Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 27. kapitola

13.05.2011 (09:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3117×

27. kapitola – Sen

(pohled Belly)

Jen co jsem se probrala, šíleně mě rozbolela hlava, ale toho jsem si moc nevšímala. Urychleně jsem potřebovala do koupelny. Poněkud mi to stěžovalo množství upírů, jež se shromáždilo u mé postele.

„Bello! Bell, už je ti líp?“ ptala se mamka, ale já jen proběhla kolem ní a honem do koupelny. Nemělo smysl se zamykat, a tak jsem to ani nezkoušela. Jakmile jsem se nahnula přes mísu, šlo všechno ven. Ještě, že už jsem nejedla… vlastně nevím, jak dlouho. Poslední, co si pamatuju, je, jak jsem v nákupním centru a pak je už jen tma.

Ucítila jsem něčí ruce, jak mi přidržují vlasy a ani se nezmohla na to, abych dotyčného odehnala, bylo mi příšerně zle. Nechápala jsem z čeho, nebo co se to se mnou vůbec děje. Hlavní teď bylo dostat to ven…

Po chvilce, když  už jsem si byla docela jistá, že mi v žaludku nic nezbylo, jsem se napřímila, spláchla po sobě a došourala se k umyvadlu, vypláchnout si tu strašnou pachuť, fuj. Taky jsem si opláchla obličej. Stále mě u toho někdo podpíral. Z jedné strany mamka, z druhé Edward.

„Zlatíčko, co je s tebou, ještě je ti špatně? Co se tam stalo, z čeho je ti tak zle?“ ptala se mě maminka, ale mně se už zavíraly oči, byla jsem hrozně slabá a chtělo se mi spát.

„Já… já nevím… Kde je Alice? Jak je… na tom ona?“ To bylo jediné, co mě zajímalo.

„Alice se ještě neprobudila. Proboha, holky, co je to s vámi… Bello? Bello, vnímáš mě?!“ Ucítila jsem na sobě další ruce a uslyšela dědečkův hlas.

„Je jen unavená, Rose, musí se vyspat, až se probudí, nají se a snad už jí bude líp. Může to být jenom nějaká střevní chřipka.“ Mamka moc uklidněně nevypadala, ale uvolnila mi cestu do mojí ložnice. Asi v polovině cesty k posteli se mi podlomila kolena, byla jsem moc slabá, moc vyčerpaná. Poslední, co jsem spatřila, než jsem unikla před realitou do říše snů, byl Edward, jak mě ukládá do postele.

Na tváři jsem ucítila sluneční paprsky. Otevřela jsme pomalu oči, aby si přivykly a podívala se na polovinu své rodiny, jak tu sedí kolem mě. Ostatní byli asi u Alice.

„Zlato, jak je ti?“ ptal se taťka. Mamka byla slyšet někde dole v kuchyni. Esmé se na mě usmála a odešla dolů za mamkou. Jak mi je? Vlastně trošku lépe. Už se mi nezvedá žaludek a ani netočí hlava.

„Hlava už nebolí, ani se mi netočí. Žaludek se mi už taky nezvedá, ale mám strašný hlad,“ zašeptala jsem a podívala se po pokoji alespoň po sklenici vody. Edward se okamžitě zvedl ze židle a než jsem napočítala do pěti vteřin, byl tu i se sklenicí čiré vody. S díky jsem ji od něj přijala a pořádně se napila. Jenže, jak jsem zjistila, voda nebyla to, po čem jsem prahla. Ani jídlo mi nevonělo, když mi ho později mamka přinesla. Musím na lov.

„To ani náhodou!“ rozzlobil se Edward.

„Ale já mám žízeň!“

„Co chce, další sklenici vody?“ ptal se taťka.

„Ne, chce na lov.“ Táta začal protestovat, ale to už jsem se sbírala z postele a testovala stabilitu. Bylo to mnohem lepší, než posledně.

„Jak dlouho jsem vlastně byla mimo? A co Alice?“

„Mimo si byla jen pár hodin, pak ses probudila, bylo ti zle a znovu si usnula. Spala si celý den.“ Zírala jsem na tátu, takže už je úterý?!

„Vlastně už je středa, je něco po půlnoci.“ Znovu jsem se rozhlédla kolem – venku byla tma. Jak to, neprobudily mě snad sluneční paprsky?!

„Vždyť ještě před chvilkou svítilo slunce…“

„Nesvítilo, tady nikdy nesvítí.“ Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Edward se tvářil nějak divně.

„Edwarde, není ti nic?“

„Co by mi mělo být!? Dva dny tady ležíš jako lazar a já se o tebe musím starat, místo toho, abych se někde bavil. A ty se ještě ptáš, co je?“ Fajn, tady je něco špatně, tohle není Edward, nemůže být…

Podívala jsem se na tátu, ale už tam nebyl. Místo toho na jeho místě seděla nějaká vysoká žena. Krásná – s hnědými vlasy a fialkovýma očima. Ty oči však byly plné výsměchu.

Znovu jsem střelila pohledem po Edwardovi, ale ani ten už tam nebyl. Vlastně už jsem ani nebyla ve svém pokoji. Místo mé postele tu byla obrovská postel s nebesy, u stěny byl místo stolu krb a podél další stěny byla obrovská knihovna. V oknech byly mříže.

„Kde to jsem, kdo jste?!“ zakřičela jsem na to ženu, která se hned na to začala šíleně smát.

„Kde je Alice?!“ zkoušela jsem to znovu a svou poloupírskou rychlostí i silou zkusila jít k oknu a rozmlátit mříže. Marně.

„Odsud se nikdy nedostaneš,“ zasyčela ta žena. Všimla jsem si, že sedí hned vedle dveří, kdybych byla dost rychlá…

Vystřelila jsem jako raketa, ale ona po mně chňapla. Chytila mě za blůzku. Trhla jsem, kus látky se urval, ale já byla volná. Běžela jsem dál, otevřela dveře a vyběhla ven. Ocitla jsem se v obrovské chodbě. Neřešila jsem, kam utíkám, prostě jsem se vydala na jeden její konec. Sotva jsem zahnula za roh, do někoho jsem narazila. Surově mě chytl za ruce a přitlačil na zeď.

Byl to muž, vyšší než já, podstatně silnější. Delší černé vlasy mu spadaly do čela a ten pohled… Ne, to nemůže být…

„Vítej ve Volteře, Bello,“ řekl nechutně slizkým tónem Damian a vášnivě mě políbil.

Najednou jsem otevřela oči a byla ve svém pokoji - znovu. Probudil mě můj vlastní výkřik. Hned bylo u mé postele asi pět lidí, až na tátu. Máma mě utišovala.

„To nic, Bello, byl to jen sen. Jenom sen, už jsem tady, už je to dobré…“  Brečela jsem mamce do trička a bylo mi to jedno, to byl tak hrozný sen… tak skutečný… tak reálný… Stále jako bych cítila ty jeho hnusné rty na mých… Rozvzlykala jsem se ještě víc, když jsem si na to vzpomněla. A to, co řekl… Vítej ve Volteře…

Uklidnila jsem se asi až po hodině. Špatně už mi nebylo, ale byla jsem totálně rozhozená. To ten zatracený sen. Mamka mi přinesla jídlo a pití a já se na to hladově vrhla. Na lov jsem taky potřebovala, ale nebylo to ještě tak akutní. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je něco kolem půl třetí odpoledne. Čas na osobní hygienu.

„Mami, už jsme v pohodě. Dám se trošku dohromady a přijdu za vámi dolů, ano? Nebo za Alicí, jak je na tom?“

„Před chvílí se probrala, už je jí taky lépe.“ Mamka se pousmála a vyhnala všechny z pokoje. Oddechla jsem si mimo ty jejich pohledy a vyrazila do koupelny. Tam jsem ze sebe shodila věci a vysprchovala se. Omotala jsem si kolem sebe ručník a koukla na svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem hrozně, tak jsem si vzala šminky a trošku se namalovala, abych zamaskovala ty kruhy pod očima. Pak jsem se ještě sehnula pro své věci, co se válely na zemi a hodlala je hodit do koše na prádlo, ale upoutala mě moje blůzka. Byla roztržené, kus úplně chyběl.

Zírala jsem na ni a nebyla schopna myslet. Vždyť to byl jen sen, přece to byl jen sen. Musel to být sen! Nebo nebyl?!

Téměř bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na rty. Jako bych je cítila, i když jsem se probudila. Jako bych cítila ty Damanovi rty na mých…

Můj odraz v zrcadle měl v očích hrůzu. Tohle se prostě nemohlo stát, to nemůže mýt pravda… Pak jsem ale uviděla nějaký tmavý stín na ruce. Natáhla jsem obě před sebe a podívala se na ně. Na obou dvou se rýsovaly modřiny. Modřiny o velikosti a tvaru mužských dlaní a prstů.

V hlavě mi znovu zazněla ta věta… Vítej ve Volteře, Bello… odsud se nikdy nedostaneš…

Sesunula jsme se v tichém pláči na studenou podlahu a nějakou chvíli tam i zůstala…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 27. kapitola: