Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 16. - Bella

12.01.2010 (11:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5577×

Kapitola 16. – Bella

Pohled Edwarda.

Vůbec nevím, co to do ní vjelo, ale Vicky se najednou vrhla na Bellu a zuřivě ji chňapla za vlasy. Vykulil jsem oči a nevěřil tomu, co vidím.

„Ty hnusná krávo, ty jsi mi ho vzala, to ti nedaruji,“ křičela na Bellu a vypadlo to, jako by jí škubala vlasy, jak jí cloumala hlavou. Bella mě pustila a zatnula ruce v pěst. Zavrčela. Slyšel jsem dobře? Podíval jsem se jí do tváře a viděl jsem její zuřivý výraz a vyceněné zuby. Vypadala jako rozzuřené zvíře, které se každou chvíli vrhne na svoji kořist. Nechápal jsem, kde se to v ní vzalo. Vypadala vážně děsivě. Přestože jsem ji miloval, při pohledu na ni jsem se otřásl strachem.

„Emmette, Jaspere!“ vrčela Bella na bratry. Netušil jsem, co se to přede mnou odehrává. Přiskočili k ní a chytili ji za ruce. Vicky pořád ještě cupovala Bellinu hlavu, tak jsem jí vyprostil ruce z Belliných vlasů a chytil jí je za zády. Celé osazenstvo jídelny se teď přesunulo k nám. Utvořili kolem nás kroužek. Připadal jsem si jako v ringu. Jen s tím rozdílem, že tady nikdo neskandoval, ale všichni se tvářili… vyděšeně? Viděl jsem ten strach v jejich očích a uvědomil jsem si, že Bella pořád vrčí na Vicky. To přece není možné, aby vypadal člověk tak děsivě. Tohle byla moje Bella, která ještě před chvíli mluvila s Vicky naprosto v klidu a s nadhledem?

Bella se mi podívala do očí. Viděl jsem v nich zmatek. Zuřivost se v nich mísila s lítostí.

„Musím pryč,“ zaslechl jsem ji říct a kluci jí pustili ruce.

„Promiň, Edwarde,“ řekla mi s lítostí v hlase, aniž by se na mě podívala a vyběhla z jídelny. Chtěl jsem běžet za ní, ale co s Vicky? Podíval jsem se po ostatních. Stáli, oči vykulené, ústa otevřená. Nikdo nic neříkal, nikdo se ani nehnul. Co se to právě stalo? Co to bylo s Bellou? Co to sakra vjelo do Vicky? A proč Bella utekla?

Pustil jsem Vicky a ona si šla sednout ke stolu. Musel jsem za Bellou. Otočil jsem se k východu a vyběhl ven. Rozhlédl jsem se po parkovišti, ale nikde jsem ji neviděl. Jen její auto tam pořád stálo. Kam mohla jít? Jak mohla tak rychle zmizet? Vytáhl jsem mobil a vyťukal její číslo. Telefon měla vypnutý.

„Kámo, myslím, že bys měl jít dovnitř. Bella se určitě vrátí. Jen potřebovala být chvíli sama,“ ozval se za mnou Riley. Ještě jednou jsem přejel očima okolí. Nikde nebyla. Nešťastně jsem se otočil a vydal se zpět do jídelny.

Pohled Belly.

Vyběhla jsem z jídelny. Přeběhla jsem parkoviště a jen co jsem měla školu z dohledu, rozběhla jsem se upíří rychlostí. Bylo mi na nic. Ztratila jsem svoji lásku? Před očima mi přeběhla Edwardova vyděšená tvář. Jak jsem se mohla nechat tak vytočit? Byla jsem na sebe hrdá, že jsem řekla Victorii vše s klidem a pohodou. A pak… proč po mně vyjela? Já jsem upír a ona by byla za normálních okolností moje kořist. Takže její nadávky a trhání mých vlasů nemohlo zůstat bez odezvy. Kdyby jen věděla, s kým měla tu čest. I když… snad jsem nás neprozradila. To by tak ještě scházelo. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem hluboko v lese. No, ztratit se nemůžu, takže je to jedno. Teď jsem potřebovala být pryč od lidí. Zvolnila jsem tempo. Nebylo kam spěchat.

Bello, zastav se. Křičela na mě po pár minutách v myšlenkách Alice. Vyběhla za mnou? Rozmýšlela jsem se, jestli mám zastavit. Uběhla jsem ještě pár set metrů a zastavila se. Otočila jsem se a viděla Alice, jak se blíží ke mně.

„Bello, chtěla jsi snad běžet až do Kanady?“ křičela na mě. Možná by to bylo lepší, kdybych se na pár dní ztratila. Ale nedokázala jsem opustit Edwarda. I když jsem vůbec netušila, co si o mně teď myslí.

„Ani nevím,“ řekla jsem na rovinu.

„Ale no tak. Tím že utečeš, tomu nepomůžeš,“ mrkla na mě.

„Alice, já jen doufám, že jsem nás neprozradila,“ zoufale jsem se na ni podívala.

„No, nebyla jsi od toho daleko. Pohled na všechny ty sochy v jídelně, to se nevidí každý den,“ zasmála se. Co je tu k smíchu? Nechápavě jsem se na ni dívala.

„Bello, když jsi utekla, Edward běžel za tebou. Bylo mi jasné, že tě nenajde. Riley šel za ním a přivedl ho zpět do jídelny. A pak se chopila vysvětlování Rose. Řekla všem, že jsi ještě do nedávna dělala taekwondo a že se tam učí vrčet a ukázat zuby protivníkovi. No, a že tě kluci drželi, protože ses bála, abys nezranila Victorii, poté, co se na tebe vrhla a trhala ti vlasy. Vůbec nevím, jak ji to napadlo, ale byla pohotová a vypadalo to, že se jí podařilo ostatní přesvědčit,“ zase se zasmála.

Cože? Edward za mnou běžel? Proč? Byl vyděšený. Copak se mě nebál?

A jak Rose přišla na taekwondo? Takže teď jsem byla neohrožená Bella – mistryně v bojových sportech. Ještě že Rose neřekla, že jsem dělala třeba… sumo. Měla bych se podívat na net, jak to taekwondo vůbec vypadá, kdyby po mně chtěl někdo ukázku. Což nepředpokládám, protože ani tenhle incident neprolomí ledy mezi námi a lidmi ve škole. Báli se nás předtím a já jsem tomu moc nepomohla. Byli rádi, že se ve škole něco dělo, proto ten dnešní zájem. Nic jiného v tom nebylo.

„Alice a co Edward? Věřil té báchorce o taekwondu?“ zeptala jsem s obavou v hlase.

„Edward poslouchal Rosaliino vysvětlení a vypadal trochu zmateně. Já jsem pak vyběhla za tebou, takže nevím, co se dělo dál,“ pokrčila rameny a ušklíbla se. Vypadal zmateně? Věřil tomu, co jim říkala Rose?

Chtěla jsem, aby tu byl teď se mnou. Potřebovala jsem mu vysvětlit, co se stalo. Nechtěla jsem mu lhát, ale netroufla jsem si představit, jak by reagoval na pravdu. Víš, Edwarde, já jsem upír a málem jsem Victorii zabila. No to by asi nešlo. Byla jsem zoufalá.

„Alice, co mám teď dělat? Myslela jsem, že to ustojím a dařilo se mi to, než po mě vystartovala.“

„Já vím, Bello. Překvapila jsi mě svým klidem, když jsi s ní mluvila. A to, že se na tebe vrhne, to nemohl nikdo tušit. Docela chápu tvoji reakci. Jen se to prostě stalo na nevhodném místě v nevhodný čas.“

Chtěla jsem se zeptat Alice na Edwarda. Na naši společnou budoucnost. Ale tak moc jsem se bála, že mi řekne, že už ji nevidí, že jsem se nezeptala. Musela jsem se vidět s Edwardem.

Pohled Edwarda. 

Poté, co jsem se vrátil do jídelny, nám Rosalie vysvětlila Bellino chování. Prý dělala taekwondo. Ostatní se zdáli být uspokojení tímto vysvětlením, takže se pomalu rozešli na svoje hodiny. Představení skončilo, tak co by tu ještě dělali.

Přemýšlel jsem nad tím. Bella a taekwondo? Ani jsem nevěděl, jak to vypadá. Ale bude to asi nějaký bojový sport. Nepřeráží tam nohama a rukama cihly? Ne, to je asi v karate. Budu si to muset najít na netu.

Nevím proč, ale něco mi na tom vysvětlení nesedělo. Nesedělo mi to k Belle.

V jídelně zůstala jen Kate. Ostatní šli na svoje hodiny. Snad nebudou mít průšvih z toho, že přišli pozdě. Já jsem se rozhodl, že na hodinu nepůjdu. Musím to nějak vyřešit s Vicky, která seděla u stolu, s hlavou položenou na rukách a brečela. S Bellou jsem měl mít poslední hodinu. Vrátí se do té doby? Jestli ne, tak na ni také nepůjdu a pokusím se ji najít.

„Kate, ty nespěcháš na vyučování?“ zeptal jsem se jí nechápavě. Zrovna u ní jsem čekal, že poletí rychlostí blesku, aby stihla aspoň kousek z výuky.

Naklonila se ke mně. „Co provedeme s Vicky? Přece ji tu nemůžeme nechat sedět,“ zašeptala.

Pokrčil jsem rameny a šel za Vicky.

„Vicky? Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Ve tváři jsem jí viděl bolest.

„Edwarde, já… se omlouvám, nevím, proč jsem to udělala. Naštvalo mě, když jsem vás viděla, jak stojíte vedle sebe a držíte se za ruce. Já tě opravdu miluji. Ale zkazila jsem to už dávno a nějak jsem si to nechtěla připustit,“ vzlykala.

Neměl jsem na ni čas ani náladu. Musel jsem vidět Bellu. To pro mě teď bylo nejdůležitější.

Zeptal jsem se jí, na kdy má letenku, a když jsem zjistil, že až na zítřek, zavolal jsem na letiště a zamluvil jí letenku na dnešek. Pak jsem jí zavolal taxi, aby ji odvezlo na letiště.

„A spát jsi chtěla kde?“

„U vás,“ odpověděla. Podíval jsem se na Kate a ta se jen ušklíbla.

„Vicky, za chvíli tu bude taxi a odveze tě na letiště. Letenku ti tam vymění.“ Zvedla se a hrnula se mi kolem krku. Couvl jsem. Zarazila se a zase začala brečet. Stále jsem ji nepoznával. Za celou dobu, co jsme byli spolu, se takhle nechovala. Nechápal jsem, co se to s ní stalo.

„Jdeme,“ řekl jsem a vykročil k východu z jídelny. Chvíli stála na místě a pak vyšla za mnou. Snažila se mi něco říct, ale neposlouchal jsem ji. Došli jsme k lavičce před školou. Vicky si sedla, já s Kate jsme zůstali stát. Naštěstí přijelo za pár minut taxi.

„Měj se, Vicky a jak jsem ti už dneska jednou řekl - nevolej mi, nepiš mi a hlavně už sem nejezdi. Čau,“ rozloučil jsem se s ní. Zase se na mě snažila pověsit, tak jsem ji chytil za zápěstí a zavedl ji k taxíku. Podívala se na mě a pak odevzdaně nastoupila. Když jsem viděl vyjíždět taxi z parkoviště, oddechl jsem si.

„Kate, půjdeš ještě do školy?“

Vypadala, že přemýšlí. „Ani nevím. Co ty?“

„No, já počkám, jestli se tu Bella neukáže na poslední hodinu, a když ne, tak ji půjdu hledat,“ objasnil jsem jí svůj plán.

Do přestávky zbývalo už jen pár minut a Bella zatím nepřišla. Kate se rozhodla počkat se mnou.

Pohled Belly. 

Rozmýšlela jsem, jestli jít ještě do školy. Poslední hodinu, tělocvik, jsem měla mít společně s Edwardem. Potřebovala jsem s ním mluvit, ale tělocvik se mi nezdál jako vhodné místo. Mohla bych mu zavolat. Snad se bude chtít sejít. Bála jsem se toho, ale musela jsem vědět, na čem jsem.

„Alice, ty máš také poslední hodinu tělocvik, že? Já na ni asi nepůjdu.“

„No, ne že by se mi tam chtělo jít, ale už teď jsem zameškala hodinu, tak ať z toho není průšvih.“ Podala jsem jí klíče od auta, aby po vyučování odvezla ostatní domů.

Rozběhly jsme se zpět ke škole. Upíří rychlostí jsme tam byly za chvíli. Na okraji lesa jsem se zastavila. Na parkovišti stál Edward s Kate. Podívala jsem se na Alice. Jen pohodila hlavou směrem ke škole, tak jsem se zase rozběhla, tentokrát lidskou rychlostí. Alice na ně mávla a vběhla do školy. Já jsem pár metrů před nimi zastavila. Kate si mě měřila pohledem, pak kývla hlavou a také zmizela do školy. Stála jsem a nedokázala se pohnout. Edward mě pozoroval a pak se usmál. Pomalu šel ke mně.

„Tak taekwondo, jo?“ uchichtl se. Vypadal, jakoby se předtím nic nestalo. Místo vyděšeného výrazu se teď smál. Nechápala jsem to.

„Kde je Victoria?“ zeptala jsem se.

„Poslal jsem ji taxíkem na letiště,“ mrkl na mě.

Stál přede mnou. Usmíval se a já jsem byla totálně zmatená. Uvěřil té verzi o bojovém sportu? Takže je vlastně všechno v pořádku?

„Aha.“ Nic jiného jsem ze sebe nedostala.

Dlouho se mi díval do očí a já v těch jeho četla otázky. Najednou už se neusmíval. Jeho tvář teď byla úplně vážná. Tak to je konec.

Kapitola 15. - Victoria - Shrnutí - Kapitola 17. - Taekwondo

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 16. - Bella: