Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 6. kapitola

26.03.2011 (09:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1230×

Strnule jsem ležel na dvoulůžku vedle Belly. Bál jsem se sebemíň pohnout, nebo se pořádně nadechnout, abych ji neprobudil. Když spala, vypadala tak spokojeně. Úsměv na jejích rtech jako by se mě snažil ujistit, že alespoň ve spánku nemyslí na všechny hrůzy, které ji doposud potkaly a zcela jistě ještě potkají. Byl jsem rád, že ona se teď ničeho neděsí. Narozdíl ode mě.

Já měl co dělat, abych vydržel v klidu ležet a nezačal panikařit. Vůbec jsem nevěděl, co s námi teď bude dál. Kolik času jí ještě zbývá? Hodina, týden, nebo rok? Ještě víc? Nebo snad méně? Nedokázal jsem to určit a to mě nesmírně trápilo. Ve skrytu duše jsem tušil, že ji stejně nedovedu zachránit, rozhodně ne navždy. Přesto jsem byl rozhodnut udělat cokoliv, aby tomu bylo naopak.

Bella se neklidně zavrtěla a skopla na zem tenkou deku. Zabořila hlavu do polštáře a začala něco rychle drmolit. Řeč, kterou při tom používala, mi zněla jako mandarínská čínština, ale vzhledem k tomu, že se Bella o její znalosti ani slůvkem nezmínila, mi to připadalo krajně nepravděpodobné. Když se po chvíli zklidnila, celá se klepala zimou. Neuvědomovala si - ovšem já si to uvědomoval až moc dobře -, že se mi schoulila na hruď. Její bezprostřední blízkost mě podivně uklidňovala. Přestal jsem přemýšlet nad naší ne moc světlou budoucností a soustředil se na Bellino pravidelné dýchání a taky na to, abych ovládl své instinkty, které se mě snažily donutit plnit mé poslání. Tuhle noc zemřeli kvůli napadení upírem čtyři lidé. Jejich duše zůstaly tady na Zemi, což bylo samozřejmě špatně. Mou jedinou povinností bylo odvést je do světa Mrtvých, ale pro mě byla v tuhle chvíli nejdůležitější Bella. Jen ona a nikdo jiný.

Sluneční paprsky prosvítaly přes vybledlý vzorovaný závěs, který měl - soudě dle drobných děr -, svá nejlepší léta za sebou, když se Bella konečně probudila. Chvíli zmateně těkala očima po místnosti, jako by se nemohla rozpomenout, jak se dostala do tohohle maličkého pokoje v motelu, ale když jí padl pohled na mě, zářivě se usmála. Ona si snad ani neuvědomovala, do čeho jsem ji zatáhl...

„Dobré ráno, Edwarde.“ Viditelně znejistěla, když jsem jí úsměv neoplatil.

„Co ruka?“ zeptala se starostlivě, když jsem jí ani neodpověděl na pozdrav.

„Už skoro nebolí.“ Nebyla to tak docela pravda. Jen jsem se místo na bolest soustředil na důležitější věci.

„To je dobře,“ vyhrkla. Vypadala teď jinak. Nepatrně šťastnější, než před několika sekundami. A o hodně šťastnější, než včera večer. Nechápal jsem, co tu změnu způsobilo.

„Kolik je hodin?“ optala se ledabyle.

„Zhruba čas na oběd.“ Zahanbeně sklopila zrak a odšourala se do koupelny. Jako stín jsem ji následoval. Ve dveřích se ale zastavila, a tak jsem do ní málem narazil. Byla tak blízko... Stačilo by jen trochu sklonit hlavu a naše rty by se dotkly.

„Necháš mi aspoň trochu soukromí?“ obořila se na mě a vyčkávavě založila paže na prsou, přitom mě nepřestávala propalovat pohledem.

„Rád bych. Bello, oni budou čekat na chvíli, kdy budeš sama... Kdyby se něco dělo, bylo by to moc rychle na to, abych tě dokázal zachránit...“ Plánoval jsem, že jí to vysvětlím pokud možno normálním tónem, ve výsledku jsem se ale nezmohl na nic jiného, než na žalostně znějící šepot.

„Dobře. Fajn. Tak buď aspoň tak zdvořilý, že se nebudeš dívat,“ přikázala, když poznala, že to s ní myslím dobře a otočila mě čelem ke zdi. na okamžik bylo v koupelně takové ticho, že jsem slyšel její dech i bavlněnou látku, když klouzala po Bellině bledé kůži.

Zíral jsem na praskliny na bílých dlaždičkách, jen abych se neotočil. Měl jsem příšernou chuť, prohlédnout si Bellu od hlavy k patě, bez oblečení, které zahalovalo její dozajista nádherné křivky. Vydržel jsem to do chvíle, kdy pustila vodu a se skřípěním za sebou zavřela posuvné plastové dveře od sprchového kouta, pak jsem nepatrně pootočil hlavou a zadíval se na siluetu Bellina těla za průsvitnou zástěnou. Byla dokonalá. Jen ta tenká zástěna mezi námi mi zabránila jít za ní a vychutnat si všechnu její krásu.

***

„Co si dáš k obědu?“ zeptal jsem se Belly. Seděli jsme v pěkné restauraci někde v Sacramentu, kam jsme se přemístili poté, co jsme zaplatili za pokoj ve Fort Vermilionu. Belle totiž začalo hlasitě kručet v žaludku a já si nepřál, aby jedla blafy z místní hospůdky.

„Biftek s bramborami,“ odpověděla s úsměvem. Překvapeně jsem vyvalil oči. V dnešním světě, kde skoro každá holka drží všemožné diety, bych čekal, že i Bella si raději objedná salát, nebo dokonce vůbec nic. Měla sice krásné křivky, přesto mi připadala trochu vyhublá.

„Nekoukej na mě takhle, mám prostě hlad,“ hájila se.

„Co si dáte?“ Vůbec jsem si té servírky nevšiml, dokud na mě nepromluvila. Očividně jí to nevadilo, dál se na mě až příliš mile usmívala. Těžko říct, zda to má v popisu práce...

„Jednou biftek s bramborami,“ oznámil jsem a svůdně (aspoň jsem v to doufal) se na ni usmál. Modlil jsem se, aby mi nakonec dala slevu, zásoba peněz se totiž po noci v motelu rapidně zmenšila a Briana jsem o pomoc prosit nechtěl. Ještě pořád jsem se nerozhodl, jestli mu mám věřit.

„Hned to bude,“ prohlásila servírka (podle jmenovky na tričku jsem zjistil, že se jmenuje Nancy) a koketně se usmála. Když odcházela, pohodila svými blonďatými loknami. Musel jsem uznat, že je hezká - ale Belle se v mých očích prostě rovnat nemohla.

Přemýšlel jsem s pohledem upřeným na Nancyino vzdalující se pozadí, kam až budu muset zajít, abych na ten pitomý biftek dostal aspoň malou slevu. Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhlo tiché odfrknutí. Podíval jsem se znovu na Bellu. Seděla se zkříženými pažemi a mračila se na dřevěnou desku stolu.

„Co se děje, Bello?“ zeptal jsem se a zlehka se dotkl jejího ramene.

„Nic!“ Stáhl jsem ruku zpátky, protože mě její reakce vyděsila. Nechápal jsem, co zavinilo tu náhlou změnu její nálady. Chvíli jsme mlčeli, pak Bella konečně prolomila to dusivé ticho.

„Takže jestli jsem to dobře pochopila, tak nejspíš budem utíkat ještě hodně dlouho... Chci se rozloučit s taťkou. Nechci, aby se trápil tím, že neví, kde jsem...“ Nakláněla se přes stůl a její pohled dával najevo, že nepřipouští žádné kompromisy. Poznal jsem, že si ji můžu znovu aspoň trochu získat a to rozhodlo. Věděl jsem, že to není zrovna nejlepší nápad, ale chtěl jsem ji učinit co nejšťastnější.

„Dobře. Až se najíš, vyrazíme za tvým taťkou.“ V duchu jsem se modlil, abych toho rozhodnutí později nelitoval.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 6. kapitola: