Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžu tě milovat... 4. kapitola

10.08.2010 (09:00) • eliskababy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2082×

4. Kapitola

Rozhodla jsem se pro šaty číslo jedna. Abych ujasnila, jak kdo hlasoval. Já, Alice, Rose, Esmé, máma, táta, Jazz, Carlisle a Leah jsme byli pro jedničku. Ostatní vlkodlaci a Emmett byli pro sedmičku. Jak jinak. Byla bych spokojená, ale to by ovšem nesměla Alice dostat tu blbou vizi. Měla vystrašený výraz. Všichni jsme se lekli. Krom táty. Ten šel bouchat hlavou o zeď. Nechápavě jsme ho pozorovaly.

„Alice, miláčku, co vidíš?“ ptal se jí Jazz. Najednou se probrala, vyskočila na nohy a rychle běžela nahoru. Cestou na nás křikla. V Seattlu má nejprestižnější obchod s plesovými šaty výprodej. A za půl hodiny končí!“ Vyjekla. Emmett a polovina vlkodlaků se skácelo k zemi smíchy. To už ale ta maniačka přilítla dolů.

„Nessie, Rose, Bello, Esmé okamžitě sedejte do auta. Mužská část rodiny tam hned přijede,“ sladce se usmála. Ani nevím, jak ale seděla jsem v autě a 300 - ti kilometrovou rychlostí jsme se řítili směr Seattle. Když jsme dojeli a Alice smykem zaparkovala, skoro upíří rychlostí nás táhla do toho obchodu. Samozřejmě tam nikdo nebyl. Věšáky – i když byl výprodej – byli plný.  Kdo by se taky divil, když jedny šaty stály asi jako roční výplata právníka. Ano tolik. Prostě hodně. Alice se přiřítila ke kase a na vyděšenou prodavačku vychrlila: „Dobrý den. Já se omlouvám, že jedeme tak pozdě, ale já jsem se o tomto výprodeji dozvěděla před chvíli. Nemohla byste prosím nechat dnes otevřeno asi tak o hodinu až dvě víc? Byla bych vám moc vděčná.“ Podstrčila jí do ruky docela tlustou ruličku stovek.

„Myslím, že bych mohla,“ mrkla na ní prodavačka. Alice vyskočila, zatleskala a zavýskala, přesně tak jak to dělají ty šáhlý roztleskávačky ve filmech. Alice okamžitě přiběhla k nám, a táhla nás hlouběji do obchodu. Musím uznat, že šaty tu měli překrásný. Za pět minut přijeli chlapy. Nechápala jsem, co tu dělá Jacob, ale Alice mi řekla takovým tím tónem „to je snad jasný ne?!“ že je tady aby nás „ohodnocoval“. Tak jo no. Procházeli jsme každý věšák. Já ale, když jsem viděla na rozdíl od tý maniačky ty pěti až šesti (!) ciferný čísla na cenovce tak jsem je okamžitě vrátila zpátky. (pozn. autorky: holky já to beru v Kč tak to prosím berte na vědomí…:) doufám, že vám to nevadí :)) Jak jsem záviděla klukům, že sedí na těch hrozně moc měkce vypadajících sedačkách a povídají si. Vzdala jsem to a šla k nim. Jakmile zaregistrovali, že jdu k nim, tak se na mě všichni podívali. Zakroutila jsem hlavou a zvedla oči v sloup ve znamení, že už nemůžu. Hned mi udělali místo a já jenom těžce dosedla.

„Já jí zabiju,“ zamručela jsem. Oni se jenom zasmáli. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Alice stojí u mámy a vypadá to, že jí poučuje, že ty šaty co drží, jí nesednou k pleti, nebo tak něco. Jenom jsem nad tím zakroutila hlavou a uchechtla se.

„Copak se ti žádný šaty nelíbí?“ zeptal se mě Carl. No co… Carlisle je dlouhý.

„To jo. Ale když vidim ty ceny tak mě nějak přechází chuť. Opravdu nepotřebuju vyhodit sto tisíc za šaty, který vezmu jednou na sebe. Myslím, že to Alice někdy ale opravdu přehání.“ Jenom přikývli. V tu chvíli k nám natočila ta potvůrka hlavu. Když mě viděla, jak sedím a „ulejvám“ se okamžitě k nám zamířila.

„A sakra,“ řekla jsem. V očích měla blesky a na tváři výraz „no tak to teda ne holčičko!“.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě hned.

„Alice jsem unavená. Dávám si oddych. Nejsem tak odolná. A navíc si stejně nehodlám nic vybrat. Nehodlám platit takovou sumu, z který by mohla normální rodina žít rok!“  Na konci jsem se už naštvala.

„No tak to teda ne! Dneska to musíš prostě přežít. Minule jsem tě nechala doma. A na ceny se laskavě vůbec nekoukej. A teď vstávej. Ještě sis ani nic nevyzkoušela. Jestli si unavená tak jdi do kabinky a já ti tam ty šaty budu nosit. Ale to je všechno. Jinak máš smůlu.“ Vyplázla na mě jazyk a milostivě odkráčela.

„Pomoc,“ zakňourala jsem, když jsem se zvedala. Ty zrádci se jenom zasmáli a já zavrčela. Rozešla jsem se k pokladně. Alice už, už chtěla ke mně jít, ale já na ni houkla, ať počká.

„Prosím vás, neměla byste trochu vody?“ zeptala jsem se prodavačky. Asi když viděla můj unavený výraz tak se lekla, protože rychle řekla: „Jistě.“

„Děkuji,“ poděkovala jsem, když mi podala skleničku. Vyhltla jsem jí na ex.

„Je vám dobře?“ zeptala se s obavy. Jen jsem kývla.

„Kdybyste chtěla tak toaletu mám vzadu,“ řekla mi s konejšivým úsměvem. Zase jsem kývla a naznačila němě ‘děkuji‘.  Otočila jsem se a vyrazila do kabin. Tam jsem strávila další hodinu a půl. Ale myslím, že TYHLE šaty stáli za to. Byli naprosto dokonalé. Všechny holky jsme si koupily šaty a chlapům jsme měli povoleno vybrat obleky samy. Škoda, že jsem nemohla vybrat Jakeovy, protože ho nepotřeboval, ale fungovala jsem jako pomocná ruka, když se holky nemohli rozhodnout. Samozřejmě museli ladit s jejich šaty. Když jsme měli hotovo tak Alice dovolila, že už můžeme domů. Ale odmítala jsem jí nechat vybrat mi boty a doplňky, tak jsem si to hold musela vybrat sama. To zabralo další hodinu. Když jsem byla spokojená na maximum, jeli jsme konečně domů. Jen co jsme vyjeli z podzemních garáží, už jsem o sobě nevěděla.

O týden později:

Právě sedíme v letadle do Volterry. Po pravdě se mi tam vůbec nechtělo. S Jakem jsme se rozloučili vášnivým polibkem na letišti. Chudáci lidi nevěděli kam se koukat. Táta mi povzbudivě stiskl ruku. Seděli jsme - jak jinak – v první třídě. Sedadla jsme měli po třech. Já seděla s mamkou a tátou. Hm tak nic. Zavřela jsem oči a myslela na Jacoba.

O pár hodin později:

„Zlato, vstávej. Přistáváme,“ budil mě mámin hlas. Otevřela jsem oči a ona se nade mnou s úsměvem skláněla. Usmála jsem se taky a ona mi podala sklenici vody. S vděkem jsem jí přijala a napila se. Když jsem jí celou vypila, tak jsem se připoutala. Letadlo bez problémů přistálo. Venku zářivě svítila letištní světla. Byla noc. Nádherná, teplá noc. Když jsme vylezli z letadla tak jsem se zhluboka nadechla. Musím uznat, že vzduch tu mají úžasný. Naštěstí nebylo vedro. Bylo prostě příjemně. Když jsme si vyzvedli zavazadla – Alice samozřejmě asi sedm kufrů – tak nás měli Volturiovy vyzvednout. Hned jak jsme vylezli z haly, čekala na nás obrovská černá limuzína. Vylezli z ní tři upíři. Jeden vypadal trochu jako Emmett, myslím tím postavou. v obličeji byli úplně jiní. Viděla jsem je jenom jednou v životě, ale myslím, že tohle je Felix. Druhý byl menší, a jak bych to řekla… sexy? Jo… byl sexy. A poslední jak jinak než nejmenší. Vypadal tak na patnáct. Nemá tenhle náhodou tu krvelačnou mrchu sestru? Víte, koho myslim ne? Slyšela jsem, jak se táta zachechtal.

„Vítáme vás Cullenovy,“ řekl prostřední. „Těší mě Renéesmé. Myslím, že si mne nepamatuješ. Nemám pravdu? Mé jméno je Demetri. Nesetkali jsme se za moc zrovna příjemné situace.“ Dořekl to a mírně se usmál. r

„Nepamatuju. Těší mě. Vlastně si pamatuju jenom… Felixe? Je to správně? A máš pravdu. Ta „situace“ nebyla zrovna nepříjemnější v mém životě.“ Usmála jsem se. Když byl milý tak budu taky. Trio se rozesmálo a Felix ke mně natáhl ruku. Stiskla jsem mu jí.

„Správně. Rád tě znovu vidím. Vyrostla si. Jsi krásná po mamce.“ Mrknul na mě a zazubil se. Zasmála jsem se.

„Díky. Ráda tě vidím, i v jiném světle, něž jak si tě pamatuju naposled.“  Řekla jsem mu upřímně.

„A já jsem Alec,“ podal mi ruku poslední. „Felix má pravdu. Vyrostla si. A zkrásněla. Člověk by si nemyslel, když tě viděl jako malou holčičku, že s tebe vyroste taková ženská.“ Hvízdnul, aby tomu dodal „vážnost“. A z toho jsem nemohla. Rozesmála jsem se. Ale když říkám rozesmála, tak rozesmála. Když mě to trochu přešlo a mohla jsem popadnout dech Demetri oznámil: „Myslím, že bychom už měli jet. Aro, se nemůže dočkat, až vás znovu uvidí.“ Nasedli jsme a jeli. Celou cestu byla docela uvolněná atmosféra. Já se bavila s klukama. Byla sranda. Ukázalo se, že sou to fajn kluci. Podle mě jenom plní příkazy. A to musíme všichni. Všichni tři se shodli, že prej by mě byla škoda.  Asi po půl hodině se nám před očima začali rýsovat hradby Volterry. Až teď jsem si vzpomněla, že Jake říkal, že mu mám zavolat. Sakra. Rychle jsem si zapnula mobil a vytočila ho.

„Lásko?“ ozval se z telefonu hlas, který miluju.

„Ahoj zlato,“ pozdravila jsem ho.

„Jak se máš? Jaký byl let?“ ptal se mě.

„Let si nepamatuju. Spala jsem. A hádej, o kom se mi zdálo. Jinak se mám dobře. Je tu nádhernej vzduch. Ale samozřejmě se mi stýská.“ Řekla jsem se stopou smutku v hlase.

„No neříkej, že se to zdálo o mě,“ zasmál se. „A taky se mi stýská moc. Ale neboj, vynahradíme si to. Až přijedeš tak pojedou Billy, Charlie a Sue na nějakej výlet. Asi na tři dny. Tak co říkáš na to, že bych u mě spala?“ nabídl mi. Musím říct, že to byla, velmi lákává nabídka.

„Hmmm… když já nevím,“ provokovala jsem ho.

„Renéesmé Carlie Cullenová neštvi mě! Počkej, až přijedeš!“ rozčílil se na oko.

„Ale, ale. Pane Blacku. Copak se vám něco nelíbí? Ne… to víš, že u tebe budu. A jak ráda.“ Smála jsem se.

„Dobře. Už se těším.“ „Já taky. Jaku já už musím jít tak ti potom když tak zavolám. Miluju tě. Pa.“

„Miluju tě. Těším se. Pa.“ Zavěsila jsem. Už jsme vjížděli do Volterry. Mobil jsem si dala zpátky do kapsy. Rozhlédla jsem se po limuzíně. Ty tři inteligenti na mě koukali jak na vánoční stromeček. Nadzvedla jsem jedno obočí a zeptala se: „Co je?“ Jen zakroutili hlavami. Tak jo no. Koukla jsem se na tátu. Jen pokrčil rameny. Fajn. Tady se poloupír taky nic nedozví.  Limuzína zastavila a dveře otvíral nějaký jiný, neznámý upír. Pomohl mi vystoupit. Ostatní vystoupili hned za mnou. Šli jsme rovnou do sálu. Se zavazadlama si prý nemáme dělat problémy. Prý je budeme mít na pokoji. Když jsme došli před dveře do sálu, tak jsem se zhluboka nadechla. Nevím proč. Nebála jsem se, jenom jsem měla… strach. Tak jo bála jsem se. Přece jenom mě chtěli zabít. Třeba názor nezměnili. Dál jsem o tom neměla čas přemýšlet, protože se dveře otevřely.

*************************************************************

Taaak…Konečně jste se dočkali. Doufám, že se Vám kapitola líbila. Zanechte prosím nějaký komenty…:) klidně i kritiku… a slibuju že už šaty nezměnim…:D ;) nějak se mi za tu dobu změnil vkus co se týče těhle šatů… :) teď už se mi sem nelíbili ani jedny… tak jsem to potřebovala nějak změnit… :) a prosím napište mi jestli chcete abych ten tejden do plesu rozepsala, nebo abych ho přeskočila a pak nějak krátce shrnula… :) je to jenom na vás…:)

Autor: eliskababy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžu tě milovat... 4. kapitola: