Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 21. - Odhalení

25.01.2010 (21:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5813×

Kapitola 21. – Odhalení

Pohled Belly.

„Alice, chtěla jsem ti za vše poděkovat,“ řekla jsem jí po cestě domů.

„Nemáš za co. Jsem si jistá, že bys pro mě udělala to samé,“ usmála se. Sice měla pravdu, ale obě jsme věděly, že ona nikdy nebude muset řešit s Jasperem to, co já s Edwardem. Oni byli oba upíři a jejich láska byla trochu jiná, nesmrtelná.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Měla jsi už vidění o Rileym a Kate?“ zeptala jsem se.

„Měla. Pokud bych měla srovnat je s tebou a Edwardem, tak u vás to bylo jasné téměř od začátku. Mluvila jsem o tom s Jasperem a oba jsme se shodli, že se ještě ani jeden z nás nikdy nesetkal s takovou sílou lásky. Ani z Carlisla a Esme Jasper necítí to, co z vás. Je to neuvěřitelné vzhledem k tomu, že se znáte teprve týden. U Rileyho s Kate je to trochu jiné. Oni se teprve poznávají, a i když jsou zamilovaní, tak to není ani zdaleka tak silné jako u vás. Ale viděla jsem je spolu, i když se bude jejich vztah rozvíjet pomalým tempem,“ odpověděla mi. Zbytek cesty jsem přemýšlela nad tím, co Alice řekla.

Dojely jsme k nám, Alice zaparkovala moje auto do garáže a společně jsme vešly do domu.

Šla jsem rovnou do pracovny za Carlislem. Zaklepala jsem na dveře a čekala.

„Pojď dál Bello,“ pozval mě dovnitř.

„Carlisle, můžu si s tebou promluvit?“ zeptala jsem se. No jasně, ostatní už se postarali o to, aby se Carlisle s Esme dozvěděli o všem, co se stalo v klubu.

„Chceš mluvit o Edwardovi?“

„Také. Chce o nás vědět vše. Nevidím v tom problém, když už stejně ví, že jsme upíři. Nebo jsi snad jiného názoru? A pak je tu Kate. Nevím, jestli bychom je neměli oba pozvat k nám. Když bude i Kate vědět kdo jsme, můžeme jim oběma odpovědět na otázky najednou. Jen mám trošku strach, jak Kate přijme pravdu,“ uvažovala jsem nahlas. Jakmile jsem zmínila Kate, ozvalo se zaklepání na dveře a do pracovny vešel Riley.

„Omlouvám se, ale tohle mě také zajímá. Sblížil jsem se s Kate a zatím nevypadá, že by měla podezření. Jsem ale stejného názoru jako Bella. Pozveme je sem a řekneme jim vše od A do Z,“ souhlasil se mnou zamyšleně.

Přemýšlela jsem, jestli si nechá Edward pravdu jen pro sebe nebo se o ní zmíní Kate. Ale vzhledem k tomu, jak těžké pro něj bylo přijmout skutečnost, že jsme upíři, nepředpokládala jsem, že by tím chtěl zatížit hlavinku svojí milované sestry.

„Také si myslím, že by bylo nejlepší to říct Kate u nás. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla. Bello, myslíš, že Edward neřekne své sestře o tom, že jsme upíři?“ zeptal se mě Carlisle s vážnou tváří.

„Zrovna jsem nad tím přemýšlela. Myslím, že si to nechá pro sebe.“

„Dobře. Na rovinu, moc se mi nelíbí, že o nás ví člověk a doufám, že se to nedozví Volturiovi,“ řekl a zamyslel se. „Dalo se ale čekat, že se Edward začne ptát. A i když je to člověk a ví o existenci upírů, jsem rád, že jsi našla někoho, s kým jsi šťastná. Riley, u tebe doufám v to samé,“ pronesl Carlisle.

Věděla jsem, co by následovalo, kdyby se Volturiovi dozvěděli o Edwardovi. A i když jsem s nimi měla dobré vztahy, nevím, zda by se mi podařilo je přesvědčit, že od Edwarda nehrozí žádné nebezpečí prozrazení.

„Až se mi ozve Edward, domluvím se s ním, aby vzal Kate a přijeli k nám,“ oznámila jsem.

Otočila jsem se a odešla do svého pokoje.

Bylo něco málo po třetí hodině odpoledne. Právě jsem se vracela z lovu, když mi zazvonil telefon.

„Ahoj lásko, už jsi vzhůru?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Ahoj, tak rád tě slyším. Už jsi byla na lovu?“ zjišťoval.

Zasmála jsem se. „Právě se vracím domů,“ odpověděla jsem.

„Aha. A v kolik tak myslíš, že bys na mě mohla mít čas?“ zeptal se netrpělivě. Odkud si myslí, že se vracím?

„Edwarde, já jsem za pár minut doma. Chtěla jsem tě požádat…“ zarazila jsem se. Potřebovala jsem mu jemně sdělit, aby k nám přijel i s Kate, abychom jí mohli říct pravdu o tom, kdo jsme.

„O co jsi mě chtěla požádat?“ zeptal se po chvíli, když jsem mlčela.

„No, myslíš, že bys mohl s Kate přijet k nám? Myslíme si, že by měla vědět, kdo jsme. Co ty na to?“ zeptala jsem se s obavou v hlase. Chvíli bylo ticho.

„Také jsem o tom přemýšlel. Když jsem ji viděl s Rileym, došlo mi, že by se asi za chvíli začala ptát. Možná bude lepší, když ji postavíte před hotovou věc. Ale tím nechci tvrdit, že vím, jak se zachová,“ řekl zamyšleně. Asi nám nezbývalo nic jiného, než doufat, že se s tím Kate srovná.

„Můžete tu být tak za hodinu? A asi bude lepší, když o tom před Kate pomlčíš,“ nadhodila jsem.

„Jasně, žádný problém. Ségře nic neřeknu, neboj,“ slíbil.

„Tak vás za hodinu čekáme. Těším se na tebe.“ Už aby tu byl.

„Také se těším, tak zatím ahoj,“ řekl a ukončil hovor.

Doběhla jsem domů a sdělila ostatním, že za hodinu dorazí Edward s Kate. Měla jsem tušení, že to bude náročné odpoledne.

Zhruba za hodinu už jsem čekala před domem a sledovala, jak Edward parkuje před garáží.

„Opět vás vítám v sídle Cullenových,“ řekla jsem a pozvala je dál. Kate mě pozdravila, usmála se a už se vrhala do náruče Rileymu. Edward si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho do obýváku. Tam už čekala celá moje rodina.

Oba se pozdravili s ostatními a sedli si na sedačku.

„Děje se něco?“ zeptala se Kate zmateně, když jsme si různě posedali okolo nich. Riley si sedl vedle Kate a chytil ji za ruku.

„Kate, rád bych, abys věděla, že pro nás tato situace není kdovíjak příjemná, ale je nevyhnutelná,“ odpověděl jí Carlisle.

Kate na něj koukala s mírně pootevřenou pusou. Co se to tady děje? Nechápala.

„Asi vám nerozumím, pane Cullene. Jaká situace?“ ptala se stále zmateně.

Viděla jsem Carlislovy myšlenky. Vymýšlel způsob, jak Kate opatrně sdělit, že je v místnosti plné upírů.

„V první řadě tě chci poprosit, říkej mi Carlisle. To platí i pro tebe, Edwarde. A teď k té situaci. Kate, shodli jsme se, že bychom ti měli říct pravdu o tom, kdo jsme,“ řekl pomalu.

O čem to mluví? A jak mně? Edward snad rozumí tomu, o čem mluví? Chudinka. Ona vůbec nemá tušení. Podívala se na Edwarda a on se na ni usmál. Podívala se zpátky na Carlisla.

„Pane… tedy Carlisle, já stále nevím, o čem to tu mluvíš. Jak to myslíš, kdo jste?“ ptala se a kroutila u toho hlavou.

Carlisle se podíval na mě, jakoby chtěl schválení, že jí může prozradit pravdu. Jenže já jsem věděla jediné, Kate byla zmatená a neměla ani tušení o tom, že nejsme lidé. Pokrčila jsem rameny.

„Přestanu chodit kolem horké kaše. Kate, my nejsme lidé, jsme upíři,“ pronesl pomalu a s důrazem na každé slovo.

Koukala jsem na Kate. Zírala na Carlisla, pak nás všechny přejela pohledem a zastavila se na Edwardovi. Edward se na ni díval s klidným výrazem ve tváři. V očích jsem mu ale viděla obavu a strach.

Co to říkal? Upíři? Dělají si ze mě srandu? Pomyslela si a pak se začala hrozně smát.

„Jestli vy jste upíři, tak já jsem mořská panna,“ řekla se smíchem. Nikdo kromě ní se nesmál. Když zjistila, že se směje sama, přestala. Zhluboka se nadechla, pustila ruku Rileymu a postavila se.

„Proč mi to děláte? Něco jsem vám provedla? Nemáte mě rádi? Nebo co se děje?“ řekla teď už lítostivě a vyběhla z domu. Zvedla jsem se společně s Edwardem. Riley chtěl jít s námi, ale Carlisle ho zastavil.

Kate seděla na schodech před domem a plakala. Edward si sedl vedle ní a objal ji kolem ramen. Já jsem si klekla před ni.

„Kate, vím, že je to pro tebe těžké, ale to co ti řekl Carlisle je pravda. Prosím, snaž se nám věřit, i když to zní jakkoliv neuvěřitelně,“ utěšovala jsem ji. Pohladila jsem ji po vlasech a ona se na mě podívala.

„Bello, co to má znamenat? Upíři přeci neexistují…“ vzlykala. Chudinka, ona se z té pravdy normálně složila. Slyšela jsem, jak Alice uvnitř uklidňuje Rileyho, který z chování Kate nabyl dojmu, že už ho nebude chtít.

Kate se otočila na Edwarda. „Ty jsi to věděl? Proč jsi mi nic neřekl?“ ptala se ho.

„Dozvěděl jsem se to v klubu. A také to pro mě nebylo jednoduché, přijmout pravdu. I když jsem měl tušení, tak mě zjištění pravdy překvapilo,“ vysvětloval jí. Kate otočila hlavu a koukala nepřítomně do lesa.

Oni to snad opravdu myslí vážně. Jak je to možné? Takže Riley je také upír. Tak to je výborné, zabouchla jsem se do upíra. Edward říkal, že to tušil, jak je ale možné, že já jsem nic netušila? Bylo divné, že jsou všichni tak bledí a mají studenou pokožku, ale upíři? To by mě ani ve snu nenapadlo.

„Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. Asi mi to ještě nedošlo. Upíři? No tak to je… Bello, máte také ty špičáky, jako mají upíři ve filmech?“ zeptala se náhle poté, co si vedla monolog.

„Nemáme. Nelekni se,“ řekla jsem a vycenila na ni zuby. Vytřeštila oči, ale pak zakroutila hlavou a uklidnila se.

„Co kdybychom šli všichni dovnitř? Můžeme to tam v klidu probrat,“ navrhla jsem. Kate si utřela oči, třikrát se zhluboka nadechla a vstala.

Edward zase objal Kate kolem ramen a mě chytil za ruku. Společně jsme šli zpátky do domu.

„Omlouvám se,“ pronesla ke všem, když se zase posadila vedle Rileyho na sedačku. Riley ji chtěl chytit za ruku, ale ona ucukla. Pak se na něj podívala, stejně jako my ostatní. V očích měl smutek a nejistotu.

Asi viděla to co my, protože ho opatrně vzala za ruku a snažila se na něj usmát. Lehce se oklepala, když se jí hlavou prohnala myšlenka, jestli zabíjíme lidi.

„To je v pořádku Kate. Nikdo nečekal, že to bude jednoduché,“ promluvil k ní Carlisle.

„Pokud máte nějaké otázky, tak se můžete zeptat,“ nabídla jsem jim. Oba vypadali zamyšleně.

„Dobře, takže už vím, že nespíte,“ řekl Edward a Kate na něj vykulila oči.

„Cože? Vy nespíte? Jako vůbec?“ ptala se Kate zmateně a očima těkala od jednoho ke druhému z nás.

„Ne, nespíme. Také nestárneme a pijeme krev,“ vložil se do vysvětlování Emmett. To že pijeme krev, si mohl pro začátek odpustit.

Nestárnou? To by se mi také líbilo. Pomyslela si Kate.

„Mohla bych být také upír?“ zeptala se. Copak ji nezajímalo to, že pijeme krev?

„Ještě před chvílí jsi na upíry nevěřila, možná ještě pořád nevěříš a teď se ptáš na možnost být jednou z nich?“ nechápavě se ptal Edward.

„Prostě mě to jen zajímalo,“ řekla a pokrčila rameny.

„Myslíš, že bychom se mohli někam ztratit?“ nahnul se ke mně Edward a zašeptal mi do ucha. Copak neměl žádné otázky? Nebo se chtěl zeptat jen v mojí přítomnosti? Myslela jsem, že se budou ptát nás všech a my jim budeme postupně oběma odpovídat. Tak to bylo v plánu. Teď se mi ale myšlenka mít Edwarda jen pro sebe zalíbila víc. To co mi šeptal, samozřejmě neuniklo nikomu z mé rodiny. Alice se uchichtla a Carlisle mi lehce naznačil hlavou, že máme jít. Kate už vypadala v klidu, takže nás k ničemu nepotřebovali.

„Jdeme,“ zašeptala jsem Edwardovi do ucha. Zvedli jsme se a vydali se směrem ke schodišti.

Jen jsem zavřela dveře od pokoje a otočila se, Edward si o ně opřel ruce a uvěznil mě jimi. Položila jsem si ruce na jeho hruď a dívala se mu do očí. Hladila jsem ho po hrudi a pokračovala až na břicho. Pořád stál opřený rukama o dveře. Pomalu jsem sjela až ke spodnímu lemu trička a zaplula rukama pod něj. Zavřel oči a lehce zaklonil hlavu. Přejížděla jsem rukama po jeho vypracovaném nahém těle a on slastně oddechoval. Trošku jsem se natáhla a jazykem přejela po jeho tepně na krku. Skoro jsem cítila chuť jeho krve.

„Nemáš žádné otázky? Nic tě nezajímá?“ zašeptala jsem. Otevřel oči a podíval se na mě.

„Lásko, mám spoustu otázek. Máš teď náladu na to mi odpovídat?“ zeptal se a v očích mu jiskřilo.

„Mám náladu na úplně jiné věci,“ řekla jsem a mrkla na něj, „ale myslím, že prvně bychom se měli věnovat tvým otázkám.“ Naklonil hlavu trošku na stranu a usmál se.

„Když myslíš. Můžu tě aspoň políbit, než se na to vrhneme?“ zeptal se a lehce se otřel rty o moje. Začala jsem se smát. Vrhneme? Na co se chtěl vrhnout?

Uvědomil si, co řekl a jak to vyznělo. „Ale no tak, myslel jsem na ty otázky,“ zabručel a také se zasmál. Položila jsem mu ruku na tvář a spojila naše rty. Chvilku jsme se líbali a pak jsem se odtáhla. Viděla jsem nesouhlas v jeho očích, ale to už jsem ho chytla za ruku a vedla ho k sedačce. Sedli jsme si a natočili se k sobě.

„Tak spusť,“ řekla jsem a čekala. Vypadal, že přemýšlí.

„Emmett říkal, že pijete krev. Lidi snad ale nezabíjíte, ne?“ zeptal se. Dole zrovna odpovídal Carlisle Kate na podobnou otázku.

„Ne, lidi opravdu nezabíjíme. Lovíme zvířata a pijeme jejich krev,“ odpověděla jsem mu. Naklonil se ke mně a položil mi ruku na tvář. Snažil se mě rozptýlit?

„Dobře. Řekneš mi něco víc o tom, jak lovíte?“ ptal se dál a pomaličku se ke mně nakláněl. Nenechám se rozptýlit.

„No, chytíme zvíře a vysajeme ho. Nevím, co víc ti k tomu říct. Krev nám dává sílu. Zvířecí krev pro nás není taková jako lidská, ale stačí k přežití,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Posunul se zase o kousíček blíž. Zajímalo ho vůbec to, co jsem mu říkala?

„Někdy bych to chtěl vidět,“ pronesl klidně. Ztuhla jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Edwarde, to nepřipadá v úvahu. Když lovíme, naše smysly ovládá jen touha po krvi. Kdybys byl někde poblíž…“ zarazila jsem se. Ani jsem nechtěla domyslet, co by se stalo. Zíral na mě a vypadalo to, že konečně začal pořádně vnímat to, co mu říkám.

„Nemusím se tě ale bát, že ne?“ zeptal se.

„Teď už ne,“ řekla jsem šeptem.

„Jak teď už ne?“ ptal se nechápavě.

„Lásko, když jsem tě viděla poprvé, naprosto mě ovládla vůně tvojí krve. Ze začátku bylo těžké se naučit ovládnout, ale s každým dalším setkáním s tebou to bylo čím dál tím snadnější.“ Dávala jsem si pozor, abych mu neřekla, že jsem ho chtěla zabít.

„Moje krev ti voní? Co by se stalo, kdyby ses přestala ovládat?“ zeptal se se zájmem. Takže se tomu nevyhnu.

„Nedokážeš si představit, jak moc mi tvoje krev voní. Kdybych se jen na okamžik přestala ovládat… zabila bych tě,“ řekla jsem šeptem. Vykulil oči a mlčel. Přemýšlí o útěku?

„Edwarde, když jsem zjistila, že jsem se do tebe zamilovala, všechno se změnilo. Mám to monstrum v sobě plně pod kontrolou. Neboj se mě prosím,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Naklonil se ke mně, svoji ruku přesunul z tváře pod bradu a lehce si mě přitáhl k sobě.

„Já se tě nebojím. Věřím ti,“ řekl s úsměvem.

„Děkuji,“ usmála jsem se také a políbila ho na rty. Byl to jen krátký polibek, ale byl plný něhy.

„Co si myslíš o Kate a Rileym? V myšlenkách jsem jim viděla, že jsou do sebe zamilovaní a dávají to i patřičně najevo,“ napadlo mě náhle. O tom, že je viděla Alice ve své vizi spolu, jsem zatím pomlčela. Pustil mě a odtáhl se. Koukal na mě a já jsem z jeho očí nedokázala nic vyčíst. Co jsem řekla? No jo, už vím. Myšlenky.

„V myšlenkách?“ zeptal se stručně.

„Ano v myšlenkách. Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Já čtu myšlenky. Dokážu přečíst myšlenky všech, se kterými jsem se kdy setkala. Záhadou jsi pro mě ty, protože tvoje myšlenky jako jediné přečíst nedokážu,“ vysvětlovala jsem zamyšleně. Měřil si mě pohledem.

„Hmm, čtení myšlenek. Zajímavé. Moje číst nedokážeš... Je ještě něco dalšího, co je na tobě zvláštního? Nebo na upírech obecně?“ zeptal se stále zamyšleně.

„Je toho hodně, Edwarde. Jsme rychlí, nemůžeme na slunce, protože by nás lidé odhalili. Někdy ti to ukážu. Nestárneme, jsme nesmrtelní, naše těla už se od přeměny nijak nezmění…“ vysypala jsem ze sebe. „A je jedno pravidlo, které jsme porušili, takže se o tom nesmí nikdo dozvědět. Člověk nesmí vědět o naší existenci. Takže to nesmíš nikomu říct,“ dodala jsem.

Chvíli na mě koukal. Asi jsem na něj byla moc rychlá. Nebo nebyla? Pochopil vše, co jsem mu řekla?

„To znamená, že nemůžete mít děti, jestli jsem to správně pochopil,“ pronesl. Vůbec netuším, jak ho napadlo zrovna tohle, ale jak to vyslovil, okamžitě jsem si položila ruku na břicho a vzpomněla si na dobu těsně před proměnou, kdy jsem byla ještě člověkem…

Kapitola 20. - Port Angeles III. - Shrnutí - Kapitola 22. - Příběh I.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 21. - Odhalení: