Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě Miku Newtone, ale díky za vše - 7. kapitola

11.07.2009 (18:01) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2176×

Omlouvám se, ale dřív to nešlo. Dostala jsem nový nápad a začala jsem psát další povídku, ale jsou prázdniny a já je strávím doma, takže bych se měla oběma povídkám věovat často a díly snad budou přibývat rychle. Porblémje s uveřejňováním to docela dlouho trvá. Hezké čtení a komentíky prosím.

Ležela jsem a pořád mě obklopovala temnota. Mohlo už uběhnout několik dní. Z ničeho nic najednou začala temnota ustupovat a já jsem ucítila v srdci a okolí oheň moje srdce udeřilo a potom bylo ticho. Další úder už jsem neslyšela. Otevřela jsem oči. Ležela jsem v posteli v nějakém pokoji. Rozhlédla jsem se. Byl to malý pokojíček. Pod oknem byl stoleček a hned u něj postel, naproti ní byly dveře. Zarazila mě jedna věc. Neviděla jsem jako vždy, ale mnohem lépe. Viděla jsem i malé částečky prachu ve vzduchu. Otevřeli se dveře a v nich stál muž. Měl hodně světlou pleť, skoro až bílou. Delší černé vlasy mu padali na ramena. Usmíval se.

„Ahoj já jsem Thomas.“

„Isabella“ odpověděla jsem mu zděšeně.

„Já vím. Asi sis všimla změn na svém těle.“

„Aaano“ zakoktala jsem .

Posadil se ke mně na postel. „Nevím, jestli si to pamatuješ, ale Aro tě kousl. Protože je tak jako já a ostatní upír, stala jsi se jím taky. Ležela jsi tady tři dny. Teď je z tebe upír, jak jsem už řekl. Jsi ve Volteře. Sídlí tady královská rodina upírů. Dohlíží na to, aby byl v našem světě pořádek a nedošlo k našemu prozrazení. Jedno za měsíc jezdí někdo na lov. Přijede k nám autobus lidí a my je lovíme. Tak jsi se tady dostala ty. Aro si tě vybral jako svou oběť. Zalíbila jsi se mu a on tě přeměnil. Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Ty by jsi měla mít taky nějaké. Teď půjdeme na lov a potom si tě žádá Aro.“

Pomalu mi to všechno začalo docházet. Je ze mě upír. Mám jít lovit lidi a potomse mnou chce mluvit král upírů. „Já ale nechci nikoho zabíjet.“

„Je to naše přirozenost a nemůžeš se tomu bránit.“

„Já ale nechci nikoho zabít.“

„Necítíš v krku oheň?“

Něco málo jsem cítila. „Trošku“

„Tak vidíš. Musíme ji uhasit a to jde jenom lovem.“

„Nebudu zabíjet lidi, to mě nikdo nepřinutí.“

„Dobře půjdeme k Arovi hned a ty mu to můžeš říct sama.“

„Dobře“ řekla jsem trochu více sebevědoměji než jsem se cítila, ale budu si stát za svým.“

Šli jsme chodbami k velkému sálu, byl to ten stejný, kde nás zavedli minule. Zase tam všichni seděli. Poznala jsem Ara.

„Vítej ve Volteře Isabello. Já jsem Aro, tohle je Marcus“ ukázal na u píra po jeho levici a potom pravici „a Cainus. Až zjistíme tvoje schopnosti a naučíš se je ovládat budeš v naší gardě pomáhat. Teď běž s  Thomasem na lov.“

„Já nebudu lovit lidi.“

Aro se na mě zaraženě podíval, nejspíš nebyl zvyklý, že někdo neuposlechne jeho rozkaz. Všichni v místnosti ztichl, z napětím očekávali, co se bude dít.  

„Cože?!“ zeptal se naštvaně Aro.

„Nebudu lovit a zabíjet lidi.“

„Budeš! Jinak nebudeš dost silná, abys nám pomáhala.“ znělo to jako příkaz.

„Nebudu“

Aro se naštval. „Jane.“ zaval na drobnou upírku. Ta se otočila, usmála se na něj. A podívala se na mě. Její pohled se změnil na vražedný. Měřila mě jím. Bylo vidět, jak se soustředí. Nakonec se podívala na Ara  a zklamaně zavrtěla hlavou. Aro volal různé upíry. Všichni se na mě dívali, ale stejně jako Jane zřejmě pohořeli.  „Zavřete ji a nikdo k ní nepůjde.“ Přikázal Aro a za ruku mě chytli dva upíři z gardy. Odvedli mě několika chodbami do malé místnosti, ve které mě zavřeli.

Byla to místnosti dva na dva metry. Byla celá prázdná. Sedla jsem si na zem a přemýšlela. Za tak krátkou dobu se mi úplně změnil život. Za delší dobu někdo otevřel dveře a do mého pokojíčku poslal dva lidi. Byly po celém těle pořezaní a krváceli. Tohle měla být zřejmě pomsta. Přestala jsem dýchat. Já jim neublíží. Cítila jsem mírný oheň v krku, ale snažila jsem se ho ignorovat. Sedla jsem si na zem. Snažila jsem se zapomenout, že jsou se mnou. Chtěla jsem jenom dvě věci. Aby tu byl se mnou Edward a aby oni přestali krvácet. Soustředila jsem a přestala jsem úplně cítit jejich krev, bylo to, jako by nikdy nekrváceli. Podívala jsem se na ně a oni doopravdy už nekrváceli. Bylo to divné. Měřili si mě zkoumavým pohledem. Byla jsem stejně překvapená jako oni. Nechala jsem je být a vzpomínala jsem na Cullenovi, hrozně mi chyběli, stejně jako můj otec.  Úplně jsem se ponořila do vzpomínek. Nevím, jak dlouho to trvalo, než se zase otevřeli dveře a vstoupil Thomas. Podíval se na ty lidi a potom na mě. Jeho pohled byl zvláštní. Bylo v něm hodně pocitů, obdiv, údiv, strach i překvapení. Ještě jednou se podíval na ty lidi a potom odešel. Vrátila jsem se k rozjímání. Po chvilce se otevřeli dveře a někdo do pokoje hodil mrtvou srnu. Přišla jsem k ní a zakousla jsem se jí hrdla. Sála jsem její teplou krev. Pálení v krku pohaslo. Položila jsem vysátou srnu do rohu a zase si sedla. Dveře se otevřely potřetí. Thomas vešel dovnitř, podíval se na srnu, na lidi a potom na mě. Usmál se.

„Isabello, Aro chce s tebou mluvit. Pojď.“ Následovala jsem Thomase do Arovi pracovny. Jak jsem usoudila s vybavení pokoje. Aro se dotkl Thomasovi ruky a on mohl odejít. Zůstali jsme v pracovně sami. Pokynul rukou k židli. Posadila jsem se.

„Můžeš si vybrat Isabello. Jako jediná dostaneš možnost volby. Buď se budeš jako my všichni živit občas lidskou krví, nebo budeš pravidelně co tři dny chodit lovit do lesů.“

„Budu chodit lovit do lesů.“

„Dobře, teď tě Thomas odvede do tvého pokoje a ty tam počkáš na další příkazy.“

Kývla jsem a vyšla ven. Thomas stál venku a beze slova mě odvedl do mého pokoje. Byla to místnost hodně podobná té, ve které jsem byla před chvílí, ale byla v ní postel a malé okno.  

 http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/nenavidim-te-miku-newtone-ale-diky-za-vse-8-kapitola/

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě Miku Newtone, ale díky za vše - 7. kapitola: