Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 19. kapitola

05.12.2011 (16:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 6092×

III – 19. kapitola

„Co? Co jsi to řekl?“ Jaká prodavačka? Teď už jsem doopravdy mohla propuknout v pláč. Já tu mluvím o svém životě, který mi zničil a on si užívá s jinou, hned potom, co se miloval se mnou a ještě se mi k tomu přizná.

„Ty jeden…“ nadechla jsem se, ale nedokázala jsem přijít na žádnou nadávku, která by ho vystihovala. Toužila jsem mu ublížit, praštit ho a vyškrábat mu oči, ale i mně samotné to přišlo moc unáhlené.

„Ne, Bello. Miláčku. Já s ní nic neměl. Když jsem ti kupoval prádlo, tak se ke mně bez rozmyslu nahnula a -“

„Políbila tě?“

„Ne, jen mi pochválila vůni a ušpinila mi krk svou rtěnkou. Nic víc. Zaplatil jsem za zboží a číslo, které mi strčila do tašky, jsem vyhodil hned do prvního koše, na který jsem narazil. Mám tebe – svou rodinu.“ Zadíval se na moje břicho. „Nikdo mi nemůže dát to, co mi dáváš ty. Kdybych věděl, že se to dozvíš, hned bych ti to řekl, ale nechtěl jsem nám kazit den a ani tě nijak rozrušovat. Vždyť se vlastně nic nestalo. Pojď ke mně.“ Natáhl ke mně svoje ruce a já si je obezřetně změřila, přesto jsem se od něj se vším sebezapřením nechala obejmout.

Až teď mi došlo, že jsem mu málem vyzradila, že vím o své smrti. Taková bláhovost. Přišla bych o svou jedinou šanci.

„Lásko, neplakej, ano? Nedělá ti to dobře, natož tvému bříšku.“ Jeho dlaně sjely z mých zad na mé boky a pupík. Nepatrně se ode mě odtáhl, ale změřil si mě pohledem.

„Začínám o tebe mít strach, ztrácíš na váze a to není dobře. Chci, abys dnes zůstala v posteli, Rosalie se postará o Renesmé a ty o dvojčátka, ano? Až přijede Carlisle, dá ti kapačku, abys do sebe dostala alespoň nějaké živiny.“

Zaskočeně jsem se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Žádnou nechci!“

„Mysli na děti. Potřebují mít silnou matku, tvoje nechutenství nebude trvat věčně, ale živiny potřebuješ.“

„Ne, Edwarde, já ji nechci! Sním všechno, co mi dáš, ale žádnou jehlu do ruky si nenechám nabodnout! Prosím…“ zaúpěla jsem a na okamžik si připadala nesvéprávná. Můj život, moje rozhodnutí, ale s tím by ten muž přede mnou nesouhlasil.

„Bello,“ odmítl.

„Edwarde, dnes se ani nehnu z postele a budu jíst, ale žádnou kapačku a ani hlídání pro své dítě nepotřebuju.“

„Je to naše dítě, Bello. Rose ráda pomůže a ty si odpočineš. Potřebuješ to. Jsi bledá od nevyspání, nezdravě pohublá a mně už došla trpělivost. Včera jsi málem omdlela, nedokázala ses postavit na nohy… No, dobře, ale sníš všechno, co ti připravím.“ Zvedl se.

„Edwarde,“ zastavila jsem ho, „nepřinesl bys mi i krev, mám hroznou žízeň.“

„Samozřejmě, ty moje malá upírko,“ usmál se. „Hned jsem zpátky.“

Uvelebila jsem se zpět do postele a zadívala se na postýlku nedaleko mě. Vlastně měl Edward pravdu, potřebuju nabrat síly, abych byla silná pro svoje děti. Dost silná na útěk. Poslední, co by mi scházelo, bylo onemocnět ze stresu a hladu. Vyhrnula jsem si noční košili a podívala se na své tělo. Bylo celé pohublé, jen břicho se mi plně kulatilo.

„Ach, miláčkové,“ přejela jsem si prsty po vypouklině. Musím se o vás víc starat. Přála jsem si zdravé a silné syny, co budou ochraňovat svou sestru, až vyrostou.

„Jak jsem řekl, krásně se mi kulatíš,“ ozval se ode dveří Edwardův hlas. Na rukou nesl naložený tác jídlem, bylo ho tam tolik, až se mi zatmělo před očima. „Neboj, nemusíš to všechno sníst, jen část. Nevím, na co máš chuť.“

„Snídaně do postele?“

„Jak jinak? Ne, neschovávej se,“ zastavil mě Edward, když jsem si chtěla stáhnout látku pyžama zpět na původní místo. Rozhodným krokem ke mně přistoupil, položil tác vedle mých nohou a dlaněmi se přitiskl na moje břicho. „Ještě jsem se s nimi dnes nepřivítal,“ dodal na vysvětlenou a rty se jemně otřel o vypnutou pokožku. Při tom doteku se mi vydral z úst slastný povzdech. Tělem mi proběhl pocit vzrušení, který mě pohltil při včerejším milování.

Edwardovy koutky úst se ohrnuly do škádlivého úsměvu. Jeho spokojenost se mi příčila. V jádru těla se mi mísil pocit znechucení a příjemných pocitů. Žaludek se mi pod tímhle náporem vyhoupl jícnem nahoru. Dlaň mi kvůli  nutkavé potřebě vystřelila k ústům. Edward se ode mě rychle odtrhl a v momentě se přede mnou zaleskla nádoba podobná lavoru. Mohutně jsem se před mísou rozkašlala, ale nic ze mě nevyšlo.

„Už je to dobré,“ nadechla jsem se a unaveně se opřela o Edwardovo rameno.

„Vzbudili jsme naši malou,“ poznamenal, pohladil mě po čele a jeden z volných pramenů kadeří mi odsunul za ucho.

„Super.“ Padla jsem unaveně do polštářů a v momentě o sobě nevěděla. Spánek na mě přišel v tu nejnevhodnější chvíli.

. . .

Přetáhl jsem přes pravidelně oddychující Bellu pokrývku. Jak se dalo předpokládat, jídla se zase ani nedotkla. Přesunul jsem se k postýlce a vzal malou do rukou.

„Ohh… Kdopak to tady zapáchá?“ Přičuchl jsem si k plínce a nakrčil nos. Můj úšklebek Nessie rozesmál, rozmáchla nožičkama do všech stran. „Teď tiše, miláčku, ano? Necháme maminku spinkat, tatínek se o tebe postará.“ Políbil jsem ji na čelíčko. „Ty jsi moje nejoblíbenější holčička.“

Za chvilku jsme byli krásně čisťoučcí a podle Nessiina kručícího bříška i pořádně hladoví. Kulila na mě svoje zelená očka a na prázdno otvírala pusinku. „Ještě ti navlékneme dupačky, ať mi nenastydneš, to by mi ženský v tomhletom domě daly pořádně za uši. V čele by vévodila tvoje maminka a hned za ní by následovaly tvoje tetičky i s Esmé. No to víš, v domě je teď s tebou převaha ženského pohlaví. Tatínek se bude muset postarat o to, aby ti maminka porodila ještě pár bratříčků, aby se to všechno vyrovnalo.“

Díval jsem se na ni a cítil se strašně šťastný. Byl jsem pyšný, že je ze mě otec tak dokonalého stvoření. Milovala mě a já miloval ji. Pořád ve mně byla ta prázdná díra, že jsem zmeškal její narození a prvních pár měsíců života. Vlastně bych měl být rád, že to nebyly roky, jak se jiným otcům stává.

S Renesmé jsme se uvelebili v kuchyni, ona na vysoké stoličce a já u plotny. „Tak, na co má moje princezna chuť? Zkusíme nějakou zeleninovou přesnídávku? Co ty na to?“ Sáhl jsem pro talířek se sloníky a nandal na něj hnusnou lepkavou hmotu, která byla odporná už od pohledu.

Renesmé zaznamenala můj úšklebek a obezřetně si měřila to, co jsem před ni postavil. „Je to dobré, ochutnáš to?“ Vzala do pusinky první lžičku té dobroty, poválela na jazýčku a polkla.

„Tak se mi to líbí, zlatíčko. Musíš jíst i pevnou stravu.“ Jen jsem to dořekl, další dávka té hmoty přistála i na mně, jak se ji moje malá snažila s odporem vyplivat. Křenila se, jako by ochutnala štiplavý citrón a ublíženě se rozplakala ve stylu: já chci maminku.

Otřel jsem si tvář od toho hnusu a káravě se podíval na svoji dcerku. „Ale no tak, zlatíčko! Musíš něco spapat. Maminka už tě nedokáže tolik nasytit a tvůj apetit roste, tak to jenom zkus,“ přemlouval jsem ji, kroužil s nabranou lžičkou okolo její pusinky a čekal na příležitost, aby se náklad dostal na správné místo. Ona však svoji rtíky držela u sebe, i když nabírala do pláče a takticky odvracela hlavičku.

Po nějaké době jsem to začínal vzdávat, jen jsem nás oba dva trápil. To je tak, když je dcera tvrdohlavá stejně jako její matka. Teď mi tu ještě obě dvě budou držet hladovku!

„No dobře,“ rezignoval jsem a odložil lžičku, teď už studené lepivé hmoty, „tak já ti půjdu vzbudit maminku.“ Zvedl jsem se k odchodu.

Před domem zastavilo Carlisleovo BMW. Vystupující manželé překypovali uvolněnými myšlenkami. Ta chvíle samoty jim prospěla.

„Tady to vypadá,“ povzdychla si Esmé při pohledu na nás dva a zaneřáděnou kuchyni. Přistoupila k Renesmé a vzala ji do náruče. „Že ty jsi zase trápila tatínka?“ Cvrnkla malou do ulepeného nosánku a malá se na celé kolo rozesmála.

„Aspoň, že to tu někoho baví,“ poznamenal jsem příkře a sledoval, jak se moje matka láskyplně mazlí s mou ušmudlanou dcerou.

„Vlastně máme pro tebe ty výsledky a rozbory, co dělal Carlisle tvojí dcerce. Miláčku?“ otočila se na svého přicházejícího manžela.

„Už jsem tu.“ Objal ji, i s Renesmé, a políbil na spánek. Esmé zářila štěstím. Potom mi Carlisle podal do rukou silnější svázanou složku. Netrpělivě jsem ji otevřel. Po chvilce čtení jsem vydechl překvapením.

„To není možné!“

„Malá je po tobě víc, než jsme si mysleli,“ zasmála se Esmé a víc si k sobě přitiskla svou vnučku.

. . .

S mírnou námahou jsem se pozvedla na loktech a otevřela oči do nepříjemného světla, i když okna byla zatemněná, aby šlo do místnosti co nejméně slunečního světla. Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl dvanácté odpoledne. Do háje! Nessie!

Proč mě jen nevzbudili? Copak malá nemá hlad? Vlastně mě na moment zarazilo, že neslyším její pláč a ani žádné její zvučení. Oprava – nezarazilo, spíš vyděsilo. Kde je moje dcera? Na její přítomnost jsem byla citlivější víc, než kdy jindy.

Začala jsem se spěšně pídit po nějakém oblečení, když se ozvalo lehké zaťukání na dveře. Na pokynutí vešla do místnosti Rosalie, dokonale upravená jako vždy.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli nic nepotřebuješ? Nechceš s něčím pomoci? Carlisle se už vrátil. Zatím nemáš moct jíst, kvůli vyšetřením, ale jak koukám,“ ukázala na nedotknutý tác, co přinesl Edward, „tak to nebude problém,“ ušklíbla se.

„Kde je Renesmé? Proč jste mě nevzbudili?“

„Nebyla jsi potřeba a navíc stejně potřebuješ odpočívat.“ Podala mi župan, z čehož jsem pochopila, že mě stejně čeká Carlisle a není potřeba se nějak oblékat.

„Nebyla jsem potřeba?“ zopakovala jsem po ní nevěřícně. „To jste snad sehnali pro Renesmé kojnou?“ prskla jsem ironicky a ve stoje se zahalila do županu.

„No… vlastně ano. Přišli jsme na to, jak Nessie jinak nakrmit. Není to úžasné?“ pronesla nadšeně, až mě zamrazilo. „Už ji nebudeš muset kojit. Malá už na tobě nebude závislá! Když se to tak vezme, tak ani to malé, co se ti narodí.“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 19. kapitola: