Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 14. - Čekání

09.01.2010 (22:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5641×

Kapitola 14. – Čekání

Pohled Belly.

Na hodinu už jsme se nevraceli. Stejně za pár minut končila. Seděli jsme na lavičce a užívali si chvíli, kdy jsme byli spolu.

„Víš, že máme dneska ještě jednu společnou hodinu?“ usmála jsem se na něj.

„Vím, budu ti nablízku,“ mrkl na mě a zasmál se.

Ze školy začali vycházet studenti, aby se přemístili na další hodiny. Zvedli jsme se z lavičky a pomalým krokem se vydali k budově, kde jsme měli oba další hodinu.

Všimla jsem si, že si nás několik lidí měřilo pohledem, když jsme okolo nich procházeli ruku v ruce. Jejich myšlenky byly udivené, naštvané a vražedné. Jen se dívejte! Tohle je MŮJ kluk! Chtělo se mi na ně zakřičet. No páni, chovala jsem se jako puberťačka, která se poprvé zamilovala. No… vlastně jsem se skutečně poprvé zamilovala. A chodím s úžasným klukem, který je teď vedle mě, drží mě za ruku…

Zastavila jsem se.

Edward se otočil a zkoumavě si mě prohlížel. „Bello, děje se něco?“

Něco se dělo, ale nějak jsem se v tom nevyznala. Cítila jsem Edwardovu vůni, ale i když mi šlehaly v krku plameny, tak jsem ani kouskem svého těla netoužila po jeho krvi. Toužila jsem po jeho polibcích. Po jeho dotecích. Toužila jsem ho mít těsně u sebe. Co to znamená? Jsou snad moje bláznivé myšlenky a moje touha po něm dalším projevem zamilovanosti? Muselo to tak být. Protože to bylo tak nové, tak moc mě to ovládalo. Ovládalo to celou moji mysl i celé mé tělo. To co jsem k němu cítila, bylo tak silné. Měla jsem pocit, že teď bych snad mohla i létat. Jak je možné, že jsem tak dlouho musela čekat, než jsem našla Edwarda, svoji lásku?

„Edwarde, já…“ Nemohla jsem… neuměla jsem popsat to co se ve mně dělo. Ještě ne. Moje myšlenky byly tak zmatené. Musela jsem si je prvně srovnat.

„Prosím, dej mi pusu,“ víc ze mě nevypadlo. Chtěla jsem cítit jeho rty na svých.

Edward se nádherně usmál a pohladil mě po vlasech. Hladil mě po celé jejich délce a zastavil se až u pasu. Přitáhl si mě k sobě a já jsem mu zapletla prsty do vlasů. Sklonil hlavu a naše rty se téměř dotýkaly. Lehce se svými rty otřel o moje. Mým tělem projela touha po něm. Pootevřela jsem ústa a naše jazyky začaly dráždivě tančit v jednom rytmu. Hladově a naléhavě jsme se líbali. Věděla jsem, že ho musím nechat nadechnout. Nechtělo se mi přerušit ten úžasný polibek, ale on byl člověk. Potřeboval se nadechnout. Lehce jsem se od něj odtáhla. Vypadal, že by se snad raději udusil při polibku, než aby ho musel kvůli nádechu přerušit. Hleděli jsme si do očí a v nich se odráželo vše, co jsme k sobě cítili. Vše, po čem jsme toužili. Nebylo třeba slov. Prstem jsem zlehka přejela po jeho rtech.

„Myslím, že přijdeme zase pozdě na vyučování,“ uchichtla jsem se.

„Víš, že mi to vůbec nevadí?“ řekl roztouženým hlasem a políbil mě na špičku nosu. Zasmála jsem se, vzala ho za ruku a pokračovali jsme v cestě do budovy, kde jsme měli každý svoji hodinu. Před třídou mi ještě vtiskl polibek na čelo a rozběhl se do své třídy.

Pohled Edwarda.

Rozloučil jsem se s Bellou a běžel na svoji hodinu. Nechtělo se mi od ní odejít, ale co bychom dělali, kdyby nás vyhodili ze školy?

Měl jsem štěstí, protože i když už bylo po zvonění, učitel tam ještě nebyl. Asi se někde zdržel. Riley na mě zamával, tak jsem si šel sednout k němu. Aha, takže mám s Rileym společný nejen tělocvik, ale i dějepis.

„Čau, co tě tak zdrželo?“ zeptal se mě.

„Tvoje sestra,“ zakřenil jsem se na něj. Riley zvedl oči v sloup a usmál se.

Vzpomněl jsem si, že jsem ještě nenapsal Jamesovi, a i když to asi ani nečekal, tak bych mu měl poděkovat za informace o Vicky. Vytáhl jsem mobil a psal:

Ahoj Jamesi, diky za upozorneni. Doufam, ze si to Vicky jeste rozmysli a vykasle se na to. A to co se stalo uz neres. Je to pryc. Mej se, Edward.

Štvalo mě, že jsem ztratil kámoše, ale nemohl čekat, že bych mu mohl odpustit to, co udělal. Strčil jsem si mobil do kapsy a vzpomněl si na Victorii. Po chvilce mi přišla esemeska. Četl jsem:

Ahoj Edwarde, jsem rad, ze ses ozval. Vicky dneska nedorazila do skoly. Takze bych rekl, ze je na ceste za tebou, James.

Stručně a jasně mi oznámil, že už je Vicky pravděpodobně někde za humny. Ale třeba nešla do školy jen proto, že jí bylo špatně nebo tak něco. Blbost, co si to snažím namluvit? Ta je určitě na cestě sem. Ještě, že jsem o tom Belle řekl hned ráno. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, kdyby se tu Vicky zjevila z čista jasna a Bella by o tom neměla ani páru. Vůbec jsem nevěděl, co od ní mám čekat. A pořád mi nebylo jasné, proč za mnou jede. Co po mně chce? Vždyť jsme se rozešli. JÁ se s ní rozešel, za to co mi provedla. A stejně jsem si nebyl jistý, jestli by to fungovalo na dálku. Třeba přijede, jen mi řekne, že mě ráda viděla a zase odjede. Blbost, kvůli tomu by sem z Phoenixu neletěla.

„Edwarde, můžu se tě zeptat na Kate?“ přerušil najednou Riley tok mých myšlenek.

„Záleží na tom, co tě zajímá?“ odpověděl jsem mu s přimhouřenýma očima.

„No, zajímalo by mě, jestli Kate někoho má,“ řekl opatrně.

„A proč se jí na to nezeptáš sám? Dneska jste spolu mluvili, ne?“

„Mluvili, ale jen chvilku. Ona pak spěchala na vyučování. Hele, bylo to mnou, že tak spěchala nebo chtěla být včas na hodině?“ ptal se se zájmem. Zasmál jsem se.

„Myslím, že spěchala, aby nepropásla začátek hodiny. Moje sestra je totiž velký nadšenec do učení,“ řekl jsem se smíchem. Riley na mě vyvalil oči. Asi mu Kate přišla jako nějaký exot. Co se týče školy, za exota jsem ji považoval i já. „Ona je ale jinak úplně normální, až na tu lásku ke škole,“ ještě jsem dodal. Pokýval hlavou a vypadal zamyšleně. Ještě jsem mu neodpověděl na jeho otázku, jestli Kate někoho má, ale znovu se nezeptal. Zaposlouchal jsem se do výkladu dnešní látky.

Pohled Belly.

Zbytek dopoledne jsem přežila jen díky myšlenkám na Edwarda. I když ty byly často spojené s Victorií. Představovala jsem si různé scénáře jejího chování a moje následné reakce.

Když skončila poslední hodina před obědem, čekal na mě před třídou Edward. Stál opřený o zeď naproti dveřím a krásně se usmíval. Ignorovala jsem pohledy i myšlenky lidí na chodbě, dala jsem mu ruce kolem krku a hlavu jsem si položila na jeho hruď. Slyšela jsem jeho srdce. Byl to tak krásný zvuk.

Položil mi ruku na záda a přitiskl si mě k sobě.

„Bylo mi bez tebe smutno,“ řekla jsem. Políbil mě do vlasů a já jsem k němu zvedla hlavu. Konečky prstů mi přejel po tváři.

„I mně se stýskalo.“ Usmál se a trochu sklonil hlavu. Natáhla jsem se k jeho rtům a chtěla ho políbit, ale on uhnul hlavou. Proč to udělal? Podívala jsem se mu vyčítavě do očí. Zasmál se mému pohledu a pak mě políbil na rty.

„Proč jsi mi uhnul?“ zeptala jsem se dotčeně.

Pohladil mě po tváři. „Promiň, lásko, jen jsem tě chtěl pozlobit,“ řekl se šibalským pohledem. Chceš si hrát? Tohle ti vrátím, pomyslela jsem si. Zlobit jsem se na něj ale nedokázala. Utápěla jsem se v jeho krásných zelených očích. Vzal mě za ruku a společně jsme vyšli k jídelně.

Do jídelny jsme přišli jako poslední. Všimla jsem si, že Kate seděla vedle Rileyho a o něčem se bavili. Byla jsem tak zaujatá Edwardem, že jsem si nevšimla, že se ti dva sbližují? Ne, to se muselo stát dnes, protože jinak by to mému upířímu zraku neušlo. A co teprve mým myšlenkám. Sedli jsme si ke stolu.

„Tak jak se máte hrdličky?“ zamrkal na nás Emmett.

„Až na to, že sem teď míří moje bývalá holka, se mám krásně.“

Podívala jsem se na Edwarda a on mě něžně políbil na tvář.

„Bello, psal jsem Jamesovi, abych mu poděkoval za tu informaci o Vicky a on mi odepsal, že dnes nepřišla do školy, takže se mi myslí, že je na cestě sem.“ Díval se mi do očí a já v těch jeho viděla, že je trochu nervózní. No tak to je v kelu. Zatnula jsem ruce v pěst a sledovala, jak se změnil výraz všech u stolu.

„Cože? Edwarde, ona sem fakt jede?“ zeptala se vyděšeně Kate, která si konečně všimla naší přítomnosti. Edward jen přikývl. Nikdo jiný neřekl nic nahlas, ale v myšlenkách se jim honila spousta otázek. Všichni, až na Emmetta, přemýšleli nad tím, proč sem TA VICKY jede, co chce po Edwardovi… Emmett se těšil, že bude bitka a hrozně se tomu v duchu tlemil. Někdy jsem vážně uvažovala o tom, zda to má v hlavě v pořádku. Když si všiml, že na něj koukám, jen pokrčil rameny a potlačoval smích. Zamračila jsem se na něj, ale s ním to ani nehnulo. Měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Přestala jsem ho řešit.

„No, takže čekáme, kdy se tady ukáže,“ řekla jsem naoko klidně, ale uvnitř mě to vřelo. Kdyby se tu ukázala v tenhle okamžik, tak by se už do Phoenixu nikdy nevrátila, protože bych ji roztrhala na kousky. Vadil mi už jen ten fakt, že sem vůbec jede.

Bello, snaž se zklidnit nebo jí vážně ublížíš! Poručila mi myšlenkou Alice, která viděla, co jsem chtěla té holce udělat.

Edwardovi pravděpodobně neuniklo, že nejsem ve své kůži, protože mi dal ruku kolem ramen a přitáhl si mě blíž k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a cítila jsem, jak mi jeho blízkost pomáhá se zklidnit. Druhou rukou mě hladil po stehně a ze mě vyprchala všechna zuřivost. Vnímala jsem jen jeho vůni, jeho doteky a jeho přítomnost. Vsadila bych se, že tomu mému zklidnění pomohl i Jasper. Když jsem se na něj podívala, usmál se.

„Co plánujete, až dorazí?“ zeptala se se zájmem Rose.

„No, uvidíme, s čím přijede. Pokud si bude dělat na Edwarda sebemenší nárok…,“ tak ji zabiju, řekla jsem skoro nahlas, nádech, výdech, potlačit vrčení, přikazovala jsem si, „budeme jí muset ukázat, že má smůlu, protože Edward je teď MŮJ,“ řekla jsem majetnicky.

…Edward? Trhla jsem sebou a prudce se otočila za TOU, která vyslovila Edwardovo jméno. Křičela ho v myšlenkách…

Kapitola 13. – Zpráva – Shrnutí – Kapitola 15. - Victoria

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Všem, kdo čekají, jak dopadne setkání Victorie, Edwarda a Belly, se omlouvám za konec téhle kapitolky;-)

Nemohla jsem jinak:-) V příští kapitole se vám to budu snažit vynahradit;-)

Vaše EdBeJa

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 14. - Čekání: