Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 22. - Příběh II.

01.02.2010 (13:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6271×

Kapitola 22. – Příběh II.

Pohled Belly.

A ticho bylo i v celém domě. Nikdo nemluvil, nikdo na nic nemyslel.

Postavila jsem se a podívala se na Edwarda. Tvářil se nesouhlasně a natáhl ke mně ruku.

„Dej mi chviličku, prosím,“ otočila jsem se k oknu a zadívala se do dálky.

Už jsem toho o sobě prozradila dost na to, abych se teď vytratila z domu jen s Edwardem. A vlastně jsem ani neměla důvod, proč by ostatní nemohli slyšet i zbytek mého vyprávění. Byla to moje rodina. Sice se mě nikdy nikdo nezeptal na to, jak jsem žila, když jsem byla ještě člověk, ale i kdyby se zeptali, asi bych jim to stejně neřekla. Jen jednou se mě Carlisle ptal na přeměnu. Řekla jsem mu, že se mi o tom nechce mluvit a on nenaléhal. Věděli jen o tom, že jsem žila nějakou dobu ve Volteře. Vzpomínky spustil až Edward, když pronesl, že upíři nemůžou mít děti.

„Bello, povíš mi, co bylo dál?“ zeptal se mě s lítostí v hlase. Co bylo dál… Zůstala jsem stát u okna a rozhlížela se po okolí.

„Moje srdce vydalo poslední úder a pak navždy utichlo. Otevřela jsem oči a podívala se okolo sebe. Viděla jsem každou částečku prachu v místnosti. Jen jsem pomyslela na to, že se posadím a už jsem seděla. Nechápala jsem, co se to se mnou stalo. Byla jsem v nějaké chatě, kdoví kde. Stoupla jsem si a šla ke dveřím. Otevřela jsem je a zjistila, že všude kolem je hustý les. Slyšela jsem zvuky lesa, šustění křídel nějakého hmyzu. Sklonila jsem hlavu a ruce si položila na břicho. Měla jsem pocit, že mi něco chybí. Snažila jsem se ze všech sil si vzpomenout a pak mi to došlo. Před tím, než mě zasáhla ta hrozná bolest, jsem byla těhotná. Někdo mě sem odnesl a teď jsem tu byla sama a po mém těhotenství nebyla nikde ani stopa,“ vyprávěla jsem. Slyšela jsem Edwarda, jak se zvedl ze sedačky. Zastavil se za mnou a omotal mi ruce kolem těla. Opřela jsem se o něj. Byla jsem ráda, že tu byl se mnou, že byl těsně u mě.

„Byla jsem zoufalá, cítila jsem se hrozně sama. Horší ale bylo, že jsem nevěděla, co se stalo s tím tvorečkem, kterého jsem nosila v sobě. Říkala jsem si, že kdybych rodila, musela bych si to pamatovat. Rozhlédla jsem se po místnosti a na stolku jsem uviděla složený papír,“ řekla jsem a otočila se na Edwarda. Podívala jsem se mu do tváře a pak se opřela o jeho hruď. Ruce jsem mu omotala kolem jeho pasu.

„Edwarde, cítila jsem se tak prázdná. Někdo udělal něco s mým dítětem a já nevěděla, kdo a co s ním provedl. Bylo mi hrozně a ještě ke všemu jsem začala cítit pálení v krku. Nevěděla jsem, co dělat. Něco ti ukážu,“ řekla jsem sklesle a vyprostila se z Edwardova objetí. Šla jsem ke skříni a vylovila z ní malou krabičku. Nesla jsem ji k posteli a pobídla jsem Edwarda, aby šel ke mně. Když si sedl vedle mně, otevřela jsem ji.

„Na stole jsem našla dopis s vysvětlením a instrukcemi. Čti,“ řekla jsem a podala mu kus zašlého papíru.

Vzal ho opatrně do ruky a četl nahlas:

Isabello,

musel jsem Tě odnést z domu Tvých rodičů. Nebyla jiná možnost, protože jinak bys zemřela.

Měla bys vědět, že jsem neměl tušení, že jsem schopen zplodit dítě. Nejsem člověk, a i když se Ti to bude zdát jakkoliv neuvěřitelné, jsem upír. Když jsem Tě poznal, líbila ses mi. A když jsem po naší společné noci odešel, netušil jsem, že jsi otěhotněla.

Bello, věř mi, že když jsem se po pár týdnech objevil v blízkosti vašeho domu, byl jsem zmatený stejně jako Ty. Snažil jsem se Ti být nablízku, ale abys o tom nevěděla. Hlídal jsem Tě. Kladl jsem si otázku, co může vzniknout spojením člověka a upíra. Tvé těhotenství bylo zrychlené a já jsem věděl, že jakmile budeš slábnout, budu Ti muset pomoct. Došlo mi totiž, že slábneš, protože dítěti něco chybí. Lidskou stravu jsi v sobě neudržela a tak jsem došel k závěru, že bude dítě napůl upír a chybí mu krev. Když Ti dítě začalo lámat kosti, věděl jsem, že nastal čas, abych Ti pomohl.

Byla jsi tak slabá, když jsem Tě odnášel pryč. Vypadala jsi víc mrtvá jak živá. A věděl jsem, že z Tebe musím dostat dítě ven, jinak Tě zabije. Tvoje břicho bylo tvrdé a já jsem tušil, že nebude jen tak jednoduché dostat ho ven. Nebyl ale čas, takže jsem se rozhodl. Dítě muselo ven hned. Nebudu Ti popisovat, jak jsem to provedl. Ztratila jsi hodně krve a jediná možnost, jak jsi mohla přežít, byla, udělat z Tebe to, co jsem já. Upíra.

Vím, že jsi teď zmatená. Vše je to pro Tebe nové. Jako upír budeš rychlá, budeš mít výborný sluch a zrak. A budeš mít hroznou žízeň. Jsi novorozená upírka a ukojit svoji žízeň bude nějakou dobu to jediné, co Tě bude zajímat.

Omlouvám se Ti za vše. Kdybych tušil, že se něco takového stane, nikdy bych nedopustil, abychom se spolu milovali. Vzal jsem ti Tvůj lidský život, abych Tě zachránil a dal Ti nesmrtelnost. Nikdy už ale nebudeš stejná, jako jsi byla.

Pošlu za tebou nomády, Gabrielu, Mary a Benjamina. Oni Ti vše vysvětlí a pomohou Ti s tvojí žízní. Počkej na ně prosím v chatě, než se objeví.

Asi se teď cítíš sama, ale nemohl jsem tu zůstat s Tebou. Už kvůli dítěti. Ona je napůl člověk, bije jí srdce a Ty jsi novorozená, takže i nebezpečná. Nemohl jsem dopustit, že bys jí ublížila. Pak bys toho hrozně litovala.

O dceru se postarám. Občas o sobě dáme vědět, abys věděla, že jsme v pořádku. Dokážu Tě najít, ať budeš kdekoliv. Ty mě ale nehledej, pokud já sám nebudu chtít, nenajdeš mě. Zbytečně bys ztrácela čas. Až přijde ta pravá chvíle, svoji dceru poznáš.

Nezlob se na mě prosím.

S láskou

Paul

Edward koukal na ten kus papíru a nic neříkal. Vypadal, že ho čte znovu. Sama jsem byla v šoku pod tíhou vzpomínek, když jsem znovu slyšela, co mi Paul napsal poté, co mi vzal dceru a nechal mě samotnou.

Najednou se otevřely dveře a v nich stála celá moje rodina včetně Kate.

„Bello, on ti vzal dceru. Jak to mohl udělat? Máš o ní nějaké zprávy?“ chrlili na mě všichni otázky.

„Pamatujete si, když jsme žili v Anglii, že mi tam tenkrát přišel dopis? I na Aljašku mi jeden přišel. Divili jste se, kdo mi to píše, a já jsem vám řekla, že je to jen známý z minulosti,“ odpověděla jsem na část jejich otázek.

„No jo, to si pamatuji. To ti psal Paul? A dozvěděla ses něco o malé?“ ptala se Rose. Edward mi podal psaní a já jsem ho uložila zpět do krabičky. Postavila jsem se a šla zase k oknu. Mlčela jsem. Potřebovala jsem se trochu vzpamatovat.

„Bello, můžeme tu zůstat nebo máme odejít?“ zeptala se mě Esme. Nemělo cenu, aby odcházeli. Jejich přítomnost mi dodávala energii.

„Zůstaňte. A jestli dovolíte, tak budu pokračovat ve svém vyprávění,“ řekla jsem smutně. Kde asi teď byla moje dcera? Kladla jsem si tu otázku snad už tisíckrát.

Otočila jsem se k ostatním a viděla jsem, že si posedali, kde se dalo. Připadala jsem si jako na jevišti při školní besídce. Jenže tady se nikdo nesmál, nikdo netleskal. Šla jsem k posteli a posadila se vedle Edwarda. V jedné ruce jsem držela krabičku s dopisy a za druhou mě Edward pevně chytil.

„Přečetla jsem si dopis a nic jsem nechápala. Cítila jsem pálivou bolest v krku a teď, když už jsem věděla, že to jsou příznaky žízně, bylo to ještě horší. Potřebovala jsem se nakrmit. Zvažovala jsem, jestli si mám zkusit opatřit něco, čím bych zahnala žízeň nebo počkat na nomády, jak psal Paul. Nevěděla jsem, kdy přesně dorazí. Rozhodla jsem se počkat. Doufala jsem, že dorazí brzy a pomohou mi zahnat žízeň,“ řekla jsem a nadechla se.

„Paul se mýlil v jedné věci. Měla jsem sice žízeň, ale jen žízeň mě nezajímala. Přemýšlela jsem nad svou dcerou, kterou mi ani neukázal,“ zašeptala jsem lítostivě. Edward mi dal ruku kolem ramen a já si položila hlavu na jeho rameno. Zavřela jsem oči.

„Paul mi nechal nějaké oblečení položené přes starou židli, takže jsem se oblékla, protože venku byla ještě pořád zima. Vyšla jsem z chatky a rozhlédla se po lese. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk, a když jsem se nadechla, ucítila jsem pach krve. Nomádi zatím nedorazili a já jsem se potřebovala zbavit té pálivé bolesti v krku. Nevěděla jsem, co mám přesně dělat. Zavřela jsem oči a znovu se nadechla. Nechala jsem se ovládnout instinktem lovce a zamířila jsem za pachem krve. Když pach krve zesílil, věděla jsem, že jsem blízko. Před sebou jsem viděla nějakou velkou kočku. Hnala mě žízeň, takže jsem na nic nečekala a vyskočila na ni. Chytila jsem ji kolem krku a zakousla se jí do krku. Kočka se chviličku bránila, ale neměla šanci. Když v ní nezbyla žádná krev, odhodila jsem ji a zjistila jsem, že pálení v krku sice trochu polevilo, ale ne úplně. Najednou se za mnou ozvalo tleskání. V mžiku jsem se otočila a viděla jsem tři postavy, které mě pozorovaly. Došlo mi, že to budou asi ti nomádi, o kterých psal Paul,“ vyprávěla jsem svůj první zážitek z lovu. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Edwarda. Zdál se fascinován mým popisem lovu. Koukla jsem na Kate a ta na mě zírala s vykulenýma očima. Nevěděla jsem, jestli to na ní nebylo moc. A to jsem byla zatím jen u lovení zvěře.

„Nomádi se mi představili a pak si začali dobírat Paula. Zjistila jsem, že je dokážu slyšet, aniž by otevírali ústa. Nevěděla jsem, jestli je to nějaká upíří schopnost, tak jsem se na to neptala. V myšlenkách jsem jim četla, že jim Paul řekl, že budu zmatená a že budu potřebovat pomoct s lovem. Když mě viděli při lovu, byli překvapeni tím, že jsem to zvládla poprvé sama, aniž by mi někdo cokoliv řekl nebo ukázal. Řekla jsem jim, že jsem s lovem ještě neskončila, protože mě pořád pálilo v krku. Ale ani po další kočce, kterou jsem ulovila a vysála, bolest nezmizela úplně. Vysvětlili mi, že je to tím, že jsem novorozená a že to bude trvat, než dokážu svou žízeň ovládat a přestanu vnímat bolest. Strávila jsem s nimi asi měsíc, během kterého jsem s nimi cestovala a oni mě zasvětili do všech tajů upírského života,“ přerušila jsem svoje vyprávění. Mám říct Edwardovi a Kate, že jsem lovila lidi? Nebudou se mě pak bát, i když už uběhlo víc jak sto let, co jsem dávala přednost lidské krvi před zvířecí?

„Bello, oni lovili také jen zvířata?“ zeptala se Kate. Kruci, takže se tomu nevyhnu. Vůbec jsem nečekala, že by se mohla zeptat zrovna na tohle.

Podívala jsem se na ni a opatrně jsem jí řekla: „ Kate, nelovili. A po tu dobu, co jsem byla s nimi, jsem ani já nelovila zvířata.“ Zalapala po dechu a pak začala vzlykat. Riley se ji snažil uklidnit. Ani Edwarda to zjištění nenechalo úplně klidným. Jeho srdce bilo rychleji než před chvílí a ztěžka oddechoval. Stále mě ale držel. Ostatní to vzali v klidu. Ne všichni měli čisté skóre, co se týče lovení lidí.

„Ptala jsem se nomádů, jestli neví, kde by mohl být Paul. Ale nedokázali mi odpovědět. Jediné co jsem se dozvěděla, bylo, že měl Paul schopnost stopovat. Prostě byl stopař a dokázal najít kohokoliv kdekoliv. Pochopila jsem, co myslel tím, když mi psal, že mě dokáže najít kdekoliv. Ptala jsem se jich, jestli mají všichni upíři nějakou schopnost, dar a oni mi odpověděli, že jen někteří. To, že dokážu číst jejich myšlenky, jsem si nechala pro sebe. Vyprávěli mi o Volturiových, kteří žili v Itálii. Aro prý kolem sebe shromažďoval upíry se zajímavými schopnostmi. Ostatní upíři je považovali za nejvyšší z nich. Napadlo mě, že bych se mohla vydat do Itálie a poprosit Ara o pomoc při hledání dcery.“

Tu pomoc Ara bych teda rád viděl. Zaslechla jsem Emmettovy myšlenky. Dočkej času, pomyslela jsem si.

„Rozloučila jsem se s nomády, poděkovala jim za pomoc a rozběhla se k Atlantiku. Musela jsem si dávat pozor, abych se neukazovala na slunci a to mě trochu zdržovalo. Po pár dnech jsem dorazila do malého přímořského městečka a tam jsem se nenápadně propašovala na loď, která mířila do Francie. Měla jsem problém, abych ovládla svou žízeň. Na lodi bylo naštěstí dost krys, takže jsem přežívala na jejich krvi. Ke konci plavby už jsem jich měla dost, takže jsem neodolala a odnesl to jeden námořník. Když jsme dorazili do Francie, bylo to do Itálie už jen kousek,“ vyprávěla jsem a při vzpomínce na krysí krev jsem se oklepala. Fuj. Přestože byla moje rodina živa jen ze zvířecí krve, viděla jsem na nich, že ani jim se nezamlouvala krysí krev.

„Po několika dnech jsem se konečně ocitla ve Volteře. Vše tam působilo starobyle. Přemýšlela jsem, jak se dostat k Arovi. V tom jsem slyšela myšlenky dvou mužů, kteří se ke mně blížili. Nebylo těžké poznat, že to jsou upíři. Nevěděli, kdo jsem a kam mě zařadit. Řekli, abych je následovala, tak jsem šla za nimi. Jakousi divnou podzemní cestou mě vedli před Volturiovy. Když jsme dorazili do velkého sálu, všimla jsem si tří velkých židlí, které vypadaly jako trůny. Dva byly obsazeny a třetí byl prázdný, protože ten kdo na něm sedával, se blížil pomalým krokem ke mně. Předpokládala jsem, že to byl Aro.“ Vzpomínka na Ara mi vehnala do tváře úsměv. On byl hrozně zvláštní týpek.

„Zastavil se přede mnou a představil mi sebe a své bratry. Řekla jsem mu své jméno, on se mě zeptal, co mě přivádí do Volterry a natáhl ke mně ruku. V jeho myšlenkách jsem si přečetla, že ho hrozně zajímá, jestli mám nějaký dar a kdo vůbec jsem. Jeho výraz ve tváři přesně odpovídal tomu, na co myslel. Bylo to něco jako: Podej mi svou ruku a hned budu vědět, kdo jsi. Takže to vypadalo, že má nějakou schopnost a spočívala v doteku ruky. Přemýšlela jsem, jestli k němu mám natáhnout ruku nebo se na to vykašlat. Rozhodla jsem se, že to risknu, zvedla jsem ruku a vložila ji do té jeho. Aro se probíral každou etapou mého bytí a zvláštně se u toho usmíval. V momentě, kdy mě viděl těhotnou, vykulil trochu oči. V jeho myšlenkách jsem během chvíle viděla celý svůj život.“ Vzpomněla jsem si na svoje rodiče. Ještě když jsem byla s nomády, chtěla jsem se na ně jít podívat, ale přece jen jsem byla novorozená a nevěděla jsem, zda bych jim neublížila.

„Poté, co Aro viděl, kvůli čemu jsem přijela do Volterry, rozhodl se, že se mi pokusí pomoci najít moji dceru. Poslal Demetriho, který byl stopař stejně jako Paul, aby ho našel. Předpokládal stejně jako já, že kde bude Paul, bude i moje dcera. Věděla jsem, že jeho úmysly nejsou čisté. Moje dcera, která byla napůl člověk a napůl upír, ho náramně zajímala. Myslel si, že by se mu hodila do jeho „sbírky“ těch, kdo jsou něčím zvláštní nebo mají nějaký dar. Moji dceru chtěl najít hlavně kvůli sobě. A i když věděl, že jeho úmysly znám, věděl také, že je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější ji najít. Oběma nám bylo jasné, že bez jeho pomoci mám jen pramalou šanci.“ Oba jsme ji chtěli, každý ale z jiného důvodu.

„Tím, že si přečetl moje myšlenky, věděl, že mám podobný dar jako on. Ten jeho spočíval v doteku a následném čtení všeho, na co kdy dotyčný, kterého se dotkl, pomyslel. Můj dar byl jiný v tom, že jsem se nepotřebovala dotyčného dotýkat, ale zase jsem viděla jen to, na co myslel v tu chvíli. Arovi se můj dar líbil a nabídl mi, abych zůstala ve Volteře. Nevěděla jsem, kam jít a ze začátku jsem opravdu spoléhala na to, že se Arovi podaří najít Paula s naší dcerou. Rozhodla jsem se tedy zůstat nějakou dobu ve Volteře. Demetri se vracel vždy s nepořízenou a Aro ho znovu posílal na cestu. Věděla jsem, proč to dělal. A on věděl, že já vím,“ vyprávěla jsem dál. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že už je večer.

„Nemáte hlad?“ podívala jsem se na Edwarda a Kate. Hodila jsem prosebný výraz na Esme, která se zvedla a šla pro ně připravit do kuchyně něco na zub. Oba řekli, že nemají, ale oběma kručelo v žaludku. Kate jsem ještě viděla v myšlenkách, že se už chvíli ukecává, aby si zašla na záchod.

„Kate, záchod je v každém pokoji, takže si můžeš vybrat kam zajít,“ řekla jsem potichu směrem k ní. Zčervenala, zvedla se a odešla z pokoje.

Za chvíli dorazila Esme a nesla každému dva namazané krajíce s máslem, sýrem a salámem. Na to, jak tvrdili, že nemají hlad, do nich jídlo padalo jako němci do krytu. Když se najedli, pokračovala jsem ve vyprávění.

„Po čase, když se Demetrimu stále nedařilo Paula najít, jsem řekla Arovi, ať už ho nikam neposílá. Bylo to, jak mi psal Paul. Pokud on sám nebude chtít, nikdy ho nenajdu. Aro byl prvně zklamaný, že se mu nepodařilo najít moji dceru, ale ne kvůli mně, ale kvůli tomu, že nezískal, co chtěl. Nakonec se s tím ale smířil. Když jsem si jednou prohlížela obrazy u Ara v pokoji, všimla jsem si na jednom z nich kromě Marcuse, Caiuse a Ara ještě čtvrtého upíra. Zeptala jsem se na něj Ara a on mi vyprávěl o Carlislovi, který žil chvíli s nimi. Odešel od nich kvůli svému přesvědčení, neživit se lidskou krví. I mně po nějaké době začalo vadit, že kvůli našemu krmení musí zemřít taková spousta lidí,“ vyprávěla jsem dál. Nerada jsem vzpomínala na to, kolik lidí jsem zabila, abych sama přežila. V té době jsem byla skutečně zrůda, monstrum.

„Bylo to někdy ve dvacátých letech dvacátého stolení, kdy Aro pořádal velkou slavnost. Pozval i Carlisla a Esme a tak jsem se s nimi seznámila. Carlisle mi vyprávěl, že je možné krmit se jen zvířecí krví, ale že to chce hodně ovládání. Myšlenka, že už by kvůli mně nemusel zemřít další člověk, se mi zamlouvala,“ usmála jsem se na něj a Esme a oni mi úsměv oplatili.

„Ještě toho večera jsem oznámila Arovi, že odcházím. Nebyl z toho nijak nadšený, ale vzhledem k tomu, že neměl důvod mě držet ve Volteře, protože mi neuměl pomoct s hledáním dcery, nakonec se přes to přenesl a bez potíží mě nechal odejít. Druhý den, když se chystal Carlisle s Esme k odjezdu, přidala jsem se k nim. Při loučení s Arem jsem mu četla v myšlenkách, že doufal, že se jednou do Volterry vrátím. Odjeli jsme na Aljašku, kde momentálně žili. Snažila jsem se podle jejich vzoru krmit jen zvířecí krví, a i když mě to stálo hodně přemáhání, abych nesešla z vytyčené cesty, zvládla jsem to. Od té doby, co jsem žila s nimi, jsem už kvůli své žízni nezmařila žádný lidský život.“ Tuhle část vyprávění už znali všichni Cullenovi. Ale nikdo z mojí rodiny se nezvedl a poslouchali moje vyprávění dál.

„Ve třicátých letech dvacátého století jsme se my tři přestěhovali do Anglie a tam Carlisle našel skoro mrtvou Rose. Přeměnil ji na upíra a ona si pak našla Emmetta a zamilovali se do sebe,“ mrkla jsem na ně a oni se na mě zazubili.

„A právě do Anglie mi přišel první dopis od Paula, jak už jsem vám říkala. Nevím, proč čekal tak dlouho, aby mi napsal. Možná nechtěl posílat dopis do Volterry. Žila jsem bez své dcery 50 let. Už jsem přestala doufat, že o ní někdy uslyším, že zjistím, jak se má… Byla sice napůl člověk a napůl upír, ale neměla jsem tušení, jakou rychlostí i vzhledem k rychlému průběhu těhotenství, stárne. Bála jsem se, že bych ji třeba nemusela nikdy vidět a pak by mi přišlo jen oznámení, že zemřela,“ řekla jsem potichu. Otevřela jsem krabičku a vytáhla z ní dopis, který mi poslal Paul do Anglie.

„Nechápala jsem, jak mě mohl Paul najít. Musel být lepší stopař než Demetri, protože jemu se nepodařilo zjistit o Paulovi vůbec nic. Abych se vrátila k dopisu. Moc jsem se z něj o dceři nedozvěděla, ale aspoň jsem věděla, že stále žije,“ řekla jsem smutně a podala Edwardovi psaní. Edward ho zase přečetl nahlas:

Isabello,

slíbil jsem Ti, že se ozvu.

S dcerou jsme procestovali snad celý svět. V tom bude asi po mně, protože si cestování zamilovala. Vzhledově je ale krásná po Tobě. Až neuvěřitelně se Ti podobá.

Nestrachuj se o nás, máme se dobře. Slibuji, že o sobě dáme zase vědět.

S láskou

Paul

„Ani mi nenapsal, jak se dcera jmenuje,“ pronesla jsem lítostivě. Edward mi podal dopis a objal mě.

„Mrzí mě to, lásko,“ řekl smutně. Přemýšlela jsem, jestli mě ještě bude chtít. Jestli na něj není tohle vyprávění moc. Kdyby si našel obyčejnou lidskou dívku, nemusel by poslouchat, jak hledá přes sto let dceru. Kdybych přišla i o něj, nechtěla bych už dál žít.

„Po Rose a Emmettovi se k nám přidala Alice s Jasperem. A když jsme se přestěhovali zase na Aljašku, tak si nás našel Riley. Tím byla rodina Cullenových kompletní. A právě na Aljašku mi přišel další dopis. Zatím poslední,“ řekla jsem a vylovila z krabičky další list papíru. Opět jsem ho podala Edwardovi a on ho přečetl nahlas:

Isabello,

jak jsem si stačil všimnout, tak se rodina Cullenových pěkně rozrostla. Jsem rád, že máš kolem sebe upíry, kteří Tě mají rádi, a se kterými tvoříš rodinu.

My se máme také dobře. Zase jsme procestovali další kousek světa.

Věřím, že se jednou všichni setkáme.

Zase se ozveme.

S láskou

Paul

„Musel mě pozorovat. Bylo mi na nic, když jsem si uvědomila, že musel být s dcerou někde blízko. Protože jinak by neznal moji rodinu. Pořád jsem ale nechápala, proč prostě nepřišel a neseznámil mě s ní. Co ho k tomu vedlo? Co měl za důvod?“ Tyhle otázky jsem si kladla už tolikrát a stále jsem na ně neznala odpověď.

„Z Aljašky jsme se před dvěma lety přestěhovali sem do Forks. A tím bych svůj příběh uzavřela,“ pronesla jsem ke všem. Alice se zvedla, přišla ke mně a objala mě.

„Mrzí mě to. Kdybych věděla, jak ti pomoct, udělala bych to,“ řekla mi soucitně. Věděla jsem z myšlenek ostatních, že by mi také rádi pomohli, ale nikdo nevěděl jak.

Bylo už docela pozdě, když jsem skončila s vyprávěním a Edward s Kate museli za chvíli vyrazit domů. Kate už se v myšlenkách obávala, co na to řeknou jejich rodiče. Chtěla jsem mít Edwarda ještě chvíli jen pro sebe, abych zjistila, jestli o mě stále stojí.

„Mohla bych vás poprosit…“ začala jsem. Nemusela jsem pokračovat, protože všichni pochopili a jeden po druhém odešli z mého pokoje.

„Kate, Edward za chvíli přijde dolů. Vím, že musíte jet domů,“ zavolala jsem na ni.

Posunula jsem se dál na postel a sedla si do tureckého sedu. Edward si sedl proti mně. Vzal mě za ruce a podíval se mi do očí.

„Bello, máš z něčeho strach?“ zeptal se s obavou v hlase. Musel mi strach vyčíst z očí.

„Mám,“ pronesla jsem stručně a sklonila hlavu. Jak mu to jen říct?

„Z čeho máš strach? Mluv se mnou prosím,“ nabádal mě.

Zhluboka jsem se nadechla. „Bojím se, že tě ztratím,“ řekla jsem. Tu bolest, se kterou jsem pronesla tu větu, jsem si plně uvědomovala.

Edward mi dal ruku pod bradu a zvedl mi hlavu, abych se mu musela podívat do očí.

„Lásko, proč bys mě měla ztratit? To já jsem chtěl znát tvůj příběh. Sice jsem nečekal, že jsi toho prožila tolik a také nemůžu souhlasit se vším, co jsi dělala, ale to nemění nic na tom, že tě miluji z celého srdce,“ snažil se mě uklidnit. Bylo mi jasné, že nesouhlasil s pitím lidské krve. Naštěstí jsem z příběhu vynechala svoje avantýry.

„Děkuji. Nevím, co bych dělala, kdybys mě opustil.“ Naklonila jsem se pro polibek.

„Myslím, že už bys měl jít. Kate už je nervózní. Zítra je také den a doufám, že se uvidíme,“ řekla jsem mu poté, co jsem slyšela v Kateiných myšlenkách, že už by ráda jela domů.

Edward kývl a vstal z postele. Postavila jsem se také a on mě vzal za ruku.

Když jsme přišli dolů, Kate už stála u vchodových dveří. Edward se se všemi rozloučil a vyšel ven. Ještě se otočil, políbil mě na rty, slíbil mi, že zítra zavolá a pak už jsem viděla, jak nasedá s Kate do auta a míří do Forks.

Sedla jsem si venku na schody. Potřebovala jsem být chvíli sama.

Kapitola 22. - Příběh I. - Shrnutí - Kapitola 23. - Touha I.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 22. - Příběh II.: