Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 3. kapitola

17.07.2010 (08:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4029×

3.kapitola -  Škola

(pohled Bella)

Spala jsem, když najednou přilít do mého pokoje taťka a řval jak na lesy!

„Bells! Vstávat! Vstávat a cvičit! Jde se do školy!“ řval jak pominutý a pobíhal mi po pokoji jako lev v kleci. Měla jsem ten dojem, že něco hledá. A zachvíli to i našel. Popadl moji školní tašku a štrádoval si to ke dveřím. V nich se ještě otočil směrem ke mně.

„Ty se obleč a připrav. Já jdu ještě vzbudit Alici.“

„Pochybuji o tom, že ještě spí,“ zamručela jsem. Táta jen zakoulel očima a dál se usmíval jak měsíček na hnoji. Překulila jsem se tedy na druhý bok, protože kdybych se na něj ještě chvíli musela koukat, vyprskla bych smíchy. A to se přeci nedělá, posmívat se vlastním rodičům, že?

Tátovi  se to, že jsem se překulila, ale zjevně nelíbilo a asi si myslel, že chci zase spát, tak po mně hodil polštářem

„No tak, Bells! Trochu nadšení! Jdeš přece poprvé do školy!“

To už jsem se naštvaně zvedla z postele a namířila si to do koupelny a táta asi k Alici do pokoje. Provedla jsem ranní hygienu a právě vycházela z koupelny, když se opět rozrazili dveře mého pokoje. Tentokrát to byla Alice. Vesele přitančila až ke mně s kupou oblečení v ruce. Sama už byla oblečená. Měla na sobě světle modrý top a bílé kraťásky, obuté měla balerínky stejné barvy jako tričko. A ve vlasech měla bílou čelenku. Strašně jí to slušelo. Přerušila moje okukování toho, co má na sobě, jelikož začala mluvit.

„Řekla bych, že tohle oblečení se na dnešek bude hodit asi nejvíc. Chceme přeci udělat dobrý dojem, že?" Podívala jsem se na ni se skeptickým pohledem, nikdo nemůže zanechat větší dojem, než my dvě. Vždyť jsme ještě krásnější, než mamka.

Podala mi oblečení a zase někam odcupitala. Jen co dovřela dveře, vešel další vetřelec. Konkrétně strejda Jazz.

„Ahoj, Esme se ptá, jestli nemáš chuť na něco k snídani,“ řekl a zašklebil se, protože myslel lidské jídlo. Moc jsem ho nemusela, ale někdy jsem na něco chuť dostala. Dneska ale ne.

„Vyřiď jí, prosím, že dneska nemám chuť a že jí i tak děkuji.“

„Jasně,“ odvětil a zmizel za dveřmi.

A já se opět odporoučela do koupelny, abych si oblékla to, co mi Alice připravila. Byl to bílý top s černým potiskem a jeanová minisukně. K tomu bílé balerínky a modrá čelenka stejné barvy, jako sukně. Trochu jsem se obávala té mini sukně, ale nechtěla jsem Alici urazit, a tak jsem si to oblékla a musela jsem uznat, že mi to opravdu slušelo.

Moc jsem se nelíčila, a tak jsem si jen zvýraznila řasy a rty přetáhla leskem. Právě jsem vycházela z koupelny, když někdo zase zaklepal. Už jsem byla fakt otrávená.

„Ježiš, kdo to zas je!“ zamumlala jsem a pozvala dotyčného dál.

Byl to Edward.

„Promiň že otravuju, ale už jedeme a…“ Zjevně chtěl něco říct, ale jakmile na mě pohlédl, zadrhl se mu hlas a najednou nějak nemohl promluvit. Zvažovala jsem, jestli je to u upírů normální.

„Promiň, strejdo Edwarde, ale není ti nic? A co jsi to chtěl říct?“ Nemohla jsem to dost dobře posoudit, ale vypadal, jak praštěný palicí. Nakonec se vzpamatoval.

„Ne… chtěl jsem jen říct, že už jedeme, tak abys už šla dolů,“ zamumlal a zmizel ve dveřích. Přemýšlela jsem, co ho to napadlo. Takhle se ještě nikdy nechoval. Ale nechala jsem to být a sešla dolů, kde už všichni čekali.

Málem jsem vrazila do Esmé, protože když jsem spatřila strejdu Jazze, zrovna koukal na Alici a tvářil se asi tak, jako strejda Edward u mě nahoře. Co to s nimi dneska proboha je?

Omluvila jsem se Esme a posadila se na sedačku. Pořád jsem totiž netušila, za koho se vydáváme a jaké jsou naše nové, zvrácené příbuzenské vztahy.

„Hezké dobré ráno všem, teď si jenom promluvíme, jako koho jsme vás přihlásili, ano? Začal na úvod děda Carlisle.

Takže… Jaspere, Rosalie a Bello… Jasper s Rosalií jsou dvojčata a ty jsi jejich mladší sestra. Oni budou chodit do druháku a ty do prváku. Emmette, Edwarde a Alice… Alice a Edwarde, vy jste dvojvaječná dvojčata. Emmette, ty jsi jejich starší bratr. Alice s Edwardem budou chodit do prváku, jako Bella, Emmett do druháku, jako ostatní. To by snad bylo všechno… užijte si den a vám holky hodně úspěchů, přece jen, střední děláte poprvé.“ A tak zakončil děda svoji dlouhou řeč. Následovalo loučení a nasedání do aut.

Já s Alicí jsme jely s mamkou a taťkou v jeepu. Strejdové jeli Edwardovým volvem. Taťka jel jako šílenec, a tak jsme byli do deseti minut před střední školou ve Forks. Bylo tady děsivě málo studentů, asi jen okolo 350. Takže tady opravdu pozornosti neujdem. Bohužel…

Zaparkovali jsme a strejdové vedle nás. Vystoupila jsem a porozhlédla se. Měli jsme bezpodmínečně nejlepší auta na škole. Alice už stála vedle mě a taky se rozhlížela.

„Jak tak koukám, tady prostě nezapadneme,“ konstatovala.

„Ty, Alice, neumíš ty taky číst myšlenky? Na to samé jsem právě myslela já,“ řekla jsem a Alice se na mě jenom zakřenila. V tom se vedle mě, z druhé strany, objevil strejda Edward.

„Od čtení myšlenek jsem tady já! I když na tebe to stejně nepůsobí,“ prohlásil napřed hrdě a potom frustrovaně. Kdyby jenom věděl, že kdybych chtěla, tak by je slyšet mohl, ale nechtěla jsem, aby mi lezl do hlavy, byť to je můj nejoblíbenější strejda.

Teď jsem se zakřenila já na něj. To už všichni vylezli z aut. Vydali jsme se tedy směrem ke kancelářím pro rozvrhy a plánky školy. Parkoviště přes které jsme ale šli, bylo už bohužel skoro zaplněné, a tak na nás všichni koukali. Udivilo mě, že nekoukají vyjeveně nad naší krásou, koukali jen zasněně. Bylo mi to docela nepříjemné. Za to Alice se v tom vyžívala.

Viděla jsem dokonce, jak pár holek zklamaně hýklo, když vzal taťka mamku za ruku a dal jí pusu. Pak se tedy jejich oči obrátily na nás zbylé a zjevně si asi domyslely, že spolu nechodíme, takže se jim jejich naděje vrátila. Holky si začaly vytahovat sukně výš a trička níž, aby zapůsobily na strejdy. Ti je však ignorovali a věnovali se nám.

Kluci zase nahodili frajerskou grimasu a doufali, že zapůsobí na mě a Alici. Nikdo z nich se mi však nelíbil, snad až na jednoho, ale ten si mého pohledu nevšiml a vlastně si mě a mé rodiny zatím vůbec nevšiml, byl už u jedné z budov, když se otočil naším směrem, ale protože mám dobré smysly, viděla jsem ho dobře. Byl hezký, vážně se mi líbil. Alice následovala můj pohled, a pak se na mě usmála.

Stočila jsem pohled opět dopředu, už jsme byli skoro před kanceláří.

„Tahle lidská rychlost je vážně únavná,“ šeptla jsem ke zbytku rodiny. Strejdové se jenom uchechtli, mamka  a Alice se usmály a taťka? Ten měl co dělat, aby tady nevybouchnul v ohlušující smích.

„Začni si zvykat, bude to horší,“ zašeptal ke mně strejda Jasper a já se jen usmála.

Konečně jsme dorazili do kanceláře a tam nám nějaká paní podala rozvrhy hodin a mapky školy. Každý z nás ji jen zběžně shlédl a už jsme ji znali nazpaměť. Poděkovali jsme té paní (která mohla na strejdovi Jazzovi oči nechat) a vyrazili jsme na první hodiny. Rozloučili jsem se před kanceláří a vydali se každý jiným směrem.

Já šla s Alicí, měly jsme první hodinu společnou. Šly jsme do budovy číslo tři na španělštinu, najít třídu pro nás nebyl problém. Stihly jsme to těsně před zvoněním. Naštěstí po nás učitel nechtěl, abychom se představily, a tak jsme zapluly do poslední volné lavice, skoro až vzadu a snažily se dávat pozor, ale moc to nešlo, když po nás co chvíli nějaký kluk hodil lísteček s pozváním na rande a koukal na nás s očima plnýma naděje. Všechny jsme odmítly a snažily se dál věnovat výkladu. Po této hodině jsme měly každá něco jiného. Rozloučily jsme se a šly na své hodiny. Já naštěstí zůstala v této budově, jen jsem musela jít do druhého patra a najít třídu občanky.

Tentokrát jsem dorazila včas, ještě o přestávce. Chtěla jsem si někam sednout, ale co nevidím. Seděl tam ten kluk, co se mi líbil. Ale nebyl to obyčejný člověk. Byl to upír a nebyl sám. Za ním seděl ještě jeden. Už jsem pochopila, proč nebyli zdejší studenti tolik udiveni naší krásou. To, že byl upír také vysvětlovalo to, že se mi líbil. Už odmala jsem byla pouze ve společnosti upírů, tak jsem taky měla vyšší nároky.

Byl hodně vysoký, měl uhlově černé vlasy a příjemný obličej. Byl nádherný. Co mě ale překvapilo, bylo, že měl také okrové oči. Co já vím, tak jedině Denaliovi dodržovali naši dietu. Jinak nikdo.

Ten druhý byl blond, vysoký a pod tričkem se mu hodně rýsovaly svaly. Také byl krásný, nebyl to však můj tip.

Bohužel, jediné volné místo bylo vedle toho černovlasého anděla. Sedla jsem si tedy k němu a doufala, že tu hodinu nějak přetrpím. Ale já měla vždycky smůlu.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Měl velmi příjemný hlas.

„Ahoj,“ odpověděla jsem plaše.

To mu ale nestačilo, zřejmě se chtěl bavit.

„Ty jsi tu nová, viď? Někoho takového, jako ty, bych si pamatoval.,“ začal a zasmál se vlastnímu vtipu.

„Jo, jsem tu nová.“

„Jak se jmenuješ?“

„Isabella Cullenová, ale říkej mi Bella. A ty?“

„Jmenuji se Damian Night.“

Zjevně chtěl pokračovat, ale nedostal se k tomu, protože do dveří vstoupil učitel. Celou hodinu už pak nepromluvil. Když zazvonilo, chtěla jsem si sebrat věci a jít, ale Damian mě předběhl.

„Ukaž, já ti to vezmu. Kde máš další hodinu?“ zeptal se.

„V budově číslo 1.“

„Vážně? Já taky a co máš?“

„Trigonometrii.“

„Škoda, já angličtinu, ale doprovodím tě.“

A tak jsme šli celou cestu spolu a povídali si. Doprovodil mě až k učebně, podal mi učebnice, rozloučil se a odešel na vlastní hodinu. Další tři hodiny utekly ani nevím jak a byl čas na oběd. Cestou jsem potkala mamku, a tak jsme společně vyrazily, abychom zdejším studentům zahrály naše divadélko.

Před jídelnou už čekali ostatní. Já s mamkou a Alicí jsem se vydaly zabrat stůl a taťka se strejdy šli pro jídlo. Za pět minut přinesli tři plně naložené táci a já s Alicí jsme na sebe vrhly zmučený pohled. Většinu toho totiž budeme stejně muset sníst my dvě, protože my to aspoň strávíme.

Pustily jsem se do toho, ale moc nám to nejelo, spíš jsme se v tom jen tak nimraly, nemluvě u ostatních u našeho stolu.

Pak se ale znovu otevřely dveře a do jídelny vešel Damián a jeho bratr Thomas, jak mi dneska řekl, při cestě na trigonometrii.

„Kruci, jsou tu další dva upíři,“ ozval se strejda Jasper tiše a hlavou pohodil směrem k nim.

„Co tady dělají, jsou to snad taky vegetariáni?“ ozvala se mamka.

„O tom pochybuji,“ odvětil Jazz.

„Co to je? Nemůžu jim číst myšlenky!“ řekl strejda Edward. Aha, takže nejsem jediná, kdo tu má jako dar štít.

Na to o nich všichni začali debatovat, ale když padlo slovo válka, už jsem to nevydržela.

„Jsou to vegetariáni,“ řekla jsem se sklopeným pohledem na stůl. Pět párů očí se na mě otočilo.

„Jak to víš?“ ptala se zděšeně mamka.

„Mluvila jsem s jedním z nich. Po občance.“

„Co ti říkal?“ Teď se ozval táta.

„Nic, chtěl si jen popovídat. Ten černovlasý je Damian Night a ten blond je Tomas Night. Já ale mluvila jen s Damianem. Povídali jsme si jen o škole a o rodině. Ale jenom o tom, za koho se tu vydáváme, na skutečný rodinný vazby se mě neptal.“

Všichni na mě civěli, jako bych spadla z višně.

„Od teď s ním už nepromluvíš!“ zakázala mamka.

„Ale mami…“

„Žádný ale. Něco jsem řekla a ty to tak uděláš! Mohl by být nebezpečný!“

„Dobře,“ zašeptala jsem a celý oběd už nepromluvila. Na šestou hodinu – biologii – jsem šla jako v mrákotách. Měla jsem ji společnou s Edwardem. I na něm jsem viděla, že se mu nelíbí, že jsem mluvila s Damianem. Viděla jsem tam však i něco jiného, než jen nesouhlas, ale nedovedla jsem to určit.

Po biologii byl tělocvik a po tělocviku hurá domů. Nasedli jsme do aut. Od oběda už jsem Damiana neviděla. Tak nějak jsem ztratila pojem o čase. Doma jsem zalezla do pokoje a udělala si úkoly. Na lov jsem nepotřebovala, byla jsem na něm včera, tak jsem si pustila jenom nějakou muziku a snažila se relaxovat. Nějak mi vadilo, že už s Damianem nebudu moct mluvit a nevěděla jsem proč. K večeru přišla Alice, popovídat si o tom, jaké to dneska bylo, ale bohužel jsem neměla náladu.

„Trápíš se kvůli Damianovi?“ zeptala se. Dost jsem na ní oceňovala to, že jsme si rozuměly beze slov.

„Ani ne, vlastně… já nevím,“ přiznala jsem.

Shovívavě na mě koukla.

„No, ale musím přiznat, že je hezký, i když… víc by se mi líbil ten jeho bratr. Já jsem spíš na blond kluky.“

Tomu jsem se musela zasmát.

„Víš, já jsem zase mluvila s Thomasem, ale nechtěla jsem to říkat, když mamka tak vyváděla. Taky se mi zdál docela milý. Nechápu, co proti nim rodiče mají,“ řekla Alice a hodila po mně otráveným pohledem.

„Tak to jsme dvě,“ zašeptala jsem a dál se utápěla ve svých myšlenkách.

2. díl ; shrnutí ; 4. díl

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 3. kapitola: