Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 5. kapitola

07.03.2011 (10:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1136×

Postavil jsem se před Bellu, připraven ji chránit vlastním tělem, pokud by to bylo potřeba a pozorně si prohlížel postavu přede mnou. Hned jsem toho vysokého muže s rozcuchanými blonďatými vlasy poznal. Byl to Brian.

„Nevydržel jsem to. Podíval jsem se... a tys měl lepší karty,“ oznámil a měřil si mě zkoumavým pohledem.

„Nikdy bych nevěřil, že zrovna ty budeš tolik toužit po moci,“ sykl jsem na Briana.

„Nepřišel jsem si pro ni,“ odfrkl si a trhnul hlavou k Belle, která se mi vystrašeně krčila za zády. „Přišel jsem tě varovat. Už se na ni chystají. Skoro všichni, kromě mě a Kurta... a možná pár dalších. Je tam fakt pozdvižení, každý se zamýšlí nad svým vlastním plánem... Nemyslíš, že bys toho měl nechat? Stojí ti ta holka vůbec za to? Edwarde... nech ji zemřít, dokud k ní ještě nic necítíš,“ přemlouval mě. Věděl jsem, že má pravdu. Že by to opravdu bylo to nejrozumnější řešení. Jenže bylo pozdě. Příliš pozdě na to, své rozhodnutí změnit.

„Ne,“ naznačil jsem nehlasně rty. Brian udělal zbývajících několik kroků směrem ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Chápu,“ zamumlal a zkoumavě se zadíval na Bellu. Pak se otočil znovu na mě a pokračoval. „Když budete cokoliv potřebovat, peníze, jídlo nebo něco jinýho... Dej mi vědět.“ Zavrtěl jsem hlavou. Brian sice byl mým kamarádem, ale nevěděl jsem, jestli mu skutečně můžu věřit. A i kdyby to myslel vážně, nechtěl jsem ho do toho nijak zatahovat.

„Hele, Edwarde. Budeš potřebovat peníze. A přivolat si je nemůžeš, protože by tě podle toho hned našli. Buď aspoň trošičku rozumnej.“

„Fajn. Když něco budeme potřebovat, tak ti dám vědět,“ slíbil jsem, protože mi došlo, že má pravdu. V tomhle boji bych prostě sám být nemohl. Neměl bych šanci.

„Správně,“ broukl na mě a vtiskl mi do dlaně tlustou ruličku bankovek. Tázavě jsem zvedl obočí.

„Jsi vážně tak blbej, nebo to jen hraješ? Ta holka-,“

„Jmenuje se Bella,“ sykl jsem.

„-se potřebuje vyspat. Já vím, je to těžký pochopit, zvlášť když jsi oživlá mrtvola se zachovanými životními funkcemi a pár superschopnostmi navíc, že někdo spánek potřebuje, ale je to tak,“ odfrkl si. „Zaplať pokoj v motelu, ona vážně vypadá, že to tu s ní každou chvilku švihne.“

„Jasně,“ zavrčel jsem. Vytočilo mě, že ze mě dělá tupce zrovna před Bellou. Probudil se ve mně nějaký instinkt, který se mě snažil přimět bojovat o ni s každým, kdo se mi postaví do cesty, jako to dělají typičtí žárliví muži v televizi. Než jsem se stihl vzpamatovat, Brian se přemístil.

„Kdo to byl?“ optala se Bella. Hlas měla vyrovnaný, a když jsem se otočil a pohlédl jí do tmavých očí, neměla v nich ani špetku strachu.

„Nechává si říkat Brian. On je andělem smrti sebevrahů.“ Pečlivě jsem sledoval její reakci. Nehnula ani brvou.

„Nechává si říkat? Jak se jmenuje doopravdy?“ vyzvídala.

„To nikdo neví. Ani on sám. Málokterý anděl smrti si ze svého života něco pamatuje,“ poučil jsem ji a rozmáchlým gestem naznačil, aby šla za mnou.

„Takže ty ve skutečnosti nejsi Edward?“ zeptala se, zatímco se se mnou snažila srovnat krok. Párkrát klopýtla, což ve mně vyvolalo nával strachu o její osobu. Chytil jsem ji za ruku a vedl ji tmou po prázdné silnici směrem k městu. Nezdálo se, že by jí to vadilo, spíš naopak. Svírala mou dlaň tak pevně, že to skoro až bolelo.

„Jsem Edward. Křestní jméno je to jediné, co si ze života pamatuju,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem ji vyděsit řečmi o tom, jak jsem se stal sváčou upíra, stejně jako to před chvílí hrozilo jí.

„Ty si nepamatuješ ani na svou rodinu nebo člověka, ke kterému jsi měl nejblíž?“ vyhrkla překvapeně.

„Ne,“ potvrdil jsem a hořce se pousmál nad tou pololží. Od chvíle, kdy jsem Bellu spatřil, jsem měl vtíravý pocit, že ji odněkud znám. A byl jsem tak nějak přesvědčen, že to není jen výplod mé choré mysli. Možná se podobá někomu, na kom mi za mého života hodně záleželo...

„To je mi líto,“ zašeptala a úzkostlivě se na mě zadívala.

„V pohodě,“ odvětil jsem a obdařil Bellu tím nejširším úsměvem, jakého jsem byl vzhledem k pulzující bolesti v pravé ruce schopen. Což vlastně znamenalo, že jsem se na ni dost děsivě zašklebil.

„Co ruka?“ zamumlala s očima upřenýma na cestu před sebou.

„Bolí,“ přiznal jsem poté, co jsem si ujasnil, že před Bellou prostě nebudu machrovat. Nechtěl jsem riskovat žádný trapas - těch jsem už viděl všude spoustu a nikdy jsem nepocítil touhu se připojit k jejich hlavním aktérům.

Po chvíli ticha jsme došli k motelu. Zvenku vypadal docela neútulně - ať už to bylo kvůli oprýskané omítce nebo odpadkům poházeným všude na parkovišti. Chystal jsem se přemístit jinam a zkusit najít něco lepšího, když Bella hlasitě zazívala. Kdoví, jak dlouho by nám trvalo najít jiný motel, a já se obával, že Bella nevydrží na nohou už ani pět minut. Ztěžklá víčka jí neustále klesala, i když se to urputně snažila skrývat. Proto jsem se rozhodl, spokojit s tímhle podprůměrem, a zavedl ji do zaprášené místnosti zařízené ve stylu sedmdesátých let.

***

Seděl jsem v ošoupaném čalouněném křesle a pozoroval, jak se Bella neúspěšně snaží zout z tenisek. Když díky svému snažení ztratila rovnováhu a spadla na vrzající postel, rozhodl jsem se, že jí pomůžu.

„Zkus si příště rozvázat tkaničky,“ doporučil jsem jí a položil její boty pod postel. Dotčeně našpulila rty a lehla si na postel. Chvíli mě zamyšleně pozorovala, a pak mi gestem naznačila, ať si lehnu k ní.

„Přece nebudeš spát v křesle,“ usmála se na mě. Zavrtěl jsem hlavou, Bella mě na oplátku sjela nekompromisním pohledem. S povzdechem jsem si lehl vedle ní.

„Nepotřebuju spát, Bello,“ upozornil jsem ji. Brada jí trochu poklesla.

„To nevadí, prostě tu buď,“ přikázala mi. „Jakto, že nepotřebuješ spát?“

„Prostě nepotřebuju... Při mé práci musím být stále připraven,“ ušklíbl jsem se.

„Hmpf,“ poznamenala ze spánku. Začala hlasitě oddechovat a hlava jí klesla na mé rameno. Amatérsky ošetřenou rukou jsem uchopil deku a přikryl ji.

„Dobrou noc, Bello,“ pošeptal jsem jí do ucha. Na Bellině klidné tváři se objevil spokojený úsměv.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 5. kapitola: