Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 3. kapitola

11.02.2011 (07:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1334×

Myslel jsem, že to nestihnu. Že se jeho ostré zuby dotknou jejího hrdla dřív, než se s ní stačím přemístit někam jinam. Nechybělo málo a byla to pravda. Jeho zuby dělilo od dívčiny tenké kůže jen pár centimetrů ve chvíli, kdy jsem ji chytil za loket a přemístil se s ní někam na kanadský venkov. Bohužel jsem si neuvědomil, že jsem stále neviditelný. Dívka spustila křik tak mocný, že z nedalekého lesa začala hromadně prchat zvěř. Měl jsem takový nepříjemný pocit, že to moje ušní bubínky nevydrží.

Zviditelnil jsem se ve snaze ji uklidnit. Začala křičet ještě usilovněji. Nevěděl jsem, co dělat, jak ji uklidnit. Napadal mě jen jediný způsob, jak umlčet její vyděšené výkřiky. A ten se mi nesmírně hnusil. Příčilo se mi, takhle se k ní zachovat, připadalo mi to jako rouhání. Jenže jsem neměl na výběr. Dlaní jsem zakryl ústa anděla. Její křik ustal; teď jsem ale měl co dělat, abych se nerozbrečel. Kousla mě do dlaně tak urputně, až mi vytryskla slza. V té jediné slzičce zřejmě viděla naději a začala kolem sebe máchat rukama a kopat ve snaze se ode mě odprostit. Jemně jsem ji povalil na zem, abych jí neublížil, spojil jí ruce nad hlavou a nohy jí zaklínil; dlaní jsem jí stále ucpával ústa. Chvíli se ještě vzpouzela, pak jí došlo, že nemá šanci a uklidnila se.

Topil jsem se v jejích očích barvy čokolády, naplněných strachem. Bála se mě ještě víc než toho krvežíznivce. Kéž bych ji tak mohl nechat jít... Jenže to nešlo. Kdybych ji nechal jít, zemřela by. A s tím bych se nikdy nevyrovnal.

Odtáhl jsem dlaň od jejích úst. Vyděšený výraz nezmizel, ale aspoň nezačala znovu křičet. To mě potěšilo.

„Nemám peníze,“ zasípala vyčerpaně a pevně semkla oční víčka, jako by se obávala facky.

„Já nechci peníze,“ vyrazil jsem ze sebe překvapeně. Otevřela oči, ve kterých se teď zračilo pochopení. Pustil jsem jí ruce. Využila toho a roztřesenými prsty si začala rozepínat knoflíky u blůzky. Nechápavě jsem na ni civěl. Potváři se jí začala kutálet slza.

„Prosím, neubližujte mi. Buďte něžný,“ prosila. V tu chvíli mi to secvaklo.

„Nechci tě znásilnit,“ vysvětlil jsem jí. Celá rudá si spěšně zapla blůzku až ke krku.

„N-Nechceš? A co po mně teda chceš?“ popotáhla. Uvolnil jsem jí nohy. Zaváhal jsem. Co po ní vlastně chci?

„Nechci ti nijak ublížit,“ uklidňoval jsem ji. „Jsem Edward,“ dodal jsem.

„Já jsem Bella,“ zamumlala. „Když mi nechceš ublížit, proč jsi mě omráčil a donesl mě sem?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

„Omráčil?“ vydechl jsem zaraženě.

„Jak jinak mi chceš vysvětlit, že si pamatuju jen toho divnýho chlapa v Port Angeles a pak jsem byla hned tady? Kde to vůbec jsem?“

„V Kanadě, myslím že někde v provincii Alberta,“ odpověděl jsem. Nevěřícně na mě zírala.

„To jsem byla mimo tak dlouho?“ zašeptala. Věděl jsem, že když si bude myslet, že jsem ji unesl, dřív nebo později zdrhne. A tak jsem se rozhodl, že jí povím pravdu. Pár porušenejch pravidel navíc, komu na tom záleží? Andrewovi, odpověděl jsem si a v duchu se pousmál.

„Nebyla jsi mimo. My... jsme se sem přemístili.“ Nevěděl jsem, jak dál pokračovat. Její skeptický výraz mi prozradil, že mi nevěří. Ba co víc, že si myslí, že jsem totální cvok.

„Vážně? A Sněhurku tu někde neschováváš?“ ušklíbla se; hlas se jí stále chvěl.

„Myslím to vážně, Bello. Jsem anděl smrti-“ Tiše si odfrkla. „-Ten divnej chlápek v Port Angeles byl upír a chtěl tě zabít. Já jsem měl odvést tvoji duši do světa Mrtvých, jenže jsem tě místo toho zachránil.“ Její výraz se vůbec nezměnil. „Nevěříš mi,“ konstatoval jsem.

„Ne,“ potvrdila. Zamračil jsem se. Tohle vůbec nebude snadný. Kdybych jí tak mohl nějak dokázat, že nelžu. Napadal mě pouze jediný způsob - na pár sekund se přemístit někam jinam a pak se vrátit. To mi ovšem připadalo příliš riskantní. Kdysi dávno existoval anděl smrti, který provedl to samé, co teď já. Zachránil člověka odsouzeného na smrt. Bylo to proti pravidlům, což starší nemohli nechat jen tak. Rozhodli, že anděl smrti, který přivede duši onoho člověka bude povýšen. Stane se starším. Vítězem téhle lákavé ceny se stal Andrew. Netuším, co se stalo s tím andělem, který se provinil, ani jaké poslání plnil Andrew předtím, než se stal starším. V té době jsem totiž ještě andělem smrti nebyl.

Věděl jsem, že se na Bellu bude pořádat podobný lov - proč taky ne, když se minule osvědčil? Byl jsem odhodlán ji udržet naživu co nejdéle. Nejlépe navždy. Proto jsem si nemohl dovolit vzdálit se od ní, byť jen na zlomek sekundy. A pak mi to došlo. Přemístit se nemůžu, ale můžu se zneviditelnit. Bylo to tak jasné, divil jsem se, že mě to nenapadlo dřív.

„Tak se podívej.“ Začal jsem se soustředit na to, abych se stal neviditelným. Za ty stovky let jsem se to naučil dobře, nepotřeboval jsem se ani tolik snažit. Cítil jsem, jak každičká buňka mého těla mění strukturu. Z Belliny tváře zmizel skeptický výraz. Přesně na tohle jsem čekal.

„E-Edwarde?“ zašeptala zmateně. Znovu jsem se zviditelnil. Bella sebou nepatrně trhla.

„Teď už mi věříš?“ Začala přemýšlet. Všiml jsem si, že se jí mezi obočím objevila drobná vráska.

„Já nevím. To... mohl být klidně nějaký trik,“ hlesla nejistě. Věděl jsem, že už mám vyhráno, přesto jsem toužil to nějak zpečetit. Chtěl jsem, aby mi stoprocentně věřila.

„Nebyl to trik. Přísahám,“ oponoval jsem a zadíval se jí do očí, bezděčně jsem ji přitom vzal za ruku. Od těch nádherných hnědých očí jsem se nemohl odtrhnout. Byly tak... plaché, přitom se v nich odráželo jakési odhodlání. Sklopila zrak a rozpačitě se zadívala na mou ruku, držící tu její. Napadlo mě, jestli bych neměl její ruku pustit, před chvílí si přeci myslela, že ji chci znásilnit. Zhluboka se nadechla, jako by chtěla něco říct. Nebo si možná plnila plíce vzduchem, aby mohla pořádně křičet. A sakra.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 3. kapitola: