Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 29. kapitola

29.06.2011 (21:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2952×

29. kapitola – Podezření

(pohled Belly)

Už třetí týden je mi vážně zle. Tedy jen chvilkově, uvědomila jsem si znovu, když jsem ráno vylezla z koupelny. Omyla jsem si obličej, oblékla si věci na doma a sešla dolů, snažíc se nezývat po skoro probdělé noci. Zčásti kvůli Edwardovi, zčásti kvůli nočním můrám. Nebo spíš můře, protože to byla stále jedna a ta samá. Že jsem se nějak ocitla ve Volteře. Někdy ve snu figurovala dokonce už i Alice, ale nikdy jsem neměla možnost s ní promluvit. Občas se tam mihl i Thomas a jednou, opravdu jen jednou, se tam objevila také jedna dívka. Byla to drobná blondýnka. Zelené oči, barvy jako ta nejhezčí zelená pastelka, pasovaly k souměrnému, oválnému obličeji, který lemovaly vlnité blond vlasy k lopatkám. Byla moc hezká. Možná stejně jako já s Alicí, což jsem stále nechápala. Ale měla velmi smutné oči…

Když mě ve snu ten parchant srazil na zem tím, že mi vlepil facku, přiběhla a pomohla mi na nohy. To však byla jen jedna noc a jediná pomoc, co se mi v těch snech zjevila. Od té doby už se tam znovu neobjevila. Zajímalo by mě, proč měla tak smutné oči. Co ji mohlo trápit a proč se mi ve snu vůbec zjevila, když do té doby v nich vůbec nefigurovala. Ani jsem ji neznala, tak jako většinu upírů z mých snů. Damian, Thomas, Alice, Edward, Jasper, rodiče… ty všechny znám, ale ji?

Zakroutila jsem hlavou, abych z ní vytřepala myšlenky na nejspíš neexistující dívku a posadila se na barovou stoličku v kuchyni, abych si dala snídani, co právě dosmažila Esmé.

„Víš jistě, že máš na ty vajíčka chuť? Kdyby ne, můžu udělat něco jiného,“ ujišťovala mě babička a já jen zakroutila hlavou. Stejně mi teď všechno chutná úplně stejně, tak na co dělat další jídlo, když stejně nebude mít žádnou chuť? Alice vedle mě se ušklíbla a začala se nimrat ve své porci.

Já sama jsem si nabrala sousto a hodnou chvíli ho převalovala v ústech, než jsem se konečně odhodlala ho spolknout. Kdyby mi alespoň ta krev chutnala, ale ani ta ne!

Mamka si sedla naproti mně na stoličku a zaměřila se na nás. Babička za ní uklízela linku a dávala potraviny zpět do lednice.

Máma nás sledovala, jak jíme, bez komentáře, díky bohu. Doslova nás hypnotizovala pohledem a najednou vytřeštila oči a otevřela pusu. Ještě chvilku trvalo, než z ní něco vyšlo. Ten pohled byl komický, ale zároveň mě docela děsil, protože v mámě bublal vztek. A to nikdy není dobré.

„Panebože, vy jste těhotné!“ vyjekla máma a teď spadla brada mně. Přemýšlela jsem o tom, co zaječela, a snažila se to popřít, ale vše nasvědčovalo tomu, co řekla mamka… jenže… ne, to nemůže být pravda, to ne!

„Mami, jak si na to přišla, prosím tě, to není p-“

„Ale jo, všechno sedí, nezapírejte! Na tom ostrově a v Paříži…“ Mámě zajiskřilo v očích a najednou zařvala na celý dům: „Edwarde Anthony Masene Cullene a Jaspere Whitlocku Hale, okamžitě nástup!“ Zařvala tak nahlas, že by ji museli slyšet i deset kilometrů daleko a oni byli jen na zahradě.

Do dvou vteřin tu stáli a já v duchu počítala. Odstranila jsem štít a křičela na Edwarda varování, protože naší dřívější debatu asi neslyšel. Ne abys něco řekl!

Edward mírně vykulil oči, ale hned srovnal svůj výraz, protože se do něj pustila máma.

„Jak jste jim to mohli udělat?! Vždyť jsou to ještě děti! To jste to plánovali celou dobu? Vzít si je a pak je zneužít?! Chápete, co s nimi teď bude? Že čekají vaše děti?!“ Máma řvala na celý dům, až přilákala i tátu s dědou. Babi byla duchem nepřítomna, stejně jako Alice. Já se navrátila do přítomnosti a dala se do obhajoby. Edward už se sice nadechoval, že něco řekne, ale já ho přerušila… Kdybych byla těhotná, tak to přece poznám, ne?!

„Mami, nešil, my nejsme těhotné! Sice nevím, co se děje, ale těhotné vážně nejsme!“ Máma se na mě zuřivě podívala.

„A co jiného vám jako je? Obyčejná nevolnost by netrvala skoro čtyři týdny, Bello!“ To už se do toho vložila i Alice.

„Mami, nech je být, strejdové nám vážně nic neudělali, my nejsme těhotné! Vždyť je nám osm, asi bychom si ještě rozmyslely, uvázat se v tomhle věku k plenkám a plotně, ne?!“ No, v podstatě ani nelhala, dítě by bylo momentálně opravdu problém. A oni nám vážně nic neudělali. Nic, s čím bychom nesouhlasily.

Máma si nás stejně ještě přeměřila od hlavy až k patě a zaměřila se na naše břicha. Byla jsem opravdu ráda, že jsem poloupírka a nečervenám se… Když zjistila, že jsou stále plochá, mírně se uklidnila.

„Dobrá… ale jestli to nepřestane, poženu vás pod ultrazvuk, odporujte si jak chcete,“ konstatovala nakonec máma a povzdechla si. Táta byl tak nějak mimo, jakoby stále přemítal o tom, co by mohlo být pravdy na tom, že jsme těhotné a Carlisle už se přehraboval v nějakých papírech u sebe v pracovně. Esmé se horlivě věnovala mytí nádobí.

Já se odšourala do křesla, vzala si knihu, ale stejně ji nečetla a jen přemýšlela. Takhle to vážně dál nejde. Opravdu se buď budeme muset snažit dělat, že to přešlo, a to jakkoliv, nebo nás máma požene na prohlídku a zjistí, že jsme částečně lhaly a že měla částečně pravdu, a to v tom, že bychom být těhotné klidně mohly, což by se neobešlo bez následků, kterým jsem se chtěla ještě pár let vyvarovat. Bezva.

*      *      *

Mluvila jsem o tom s Alicí a ta to odsouhlasila, takže jsme se doma hodně přemáhaly - polykaly prášky - a když už to nešlo vydržet, vyrazily jsme na lov. Nikdy ne samy, vždy s Edwardem nebo Jasperem. Tam jsme to pak vyhodily do podrostu a bylo nám zase fajn. Docela nám to šlo utajit a mamka se trochu uklidnila, už se za námi ani tak nepídila jako pes. To bylo štěstí, protože fakt byl, že nevolnosti byly čím dál častější a horší. Před Edwardem a Jasperem to ale prostě utajit nešlo. Vyhrožovali nám, nadávali, přemlouvali nás, ať to řekneme rodičům, že nám nic neudělají a že budou po celou dobu po našem boku, že si to vyříkáme a vše zase bude ok. Jenže my si s Alicí trvaly na svém.

„Měla bys jim to říct! Nebo jít na ten ultrazvuk, prostě něco!“ spílal mi zase jednou Edward.

„A táta tě pak roztrhá! Ne, díky, nechci.“

„Tvůj život je pro mě důležitější.“

„A vidíš, je to vzájemné!“ usadila jsem ho a on pak dal pokoj, protože jsem ho pak rozptýlila jinak. V tomhle ohledu to bylo s muži jednoduché. Kéž bych našla nějak podobně účinnou zbraň na rodiče…

(pohled třetí osoby)

Sledoval jsem je, jak přicházejí k našemu úkrytu.

„Tak co, jde to podle plánů?“ vyštěkl jsem.

„Ne tak docela… reagují přesně opačně, než jsme doufali. Rodina se kolem nich ještě víc stmelila a ani nepřišli na to, co jsme se jim snažili strčit pod nos,“ zašeptala. Sledoval jsem ji, jak zabloudila pohledem za mě, hledajíc někoho, kdo tam nestál.

„Takže víte, co musíte udělat, teď? Našemu pánovi už se nelíbí čekat, není zrovna trpělivý. To víte sami nelépe, takže bych vám radil si pohnout.“ Po mém boku se objevil můj věrný společník a pravá ruka. V uklidňujícím gestu mi položil ruku na rameno.

„Tak proč to neprovede sami, když jste tak chytří a mocní?!“

„Protože musíme dodržet jistá opatření. Zítra mi přivedete Alici s Bellou, nebo se neznám. A vy víte, kdo to odnese.“

Černý plášť se kolem nich zavlnil, jak sebou trhli a zavrčeli.

„Dobrá. Zítra je tu máte.“ Usmál jsem se.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 29. kapitola: