Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžu tě milovat... 5. kapitola

18.08.2010 (19:30) • eliskababy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2257×

5. kapitola

Dál jsem o tom neměla čas přemýšlet, protože se dveře otevřely.

Vešly jsme do velkého, kulatého sálu. Všude kolem nás, byli jiní upíři. Koukali se na mě hrozně divně. Jako by obdivně, ale i odtažitě. No jo no. Jsem jiná. Mutant. Jenom jsem odvrátila hlavu a koukla se na trůny před sebou. Seděli na nich tři upíři. Matně jsem si je pamatovala z minula. Věděla jsem, že ten nejzlejší je ten blonďák. Ten mě chtěl zabít od první chvíle, co se vůbec dozvěděl, že existuju. A naopak „nejhodnější“ byl ten uprostřed. Ale podle mě, to byli hajzlové všichni. Ten nalevo seděl rozvalený a se znuděným výrazem. Podle vyprávění vím, že je takový vždycky. Znuděný. No, i když mě by to po třech tisících letech taky začalo nudit. Jenom věčně sedět na trůně a občas vyjet na nějakou misi. Takový život by mě ubíjel. Ovšem jeho výraz se změnil, když mě uviděl. Byl takový… zaujatý, obdivný. Vlastně když si to tak vezmu, tak se všichni tři na mě koukali obdivně a zaujatě. Slova se ujal ten veprostřed.

„Přátelé. Jak rád vás zase vidím. Naše poslední setkání nebylo zrovna příjemné. Ale doufám, že je vše mezi námi v pořádku,“ usmál se a potřásl si s Carlislem rukou. Poté nás všechny přejel pohledem a zastavil se u mě.

„Renesmé. Jak rád tě zase vidím. Vyrostla jsi do krásy. Jsem rád, že jsme rozhodli dobře. Rozhodně není čeho litovat.“ Vzal mi moji ruku a zlehka mi ji políbil, jako ve starých filmech. Zasmál se. Aha. Ten jeho dar. „Jsem Aro,“ představil se mi. „A tohle je Caius a Marcus. Nenapadlo mě, že by sis nás nepamatovala,“ pousmál se.

Jen jsem se usmála a odpověděla: „Nemám tak dokonalou paměť jako upíři. A většinou si nepříjemné zážitky nesnažím uchovat v paměti. Spíš naopak.“ Nevím, jestli jsem to přehnala, ale asi ne, protože jenom souhlasně kývl.

„Myslím, že bychom ti názor na Volturriovy měli pozměnit. Nemáš k nám zrovna kladný vztah. Ovšem tě úplně chápu.“ Obrátil se na mámu. „A co ty, Bello? Jak se ti daří v novém životě?“

„Dobře, Aro. Děkuji za optání,“ odpověděla.

„Ach přátelé, tak rád vás zase vidím,“ povzdechl si najednou Aro. „Damone, ukaž jim jejich pokoje,“ poručil nějakému upírovi. Vystoupil nějaký černovlasý, mladý upír. Dráždili mě, ty jejich oči. Když jsem jenom pomyslela na to, jak se živí, otřásla jsem se. Damon na nás jen pokývl a vedl nás dlouhými chodbami do luxusních pokojů.

O týden později:

Ráno mě probudilo to, jak mi někdo skákal po posteli a volal při tom: „Ness, vstávat a cvičit. Dneska je ples, tak se všichni musíme připravit. Máme na to jenom sedm hodin a třicet devět minut.“ Alicin pisklavý hlásek mě naprosto vytáčel. Zavrčela jsem a přetáhla si polštář přes hlavu.

„Tak to ti neprojde,“ zapištěla a strhla ze mě peřinu. „A pojď nebo zavolám Emmetta!“ pohrozila. Jenom jsem zamručela a schoulila se do klubíčka, aby mi nebyla zima. Jenom jsem slyšela, jak Alice šeptla „Fajn,“ a pak odešla. Přitáhla jsem si peřinu a pokoušela se usnout. Najednou jsem ucítila, jak na mě někdo vylil hrozně studenou vodu. Zaječela jsem a vyskočila z postele. Emmett, který držel kýbl, se svalil na zem smíchy a Alice se pomstychtivě usmála.

„Já tě varovala,“ vyplázla ne mě jazyk.

„Fajn,“ zadrkotala jsem, „ale pořád ti nemusím dovolovat mě připravovat,“ vyplázla jsem jazyk zas já, a předvedla ďábelský úsměv. Se zadostiučiněním jsem se šla osprchovat. Horká voda byla příjemnou změnou. Umyla jsem si vlasy. V županu a turbanu jsem vyšla. Hodila jsem na sebe obyčejný tílko, džíny a tenisky. S mokrou hlavou jsem došla do malé haly. Měli jsme pokoje tak, že jsme z chodby vešli právě do této haly, kde byl krb, pohovka, skříň a stůl se židlemi. Odtud vedly čtvery dveře. Pokoje byly po dvojicích a já. Když jsem vyšla, ostatní už tam byli.

„Dobrý ráno,“ popřála jsem a na Alici s Emmem hodila škleb. Emm se zakřenil, ale Alice seděla jak hromádka neštěstí. Ostatní mě pozdravili. Kývla jsem na Alice, aby mi řekli, co se jí stalo.

„To jak jsi jí nedovolila tě připravit,“ ušklíbnul se táta. Jenom jsem pokývala hlavou a podívala se na ni.

„Alice?“ oslovila jsem ji. Nic. Povzdechla jsem si. „Tak dobře, můžeš mě upravit.“ Vzdala jsem to. Vyskočila a hnala se ke mně. Skočila mi kolem krku.

„Ok, ale slez ze mě,“ zasmála jsem se. Slezla a zářivě se usmívala. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Šla jsem si sednout ke stolu, kde na mě čekala snídaně. Zhltla jsem ji a spokojeně zamručela. Rozhlédla jsem se, co dělají ostatní. Carlisle si četl noviny, Emmett měl na klíně Rose a něco si šeptali, mamka měla hlavu položenou v taťkově klíně a jen tak odpočívali a Esmé si četla nějaký časopis. Alice někde lítala a Jazz pozoroval oheň v krbu a přemýšlel. Najednou Alice vylezla ze dveří jejich pokoje a jenom se tak porozhlédla.

„Holky ke mně. Kluci mají obleky u Edwarda a Belli, tak se jděte převlíknout. Přijdu k vám za chvilku,“ dirigovala. Nikdo nic nenamítal a poslechli jsem ji. Byla by to stejně předem prohraná bitva. V pokoji měla Alice na posteli pět velkých pytlů se šaty. Na stole měla opravdu velkou hromadu různých kosmetických přípravků. Mně hned dala na obličej nějakou masku. Na vlasy mi dala čelenku, aby mi nelezly do obličeje. Máma si jenom sedla na postel. Tohle se jí moc netýkalo. Esmé si posadila na nějakou židli a šest hodin zkrášlování začalo. Rose dělala vlasy podle Aliciných představ a Alice líčila. Rose dokázala snad všechno. Když jsme byly všechny hotové, zbývala jenom půl hodinka do začátku. Alice odběhla ke klukům a my se zatím měly obléct. Žádná z nás nevěděla, jak vypadá. Ale viděly jsme sebe navzájem. Všechny byly překrásné. Víc než to. Obě jsou opravdu umělkyně. Když jsme se oblíknuly, přišla Alice. Všechny byly do puntíku dokonalé. Konečně nám Alice dovolila, kouknou se do zrcadla. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Tohle jsem snad ani nebyla já. (pozn. autorky: takhle v mé povídce Ness doopravdy vypadá :)). Ty šaty jsem samozřejmě už viděla, ale dohromady to vypadalo jinak. Líp. Alice byla nádherná. Rose jí trochu prodloužila vlasy a tak vypadala neodolatelně. Člověk by neřekl, že se kratší šaty hodí, dokud si je neoblíkla Alice. Rose měla obyčejné šaty. Obyčejné, ale na ní vypadaly hříšně a svůdně. Účes, – vytvořený Alice- byl také nádherný (pozn. autorky: je to bez tý ozdoby :)). Dohromady to z ní dělalo pekelnou svůdnici. Esmé byla… krásná. Teď už mi vůbec nepřipadala jako babička. Spíš jako starší sestra. Šaty měla sice střídmější, ale to vůbec nevadilo.  No a máma? Škoda slov. Nádherná. Už chci vidět, jak chlapům vypadnou oči z důlku. Alice nás přejela očima, spokojeně se usmála, vytáhla nějakou voňavku a na každou mírně stříknula.

„Oficiálně oznamuju, že jsem hotové,“ prohlásila jako nějaká prezidentka. Rozešla se ze dveří a my ostatní taky. Když jsme vyšly, viděly jsme chlapy. Byli oblečení do černých obleků, bílé košile a měli kravaty sladěné s partnerkami. (Carlisle, Edward, Emmett, Jasper) Když nás viděli, vydechli a vykulili oči. Jenom jsme se zasmáli. Všechny se šli zavěsit do rámě svých partnerů. Já zůstala na místě.

„Ness, co tam tak stojíš?“ zeptal se mě táta a nabídl mi rámě druhé ruky. Jen jsem se usmála a zavěsila se. Šli jsme chodbami, až jsme konečně dorazili ke dveřím do sálu. Stáli tam dva upíři, jako dveřníci. Zevnitř se ozývala hudba. Odhadovala bych to na valčík. Ty dva nám otevřeli dveře, a my vstoupili.

Autor: eliskababy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžu tě milovat... 5. kapitola: