Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžu tě milovat... 21. kapitola

12.06.2018 (12:00) • eliskababy • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1109×

Ness:

Po nějaké době jsem se vzchopila a vstala. Musela jsem je jít připravit. Něco mi říkalo, že sabotovat celou večeři by nebyl úplně nejlepší nápad. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje.

„Čau rodino,“ pozdravila jsem všechny v místnosti.

„Jak se cítíš holčičko?“ zeptala se mě Esmé.

„Jde to,“ odpověděla jsem, „vzhledem k situaci.“

„Myslíš, že tě můžu jít připravit, večeře začíná za dvě hodiny?“ zeptala se mě opatrně Alice. Takhle bez nálady jsem jí nikdy neviděla.

„Jasně, proč ne,“ pokrčila jsem rameny. Alice mě vzala k sobě do pokoje, posadila mě na židli a začala čarovat. Průběžně k nám chodili všichni členové naší rodiny, neustále se mě ptali, jestli něco nepotřebuju, jak mi je, jestli nemám žízeň nebo hlad. Vždy jsem jen záporně zakroutila hlavou. Připadala jsem si jako vepř, co jde na porážku. Upřímně mi bylo jedno, co se mnou Alice dělá. Neměla jsem v sobě ani špetku radosti. Všechna moje radost zůstala u Jacoba. Když se mnou Alice skončila, ani jsem se nedívala a šla se rovnou převléknout. Vybrala jsem si černé šaty. Přišlo mi to jako vhodná barva vzhledem k situaci. Všichni už byli nachystaní. Za čtvrt hodiny večeře začínala. Začala jsem být hodně nervózní. Za nedlouho mě zavalil pocit klidu. Hodila jsem děkovný pohled na Jaspera. Seděla jsem na pohovce, po levém boku jsem měla tátu a po pravém Emmetta. V jakékoli situaci bych se cítila v bezpečí. Teď jsem ale věděla, že mě nikdo nezachrání. Táta mi stisknul ruku.

„Už je čas,“ zašeptal Carlisle. Všichni se zvedli, objali mě a pomalu odcházeli.

„Budeme tam s tebou, neboj se,“ řekla mi v objetí Rose.

„Já vím,“ odpověděla jsem. Teprve když odešli, jsem se koukla do zrcadla. Slušelo mi to.

Poprvé v životě jsem proklínala svůj vzhled. Právě kvůli němu jsem tady v této situaci. Sedla jsem si na sedačku a zírala do ohně. Bože, jak já to jenom přežiju. Nebylo by lepší umřít? Stejně jaký smysl má život bez lásky? Budu moct ještě někdy mluvit s Jacobem? Vidět se s ním? Třeba když budu hodná a poslušná žena tak mě Caius nechá. Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání. Projela mnou vlna strachu. Zvedla jsem se a šla otevřít dveře. Stál tam můj nastávající. Nevypadal vůbec šťastně, to mě zarazilo. Ale stejně se ve mně zvedla vlna nenávisti.

„Renesmé,“ pozdravil mě.

„Caie,“ oplatila jsem mu. Nabídl mi rámě a já jsem ho, se znechucením, přijala. Kráčeli jsme chodbou mlčky, až jsme došli ke dveřím do hlavního sálu. Vevnitř byl hluk. Rozklepaly se mi kolena. Měla jsem chuť utéct. Nechat tuhle noční můru za sebou. Caius se na mě otočil.

„Chci, abys věděla, že je mi to líto. Nebyl to můj nápad.“ Upřímně by bylo jedno, co říkal. Nechtěla jsem si připustit, že by mohl mít city. Určitě tomu mohl zabránit, když je mu to tak líto ne? V sále utichl ten rámus.

Po chvilce se ozvalo: „Přivítejte nastávající manžele, Caie Volturi a Renesmé Carlie Cullenovou.“ Dveře se otevřely a my za potlesku kráčeli dovnitř. V sále byl jeden obrovský stůl. V čele seděl, kdo jiný než, Aro. Vedle něj byl Marcus a na druhé straně od něj byly dvě prázdné židle. Hádala jsem, že pro nás. Vedle Marcuse seděl Carlisle a vedle mě táta. Jediní, koho jsem poznala, byli Denajliští. Můj skoro manžel, mě vedl k naším místům a usadil mě. Koukla jsem se na svojí rodinu. Všichni se na mě povzbudivě usmívali. Táta mi stisknul ruku. Když jsme se usadili, Aro spustil.

„Vítejte, přátelé, a děkuji Vám, že se s námi účastníte oslavy této přešťastné chvíle. Ačkoli jsem trochu zklamaný, že nemohu Renesmé pojmout za svou ženu, chtěl bych popřát snoubencům hodně štěstí do společného života. A naší nové královně, aby se jí tady u nás líbilo. Věřím, že ji potkalo štěstí, které mnohé nepotká. Tak prosím pozvedněte své číše a připijeme si na tento pár.“ Všichni vstali, včetně mě. Vzala jsem do ruky číši s rudou tekutinou. Bože, doufám, že to není lidská krev. Periferně jsem viděla, jak táta na mojí otázku zakroutil záporně hlavou. Uf, aspoň že tak.

Aro pronesl: „Na zdraví a na dlouhou a šťastnou věčnost.“ Sálem se rozeznělo hromadné „Na zdraví,“ a všichni si připili. Měla jsem žaludek jak na vodě. Díky bohu za Jaspera, který mě po celý večer zaléval pocitem klidu.

„Tak, jak se těšíš, až budeš jednou z nás a žena mého bratra?“ zeptal se mě v průběhu večera Aro.

„Asi tak, jako by se těšil kdokoli v mé situaci,“ odpověděla jsem. Měla jsem chuť odpovědět úplně jinak, ale dědeček mě učil diplomacie a myslím si, že teď mi jiná možnost nezbývala. Hlavně jsem jim nechtěla ukázat, jak mě to ničí. Nechtěla jsem jim dát najevo, že zase jednou vyhráli. Caius se mnou neprohodil ani slovo. Byla jsem za to ráda. Neměla jsem nejmenší chuť se s ním bavit. V průběhu večeře mě, jako jediné, nosili jídlo. Ač to vypadalo výborně, vždy jsem si jen párkrát kousla a zbytek nechala. Kdybych toho snědla víc, tak bych se asi pozvracela. Zábava kolem mě probíhala, čas plynul. Vždy jsem jen zdvořile odpověděla na otázku, když se mě někdo na něco zeptal. Jediné úsměvy, které jsem za večer rozdala, byly mé rodině, nebo Demetrimu, který seděl nedaleko ode mne. Jane seděla vedle něho a zírala na mě, jako kdyby mi chtěla utrhnout hlavu. Ať si klidně poslouží, já se bránit nebudu. Padla na mě příšerná únava a já zívla.

„Ach, jistě už musíš být unavená. Budu si muset zvyknout, že tu máme někoho, kdo spí,“ řekl přeslazeným hláskem Aro. „Caie, musíš si začít všímat potřeb své nastávající,“ dodal.

„Ano, jistě. Doprovodím tě do tvého pokoje.“ Caius vstal, pomohl mi vstát a odváděl mě ze sálu. Jen jsem hodila zoufalý pohled na svou rodinu. Cestou se pokusil o konverzaci.

„Jak ti chutnalo jídlo? Moc jsi toho nesnědla.“

„Neměla jsem chuť.“

„Ano, chápu.“ A tak konverzace skončila. Když jsme došli ke dveřím do mého pokoje, otočil se na mě. Čekala jsem, co udělá. Díval se na mě takovým zvláštním výrazem. Lítostným, ale chtivým. Pane bože, doufám, že mě nechce políbit. Položil ruku na mojí tvář. Věděla jsem, že musím vypadat vyděšeně.

„Renesmé,“ vzdychl, dal mi pusu na čelo a zmizel. Rychle jsem zalezla. Opřela jsem se o dveře a svezla se po nich na zem. Slzy se mi spustily z očí. Měla jsem chuť zavolat Jacobovi. Ale bála jsem se. Tady na tom hradě mají i stěny uši. Zvedla jsem se, šla se odlíčit, převléknout a lehnout si. Zabrat jsem ale nemohla. Pouze jsem přemýšlela. Za chvíli jsem slyšela, že přišla moje rodina. Sedla jsem si.

„Ness nespí?“ slyšela jsem z vedlejší místnosti babičku. Někdo asi musel odpovědět neverbálně, protože odpověď jsem nezaregistrovala. Máma strčila hlavu do dveří.

„Ahoj, holčičko,“ pozdravila mě. Poklepala jsem na místo vedle mě. Mrknutím oka tam byla.

„Dneska jsi to zvládla skvěle. Nebudu se tě ptát, jak ti je, protože to by byla hloupá otázka. Táta říkal, že jsi udělala tu nejlepší volbu. Caiovi myšlenky prý byly až překvapivě mírné.“

„Překvapivě mírné?“ Přišel k nám i táta.

„On byl jediný, kdo hlasoval proti tomu, abys byla nucená si jednoho z nich vzít. Podle jeho myšlenek z toho taky nemá radost. Dokonce mi poslal i omluvu. Jen doufám, že to nebylo umělé.“

„Jo, to já taky,“ povzdechla jsem si. Znova jsem zívla a položila jsem. To byl už odmalička signál mým rodičům, že mají začít broukat mou ukolébavku. Teď jsem se chtěla cítit jako dítě. Po chvíli jsem usnula.   

Autor: eliskababy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžu tě milovat... 21. kapitola: