Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je silné slovo - 3. kapitola

19.08.2010 (09:00) • Katulka8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1377×

Když mě Emmett nesl po parkovišti, kolemjdoucí lidé na nás zírali jako na svatý obrázek. Díky dobrému upířímu sluchu jsem mohla slyšet, co si šeptají. Například jeden plešatý, asi šedesátiletý pán, nahlas souhlasil se svou manželkou, která mu vtloukala do hlavy, že jsme novomanželé a že na nás nemá zírat. Stařík nakonec zmlkl, protože věděl, že to nemá smysl. Pohladil manželku po tváři a usmál se. Jak romantické. Hned jsem to musela vyzkoušet na Emmovi.

„Jinak v pohodě?" zašeptal mi Emmett do ucha. To mi nedalo, abych mu to neoplatila. Nahnula jsem se k němu a spustila.

„Jistě," odpověděla jsem mu nesladčeji, jak umím. „Proč se ptáš?" Nahodila jsem obličej na „moc jsi mi ublížil" a kousla ho jemně do ucha. Cítila jsem, jak se zachvěl vzrušením. Po očku jsem mrkla na Rose. Vzteky se chvěla. To mě ještě vyburcovalo k další akci. Podívala jsem se Emmovi hluboce do očí. Zvedl jedno obočí. Políbila jsem ho. To zvedl i to druhé. Blesku rychle u nás byla Rose.

„Tak to by stačilo ne?" vrčela. „Už jsme dávno pryč z obchodu." Emmett pokrčil rameny a položil mě na cestu. Rosalie se usmála, chytla Emmetta za rameno a táhla ho do auta.

„Čekala jsi, že tě ponese až k autu?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam samozřejmě Edward. Díval se na mě, jako kdyby mu Emmett konečně vrátil jeho oblíbenou hračku. „To jsi tak trochu zapomněla na Rosalii, že?"

Ušklíbla jsem se. „Nezapomněla. A nezírej na mě pořád. Je to přinejmenším neslušné," poučila jsem ho. Usmál se a přistoupil blíž.

„Tak zírat přestanu." Nahnul se a pevně mě chytil za zadek, až jsem nadskočila."

„Edwarde Cullene! Ihned mě pusť." Snažila jsem se překřičet smějící se Emmetta a Jaspera, kteří to všechno sledovali. On samozřejmě nereagoval na moje rozkazy a chytl mě u kolen. Než jsem se vzpamatovala, nesl mě na rukách jako před chvílí Emmett. To už se smíchu neubránil nikdo. Kromě mě. Já jsem sebou škubala, co to šlo, ale Edward mě tiskl vší silou k sobě. V tu ránu začalo něco strašně smrdět. „Edwarde?"

„Copak, Bellinko?" Usmíval se a byl rád, že mě uklidnil. Asi by už dál nevydržel.

„Nějak smrdíš, ne?" odvracela jsem od něho hlavu a krčila nos. „Víš, ono se teď vyrábí taková zajímavá věc. Říká se tomu deodorant. To je taková věc, kterou se nastříkáš nebo namažeš a přestane ti smrdět pot." Došlo mi to hned, jak jsem to dořekla. „Moment! Upíři se přece nepotí! Co to je tedy za odporný pach?"

„To budu asi já. A ty mi taky nevoníš zrovna po růžích." Rychle jsem se otočila. Přede mnou stál snědý, svalený kluk. Byl pěkný, ale já jsem hezčí.

„To je Jacob. Je to vlkodlak." oznámil Edward, zklamaný tím, že už mu nevěnuju pozornost a položil mě na cestu.

„Ježiš!" vyjekla jsem se smíchem. „Vlkodlak? To si z nějakého hororu?" Smála jsem se.

„Říká ta pravá. Neměla bys být schovaná někde v rakvi?" snažil se mi to oplatit. Pro jeho smůlu, nedařil se.

„Ehm, neměla," ozval se Edward. „Už bys mohl jít ne? Štěně..."

„Né!" Prosila jsem a pořád jsem se smála. „Nechme si ho tu... Voříška..." To už se se mnou smáli všichni. I Jacob. Bohužel ten to hrál.

„Ha ha ha! Tak už nechte ratlíčka jít," řekl mrzutě a otočila se k odchodu.

„Pá, Alíku!" smáli jsme se. Edward mě zase vzal a odešli jsme k autu. Ale to, co jsem viděla, mě strhlo smíchy. Edward mě pustil na zem. Ani se neobtěžoval to udělat trochu s citem.

„Ty idiote! Co si myslíš, že děláš?" křičela jsem na něj. On ale nereagoval

„Mo-mo moje auto!" klekl si a brečel po upírkovsku. Edwardovo auto bylo celé...

Předchozí - Shrnutí - Další