Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 17. kapitola

07.11.2011 (18:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5670×

III – 17. Kapitola

Vjel do mě neuvěřitelný vztek. Tomu chlápkovi na chodbě za dveřmi se honily hlavou takové představy, že bych ho za ně nejraději vyhodil na Mars a zadupal do prachu. Doufal, že jsem své ženě alespoň trochu natrhl šaty, aby se on mohl pokochat jejím tělem. Vůbec mu nešlo o její čest či zdraví.

„Edwarde, otevři ty dveře, jinak se tu ubouchají,“ pobídla mě Bella. Stále seděla na posteli, pokud se tak tomu rozlámanému kusu dřeva s matrací dalo říkat, a skousávala si rty, aby zakryla svůj pobavený úsměv. Možná by mi to taky přišlo k smíchu, kdyby jí má košile schovávala i stehna a ne jen to nejnutnější.

Jedním prudkým pohybem jsem splnil Bellino přání a do apartmá nám málem vpadl ten uniformovaný recepční, který se jen tak tak zastavil s pěstí v pohybu, se kterou tloukl na nalakovanou dřevinu dveří.

„Co je?“ štěkl jsem nevrle a snažil se na sobě dát znát, jak jsem rozmrzelý, a to nejen z jeho myšlenek.

„Ehm…“ chtěl se ujmout řeči recepční, ale aktivně ho předběhla postarší dáma, která se prodrala mezi dvěma svalovci, co stáli za ním a konec své stařecké hůlky zabodla mezi má prsa.

„Že se nestydíte, mládenče, alespoň obléct jste se mohl. Kde je ta dívka? Hmm…? Co jste s ní, vy bídáku, udělal? Moc dobře jsem slyšela, jak ta dívka křičí!“ Upustila svou hůlku a snažila se dostat skrze mě a zachránit nevinnou dívku. Nevinná, tak moje žena ještě před deseti minutami rozhodně nevypadala. Za zády jsem slyšel Bellin dusivý chechot, aspoň že někomu to přišlo vtipné.

„Zastavte, madam,“ snažil jsem se jí zatarasit cestu. „Moje manželka je v naprostém pořádku.“

„Pane, my jsme slušný, čtyřhvězdičkový hotel, žádné zločinné násilí tu nestrpíme! Máme vážné podezření -“ spustil recepční.

„My také máme vážné podezření…“ Přistoupila ke mně najednou Bella a nenápadně mě pohladila po hýždích a zmáčkla moji půlku, až jsem překvapením málem nadskočil a zaskočeně se na ni podíval. Vůbec jsem ji neslyšel přicházet.

„…podezření, že vaše služby čtyřhvězdičkového hotelu nejsou tak kvalitní, jak se předpokládá,“ pokračovala dál a otevřela dveře do pokoje. „Jen se podívejte.  Postel se s námi během noci propadla. Velice jsem se lekla a můj manžel omylem v tom zmatku shodil stůl. Víte, co se mohlo stát? Jsem v požehnaném stavu a ještě teď jsem z toho rozechvělá!“ fňukla a vypadala, jako že se každou chvíli rozpláče.

Dala ruce v gestu od sebe a rozepnutá košile málem odhalila její nalitá ňadra. Rychle jsem si ji přitiskl na hruď a začal ji utěšovat. Ne ze soucitu, ale z pouhého sobeckého pudu. To, co se skrývalo pod tou látkou, bylo jenom pro mne a ne pro oči přihlížejících. Moc dobře jsem slyšel obdivné písknutí jednoho z ochranky na mou polonahou ženu; druhý se raději díval do zdi, aby zahnal tu rašící bouli v kalhotách.

„Ehm…“ odkašlala si žena, když zjistila, že je Bella v naprostém pořádku, jakoby najednou ztratila řeč. Podívala se po zaskočeném recepčním a začala pro změnu nadávat jemu a vytýkat mu nedostatky tohohle zařízení.

„Rádi bychom se vám jménem hotelu omluvili a nabídli vám jiné apartmá, jako omluvu přijměte snídani na náš účet,“ spustil muž v uniformě, když se dostal ze spárů té dámy, a dalo mu velký problém se mi dívat do očí a ne na Belliny nohy.

„Jistě, ubytujte nás hned, je už dost pozdě a má žena potřebuje odpočívat,“ pokynul jsem mu rázně. S tím odešel a i jeho společníci. Stařenka na nás ještě mrkla a odebrala se do své ložnice a my jsme s Bellou osaměli.

„Edwarde?“ Podívala se po mně Bella a po slzách nebyla ani památka. Zahrála to dobře, skoro jako opravdová upírka. Byl jsem na ni pyšný. „Řekni mi, jak se teď dostanu do toho nového pokoje, když nemám nic na sebe?“

„Myslím, že si budeš muset nechat mou košili a já se postarat, abychom nikoho nepotkali.“ Zasmál jsem se a lapil ji do své náruče. „Miluju tě.“

. . .

Protáhla jsem se v posteli a zjistila, že tu jsem v ní sama stejně jako v pokoji. Žádné: Dobré ráno, miláčku. Ani polibek na přivítanou do nového dne. Vedle mě ležel jen papírek s Edwardovým rukopisem.

Šel jsem Ti pro nějaké oblečení, snad budu zpátky dřív, než se probudíš.

PS: Snídani máš na stole. Pořádně nakrm naše cvrčky. E.

Rozesmála jsem se na celé kolo. Prý cvrčci… Pohladila jsem se po břiše. „Tak to vám tatínek dal hezkou přezdívku. To budeme muset napravit a vy pořádně vyrůst,“ poučovala jsem svůj pupík a přejela si po jeho pokožce. Protáhla jsem si ztuhlé svaly a nějaká kost v těle mi pod tím náporem zakřupala.

Půl osmé. Jak dlouho jsem spala? Tři – čtyři hodiny? I to možná bylo moc. Nerada jsem si uvědomila, že jsem to v noci přehnala, i když to bylo nádherné. Byla jsem neskutečně unavená a ospalá. Rty zkroucené v nezadržitelném zívnutí mi to potvrdily. Najednou mě do nosu uhodila lahodná vůně, až se mi zakroutil žaludek. Páni, jaký já měla hlad! A doopravdy, na stole v rohu místnosti ležel tác se spoustou jídla, kterému dominovala hromada lívanců.

Než by člověk řekl švec, měla jsem nacpanou pusu k prasknutí a tác si spokojeně odnášela do svého vyhřátého místečka v postýlce. Bylo to jako sen. Nevěděla jsem, co mám jíst dřív. V tomhle hotelu sice měli nestabilní konstrukce lůžek, ale za to kuchaře báječného! Ještě že mě už opustily ranní nevolnosti.

Po deseti minutách jsem si musela dát pauzu a znovu se svezla do polštářů. Skrz závěs oken se prodraly sluneční paprsky a já dostala o Edwarda strach, slunce se však během pár minut zase schovalo a já si mohla oddychnout, že ho neprozradí.

Pak mi pohled padl na telefon na nočním stolku. Že mě to nenapadlo dřív! Charlie! Slečna na hotelové ústředně mě ochotně přepojila, ale telefon jen vyzváněl a nikdo ho nebral. Táta asi nebude doma, došlo mi a zkusila jsem šerifovu kancelář. Zvedl to nějaký jeho natvrdlý kolega.

„Kdo že jste?“ zeptal se mě snad už po třetí a já pomalu ztrácela trpělivost.

„Jeho dcera,“ odsekla jsem už naštvaně. Nebavilo mě to opakovat. Nejprve dělal, že špatně slyší a pak se na mě osočí jako na ulhaného zločince. Co si, sakra, o sobě myslí?

„Tak, slečno, poslouchejte, tohle je policejní stanice a tyhle žerty vůbec nejsou na místě. Chudák chlap!“ Třískl mi s telefonem. No tohle?! Zavěsila jsem taktéž sluchátko a hned zmáčkla tlačítko pro opakování hovoru. Jestli to zvedne znovu ten… A taky že jo! Hodlala jsem ho pořádně seřvat.

„To jste zase vy?“ zasyčel do telefonu.

„Chci mluvit se svým otcem – s vaším šerifem,“ nechtěla jsem se nechat odbýt a snažila se znít rázně. „A jestli mi znovu zavěsíte -“ Nestačila jsem ani doříct a v sluchátku se ozval zvuk položeného telefonu, nebyl to však on, kdo hovor položil. Nevěřícně jsem se podívala na Edwarda, jeho prst spočíval na madle pro sluchátko. Jeho výraz nečitelný, jako by se nažil potlačit hněv. On se zlobil. Proč? Ta naštvaná tu jsem já.

„S někým jsem mluvila,“ osvětlovala jsem mu a doufala, že mu dojde, že v tom chci pokračovat, ale on mi místo toho vzal z dlaně sluchátko a vrátil ho na své původní místo.

„Víš, že se teď nemáš rozčilovat.“ Položil vedle mě dvě papírové tašky se značkami luxusního prádla.

„Vynadat policajtovi je spíš adrenalin. Nehledě na to, že se dnes už může stát ochráncem zákona každý tupec,“ prskala jsem a znovu se natáhla po té věci s tlačítky. „Edwarde, dej mi ten telefon. Musím zavolat Charliemu, už dlouho jsem se mu neozvala. Bude mít o mě s Ness strach.“

„Než jsem se zbavoval tvého telefonu, dal jsem mu tvým jménem vědět, že se nějaký čas neozveš.“

„Tak to je dobré vědět,“ řekla jsem si spíš pro sebe. „Přesto si myslím, že se nestane nic, když mu teď zavolám.“

„Bello, na to bude ještě čas. Víš, že Nessie touhle dobou vstává. Bude tě hledat a ty ji také potřebuješ. Vidím to na tobě.“ Významně se podíval na moje odhalená prsa, až jsem si je před ním musela skrýt paží a nechápala, jak se po těch nocích s ním dokážu před jeho pohledem začervenat. Pak jsem se raději zabalila do pokrývky.

„To je pro mě?“ Ukázala jsem na tašku. Přikývl. Zalapala jsem po dechu, když jsem vytáhla mimo šatů a kabátku i těhotenské kalhotky a kojící podprsenku, žádné sexy prádélko, jak bych čekala, jen obyčejné mateřské prádlo.

„Je něco v nepořádku?“ zeptal se Edward při mém výrazu.

„Ne, ne.“ Položila jsem prádlo zpět do tašky. „Já jen, že v těchto kouscích nebudu zrovna přitažlivá.“

„Pro mě jsi přitažlivá vždy, jen chci, abys měla veškeré pohodlí. Nebo se snad hodláš polonahá ukazovat i někomu jinému, než mě?“ V jeho hlase byla mírná podezřívavost. Skousla jsem si rty, abych se nesmála. Pořád ještě měl na paměti včerejší škádlení. Místo odpovědi, jsem se s hranou uražeností zavřela v koupelně, abych se převlékla.

„Páni,“ vypískl obdivně Edward, když jsem konečně vyšla, „musím říct, že ti ta modrá barva moc sluší. Vybral jsem dobře,“ pochválil se. Jak by ne, i mně se jeho styl líbil.

„V těch šatech vypadám jako těhotná,“ postěžovala jsem si.

„Jsi těhotná. Nevím, proč se to pořád snažíš schovávat pod volná trička a svetry,“ skoro to znělo jako výčitka.

„Spíš mi řekni, jak se ti podařilo odhadnout mou velikost?“

„Mám v merku tvoje míry.“ Spiklenecky na mě mrkl a já se ani raději neptala, jak se na něho tvářily prodavačky v obchodě, co ho obsluhovaly. Jen bych začala žárlit. „Měli bychom jít,“ pokynul mi a vzal mě za ruku.

Naštěstí už na recepci nebyl ten muž z noci, ale příjemná slečna, která stejně nejspíš byla o všem informovaná. Poznala jsem to z jejího výrazu. Edward mě objímal okolo ramen a bylo mu jedno, že se na nás všechen personál dívá. Zato mě odvaha a rozčarování z noci opustila. Začala se na mně podepisovat únava. Najednou pro mě existoval jediný cíl – projít halou hotelu, sednout do Edwardova auta a usnout alespoň na pár minut, než dojedeme domů.

„Sakra,“ zaklela jsem a zastavila se. To není možný! „Edwarde, já si v pokoji nechala peněženku. Je v těch roztrhaných kalhotách.“

„Dojdu ti pro ni,“ nabídl se. Vzal mě prsty za bradu a lehce mě políbil. „Ty tu zatím na mě počkej.“ Ukázal na křesílko u jednoho stolečku. „Hned jsem zpátky.“ Chvatně se vydal zpět k výtahu.

Pohlédla jsem na slečnu u recepce, která se dívala za Edwardem a rozešla se k ní. „Hmm…“ odkašlala jsem si, aby si mě všimla.

„Budete si přát, madam,“ usmála se na mě.

„Mohla bych si od vás zavolat?“

„Jistě.“ Ukázala na telefon položený na druhém konci pultu. „Než zadáte číslo, musíte zmáčknout nulu.“ S díky jsem znovu vytočila číslo do Charlieho kanceláře. Telefon nějakou dobu vyzváněl, když už jsem chtěla položit, tak hovor někdo přijal.

„Tady šerif Swann, s čím mohu pomoci…“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 17. kapitola: