Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 24.- Tohle je vlkodlačí zábava?

21.10.2009 (18:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1954×

Doporučuji si pustit tohle

Procházela jsem se po zakázané pláži. Tohle bylo území vlkodlaků a já jsem byla u nich. Teď mi bylo jedno, jestli na mě přijdou a vyhlásí mi válku. Rodinu bych do toho netahala, oni za to nemohli. Stejnak už život zase neměl cenu, za tu dobu co jsem byla s vlkodlaky, byli skoro jako moje druhá rodina, ale upír a vlkodlak? To je proti přírodě, nemohla jsem se s nimi ani bavit.

Kdyby mi aspoň řekli, že u nich legendy existují, že jsou nějací vlkodlaci, kteří chrání kmen, držela bych se od nich dál. Jenže ani tuhle laskavost mi neudělali, všichni věděli že jsem upír, i když jen poloviční. Já piju krev. Mohla jsem někoho zabít, teda já sama bych nikoho nezabila, ale proč si to mysleli oni? Kvůli toho, co se stalo s Alecem? Věděli že nejsem dost silná?

Proč mi to vůbec nikdo neřekl? Ani Annie. A jak mi tvrdila, že mě má ráda a nelhala by mi. Procházet se po zakázaném území bylo přesně to, co jsem potřebovala. Žádný adrenalin. Oni mě mohli napadnout i u nás, takže bych musela adrenalin prožívat v kuse.

Nemohla jsem za to, že mě tohle prostředí přitahovalo. Byli na zelenější straně ohrady. Měli zkušenosti v boji, byli mnohem starší a svým způsobem nezničitelní. Jen se něco uřízne, hned to doroste. Jako nějaké kouzlo. Ano kouzlo. Kouzlo, které obklopovalo celý můj život. Lidé mají samé kouzelné věci a nevšímají si jich a ani neváží. Kouzlo zrození, kouzlo nesmrtelnosti a kouzlo věčného zatracení, neboli kouzlo ožití mytických legend.

Zrovna teď mě taky obklopovalo jedno kouzlo a nemyslím tím svůj původ. Kouzlo přitahování. Tolik jsem toužila, zkusit si, jaký je to pocit. Pocit letět dolů a vědět že jsem volná, že mě nic nedrží. Nic nevnímat, jen svoje tělo jak padá ukrutnou rychlostí dolů. I když konec byl oceán, za tu neuvěřitelnou chvíli by to stálo.

Věděla jsem kam mám namířeno a kdyby mě někdo zastavil, zkoušela bych se dohodnout. Poslední věc, kterou tady zažiju a na svém území mě už nikdy neuvidí. Dokud nevymřou  a pokud jsou nesmrtelní, tak to znamená nikdy. Klidně kvůli toho sepíšu novou smlouvu. Která by se dohadovala na můj život, pokud bych porušila slib. Aspoň bych měla jistou jednu vraždu kdybych nechtěla žít. Jenže rodina by mě určitě pomstila.

Vyrovnaným tempem jsem šla k těm útesům. Oči jsem měla na nich přibodnutý jako nějaký špendlík. Nevnímala jsem okolí, teď existoval jen můj cíl a cesta k němu. Nejradši bych se rozběhla, ale přesto tady mohli být lidé, kteří mě pozorovali.

Šla jsem přes písek a ledová voda mi narážela do noh, které se nořili čím dál tím hlouběji. Sundala jsem si boty a zanechala je v písku. Chtěla jsem si tuhle pláž vychutnat do posledního kousku. Byla už skoro jako moje vlastní. Mnohem víc se mi zamlouvala než ostrov Esme. Byl sice nádherný, ale něco mu tam chybělo. Nemohla jsem říci proč, protože jsem sama nevěděla, co tuhle pláž dělá tak kouzelným místem.

Cítila jsem pod nohama jemné kamínky, které pak přešli v ostřejší jehly, které se marně snažili proniknout skrz mou pokožku. Byli moc tenké, nebo spíše tlusté? Jediné co jsem věděla že můžu být věčná mé upírské kůži, jinak bych nohy měla rozdrápané a skákaní by se nekonalo.

Konečně jsem došla nahoru. Vítr bičoval ohromnou silou kolem mě. Šaty se mi jemně vlnily a vlasy lítaly dozadu. Teď bych možná mohla vypadat jako bohyně smutku, to jsem cítila. Vítr a déšť, tohle byli pravé kouzla přírody. Nejkrásnější co jsem kdy zažila, vše co jsem měla ráda. Jen to co znamenalo něco důležitého.

Poslední pohled na tu pláž, na které jsem strávila, dost času. Kazil jí teď jen jeden vlkodlak. Díval se mým směrem a něco křičel. Asi abych vypadla. Taky že za chvíli, vypadnu z jeho světa nadobro. Dívala jsem se na něj z výšky a snažila se aspoň kapku rozeznat kdo to je. Asi to byl Kallen. Taky jeden skvělý člověk. Podstrčit svoji holku jako návnadu upírovi, aby se ke mně mohla jeho smečka dostat blíž. Nepatrně jsem zakroutila hlavou. Ani jsem nestačila postřehnout, že se mi po obličeji koulejí slzy.

Jenže slzy čeho? Smutku? Radosti? Nebo opovržlivosti? Otočila jsem se zpátky na mou cestu, kterou jsem chtěla jít. Bylo jen pár kroků. Pod vodou jsem nejdéle  vydržela deset minut bez nádechu.  Posunula jsem se o krok blíž k okraji. Hlava mi zabloudila zase dolů. Teď tam Kallen nebyl sám. Od cesty šel pomalu Jacob…

Viděla jsem tu malou postavičku plížit se jako ducha. Zatím co Kallen nedočkavě hopskal. Chtěl svého kamaráda pozvat na podívanou, alias zemři upíre? Asi ano, jinak by tam těma rukama nemáchal jak splašený.  Když se k němu Jacob došoural. Kallen rychle ukázal na mě. Takže jsem byla jen nějaká podívaná. Domácí kino, jen jsem mohla pomalu čekat kdy si přinesou popcorn a colu.

Teď už mi mohli být vlkodlaci ukradení. Jen nějaká směska, psů a lidí. Nic neznamenající co se týče života, nebo světa. Zase jsem se otočila a teď rozhodnuta, už se neotočit zpět a opravdu skočit. Zase jsem udělala krok, a za ním další. Už jsem cítila, pot konečkami prstů jak se bortí kraj útesu.

„NESS!“ zakřičel za mnou někdo.

„Co je!“ zavrčela jsem. Chtěl se dívat na přímý přenos z blízka?

„Neskákej.“

„Řekni mi proč.“

„Prosím.“

„Jeden rozumný důvod!“ zakřičela jsem tak hlasitě až šla slyšet ozvěna.

„Ness, to jsem já Jacob.“ Řekl zoufale.

„Mě je jedno kdo jsi.“ řekla jsem potichu. Bylo mi to vážně jedno.

„Neříkej to.“ Zaprosil. Otočila jsem se na něj, v očích jsem teď cítila nové slzy.

„Ale mě je to vážně jedno! Ty jsi vlkodlak! Prolhaný vlkodlak! Nic víc, tak se tak chovej a nestarej se o mě!“

„Neskákej“ pomalu se přibližoval.

„Jeden důvod, jeden prostý rozumný důvod! Který stejně nemáš. O co se tu vlastně Jacobe pokoušíš? Zachránit upíra? Jsi nemožný, tohle je zakázaný.“

Chtěla jsem si poklidně skočit, a pak jim nadobro zmizet s očí, ale co oni? Jdou za mnou a teď se semnou hádají na útesu abych neskákala. On musel být fakt magor! Tohle jsem nechtěla od něho poslouchat. Byl můj kamarád, jenže tohle je minulost a žít s minulosti je chyba! Veliká chyba, a já nechci chybovat. Za mnou se nic neozívalo a tak jsem udělala poslední krok, krok k té vytoužené cestě. Dřív než jsem stačila ale vykročit, ozval se za mnou jeden důvod, který se ale teď vytrácel ve větru. ,Protože tě miluju!´

Ano, to by mohl být pravý důvod, jen kdyby byl pravdivý. Tenhle pád jsem si nemohla vůbec užít. Pořád mi v hlavě zněla jeho poslední slova než jsem skočila. Tohle ale nemohla být pravda. On, byl vlkodlak, já upír. On, mě má zabíjet a já jeho. Tohle nemohla být pravda.

Cítila jsem jak moje tělo prorazilo ledovou vodu. Topilo se čím dál tím hlouběji a hlouběji, jako nějaký kámen. Nesnažila jsem se vyplavat. Mé smysly byly zabrané jen do jedné, jediné věty. ,Miluji tě´ Proč by mě měl Jacob milovat? Jacob Black? JACOB BLACK!!! S druhým pomyšlením na jeho celé jméno se mi z úst vydrala všechna má zásoba kyslíku. Věděla jsem že Jacob má příjmení Black, ale ještě nikdy jsem to neřekla dohromady. Nikdo to neřekl dohromady. Bylo to tak známé, tak jako kdyby důležité. V hlavě mi začali přelítávat obrázky.

Jako první bylo to video, co jsem viděla doma, to myslím že s názvem zklamaný Emmett.  - ,,Já myslel že má ráda krev" ,,No jo Sethe, ale na bábovky má slabost" ,,No, když se kouknu na Jaka" – tohle musel být Jacob Black. Pak se mi myslí prodral jeden z mých snů. Jak jsem byla na pláži, ještě malá schovávala jsem se za kámen. Matně jsem si pamatovala, že to byl jen sen z hlasem. Bez obličeje, jenže teď ta postava měla jeho obličej. Nebo ten vlk tenkrát v lese, který na mě vrčel. Hned se mi spojil s tím, kde jsem s ním byla taky jen já a pak ještě ten kluk Seth. Byla tam nějaká louka, kde jsem ležela zachumlaná ve vlčí kůži. Jako poslední se mi hlavou prodrala legenda kterou mi Kallen povídal na téhle pláži. Prostě ty nejkrásnější vzpomínky, které kdy existovali a já jsem si mohla být jistá že jsem našla to, co mi scházelo.

Jenže tu byl mečí problém. Já jsem teď umírala, věděla jsem to. Kdyby mi to neřekl tak blbě, vyplavala bych, a nic by mi nebylo. Potom by mi to mohl říct a já bych si vzpomněla. Bylo to trochu ironické, ale umírala jsem bez něj, umírám kvůli něho. Necítila jsem svoje tělo, ani nejmenší část. Nemohla jsem pohnout rukama, nebo nohami. Jako kdyby je někdo držel ve svěráku, jenže ten někdo byla paní smrt. Ta, která měla na mě čekat několik roků, se dočkala za docela krátkou dobu.

Cítila jsem jam mě chytila do svého ocelového sevření, a vláčela mým tělem sem a tam, jako kusem hadru. Uměla jsem si živě představit, jak mé tělo visí v její náruči, a jak bude viset, úplně uvolněné v náruči někoho , kdo mě najde. Bylo mi jich líto, už teď za ten jejich smutek, který si nikdy nikdo nezasloužil  . Kdybych nebyla pitomý mutant, bylo by vše jednoduší, nebo spíše kdybych se vůbec nenarodila, kdyby mě vyndali z máminého  těla.

Poslední kroky na onen svět byli velice bolestivé. Takové bouchání do hrudi a do břicha. Jako kdyby ze mě chtěli ještě vyrazit vzduch, který jsem v sobě neměla. Smrt měla být lehká, snadná. Každý básník jí tak popisuje, jenže ona je krutá a nemilosrdná. Jakoby nestačilo, že budou smutní ostatní. Ale ona si vás vyhlédne a snaží se ještě o větší utrpení, abychom to neměli tak lehké. Cesta do ráje je trnitá. Do nebe ale půjdu, protože peklo, jediné pravé peklo bylo na zemi, a pořád tam bude.

Smrt mi narážela do hrudníku čím dál tím víc, jako kdyby ve mně chtěla udělat masovou díru a všechno se mě vybrat. Z posledních sil jsem se objala. Nemohla jsem si být jista, jestli jsem se opravdu objala, ale najednou jsem ucítila zvláštní teplo, takže jsem to musela zvládnout.

Nikdy bych nečekala, že v moři může pršet. Ale počkat!!! V moři neprší, takže jsem musela být na pevnině. I když jsem nechtěla pomalu jsem otevřela oči. Někdo mě držel v obětí, neviděla jsem mu do tváře, měl ji skloněnou, a podle všeho plakal. S rychlým cuknutím se mu hlava zvedla, takže jsem mohla vidět hlavu Jacoba. Jenže ten pohyb mě dost vylekal a já vyskočila, rovnou do obrané pozice.

Z krku se mi vydralo zavření.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 24.- Tohle je vlkodlačí zábava?: