál až na podlahu a zabočil k sídlu těch pitomců, co se nám pokouší ukrást naše neteře.

To se mu moc nepodobalo.

„Co se děje?“ zakřičel jsem na něj, protože vypadal, jako když nevnímá.

A pak jsem to ucítil. Pocity. Byly smíšené a odporovaly si. Cítil jsem pocit touhy, neukojené touhy, ale také pocity jiné. Strach, bezmoc, zoufalství, odpor a znechucení. Nechodil jsem po tomhle světě tak krátce, abych nevěděl, co tyhle pocity znamenají. A nejhorší bylo, když jsem zjistil, kdo je vysílá.

„Tohle se děje,“ zakřičel zpět a snažil se z volva vymáčknout ještě víc. Já se jen uklidňoval myšlenkou, že je to přece jenom rychlejší než pěšky a modlil se, ať to stihneme včas.

Lesní cesta jako by neměla konce. Nesnesl bych, kdyby se holkám něco stalo a obzvlášť Alici. Ano, je to moje neteř a já ji i tak miluji. Asi se divíte, jak je to možné, ale ani já sám to nevím. Od první chvíle, co jsem ji uviděl, jsem si ji zamiloval, ale ze začátku jsem si to nechtěl přiznat. Jsem dospělý upír a po tolika letech mě dostane do kolen malá holka? Ne, nechtěl jsem si to přiznat, ale z pocitů Edwarda jsem poznal, že v tom nejsem sám. On taky miloval, jenomže Bellu.

Když jsem to zjistil, byl jsem trochu v šoku, ale v podstatě jsme na tom byli stejně…

Konečně skončil les a my se ocitli před středně velkým, rodinným domem. Neváhal jsem a vylítl z auta, následován Edwardem.

(pohled Edward)

Rozdělili jsme se, Jasper šel zachránit Alici, já Bellu.

Šel jsem po pachu, pak jsem ale slyšel toho hnusáka.

„Neboj, bude se ti to líbit a ještě mi budeš vděčná,“ přísahal jí a já jsem přidal ještě víc a vtrhl do jeho pokoje.

Přišel jsem naštěstí včas, i když tam Bella ležela jen ve spodním prádle a ten prevít už na sobě měl jen kalhoty, kterých se chystal při nejbližší příležitosti zbavit.

„Dej od ní ty pracky pryč,“ křikl jsem na něj, protože si mě ještě nestačil všimnout. Lekl se, otočil se na mě. Bella využila jeho nepozornosti, vyklouzla mu, popadla prostěradlo a zabalila se do něho, uskakujíc co nejdál od něj.

„Jak ses sem dostal? Vypadni!“ křičel na mě.

To už jsem nevydržel a vrhl se na něj, že ani uskočit nestačil. Drapl jsem ho pod krkem a hodil přes celou místnost a hned jsem byl za se u něj, když se sbíral ze země. Popadl jsem ho za ruku a chtěl si ho přitáhnout, ale asi jsem škubl trochu víc, protože ruka mi zůstala v ruce. Zařval bolestí a já se v tom zvuku vyžíval.

Hodil jsem ruku ven z okna a zaměřil se opět na něj. Kopl jsem do něj vší silou, až znovu zaskučel.

„Už nikdy se jí ani nedotkneš, rozumíš?! Nebo tě osobně roztrhám a spálím!“ křičel jsem na něj, popadl ho znovu a hodil jím o protější zeď, kterou se tentokrát probořil do vedlejšího pokoje.

Otočil jsem se a chtěl jít k Belle, která seděla schoulená v koutě, stále zabalená jen do prostěradla a tiše plakala.

To jsem ale neměl dělat, protože ten parchant se odtamtud vyhrabal a zezadu na mě zaútočil a praštil se mnou o zem. Moje jediná výhoda byla moje rychlost, protože bojovat uměl docela dobře.

Postavil jsem se tak, že to ani nepostřehl a udělal jsem proti němu výpad, zablokoval mě a odhodil pár metrů zpátky, poté se na mě vrhl. Sice jsem mu nemohl číst myšlenky, ale předpokládal jsem, co udělá a naštěstí bylo mé tušení správné, já uhnul, podtrhl mu nohy a on se opět válel na zemi, tentokrát se ale vzpamatoval rychleji, že ani já nestihl reagovat a on se mi zakousl do ruky.

Páni, to štípalo! Věděl jsem, že mi chce ruku urvat, ale něž to stačil udělat, popadl jsem ho za vlasy a odhodil dozadu. Hned byl u mě, zkoušel další výpad a já jen tak, tak uhnul.

Věděl, že takhle mě nedostane, zkusil teda něco jiného, skočil, udělal salto a chtěl se dostat za mě, ale já ho stačil zachytit za nohu a trhl jsem. V dalším bolestném křiku se svalil na zem. Využil jsem výhody, noha letěla hezky za rukou ven z okna a po chvíli i další končetiny, nezabil jsem ho, ale nechtěl jsem, aby se tak jednoduše zase složil zpátky.

Když jsem si byl na sto procent jistý, že už nevstane a nehrozí nám od něj žádné nebezpečí, zvedl jsem se a otočil se k Belle. Sledovala mě vystrašeným pohledem, že by ze mě měla strach?

Dal jsem ruce nahoru v gestu, jako že jí nic neudělám a pomalu se přibližoval. Její reakce mě ale zaskočila.

Vyskočila na nohy a rozeběhla se ke mně. Hned mě začala objímat a plakala mi do košile.

„Strejdo, já o tebe měla takový strach! Není ti nic? Neudělal ti nic?“ vychrlila ze sebe, odtáhla se a sjela mě pohledem. Přitáhl jsem si ji k sobě. Až teď jsem si uvědomil, jak málo chybělo, abych přišel pozdě.

„Ne, nic mi není, ale co ty? Neudělal něco tobě?“

Ztuhla.

(Pohled Belly)

Už jsem ani nedoufala, že by mě něco mohlo zachránit a přestala jsem se bránit. Stejně to bylo marné…

„Neboj, bude se ti to líbit a ještě mi budeš vděčná,“ sliboval, ale mně z něj bylo zle. Jak jsem ho kdy mohla milovat? Co jsem na něm viděla, že jsem přehlédla, jaký je doopravdy?

Najednou vletěl do pokoje strejda Edward. Nikdy jsem ho neviděla raději, než teď. Něco na Damiana zakřičel, ale já ho nevnímala, využila jsem jeho nepozornosti, vytrhla jsem se mu, popadla prostěradlo a uskočila do rohu, kde jsem se schoulila na zem a začala plakat.

Pak se začali rvát. Nechtěla jsem to sledovat, ale nemohla jsem z nich spustit oči. Tak strašně jsem se o strejdu Edwarda bála! Co když mu ten hajzl něco udělá?

Naštěstí vyhrál strejda, pak se ke mně začal pomalu přibližovat, já se mu ale vrhla kolem krku.

„Strejdo, já o tebe měla takový strach! Není ti nic? Neudělal ti nic?“ ptala jsem se a brečela mu do košile.

„Ne, nic mi není, ale co ty? Neudělal něco tobě?“

Ztuhla jsem. Alice! Já na ni úplně zapomněla.

„Alice,“ křikla jsem a hnala se z místnosti.

(pohled Jasper)

Vběhl jsem do pokoje, z kterého jsem cítil pocity Alice. Byla namačklá ne zeď tím parchantem a nemohla se bránit.

Neváhal jsem a odhodil ho od ní. Konečně se mi skutečně vyplatily moje zkušenosti z občanské války. Za chvíli byl ten hajzl na kusy a ty kusy letěly do vedlejší místnosti, kterou jsem ihned potom zamkl, aby se tak rychle nesložil zase zpátky.

Otočil jsem se od jeho trupu směrem k Alici. Seděla u zdi, jen ve spodním prádle a brečela. Přešel jsem až k ní, dal jí svoji bundu a pomohl jí vstát.

Vděčně se na mě podívala a zabořila mi hlavu do hrudi, že jsem měl za chvíli promáčené tričko, ale nevadilo mi to. Hlavní bylo, že je v pořádku a ten hajzl jí nic neprovedl. Nestačil provést…

(pohled Alice)

Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem se do něj mohla zamilovat? Proč mi to chtěl udělat? Já na to ještě nebyla připravená, ale on na mě čekat nechtěl…

Brečela jsem strejdovi do trička, až ho měl celé promáčené, ale nevypadalo to, že by mu to vadilo a místo toho mě jen objímal, utěšoval a hladil po vlasech.

V tu ránu vtrhli do pokoje Edward s Bellou. Bella byla zabalená jen do prostěradla a hned se ke mně vrhla a brečela mi do ramene. Pustila jsem strejdu a obejmula ji taky. Strejdové na sebe jen kývli, nechali nás vyplakat a pomalu nám pomohli do auta. Ani nevím kdy, ale během jízdy jsem usnula…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 12. kapitola: