Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 27. - Schopnost

05.03.2010 (19:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5349×

Kapitola 27. – Schopnost 

Pohled Belly.

Najednou zafoukal vítr a mě praštil přes nos pach, který jsem okamžitě poznala. Byl to pach upíra. Upíra, kterého jsem velmi dobře znala a kterého jsem spoust let neviděla.

„Edwarde,“ zakřičela jsem na něj, když jsem si všimla, že poodjel pár metrů ode mě. Viděla jsem, jak se leknul a rozjel se ke mně.

„Bello, co se děje?“ zeptal se zděšeně. Musela jsem se asi tvářit strašně.

„Někde blízko je upír,“ řekla jsem a očima rentgenovala okolí. Musel být hodně blízko, protože při každém zafoukání větru jsem cítila jeho pach. A pohyboval se. Pokaždé mi vítr přivál jeho pach z jiné strany.

„Drž se u mě, prosím. Zatím nevím, proč je tady,“ řekla jsem s obavou v hlase.

Na chvíli jsem se podívala na Edwarda a on vypadal kupodivu úplně klidně. Copak neměl strach?

Chytila jsem ho za ruku a pomalu jsme jezdili po jezeře. Nepřestávala jsem očima prohledávat okolí.

A pak jsem ho uviděla. Stál na protějším břehu a pozoroval nás.

Zastavila jsem se. Edward se také zastavil a otočil se ke mně.

„Lásko, když tě poprosím, abys zůstal tady, uděláš to pro mě, prosím?“ Nějak jsem tušila, že s tím nebude souhlasit.

„Bello, já tě za ním samotnou nepustím. Na to zapomeň,“ oznámil mi. Jako bych si to nemyslela.

„Edwarde, ty vůbec netušíš, s kým máš tu čest. Nestihneš ani mrknout a…“ nedokázala jsem dokončit větu.

Ona je tu s člověkem? To bude Ara zajímat. Bella a člověk. No to mě podrž. A vypadá to, že je jejich vztah hluboce důvěrný. Slyšela jsem jeho myšlenky. Stále jsem ale nevěděla, proč je tady.

„Zůstaň prosím tady, udělej mi to k vůli.“ Vzala jsem jeho obličej do dlaní a vtiskla mu polibek na rty. Sžírala mě nejistota. Proč sem přišel? Poslal ho Aro? Kvůli čemu?

Ona ho políbila? Člověka? Začíná to být čím dál tím víc zajímavější. Zaslechla jsem zase jeho myšlenky.

Edward mě chytil za pas a přitáhl si mě k sobě. Rozhodně mě jen tak nehodlal pustit.

„Rozhodně tě za ním nenechám jít samotnou. Půjdeme za ním spolu. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo,“ pronesl zcela vážně. Koukala jsem na něj jako na blázna. On se bál o mě? Copak si vůbec neuvědomoval, že já jsem tady ta silnější? Já mám chránit jeho a ne on mě.

Zaslechla jsem svůj mobil, který jsem nechala spolu s našimi věcmi u břehu. Kruci, že jsem si ho nevzala s sebou. Tipovala jsem to na Alice.

Změřila jsem očima vzdálenost ke břehu, kde stál on a ke břehu, kde mi zvonil mobil. To nestihnu. Kdyby se rozhodl zaútočit na Edwarda, zabil by ho dřív, než bych se k němu stihla vrátit. Mobil bude muset počkat. Tohle jsem nemohla riskovat.

„Edwarde, kdyby na tebe zaútočil, tak si piš, že bych to nenechala jen tak. Slib mi, že kdyby se schylovalo k boji, vezmeš nohy na ramena a budeš odtud utíkat, jak nejrychleji to půjde. Snažila bych se ho zdržet co nejdéle,“ zašeptala jsem. „Zatím nemám ani tušení, proč je tady.“

„Bello-“

„Slib mi to, Edwarde,“ přerušila jsem ho. Díval se mi do očí a já v těch jeho viděla nesouhlas.

„Prosím,“ naléhala jsem. Potřebovala jsem slyšet, že se pokusí zachránit.

„Lásko, kdyby tě zabil, ani já bych nechtěl dál žít. Můj život by bez tebe ztratil význam. Pochop, že tohle ti slíbit nemůžu. Miluji tě z celého srdce,“ zašeptal zkroušeně.

„Tak moc tě miluji. A proto pochop, že musím vědět, že se pokusíš zachránit, že budeš žít dál…“ Bolelo mě, když jsem si představila, že by se nechal zabít kvůli tomu, že by nechtěl žít beze mě.

O čem se to tam dohadují? Začínal být netrpělivý. Už jsem nemohla déle čekat.

„Musím jít za ním,“ řekla jsem.

„Musíme, ne musíš. Já tě tam prostě samotnou nepustím,“ zašeptal. Musel vědět, že kdybych chtěla, tak se z jeho „sevření“ lehce dostanu. Nechtěla jsem mu ale ublížit.

Povzdechla jsem si. „Dobře. Pojedeme tam tedy spolu. Až budeme u něj, drž se za mnou, prosím,“ šeptla jsem.

Edward pustil můj pas, vzal mě za ruku a vyjeli jsme společně k místu, kde už na nás netrpělivě čekal.

„Zdravím tě, Bello,“ řekl, když jsme k němu dojeli.

„I já tě zdravím, Demetri,“ pozdravila jsem ho.  

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Určitě tu nejsi kvůli tomu, aby ses mě zeptal, jak se mám.“ Podívala jsem se do jeho červených očí a v tu chvíli jsem se začala bát o všechny lidi v okolí Forks.

„Doufám, že jsi tu jen na chvíli a nelovíš místní lidi,“ pronesla jsem a přimhouřila oči.

„Bello, nejsem tu kvůli lovu.“

„Tak proč jsi tak daleko od Volterry?“ zeptala jsem se ho přímo.

„Nepředstavíš mi svého lidského přítele?“ Nechtěl mi říct proč je tady? V myšlenkách jsem mu četla jen jeho údiv nad tím, že mě vidí držet se za ruku s člověkem. Ani zmínka o tom, proč tu byl. Docela mě to znervózňovalo.

„Neodpověděl jsi mi,“ nenechala jsem se odbýt.

Má strach? Vypadá, že by pro toho člověka obětovala i svůj život.

„Co kdybychom si přestali hrát a začali mluvit na rovinu?“

„Aro by tě zase rád viděl po svém boku,“ řekl a usmál se.

„Proto jsi tu? Máš mě přesvědčit, abych se vrátila do Volterry?“

„To je jen jeden důvod. Bello, už jsi viděla svoji dceru?“ zeptal se. Cítila jsem, jak mi Edward stiskl ruku.

„Proč se mě ptáš na dceru? Hledal jsi ji, když jsem ještě byla ve Volteře a nepodařilo se ti ji najít. Myslela jsem, že to Aro vzdal a přestal ji hledat,“ mluvila jsem zamyšleně. On ji stále hledal? Musela pro něj být něčím hodně výjimečná.

„Bello, myslel jsem, že jsi pochopila, že se Aro nikdy nevzdává,“ vysvětloval mi. A já si naivně myslela, že se smířil s tím, že moji dceru nenašel.

„Ty ji pořád hledáš?“

„Nikdy jsem ji nepřestal hledat. Byl jsem několikrát blízko. Zachytil jsem Paulův pach, ale pak se mi zase ztratil.“ Vzpomněla jsem si na Paulova slova v dopise: ‘…pokud já sám nebudu chtít, nenajdeš mě.’

„Jak je to možné? Paul je stopař jako ty. Má snad ještě nějakou další schopnost?“ ptala jsem se nechápavě.

Demetri jen zakroutil hlavou a podivně se usmál. Copak jí to nedojde? Co mi mělo dojít? Když tu schopnost neměl Paul…

„Moje dcera?“ zeptala jsem se udiveně. Edward mi trochu cuknul rukou. Skoro jsem zapomněla, že tu byl se mnou. Myšlenky na mou dceru mě zaměstnávaly natolik, že jsem přestala být ostražitá. Kdyby po něm Demetri vystartoval… Bože, nechtěla jsem ani domyslet, co by se mohlo stát. Jak jsem mohla být tak neopatrná?

Otočila jsem se na Edwarda. V očích jsem mu četla otázky.

„Edwarde, tohle je Demetri. On je jedním z nejvyšších ve Volteře po Arovi a jeho bratrech,“ řekla jsem mu a otočila se na Demetriho. „Tohle je Edward. Můj lidský přítel, jak jsi správně podotknul.“ Vzájemně jsem je představila. Zdálo se mi to v tuhle chvíli vhodné.

Edward, hmm. Tohle se Arovi nebude líbit. Člověk, který ví o naší existenci.

A sakra, to vůbec nevypadalo dobře. Bylo mi jasné, že jakmile se Demetri vrátí do Volterry, řekne o Edwardovi Arovi. Jak z toho ven?

„Demetri, máš pravdu. Edward o nás ví všechno. Ale nezapomeň říct Arovi, až mu budeš povídat o tom, že o nás ví člověk, že Edward bude brzy jedním z nás,“ vařila jsem z vody. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled. Budu mu to muset pak nějak vysvětlit. Nechtěla jsem ho přeměnit na upíra, ale potřebovala jsem, aby mi Demetri uvěřil, že to myslím vážně. Podívala jsem se na Edwarda. Usmíval se. Super, takže jsem o té lži přesvědčila i jeho. No paráda. Otočila jsem se zpátky na Demetriho a i on vypadal, že mi na tu lež skočil. Usmála jsem se na něj.

„Doufám, že tím brzy myslíš opravdu brzy,“ řekl Demetri a usmál se.

„Jistě. Můžeš mi teď povědět o tom, co jsi zjistil o daru mojí dcery?“

„Vlastně jsem to nezjistil já. Arovi to řekl jeden nomád, kterého se chystal potrestat za to, že vysál skoro celou vesnici, až to začalo být podezřelé a málem došlo k odhalení jeho skutečné „totožnosti“. Aby se zachránil, pověděl mu o Paulovi a jeho dceři, tvojí dceři, která má dar zastřít pach ať už člověka či upíra. Proto jsem se dostal k Paulovi pouze tak blízko, jak mi to ONA dovolila,“ vyprávěl.

Až teď mi to celé začalo dávat smysl. Myslela jsem, že to Paul se umí „ztratit“ tak, že ho není možné najít. Ale byla to moje dcera. Ona způsobovala to, že je Demetri už desítky let hledal a stále je nenašel. Znovu jsem si vzpomněla na Paulova slova: ‘Ty mě ale nehledej, pokud já sám nebudu chtít, nenajdeš mě. Zbytečně bys ztrácela čas.’ V tuto chvíli dostala jeho slova nový význam.

„To by ale znamenalo, že ona má tu schopnost už od narození a Paul to věděl, když mi psal dopis,“ zamumlala jsem. 

„Ano. S Arem jsme došli k témuž závěru.“

„V tom případě mi ale není jasné, proč se je stále snažíš najít, když je to se schopností mojí dcery nemožné,“ nechápala jsem.

„Ten nomád nám prozradil, že za tu dobu, co byl s Paulem a tvojí dcerou, někdy pachy cítil. Myslíme si, že se tvoje dcera naučila svoji schopnost ovládat. Dokáže pachy zastřít, ale také je nechat nezastřeny. Proto mě Aro stále posílá, abych se ji pokusil najít. Pořád doufá, že se mi k ní podaří přiblížit v momentě, kdy nepoužije svoji schopnost a já ji pak podle pachu najdu.“

„Její a Paulova stopa tě zavedla sem?“ zeptala jsem se. Byli někde tady? Čekala jsem na jeho odpověď, a kdybych byla člověk, zastavilo by se mi na moment srdce.

Demetri se mi podíval do očí a řekl: „Ano.“

Zůstala jsem stát jako socha s očima upřenýma na Demetriho. Moje dcera mohla být někde blízko, možná mě i viděla a já jsem o tom neměla ani páru.

„Bello?“ slyšela jsem Edwarda, ale nedokázala jsem se pohnout. Probralo mě až to, když si Edward stoupl přede mě a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že stojí zády k Demetrimu.

Ozvalo se zavrčení. Okamžitě jsem vystřelila upíří rychlostí a strhla Edwarda za sebe. Ozvala se rána, jak s sebou praštil o zem. Demetri zaujal bojovou pozici a začal vrčet. Chtěla jsem se otočit na Edwarda, zda je v pořádku, ale nemohla jsem. I já jsem se postavila do bojové pozice a z úst mi vycházelo vrčení.

Trvalo to jen pár vteřin. Po chvíli přestal Demetri vrčet a zase se narovnal.

„Bello?“ ozvalo se za mnou. Narovnala jsem se a s očima upřenýma na Demetriho jsem couvala k Edwardovi. Když jsem byla vedle něj, sklonila jsem k němu hlavu. Seděl na zemi a držel se za ruku. To ne. Ublížila jsem mu.

„Tvou dceru dřív nebo později stejně najdu. Sbohem Bello,“ slyšela jsem Demetriho a když jsem se podívala za jeho hlasem, vbíhal právě do lesa u břehu jezera.

Přisedla jsem si k Edwardovi. „Lásko, nezlob se prosím. Měla jsem o tebe takový strach. Udělala jsem ti něco s rukou?“ Byla jsem zoufalá.

„To nic není. Pomůžeš mi vstát, prosím?“

Vstala jsem a pomohla jsem mu na nohy.

„Edwarde, mě to tak mrzí,“ stále jsem se omlouvala. „Vezmu tě k nám. Carlisle se ti na tu ruku podívá.“

Rozjeli jsme se k našim věcem. Pomohla jsem Edwardovi sundat brusle a nasadit mu boty. Protestoval, ale já jsem viděla, že ho ta ruka vážně bolela. Posbírala jsem věci, dala je do batohu a vydali jsme se k autu. Šlo se o něco lépe, protože jsme se vraceli ve stopách, které jsme zanechali ve sněhu při cestě k jezeru.

Vylovila jsem z batohu mobil a podívala jsem se, kdo mi volal. Přesně jak jsem si myslela. Alice.

Dala jsem si mobil k uchu.

„Bello, proč jsi mi nevzala mobil, když jsem ti volala?“ vyhrkla hned po prvním zazvonění.

„Alice, uklidni se. Byla jsem uprostřed jezera a nemohla jsem se hnout z místa,“ vysvětlovala jsem jí.

„Už jsem Carlislovi řekla, že má Edward něco s rukou. Jak dorazíte, podívá se mu na ni.“

„Díky, Alice, jsi zlatíčko.“

„Bello, stala se ještě jedna věc, ale po telefonu ti ji říkat nebudu. Až dorazíš domů, pochopíš. Dorazte brzy, zatím pa,“ řekla a než jsem stihla zareagovat, ukončila hovor. Co se mohlo stát? Až dorazím, pochopím?

„Bello, co ti řekla Alice?“ zeptal se mě Edward a já si uvědomila, že stojím na místě.

„Řekla, že se něco stalo a až dorazím domů, pochopím to. Vůbec mi to nedává smysl.“

Edward na mě koukal a vypadal stejně zmateně jako já. Dala jsem se zase do chůze, protože jsem chtěla být co nejdřív doma, abych zjistila, co se stalo.

Došli jsme k autu, nasedli a vyrazili směrem do Forks.

Oba jsme mlčeli. Edward si držel ruku a mně bylo hrozně, když jsem si uvědomila, že jsem mu tu bolest způsobila já.

Před domem jsem zastavila a nechala auto před garáží. Stejně jsem pak musela odvézt Edwarda domů.

Jen jsem vystoupila z auta, udeřil mě do nosu upíří pach. Tohle ale nebyl Demetri. Zalapala jsem po dechu a rozběhla se k domu. Vyběhla jsem schody a stála před vchodem. Ještě jednou jsem nosem nasála ten upíří pach. Ne, nemohla jsem se mýlit. Musel to být on. Edward mě mezitím došel a zůstal stát za mnou. Otevřela jsem dveře a dívala se do tváře Alice.

„Kde je? Je tady?“ ptala jsem se zmateně a skoro u toho křičela.

Alice zakroutila hlavou. „Není. Byl tu, ale pravděpodobně sám. Jasper s Emmettem a Rileym se vydali po jeho stopě, ale v lese se jim pach ztratil. Jakoby najednou zmizel,“ vysvětlovala mi. Sám? Byl tu sám? Jak mohl být tak nezodpovědný zvlášť, když se tu potuloval Demetri?

„Mluvila jsi s ním?“ zeptala jsem se.

„Bello, nikdo z nás ho neviděl. Jen jsme stejně jako ty cítili jeho pach. Pro nás byl ale nový. Došlo nám, komu patří, až když jsme pode dveřmi našli tohle,“ řekla a podávala mi složený papír.

Kapitola 26. - Bruslení - Shrnutí - Kapitola 28.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 27. - Schopnost: