Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 21. kapitola

28.02.2012 (07:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 5294×

III – 21. Kapitola

Čím víc se blížil svatební den, tím víc jsem byla nervóznější. Blbost, svatba se chystala na zítřek a já si loučení se svobodou užívala doma, zatímco Edward odešel s pánskou populací na lov. Sbírala jsem odvahu a přesvědčení, že dělám správně – přece si jen beru otce svých dětí, ale… To blbé ale tam stále bylo. Tohle všechno okolo mě byla jen pouhá lež. Nesmyslná a tak laciná a já v ní nechtěla žít!

Otočila jsem se ke dveřím své ložnice, na které někdo zaťukal a následně je otevřel. Byla to Alice. Vrátili se s Jasperem před několika dny, také si nemohli nechat ujít ten náš šťastný den a v případě Alice i organizaci.

„Copak se děje, Bello? Slyším tě tu už dobré půl hodiny pochodovat sem a tam. Neměla bys už spát?“

„To ta svatba.“ Samotnou mě překvapilo, s jakým klidem jsem to dokázala říct, aniž bych se ušklíbla nad tou fádností.

„Chápu. To já když jsem se vdávala -“ Zaznamenala můj pohled, který zrovna nenaznačoval, že bych chtěla něco takového slyšet. „Pravda, byla jiná doba a já nebyla člověk, natož matka.“

Podívala jsem po postýlce se svou chrupkající holčičkou a tiše se zaradovala. I když měla Nessie svůj vlastní pokojíček v tomhle paláci, byla stále u mě a já byla o mnoho klidnější, přestože mi bylo jasné, že zítřejší noc bude trávit jinde, než v ložnici u novomanželů. Položila jsem si dlaň na své vystouplé břicho v noční košili a povzdychla si. Od doby, kdy jsem byla nucena přestat kojit, se moje váha vyšplhala o víc jak deset kilo nahoru a to to nebyly ani tři týdny. Byla to neskutečná tíha a já byla rychleji unavená. Teď už jsem se nemohla řadit ani mezi ty těhotné kuličky, protože já byla koule a pořádně zavalitá! S obtížemi jsem se zvedala ze židle nebo jen z postele. Sejít schody do haly mi trvalo nějaký čas, musela jsem chodit velice pomalu, jelikož jsem si přes narostlé břicho neviděla na nohy. Stejně tak dlouho mi trvalo jen se obout, takže jsem si ani nestěžovala, když si ke mně někdo poklekl a pomohl mi. A to jsem byla teprve ve čtvrtém měsíci a úspěšně se valila do pátého. Nechtěla jsem se vidět o nějaké dva, tři měsíce později. Už teď bych si sama sebe tipla, že se nacházím nejméně ve třetím trimestru. Možná jsem přeháněla, ale já si vážně tak připadala.

Nevím, čím to bylo, ale poslední dobou jsem byla až neskutečně klidná. Unavená, ale klidná, jako bych to ani nebyla já. Zlé sny, co jsem mívala, byly pryč. Jen tak z nenadání se z noci na noc vypařily a já prospala celou noc. Přestala jsem myslet na Charlieho a Renée a myslela víc na sebe.

Nejvíce si mé změny všiml Edward, vlastně si v ní liboval. Chválil mě za všechno, za jakékoliv deko navíc, co jsem nabrala na váze; za snězený talíř; i za dalším nášup, kterého jsem se dožadovala. Vlastně mi přišlo, že se spíše Edwardovi ulevilo, jako by měl o starost méně. Jediné, co jsem ale špatně snášela, bylo krmení Nessie. Teď ji živil Edward a já byla odsunuta na druhou kolej a moje ego matky bylo zadupáno do země a honosně popliváno. O to víc mne ubíjelo, že to mé holčičce nevadilo. Poslušně cumlala z lahve, jedla jedovaté přesnídávky a na moje prsa si téměř nevzpomněla.

„Bello, co se děje? Mluvím na tebe, ale ty mě nevnímáš.“ Dotkla se Alice mého ramene a já se jí celkem lekla.

„Zamyslela jsem se.“

„Jdi si raději už lehnout, zítra tě čeká náročný den,“ pobízela mě a já jí na to kývla. Měla jsem sice dost času přemýšlet, ale potřebovala jsem domyslet ještě pár podrobností a důležitých detailů.

Probudil mě tlak prohýbající se matrace. Zachvěla jsem se. Najednou mi moje odkopaná deka vězela až u krku.

„To jsem jen já,“ ozval se tiše Edward a pohladil mě po tváři. Otočila jsem se k němu čelem a on se mile usmál. „Jen spi, prý jsi šla spát před chvílí.“

„Nechápu, proč mě tolik hlídáte,“ odsekla jsem mu ospale a zívla. Vadilo mi, že každý ví o jakémkoliv kroku, co udělám.

„Jsi poslední dobou tak klidná. Trochu mě to děsí,“ zašeptal. Dlaní zabloudil pod mou peřinu a pohladil výstupek okolo pupíku, mezitímco si paží podepřel hlavu.

„Tebe děsí těhotná bezbranná lidská ženská?“ zmohla jsem se na trochu ironie v hlase. Nechtělo se mi jeho slovům věřit.

„Nesměj se. Ty ani nevíš, jak je to úděsný. Emmett si ze mě dělá srandu, že už teď jsem pod pantoflem, prý ani nechce pomyslet, co se mnou bude, až se ožením. Prý se na mě jen zamračíš a já skáču jako pejsek.“

„Moc vtipný, Emmette,“ zabručela jsem na adresu jeho bratra a doufala, že to slyší, ať je kdekoliv.

„Nemůže nám odpustit, že jsme mu neřekli, že k rodině nepřibude jen jeden člen, ale rovnou dva,“ snažil se mi osvětlit.

„Nechápu, jak na to mohl přijít.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Jejich srdíčka zesílela, slyší je. A navíc je to na tobě vidět. Počkej, až se dozví, že budou jednovaječná.“ Pohladil pevněji moji vypnutou pokožku okolo lůna, a já jsem stěží odolávala tendenci jeho ruku ze sebe setřást. Pořád ve mně doutnala jeho zrada. Nahnul se ke mně v polibku, ale já jsem od něj otočila hlavu.

Zklamaně si povzdychl. „Omlouvám se, nechci na tebe naléhat. Vím, že teď procházíš jistými hormonálními změnami…“ Přesto se ke mně ještě více natiskl. A já už okolo sebe necítila jen jeho vůni, ale i jeho tělo až příliš blízko. Vlastně se tisklo na to mé. „Nemilovali jsme se tak dlouho…“

„Nech mě, Edwarde!“ Odstrčila jsem ho. Nechal se. O kousek se odtáhl, ale nedal pryč svou dlaň z mého břicha. Jak mi jednou řekl - od sebe ho odhánět mohu, ale od dětí se odehnat nenechá. Vůbec nereagoval na můj výrok, že moje tělo je jen moje. Na to se jen usmál a řekl, že já jsem přeci jeho a nosím ho v sobě. Namyšlenec jeden ulhanej! V jednom ale měl pravdu, hormony se mnou cloumaly, jak chtěly. Někdy jsem svého budoucího manžela milovala, až jsem zatoužila po jeho blízkosti; jindy ho zas tolik nenáviděla, že jsem ani nevěřila, že je to možné.

„Dobře. Odpočiň si,“ povzdychl si frustrovaně a já se k němu natočila zády. Teď, v tuhle chvíli, bych se nejraději rozbrečela, vzala nějaký předmět a hodila ho do kouta anebo raději po něm, bila bych se s ním… Ale jen jsem sevřela prsty do pěsti a pevně stiskla. Nevím proč, ale najednou se mi sevřelo hrdlo. Zítra…

. . .

Svatební vlečka, střevíčky, podvazek, květiny, všude spousty svatebních koláčků jen k mé chuti. Všechno by bylo dokonalé. Přivdala bych se do bohaté a respektované rodiny, měla bych milujícího manžela a otce svých dětí, ale tohle všechno byla jen lež a já už neměla ty růžové brýle jako kdysi, kdy jsem si myslela, že je vše dokonalé. Realita byla jiná, plná lží a klamů a já byla vězeň toho všeho.

„Jsi nádherná,“ vydechla unešeně Esmé a její tvář byla plná dojetí, dojetí matky. Nejraději bych se jí vrhla do náruče a vypovídala se jí ze všeho, co mě trápí. Uvolnila slzy za víčky a nechala bych je téct po své tváři, ale jen jsem stála před obrovským zrcadlem a hleděla na sebe. Nepoznávala jsem se.

Esmé mi urovnala lem krajky na rukávu a něžně se na mě usmála. Pohladila mě po tváři, v tu chvíli se vrátila Alice s Rosalií do ložnice.

„Už jsme je našly, byly zapadlé v šatníku u Alice,“ podotkla Rosalie na adresu své sestry, která nevinně pokrčila rameny nad ztracenými střevíčky.

„Měly bychom si pospíšit, oddávající tu už je a všichni na nás čekají v hale. Především ženich je velice netrpělivý, jestli v nejbližší době nesejdeme dolů, dojde si pro tebe,“ zasmála se Alice. Jak ráda bych se smála s ní, ale já nemohla. Tohle byl ten nejčernější den v mém životě. Nevnímala jsem sluneční paprsky, co se prodíraly mezi stromy na zahradě, ani to, že je dnes nádherný den, jako kdyby bylo zataženo a padaly trakaře…

„Bello, ukaž, pomůžu ti se obout,“ pobídla mě Alice. Sama byla celá rozechvělá. Na moment jsem měla pocit, jako by se vdávala ona sama. Posadila mě na podnožku a obula mě. Tiše jsem jí poděkovala.

„To nic. Co by pro tebe tvoje družička neudělala,“ odbyla mě s úsměvem, pomohla mi znovu na rozechvělé nohy a do rukou mi vsunula pugét. „Bello, nadechni se. Vůbec se netváříš, jako by ses měla vdávat! Usměj se přece trochu, raduj se!“

Zaraženě jsem se na ni podívala. Nejraději bych se posadila zpět na tu podnožku a už se z ní nezvedla. Já se vdávat nechtěla! Měla jsem chuť křičet. Vykřičet si hlasivky nad tou podlostí. Poslední týdny jsem je všechny sledovala, ptala se nenápadně na naši cestu zpět, Charlieho a na mámu… A oni mi lhali přímo do očí bez jakéhokoliv náznaku studu či zaváhání nad nepravdou. Kdybych neznala pravdu, nepochybovala bych o jejich slovech, natož aby mě napadlo, že mě před okolním světem zahubili i s mou dcerkou.

„Nessie…“ Natáhla jsem se po ohrádce v rohu místnosti, kde si hrála. Vypadala jako andílek. Růžové šatičky, na které dopadaly její jemné zlaté lokýnky, jí dodávaly dětský půvab. Vypadala doslova jako živá panenka.

„Esmé se o ni postará. Už musíme jít, za pár vteřin začne hrát hudba,“ popoháněla mě ven z mého ústraní. Takové to je? Jít na vlastní pohřeb? Srdce mi bilo o závod. Nádech, výdech. Přála jsem si omdlít a probudit se za měsíc.

Už ze schodů jsem spatřila mužskou populaci rodu Cullenových. Nastrojeni ve fracích, usmívající se a čekající na předem určených místech. Edward stál u muže v hábitu a díval se na mě, doslova mě hypnotizoval pohledem. Byl nádherný. Jeho krása mi překvapivě vyrazila dech. Jeho pokřivený úsměv mě celou ještě více rozechvěl. Co se to se mnou děje? Bello, ovládej se!

Ze schodů jsem šla pomalu, přidržovala jsem se Alice a rukou s kyticí si podpírala vystouplé břicho. Vlastně jsem si připadala jako ve snu, jen jsem se nemohla rozhodnout, zda je to noční můra, či ne. Všechno tu bylo dokonalé a já si chvílemi připadala jako v ráji. Sama bych tohle všechno nezorganizovala a ta výzdoba… Přesně takovou svatbu jsem si vysnila. Nic přehnaného a extravagantního, přesto to bylo elegantní, okázalé a jemné.

Ani nevím, jak jsem se pod schody dostala ke Carlisleovi, který mě měl předat mému nastávajícímu. Jen pár kroků k oltáři. Jedna z mých družiček mě musela popostrčit, jinak bych se nejspíš nepohnula z místa.

„Neboj, držím tě,“ pošeptal mi Carlisle s decentním úsměv. Měl to být povzbuzující výrok, ale na mě měl opačný účinek. Jeho ruce pro mě byly okovy a kněz soudce, co mě měl odsoudit na doživotí a já se k němu doslova ploužila. Pohledem jsem vyhledala svoji holčičku, ta se tiše houpala na klíně své zářící babičky. Malá mi dodávala nevýslovnou odvahu ujít těch pár kroků a postavit se ve svatebních šatech před jejího otce.

Carlisle mou dlaň vložil do té jeho a já nechápala, jak ten nádherný muž může takhle zářit štěstím. Oči mu překypovaly něhou a jakousi posvátnou úctou ke mně. Jako by ke mně nějakou měl…

„Panebože, lásko! Jsi nádherná,“ promluvil ke mně; tiše, jako by se mu nedostávalo slov. „Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem spatřil a jsem hrdý na to, že tu teď mohu stát s tebou a splnit svou povinnost, což je mým nevýslovným štěstím.“

Starší bělovlasý muž v taláru začal pronášet svatební proslov, skoro jsem jeho slova nevnímala, jen svou ruku v té Edwardově, příjemně studila a já cítila, jak se na mě Edward po očku dívá. Stál vzpřímeně, připomínal mi sebevědomého vojáka, kterým chtěl vždycky být.

„Ano,“ pronesl bez zaváhání Edward, až jsem se lekla, ani jsem nepostřehla, že jsme se dostali k této části.

Oddávající se otočil na mě se stejnou otázkou. Zaváhala jsem. Kněz mě pobídl a já se podívala do Edwardových zářících očí a do neutuchajícího úsměvu. Zprvu jsem jen zalapala po dechu, místo odpovědi. Edward mě chlácholivě pohladil po hřbetu ruky. Pak to přišlo, slova se mi sama vydrala z hrdla a já vyrvala svou ruku z té jeho.

„Nenávidím tě, ty zrůdo…!“

Ta věta protnula ticho v hale, jako ostrý břit. Najednou tu bylo upnuté ticho, jediné, co se ozývalo, bylo Renesméino dětské žvatlání. Ta jediná neměla ponětí o tom, co se tu právě odehrálo a že tohle ovlivní celý její život.

((--  --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 21. kapitola: