Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 20. kapitola

13.12.2011 (18:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 6592×

III – 20. Kapitola

„Celá se chvěješ, Bello,“ poznamenal Carlisle při pohledu na mě. Na jeho pokyn jsem si lehla na vyšetřovací lůžko a prohlížela si chladně zařízenou místnost s různými přístroji, ani jsem neměla tušení, že tu něco takového je. Vypadalo to skoro jako tajná laboratoř nějaké velké korporace.

„Já…“ Polkla jsem. „Kde je Edward?“

„Ještě se stará o Nessie. Za chvíli přijde. Udělám ti pár vyšetření, co se obejdou bez něho. Souhlasíš?“

Pokývala jsem hlavou, stejně mi nic jiného nezbývalo. Carlisle se jako vždy snažil zachovat profesionální výraz, což se mu docela dařilo, a pomáhal mi tím překonat všechny ty doteky na intimních místech bez červenání se a nějakého trapasu. Na můj vkus to přece jen trvalo až moc dlouho.

Asi po deseti minutách se ve dveřích s opatrným zaklepáním objevil Edward s úsměvem od ucha k uchu a s košilí celou pocintanou a ušpiněnou od jídla.

„Promiň,“ omluvil se mi, „chtěl jsem být co nejdřív u tebe a nestačil se převléknout.“ Políbil mě na čelo, a pak se otočil na Carlislea. „Jak to jde?“

„Myslím, že víš. Bella výrazně zhubla. Její únava a hrozící riziko předčasného porodu… Je nejvyšší čas, aby Bella přestala kojit, její tělo nezvládá dvojí zátěž.“

„Nechci přestat kojit,“ namítla jsem skoro až nesměle. Oni se bavili jen mezi sebou, jako bych tam ani nebyla. Edward po mně hodil dotčeným pohledem.

„Bello, já tě chápu,“ pokýval hlavou Carlisle, „ale teď, když jsme našli pro Nessie jiný druh potravy, musíš začít myslet na sebe a ty nenarozené. Kdyby nebylo Nessiiny speciální potravy, doporučil bych ti to hned na začátku těhotenství. Dám ti na to nějaké tabletky. Tvoje zdravotní komplikace se mi vůbec nelíbí, tak poslechni doktora a …“

„Ještě mi nikdo neřekl, co jste přesně zjistili?“

Vlastně mi bylo do pláče. Cítila jsem se zrazená a tak ublížená. Nevím, kdo za to mohl víc, jestli můj manžel či Rosalie, která mi házela do tváře svůj výsměšný výraz a zasypávala posměšným tónem, který mi stále zněl v učích. Tolik mě to zaskočilo, že jsem se před Rosalií nedokázala zmoct na slovo. Ještě teď jsem měla na pokožce z toho husí kůži. Edward se mě pokusil vzít za ruce a já se mu vytrhla. Málem jsem na něj štěkla, ať na mě nesahá. Pokusil se o to ještě jednou, bezvýsledně, tak mě jen znovu pohladil po vlasech.

„To bude v pořádku, miláčku. Ty i moje děti budete v pořádku.“

„Neříkal jsi náhodou, že to jsou naše děti?“ vrátila jsem mu nazpátek a snažila se znít bojovně, i když v nitru jsem byla jen ustrašená holčička.

„Testy ukázaly, že Renesmé,“ ujal se slova znovu Carlisle, nejspíš aby narušil naši počínající hádku, „potřebuje ke svému vývinu upíří jed, které si ale její ještě malé tělíčko nedokáže samo utvořit a potřebnou dávku dostávalo v tvém mléce.“

„Ale já nejsem jedovatá,“ namítla jsem překvapeně. Od začátku mi bylo jasné, že je něco jinak, ale jed?

„Ne, nejsi,“ potvrdil mi Edwardův otec, „ale v těle máš jed - v mléce a v děloze. Přesněji je to Edwardův jed, který je v tobě, předal ti ho i se svou DNA. Podle všeho by se pak postupně měl jed z tvé krve vytratit. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale výsledky hovoří jasně.“

„Stále nechápu, jak chcete krmit Renesmé?!“

„Ale, lásko,“ usmál se na mě Edward, „to je jednoduché. Nessie potřebuje můj jed, dokud ho její organismus nezačne vyrábět sám. Zkusili jsme jí ho dát v příkrmu, a i když se bránila a chtěla tebe, tak ve finále všechno snědla!“ Edward byl tím vším tak nadšený, že div spokojeně nejásal. Ale já jeho okamžik štěstí nemohla sdílet. Právě jsem vytratila jedno eso z rukávu a jako matka jsem se cítila naprosto ponížená a zneuctěná…

Pokusila jsem se o úsměv a dávala si pozor na svou barvu hlasu. „To je skvělé! Ještě jsem se vás chtěla zeptat, kdy plánujete odjezd zpět do New Hampshiru?“

Edward s Carlisleem se po sobě podívali, nakonec se zase ujal slova Carlisle. Edward se na mě ani nepodíval, provinile se zahleděl do země.

„Bello, situace se ještě neurovnala, bude to chtít pár týdnů. Navíc se mi nelíbí tvůj zdravotní stav, nedoporučuji, abys ve svém stavu cestovala. Nejlepší by bylo, kdybychom tu zůstali do porodu. Budeš tu mít klid a čas pro sebe…“

Tak, konečně to z nich vypadlo, přesně tohle se dalo čekat a já to očekávala, přesto jsem hrála překvapenou.

„To nepůjde. Ještě jsem rodičům neoznámila, že jsem znovu těhotná a sdělovat tuhle informaci přes telefon není zrovna nejlepší, k tomu se jim ani nemůžu dovolat, tahle lokalita je bez kvalitní mobilní sítě,“ postěžovala jsem a čekala, jak zareagují. Už dávno mi došlo, proč mi sebrali mobil a z jejich telefonu se nedokážu dovolat. Měli to dobře promyšlené. Všichni!

„Víš, Bello…“ nadechl se Edward. „Teď jsi nejdůležitější ty. Tvoji rodiče to pochopí. Čekat dvojčata je náročné a já nechci, aby ses teď nějak stresovala. Tvůj otec by tuhle novinku nevzal zrovna nejlépe a tebe by to jen rozrušilo.“

„Ale…“

„Nechci slyšet žádné ale, Bello! Chovej se jako těhotná a všechny starosti hoď za hlavu. Rozumíme si?!“ Nekřičel na mě, ale i přesto zvýšil hlas, až mě to zaskočilo.

Zhluboka jsem se nadechla, najednou z mých úst vyšel vzlyk a za ním další. Do očí se mi vydraly slzy.

„Víte co, řešte si to tady beze mě. Tohle vyšetření je u konce!“ Sebrala jsem se rychle z lůžka, upravila si oblečení a vyrazila ze dveří, jak nejrychleji jsem mohla.

„Bello!“ zvolal za mnou Edward a já ještě víc přidala do kroku.

V očích se mi hromadily slzy, sotva se udržely za víčky. Co si o sobě ti upíři vůbec myslí?! Dělali, jako bych byla nesvéprávná, nepřijali žádné vyjádření mého názoru! Znovu mě polapil ten známý pocit bezmocnosti, poslední dobou se až moc často objevoval, aniž by ho chtěla.

Pořád hodlají hrát tu svou falešnou hru a mně lhát do očí. A jak jim to šlo! Kdybych o tom nevěděla, uvěřila bych jim každé jejich slovo. Vlastně jsem na moment i zaváhala, jestli si ze mě neudělal forkský deník jen nějaký šprým.

Nadlidskou rychlostí jsem seběhla do přízemí a zarazila se pohledem na své spící dcerce v Esméině náručí, která jí tiše zpívala. Poslední sloka zazněla a ona se s úsměvem otočila na mě.

„Rosalie mi pomáhá s realizací pokojíčku pro Renesmé, abyste pro sebe s Edwardem měli klid. Nechceš se taky podívat?“ Ukázala na Rosalii sedící u hordy nákresů a vzorníků.

Ústa se mi samovolně otevřela nevěřícně dokořán. Už se ani nemůžu vyjádřit ke svému dítěti. Zakroutila jsem hlavou a prošla kolem ní. Tady už se nemělo cenu k něčemu vyjadřovat. Můj lidský a málo inteligentní názor tu byl bezcenný.

„Bello, kam jdeš?“ zvolala za mnou tiše Esmé, ale já ji ignorovala. Cestou jsem čapla svou bundu a vyběhla ze dveří ven, potřebovala jsem na vzduch. Bylo mi jedno, kam jdu, hlavně že jdu…

Došla jsem k hradbám, kterými byl opevněn pozemek okolo domu a zmoženě se posadila na kus kamene ze zídky. Ta necelá míle chůze mě zmohla. Byla mi zima, bunda mi přes moje narostlé břicho nešla zapnout. Sakra, vztekala jsem se nad tím pupkem, který mi teď spíš připadal jako zátěž, než jako nějaký zázrak…

Zadívala jsem se na vybouranou díru v plotě, byla dost velká, abych jí prošla a nemusela se ani moc přikrčit. Kdybych tu teď s sebou měla svoji dceru, ani bych nezaváhala a byla na druhé straně zídky směrem dál odtud.

„Esmé říkala, že chceš být nejspíš sama,“ ozval se vedle mě rozpačitě Edward. Ruce měl v kapsách u kalhot, jako by nevěděl, co s nimi.

„A měla pravdu…“

„Nechceš mi říct, co tě trápí?“

„Ne,“ odmítla jsem rázně. Nechtěla jsem se mu svěřovat se skutečností, že ho chci i s dětmi opustit. Možná bychom si měli sednout a promluvit si jako dospělí, ale copak to šlo? Upíři jsou schopní všeho. Nebylo by to poprvé, co by mě držel nedobrovolně u sebe, jen aby dosáhl svého.

„To se hodláš trápit? Vidím to na tobě. Co se včera stalo? Od toho návratu z  hotelu jsi jiná - zamlklejší, dáváš si pozor na to, co říkáš. Jsi ostražitá a ve střehu…“

„Jsem těhotná, nevyznám se sama v sobě. Není to dostatečný důvod?“

„Bello…“ Klekl si vedle mě a vzal mou dlaň do své. „Vím, že teď není nejlepší příležitost, ale rád bych tě o něco požádal… Vezmi si mě. Udělej to pro nás a naše děti, ať můžeme být skutečná rodina. Dřív, než se dvojčata narodí.“ Nadechla jsem se, ale on mi přiložil prst na rty. „Ne, neříkej, že už oficiální manželé jsme a že to stačí, protože v nitru našich duší to tak není. Já potřebuji slyšet tvoje ano a říct ti to své…“

Koukala jsem do jeho černých nervózních očí a bylo mi ho na moment líto. Vypadal jako kluk, nesměle a nevinně, ale pod tou slupkou byl naprostý opak. Lhář a podvodník! Rozbrečela jsem se, nedalo se to zadržet. V dlani mi přistála otevřená sametová krabička se šperkem uvnitř.

„Tenhle prsten je po mé matce. Chci, aby sis ho vzala, stejně jako moje srdce, které ti už dávno patří. Miluji tě.“ Bylo to vyznání plné citu a lásky. Neopětované lásky. Co to plácám? I já ho milovala, ale jeho city ke mně byly sobecké.

Čekal na moji odpověď. Věděla jsem to, plakala a skousávala si rty v nevědomosti nad odpovědí.

„A mého otce jsi o mou ruku už požádal?“

Sklopil provinile hlavu. „Doufal jsem, že se to obejde i bez jeho souhlasu, Bello. Vím, že bych měl, ale… Chci, aby obřad byl již příští týden. Nic velkého, jen my dva a -“

„- a tvá rodina. A co ta moje, Edwarde?“

„Můžeme uspořádat další svatbu, až porodíš, kde budou všichni, co si jen budeš přát. Něco velkého, i s přáteli, hostinou a třeba i se svatební cestou. Teď bychom si řekli jen svoje ano, pro klid naší duše a také pro blaho našich dětí.“ Jednou rukou mi stále držel krabičku v rukou a druhou přitiskl na moje lůno. „Cožpak ti na nich nezáleží? Nestačí ti už, že je  Renesmé naší chybou nemanželská?“

„Já své děti nadevše miluji, Edwarde.“

„Já vím.“ Pohladil mě po tváři. „Vezmi si mě,“ zopakoval svou žádost a zadržel dech.

Sevřel se mi žaludek a zatmělo se mi před očima nad mou odpovědí. „Ano,“ vydechla jsem a polkla, abych se nad tím slovem nepozvracela.

„Panebože! Bello! Děkuji ti!“ Vyskočil na nohy a třásl se, jako by znovu nevěděl, co má dělat. Možná by mě nejraději vyzvedl na nohy a zatočil se mnou dokolečka, ale můj stav to nedovoloval. Pak si ke mně znovu přiklekl, vyndal prstýnek z pouzdra a opatrně mi jej navlékl na levý prostředníček. „Miluji tě, Bello.“ Byl naprosto šťastný.

„Pojď, půjdeme.“ Pomohl mi vstát, rychle mi sundal mou malou bundu a přehodil přese mě svůj kabát. V ramenou mi byl velký, ale svůj účel splnil. „Teď musíš být v teple, ať mi ještě nenastydnete, Bello.“ Hraně se na mě zamračil a vzápětí se usmál svým pokřiveným úsměvem.

V domě na nás čekala spousta gratulací a přejících upírů.

„Jen se na ni podívejte, jak štěstím pláče,“ poukázala na mě usměvavá Esmé. Edward mě zezadu majetnicky objímal… a já se ještě víc rozbrečela, rozhodně to nebylo od radosti.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 20. kapitola: