Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 12. kapitola

14.03.2010 (12:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 11111×

12. kapitola

Musím říct, že malá za poslední měsíc ztěžkla, rostla jako z vody. Tolik jsem se zabrala do myšlenek a nevnímala okolí, že jsem ani nezaznamenala dvě přicházející postavy.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě hlas a já k němu vzhlédla, „dlouho jsme se neviděli,“ zasmála se Rebeka svému vtipu.

„Achoj, teto...“ pískl její syn a schoval se jí za záda, odkud nenápadně pozoroval malého Jerryho, odpočívajícího na klíně Vanessy.

„Ahoj, naposledy včera ve školce,“ zasmála jsem se s ní. Sotva jsem ji pozdravila, už museli běžet, prý by se jim roztekla zmrzlina.

„Tak vidíš, jak jsi to zvládla, i s malým vyrušením,“ pochválila mě Vanessa, když jsem si pokládala malou přes rameno.

„Máš pravdu,“ oddychla jsem si. Pořád jsem byla tak stydlivá, i když kojení je přirozené. S Vanessou jsme si den hezky užily. Našla jsem v ní dobrou kamarádku, občas mi pohlídala Nessie, když jsem potřebovala jít na lov, ale ona o tom neměla ani ponětí a já na oplátku zase hlídla jejího neposedného synka.

Jsem zvědavá, jak tenhle týden zvládnu. Timy je nemocný a já musím chodit všude sama. Lidi okolo nás si zvykli, že tvoříme pár a jen my dva jsme věděli, že to tak není. Hned jak jsem vešla do budovy školy, zastavil mě jeden z hráčů fotbalové družstva. Už od pohledu to byl namyšlený frajírek, vždycky se na mě tak mlsně díval, bylo mi to víc než nepříjemné a teď to nebylo o nic lepší. Hned si všiml, že tu jsem sama a zamířil ke mě. Jako bych mu viděla do hlavy, určitě si myslí, že když je kapitán a jeho tatíček zazobaný pracháč, tak mu každá padne k nohám.

„Ahoj, krásko, tak jsem si říkal: ty a já, dnes večer...“

„To nepůjde,“ řekla jsem mu a snažila se ho obejít. To by se mi možná podařilo, kdyby to nebyl kluk jako hora o dvě hlavy větší a nechtěl dosáhnout svého.

„Ty jsi mi nerozuměla. Ty a já, dnes večer. Užijeme si,“ zopakoval.

„To ty jsi nerozuměl mně. Řekla jsem NE!“

„C-co?“ zalapal po dechu a sevřel mi ruku okolo zápěstí.

„Slyšel jsi dobře, tak mě pusť,“ zasyčela jsem a snažila se mu vyškubnout, má síla by na to stačila, ale on mě chytil i za druhou ruku a jeho obličej nabíral rudou barvu.

Vztekle na mě prskl a já věděla, že je zle. Došlo mi, že tenhle týpek, není na nějaké odmítnutí zvyklí, vlastně jsem ho tady uprostřed chodby přede všemi odmítla a ponížila. Mohl si za to sám, bylo to jen jeho ego a jeho problém.

Znovu jsem se mu pokusila vytrhnout, ale marně, jen ho to ještě víc rozzuřilo a hrubě mě hodil na zeď, až jsem sykla.

Naše scénka přilákala většinu pozornosti kolemjdoucích studentů. Na konci chodby stál Edward, jeho obličej mi nahnal hrůzu, až jsem se z toho zatřásla. Edward párkrát sebou škubl a já slyšela, jak vrčí. Až teď jsem si uvědomila, že ho Alice s Jasperem drží. Byla jsem jím tak zaujatá, že jsem si ani nevšimla příchozího.

„Copak se tady děje?“ zaburácel Emmett. „Neřekla ti náhodou ne? Tak co kdyby jsi ji pustil?“

„Co je ti do toho? Vypadni!“ osočil se na něho můj věznitel. Emmett byl o něco málo vyšší než on a tvářil se hrozivě, toho stejně nezastrašilo a vrhl se na Emmetta. Ten se mu s lehkostí vyhnul a podkopl mu nohy, až přistál na zemi jak rozpláclá žába. Pár přihlížejících se rozesmálo.

Srdce mi splašeně bilo a já na sucho polkla. Vyděšeně jsem se podívala na Emmetta a on se na mě zašklebil, jako že se nic nestalo a sám se rozesmál, přišlo mu to strašně vtipný. Jen já asi byla jediná, která to tak nevnímala.

„Díky,“ kuňkla jsem a chvatně odešla. Nechápala jsem jejich chování. Vždyť jsem jim dala jasně najevo, ať mě nechají na pokoji, tak proč se mě Emmett zastal? Sedla jsem si do lavice a byla ráda, že tuhle hodinu nemám s nikým z Cullenů.

„Smím si přisednout?“ ozvalo se za mnou a já poznala Edwardův hlas. Srdce mi na malý okamžik škobrtlo a já se překvapeně podívala do jeho starostlivé tváře.

„Ne,“ odpověděla jsem mu, „nemáš tu co dělat.“

„Dík,“ řekl a posadil se vedle mě.

On mě snad neslyšel, nebo si ze mě dělá srandu? Chtěla jsem mu říct něco od plic, ale do hodiny vešel přednášející a výklad začal.

„Vypadni,“ poručila jsem mu tiše.

„Nemůžu, hodina už začala,“ odporoval mi a dělal, že mě nevidí.

To mě vytočilo ještě víc a posunula se od něj, co nejdál to šlo a snažila se ho ignorovat. Zavřela jsem oči a snažila se jeho přítomnost vydýchat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Nestarej se,“ zpražila jsem ho pohledem, ale to jsem neměla dělat. Jeho zlaté oči se na mě upřely a já zůstala uvězněná pod jeho pohledem. V tu chvíli jsem zapomněla na to, kdo jsem, kdo je on a kde jsme. Přisunul se ke mě a pohladil po tváři, vychutnávala jsem si ten jemný dotyk jeho prstů.

„Neublížil ti?“ Přejel mi palce po rtu. Mým tělem projelo vzrušení a já zalapala po dechu.

Odvrátila jsem se od něho. „Ne, neublížil.“

„Postarám se o to, aby ti už nikdo nikdy neublížil...“ slíbil se slabým zavrčením a teď už se zaťatými dlaněmi.

A jak mě ochrání sám před sebou, to on mi nejvíc ubližuje. Z očí mi vytryskly slzy. To on mě opustil a nechal samotnou a těhotnou. Vždyť pro něj nejsem nic jiného než člověk, opovrhuje mnou, nejsem pro něj nic. Jen obtížný hmyz. Tak co tu dělá?

Pokusil se mě pohladit po vlasech, ale já už mu to nedovolila.

„Edwarde, se mnou jsi to už zkusil. Doopravdy si myslíš, že budu tak blbá a dvakrát ti skočím na něžná slovíčka a tvůj nevinný pohled? Tak to se ve mě hodně pleteš. Já nejsem tvoje hračka na hraní, kterou budeš mít, kdykoliv se ti zachce a odkopneš jako kus špinavého hadru. Je mi z tebe špatně. Už nikdy se mě nedotýkej!“

„Vy tam vzadu, ticho!“ vykřikl kantor a já obrátila zrak k výkladu, i když jsem ho nevnímala.

Otřela jsem si slzy a nenápadně se ohlédla po Edwardovi. Seděl na židli jako kamenná socha s bolestnou tváří. To je teda herec! Málem bych mu na ty jeho hrátky skočila. Ale má smůlu, on už pro mě není smyslem života. Co, že mě straší noční můry s jeho podobou a zároveň je mým andělem. Usmála jsem si při pomyšlení na svou holčičku, to ona je teď pro mě vším.

Hodina skončila a já se zvedla k odchodu. Edward tam zůstal sedět, jen jsem ho obešla.

„Smím tě doprovodit?“ zvolal za mnou a já dělala, že ho neslyším. Copak nepochopil má slova?

„Už jsem řekla, nechci mít s vámi nic společného,“ vyjela jsem na něho, když mě dohnal.

„Máme teď společnou hodinu,“ odporoval mi.

Jo a dítě, dodala jsem v duchu. Dál jsem ho ignorovala a zalezla na dívčí záchody, abych se ho zbavila. Jen co zazvonilo na hodinu, vylezla jsem ven. O protější stěnu se opíral Edward a čekal na mě. Odfrkla jsem si a prošla okolo něho.

„Jak jsi se od nás tenkrát dostala?“ zeptal se za mými zády. Překvapeně jsem se po něm ohlédla. Co mu mám na to odpovědět? Dřív než jsem na to stačila něco vykoktat, Edward pokračoval, „Bylo to nebezpečné, lesem se potuloval další upír, mohla jsi na něho narazit a...“ odmlčel se. Zavřel oči a já věděla, že ta představa je mu po incidentu s Jamesem odporná.

Vystrašeně jsem se podívala po chodbě, vždyť nás mohl někdo slyšet, ale všude bylo už liduprázdno. Výuka už začala.

„Já... já vím,“ přiznala jsem.

Edward se na mě vykuleně podíval. „C-co?!“

„A jak sakra myslíš, že jsem se od vás dostala?“ vyjela jsem na něho. Vrátila jsem se k němu a div ho nezačala bušit do hrudi. On si mě jen přitáhl k sobě a pevně objal, abych se mu nemohla vyškubnout. Cítila jsem, jak blaženě saje do nosu mou vůni. Jako by z mého aroma zkoumal, kdo všechno se mě dotýkal.

„Upírům nesmíš věřit, Bello. Jsou nebezpeční! Jak to, že ti neublížil, vždyť... ani jsme necítili jeho pach.“ Jeho hlas zněl naléhavě, zděšeně a sklesle. „Drž se od nich dál, prosím.“

„O nic jiného se nesnažím,“ zavrčela jsem a naznačila mu, aby mě pustil. To naprosto ignoroval.

„Voníš jako dítě, je z tebe cítit dětský pudr,“ vzdychl a já ztuhla.

„Jestli mě nepustíš, začnu křičet!“ pohrozila jsem mu.

„On na tebe čeká,“ oznámil mi a nahnal mi hrůzu. Mírně jsem se zatřásla a nechápala, jak to myslí. Neunikl mu můj vyděšený pohled a otázka v očích. Edward mě pustil, přesto mě pořád držel za ruku.

„Ten fotbalista, chce si na tebe po škole počkat, pokud se mu tě nepodaří odchytnout během dne,“ vysvětlil mi.

„To ti může být úplně jedno,“ sykla jsem na něho, „umím se o sebe postarat.“ Vyškubla jsem svou dlaň z té jeho.

„O tom nepochybuji, přesto tě dnes doprovodím domu a přesvědčím se, že jsi v pořádku. Ale pokud o mou přítomnost nestojíš, může tě doprovodit Alice...“

„Co na tom pořád nechápeš? Raději se nechám od toho šmejda zmlátit, než abych snášela vaší přítomnost.“ S těmito slovy jsem se rozběhla pryč, přesto za sebou bylo slyšet jeho volání.

Stávalo se to tu pro mě čím dál tím nebezpečnější. Bylo mi jasné, že každou chvíli přijdou na to, že s Edwardem máme dítě, vlastně jsem se divila, že to ještě nezjistili, ale já si dávala dobrý pozor, vůbec jsem totiž netušila, co potom bude. Jak zareagují a zachovají se. Ale ona je jen moje a já se s nimi o ni nehodlám dělit.

Na přednášku jsem už nešla, jen co jsem zašla za roh, narazila jsem do hromady svalů a spadla na zem.

„Tak se mi líbíš! Na zádech. Jen bys ještě mohla roztáhnout nohy a byla bys dokonalá,“ zasmál se ten týpek z dnešního rána a jeho tři spoluhráči se rozesmáli.

„Ona už je dokonalá,“ ozval se za mnou Edward a jeho paže mě zvedly se země.

„Nepleť se do toho,“ okřikl ho svalovec.

„Ne, dokud obtěžuješ moji ženu,“ řekl s naprostým klidem Edward. Otevřela jsem němě ústa a zírala na něho. Slyšela jsem dobře? Pověděl moje žena? Jak si mě dovoluje přivlastňovat!

Edward si mě posunul za sebe a kluci se na něho najednou vrhli. Viděli v něm slabou oběť a férovost jim nic neříkala. Jeden z nich praštil Edwarda do obličeje, poznala jsem, že on jemu nastavil tvář schválně. Pěst při nárazu na něj zakřupala a dotyčný bolestně vykřikl. Druhý kluk skončil na druhé straně chodby, stejně jako třetí. Vůdce té party se ještě s Edwardem chvíli pral, ale spíš se to dalo nazvat tak, že si s ním spíš Edward hrál. Edward byl s nimi hned hotový, ani mu nepocuchali účes. Přesto jsem se o něj bála. Pak Edward chyl toho, co to všechno vyvolal, pod krkem a nadzvedl ho mírně nad zem a zavrčel mu něco do ucha. Být obyčejný člověk, neslyšela bych to.

„Jestli se k ní ještě přiblížíš, zakroutím ti krkem. Vlastně, jestli se k ní někdo přiblíží nebo jí nějak ublíží, najdu si tě a... Však ty víš,“ zasmál se výhružně Edward.

Velký kapitán zbledl a já věděla, že Edward má na tváři výhružný pohled, ze kterého i mě naskočí husí kůže a člověk umírá strachy. Ten výraz použil jen jednou a to s Jamesem.

„Edwarde...“ snažila jsem se upoutat jeho pozornost a podařilo se. Fotbalista skončil na zemi a ustrašeně se přikrčil do kouta, jeho kumpáni už byli pryč. Vzala jsem Edwarda za ruku a táhla pryč. Nechal se, i když byl překvapený mým gestem. Jen co jsem ho odvedla ven, spustila jsem na něj.

„Jak jsi si to mohl dovolit, umím se o sebe postarat sama!“

„Ale Bello, nedokážeš ani sama projít po rovné ploše, aniž by jsi nezakopla o vlastí nohy,“ vysmíval se mi rozhořčeně.

„To už je dávno pryč Edwarde, já už jsem někdo jiný. Ta stará Bella, co tě milovala, je už dávno pryč! A ta nová tě žádá, prosí... Už mi neubližuj...“ Rozbrečela jsem se a odvrátila od něho tvář. Spadla jsem v podřepu na zem a můj baťoh se mnou a rozsypal se.

Edward se ke mě sklonil a chtěl mě utišit, nedovolila jsem mu se mě dotknout, tak mi vzal batoh a urovnával mi věci do tašky, najednou se uprostřed pohybu zastavil a šokovaně se díval na věc ve své ruce. Chvíli mi trvalo, než jsem si přes slzy uvědomila, že ve své ruce drží dětské dupačky! Na sucho jsem polkla, úplně jsem zapomněla, že jsem si je ráno v rychlosti hodila k sobě do tašky, ne k dětským věcem pro naše dítě. Co to plácám? Pro svoje dítě!

S otázkou v očích se na mě podíval, věděla jsem, že čeká odpověď, ale mě momentálně žádná nenapadala, tak jsem plácla první věc, která mi přišla na pusu.

„René čeká dítě, tak...“

„Bello, ty neumíš lhát,“ zastavil mě Edward.

Úplně mě rozčílil, to mu mám vážně říct, že to je... Zavřela jsem oči.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 12. kapitola: