Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 31. - Izzie

20.03.2010 (20:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5639×

Kapitola 31. – Izzie

Pohled Belly.

Přejela jsem očima ostatní. Esme se usmívala a zářila štěstím. Carlisle stále přemýšlel nad tím, na co se chce ještě zeptat Izzie. Měl pár otázek i na Paula. Emmett s Jasperem plánovali, že si skočí zalovit a Riley objímal Kate kolem ramen. Oba rozmýšleli nad tím, jak se co nejrychleji vypařit.

Paul pozoroval mě s Edwardem a na tváři se mu střídaly emoce. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem být s Edwardem a nechtěla jsem přemýšlet nad Paulem.

Chytila jsem Edwarda za ruku a společně jsme vyšli k mému autu.

„Bello, nelíbí se mi, že jsi souhlasila s tím, aby tu Paul zůstal,“ řekl mi Edward po cestě k jezeru.

„Edwarde, souhlasila jsem jen kvůli Izzie. Ona byla celý život jen s ním, takže mají hodně silný vztah. Nevím, jak by se zachovala, kdybych nesouhlasila. A po pravdě… bála jsem se, že kdybych s tím nesouhlasila, tak by nechtěla být se mnou,“ pronesla jsem.

Vůbec jsem si nedokázala představit, jak budeme žít všichni pohromadě. Vadila mi jak jeho přítomnost, tak jeho myšlenky.

„Pokud by odešel, Demetri by ho brzy vystopoval, protože bez schopnosti Izzie by za sebou zanechával stopu. Demetrimu by určitě došlo, že už s ním Izzie není a jeho další kroky by vedly k nám,“ přemýšlela jsem nahlas. „Ale je také fakt, že jestli si Aro nedá pokoj a bude dál posílat Demetriho, aby pátral po Izzie, tak ho to pátrání dřív nebo později stejně přivede k nám. A kdyby se Demetri přiblížil k našemu domu a necítil žádný pach, bylo by mu hned jasné, že je moje dcera u nás. Myslím, že by bylo dobré, kdyby zastřela jen svůj a Paulův pach. To ale nemění nic na tom, že pokud se bude Demetri pohybovat v blízkosti našeho domu, tak bude jedno, jestli je ucítí nebo ne, protože oni nemůžou zůstat napořád zavření v domě, takže je uvidí, když půjdou ven.“ Byla jsem přesvědčená o tom, že k nám Demetri přijde. A až poreferuje Arovi, kde se skrývá Izzie… Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co bude následovat.

„Musím se domluvit s Alice, aby hlídala Volterru a také Demetriho. Snad uvidí, kdyby se blížil k nám. Kdybychom od ní dostali varování včas, mohli bychom se podle toho zařídit,“ pokračovala jsem ve svých úvahách.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ položil mi Edward z ničeho nic otázku.

„Ptej se,“ vybídla jsem ho. Netušila jsem, co přesně ho zajímalo. Stalo se toho tolik.

„Jsem si jist, že bys udělala pro svoji dceru cokoliv. Kdyby si přála, aby ses se mnou rozešla a byla s Paulem… udělala bys to pro ni?“ zeptal se nesměle a sklonil hlavu. Na co se mě to ptal?

Zamířila jsem ke kraji silnice a zastavila. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem se otočila k němu. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Viděla jsem v jeho očích strach?

„Edwarde, jak tě tohle napadlo? Jak se mě na něco takového můžeš vůbec ptát? Ano, udělala bych pro ni cokoliv, to máš pravdu, ale rozhodně bych si od ní nenechala diktovat, co mám a nemám dělat. S kým mám být. Koho mám milovat. I když jsme stejně staré, pořád je ONA moje dcera. Myslím, že jí Paul navykládal spoustu věcí a ona je teď zmatená. Sám jsi viděl, že sice vypadá jako dospělá žena, ale její myšlení ještě není úplně dospělé. A za to může Paul. Byla stále s ním a on ji nenaučil samostatnosti. Myslím, že si neumí udělat na věci vlastní názor. To co jí řekl on, pro ni bylo svaté. Budu se jí muset pokusit některé věci vysvětlit.“ Snažila jsem se mluvit co nejklidněji.

Stále jsem v jeho očích viděla obavu a strach.

„Lásko, své srdce jsem darovala tobě a nemíním si ho brát nazpět, pokud mi ho ty sám nebudeš chtít vrátit,“ řekla jsem mu něžně. Trochu jsem se k němu nahnula a pohladila ho hřbetem ruky po tváři.

„Usměj se prosím. Vím, že je to teď pro tebe složité, vlastně je to složité pro nás všechny, ale nechci, aby příchod Izzie a Paula jakkoliv ovlivnil náš vztah. Možná na sebe budeme mít pár dní méně času, protože chci více poznat svoji dceru, ale stejně jako jsem čekala přes sto let na ni, čekala jsem i na tebe. A rozhodně se tě nemíním vzdát.“

Edward mě ještě chvíli pozoroval a pak se usmál.

„Miluji tě víc než svůj život. Kdybych o tebe měl přijít, nedokázal bych už dál žít. Můj život by už neměl smysl,“ řekl, nahnul se ke mně a políbil mě na rty.

Usmála jsem se na něj, nastartovala jsem auto a rozjela se směrem k jezeru.

Pohled Alice.

Pozorovala jsem Izzie ve zpětném zrcátku a v očích jsem jí viděla spoustu jiskřiček. Vypadala dospěle, ale chováním mi připomínala malé dítě. Přemýšlela jsem, jak to uděláme se školou. Zvládla by kolem sebe tolik lidí? A co učivo? Jak dalece sahaly její vědomosti, které vyčetla z knih?

A pak tu byla podobnost s Bellou. Chtělo to nějakou přesvědčivou lež. Mohla být její dvojče, které adoptovala jiná rodina, a když jí zemřeli rodiče, úřady našly podle záznamů nás. Jak moc to bylo uvěřitelné?

„Izzie, kdybychom náhodou potkaly v obchoďáku někoho, kdo s námi chodí do školy nebo nás zná a chtěl by se s námi dát do řeči, je nutné, abys mlčela. Vypadáš jako mamka a oni by si určitě mysleli, že jsi Bella. Budeme muset vymyslet nějakou historku, jak to, že jste najednou dvě,“ vysvětlovala jsem jí. Na chvilku se zamračila a pak kývla hlavou na souhlas.

„Alice? Ten Edward, co mi ho mamka představila jako přítele… On je její kamarád?“ zeptala se mě najednou Izzie nevinným hlasem. A kruci. Neměla by jí na tohle odpovědět spíš Bella? Rose ke mně otočila hlavu, a když jsem se na ni podívala, zatvářila se nejistě.

„No, Izzie, nevím, jestli mám právo ti na tvoji otázku odpovědět. Měla by ses na to zeptat spíš mámy,“ zkusila jsem se vykroutit z odpovědi.

„Prosím, můžeš mi odpovědět?“ nedala se odbýt Izzie. Snad to Belle nebude vadit, když povím Izzie pravdu.

„Nevím, čemu přesně říkáš kamarád. Jak bych ti to… Edward je kluk, kterého tvoje máma miluje,“ řekla jsem opatrně. Podívala jsem se na Izzie do zrcátka a viděla jsem, že se s tou informací pere.

„Ale… vždyť by měla milovat mého tátu. On říkal, že budeme žít všichni tři spolu,“ řekla a zamračila se, až jí na čele vystoupila vráska.

„Izzie, milovala jsi někdy někoho? Víš, jaké to je milovat? Tvůj táta možná doufal, že když tě přivede k mámě, tak že to tak skutečně bude. Ale lásce se nedá poroučet,“ vložila se do toho Rose.

Izzie se zamyslela. „Nikdy jsem neměla šanci se zamilovat. Na žádném místě jsme se dlouho nezdrželi. Neznám ani, jaké je to mít rodinu. Mít kolem sebe sourozence, mámu a tátu. Byla jsem stále s tátou a o mámě jsem jen snila.“ Podívala jsem se na ni. Vypadala tak smutně.

Z ničeho nic jsem měla před očima vidění. Bella držela kolem ramen Izzie. Obě se smály. Z dálky se k nim začala přibližovat postava muže. Snažila jsem se zaostřit, vidět víc. Muž byl stále blíž a blíž. Konečně jsem poznala jeho obličej. Byl to Edward. Přišel k nim, políbil Bellu na rty a Izzie na tvář a stoupl si mezi ně. Vzal je obě kolem ramen a všichni tři se dali společně s úsměvem na tváři do kroku.

Na chvíli jsem se lekla, že by ta postava muže mohla být Paul. A trochu jsem se za tu myšlenku zastyděla. Bella měla naprosto jasno v tom, kde je mužem jejího života.

Co mě ale skutečně zaskočilo, bylo, že v mém vidění byl Edward upír. Už jsem ho jako upíra s Bellou viděla, ale tohle bylo jiné. Působilo to na mě tak, jakoby se to mělo stát hodně brzy.

Podívala jsem se na Rose, která mě sledovala s lehce napjatým výrazem.

„Bude to dobré,“ pošeptala jsem jí.

Izzie vypadala zadumaně. Muselo to pro ni být těžké. Paul jí napovídal spoustu věcí, o kterých teď zjišťovala, že jsou jinak. Ale já jsem věděla, že se se vším vyrovná.

Dorazily jsme k obchodnímu domu v Port Angeles. Vystoupily jsme z auta a vydaly se k němu. Nadechla jsem se a necítila jsem vůbec nikoho.

„Izzie, jsi v pořádku? Není úplně dobré, že nic necítíme. Kdyby tu byl náhodou další upír, měly bychom o tom vědět,“ řekla jsem jí. Zastřela všechny pachy. Měla strach, že by mohla ublížit někomu z lidí?

„Omlouvám se. Bojím se, že by mi mohla něčí krev vonět a pak bych se neudržela,“ pronesla zahanbeně.

„Zlato, s Rose jsme u tebe, a kdyby se mělo něco dít, odvedeme tě pryč. Viděla bych to dřív, než by se to stalo. Alespoň v to doufám,“ zkoušela jsem ji přesvědčit, aby se nebála.

„Viděla bys to?“ zeptala se mě udiveně. Došlo mi, že ona vlastně neví o našich darech.

„Ty máš dar zastřít pachy a někteří z naší rodiny mají také určité schopnosti. Mamka umí číst myšlenky, já vidím budoucnost a Jasper, můj přítel, cítí emoce ostatních a také dokáže jejich emoce ovlivnit. Však i tvůj otec má dar, ale to asi víš,“ vysvětlovala jsem jí.

Chvíli na mě koukala udiveně a pak se zatvářila ztrápeně. Už se jí asi nakupování nezdálo jako dobrý nápad. Pomalu natáhla vzduch nosem a na chvíli se jí na tváři objevil bolestný výraz. Pak se rozhlédla kolem sebe a usmála se.

„Myslím, že to zvládnu,“ řekla s nadějí v hlase. Vzduch byl nasycen lidským pachem. Já a Rose jsme na to byly zvyklé. Mezi lidmi jsme se pohybovaly už dlouho. Věřila jsem, že to Izzie zvládne.

Vstoupily jsme do obchoďáku.

„Prvně ti vybereme něco na sebe. Nemůžeš chodit pořád v jednom oblečení,“ řekla jsem Izzie a ona se zase usmála.

Chodily jsme od obchodu k obchodu a ruce se nám plnily taškami. Vždy jsem Izzie vybrala nějaký kus oblečení a ona si ho šla zkusit do kabinky. S Rose jsme pak zhodnotily, jestli jí to sedí či nikoliv.

Vybraly jsme i kalhoty a tři trička pro Paula. Já jsem ještě koupila košili pro svého miláčka a Rose pro toho svého kalhoty. Nakonec jsme ještě nakoupily nějaké doplňky a obložené jak vánoční stromeček jsme usoudily, že na jedno odpoledne jsme toho zvládly nakoupit až až. Izzie se tvářila spokojeně a já jsem byla ráda, že zvládla naprosto s přehledem odolat té spoustě různých lidských pachů kolem nás.

Naskládaly jsme tašky do auta a vydaly se zpátky do Forks.

Když jsme dorazily domů, Bella už na nás čekala. Jen ji uviděla Izzie, vrhla se jí kolem krku a hned jí začala líčit, co všechno jsme nakoupily, a že jí musí všechno ukázat. Bella ji poslala do svého pokoje a řekla jí, že za ní za chvíli přijde.

„Kde máš Edwarda? Izzie se mě na něj ptala v autě,“ oznámila jsem Belle. Viděla jsem v jejích očích zděšení a tak jsem jí v myšlenkách přehrála celý rozhovor.

„Omlouvám se, ale Izzie naléhala a já jsem jí nedokázala lhát,“ řekla jsem jí poté, co si přečetla moje myšlenky a zůstala na mě koukat s lehce pootevřenou pusou.

„Edwarda jsem odvezla po cestě od jezera domů. Půjdu za ním až v noci. Vlastně ani nevím, zda Izzie spí. Ale je napůl člověk, tak by měla spát. Musím se jí na to zeptat. A neomlouvej se za to, co jsi jí řekla, čekala jsem, že se na něco takového bude ptát.“

Viděla jsem, jak se k nám z kuchyně blíží Paul.

„Na, tady máš nějaké oblečení,“ řekla jsem a podávala mu tašku.

„Díky, jsem potěšen tím, že alespoň někdo na mě myslí,“ pronesl jízlivě a podíval se přitom na Bellu.

V tu chvíli jsem měla další vizi. Viděla jsem Bellu, jak trhá Paulovi ruce a nohy, trhá mu hlavu a společně s trupem vše hází do ohně.

Bella se na mě koukala s přimhouřenýma očima a usmívala se. Věděla přesně, co vidím. Copak jí Paul nemůže dát pokoj? Bude ji provokovat tak dlouho, až mu skutečně ublíží.

Bello, hlavně se nenech vytočit. Jen tě provokuje. Sleduj. Řekla jsem jí myšlenkou a ukázala jí vizi, kterou jsem měla po cestě do Port Angeles.

„Díky, Alice,“ řekla mi a mrkla na mě. Vzala úplně v klidu to, že jsem viděla Edwarda jako upíra. Že už by se s tím konečně smířila?

Paul nechápal co se děje a po pravdě, těšila jsem se na Jaspera, takže jsem se otočila ke schodišti a upíří rychlostí jsem vyběhla do patra, abych už byla co nejdřív u něj.

Pohled Belly.

Četla jsem Paulovy myšlenky a začínal mi připadat nechutný. Fakt nevím, jak to soužití s ním zvládnu. Podívala jsem se na něj otráveně a šla jsem do svého pokoje za Izzie.

Zkusím ji vytáhnout na lov. Mohla bych si tam s ní promluvit. Vysvětlit jí, jak se věci mají.

„Ukážeš mi, co ti holky vybraly za oblečení?“ zeptala jsem se jí, když jsem vešla do pokoje. Izzie se tvářila nadšeně a už vybalovala různé kusy oblečení z tašek.

„Jsem na tebe pyšná, že jsi zvládla mít okolo sebe tolik lidí bez zaváhání,“ pochválila jsem ji.

„Když jsme vystoupily z auta na parkovišti před obchodním domem, tak jsem zaváhala,“ řekla stydlivě.

„Srdíčko, to bylo ale jen na chviličku, nelam si s tím hlavu,“ řekla jsem jí konejšivě a pohladila ji po vlasech.

„Co kdybychom si zašly na lov, až mi ukážeš všechny nové věci?“ zeptala jsem se jí a doufala, že bude souhlasit.

Zamyslela se, trochu u toho přimhouřila oči a pak řekla: „Jen ty a já?“

Kývla jsem hlavou na souhlas.

„Tak jestli chceš, můžeme jít hned. Jsem trochu unavená, tak mám strach, abych neusnula,“ vysvětlila mi a tím mi i nevědomky odpověděla na otázku, zda spí.

„Nezdržíme se venku dlouho,“ řekla jsem jí, otevřela jsem okno a vyskočila z něj ven. Izzie mě následovala.

Běžely jsme lesem, až jsme doběhly na malou louku. Zastavila jsem se a podívala se na Izzie.

„Izzie, asi bychom si měly promluvit. Omlouvám se, ale vytáhla jsem tě na lov hlavně kvůli tomu. Nechtěla jsem, abychom měly svědky.“

„Já jsem to tušila. Také s tebou chci mluvit. Mrzí mě, že to mezi tebou a tátou není takové, jako mi sliboval, ale pochopila jsem, že ty tátu nemiluješ a asi ani nikdy nebudeš. Miluješ toho člověka,“ řekla a docela mě překvapila tím, jak přemýšlela. Možná jsem se v ní zmýlila. „Po pravdě… Nelíbí se mi to. Ale po cestě z Port Angeles jsem nad tím hodně přemýšlela a došla jsem k závěru, že mi asi nezbude nic jiného, než se s tím smířit. Mami, chci zůstat s tebou a s tvojí rodinou. Už nechci cestovat a každý týden být někde jinde. Také bych s vámi ráda chodila do školy. A slibuji, že se budu snažit poznat Edwarda. Nikdy nepřestanu milovat svého tátu, ale třeba bych jednou mohla mít Edwarda alespoň ráda.“

Otevřela jsem pusu a znovu si v myšlenkách přehrávala všechna její slova. Ne, ona vypadala jako dospělá a také tak uvažovala. Hrozně jsem se v ní zmýlila. Myslela jsem, že si nedokáže udělat vlastní názor, ale to byla chyba. Ona přesně věděla, o čem mluví. Věděl to i Paul? Až teď mi došlo, že vedle něj se pořádně neprojevovala. Vedle něj bylo její myšlení dětské.

„Překvapila jsi mě a jsem moc ráda, že jsi vše pochopila. Myslela jsem si, že tě budu muset o některých věcech dlouze přesvědčovat, vysvětlovat ti je. Víš, chováš se jinak, když je vedle tebe Paul.“

„To je taková moje hra. Když jsem se k něčemu vyjádřila, něco jsem chtěla, táta mi to vždy vysvětlil po svém a víc se o tom nechtěl bavit. Ze začátku jsem se s tím nemohla smířit. Už jako dítě jsem byla trochu tvrdohlavá a chtěla jsem, aby mě vyslechl, ale on na to prostě není. Takže jsem se postupně naučila mu neodporovat. Vždy jsem ho vyslechla, ale myslela jsem si svoje,“ pronesla a já jsem nevycházela z údivu. Teď mě mrzelo ještě víc, že jsem se svou dcerou nemohla být. Vůbec jsem ji neznala. Udělala jsem si na ni chybný názor.

„Izzie, já tě vždy ráda vyslechnu. Vím, že se skoro neznáme, ale doufám, že se to brzy změní. Tak dlouho jsem čekala, až tě uvidím. Až budeš se mnou. Přála bych si, abys za mnou přišla kdykoliv si budeš chtít promluvit, kdykoliv tě bude něco trápit nebo když mi budeš jen chtít říct, že jsi šťastná.“

Usmála se na mě. „Mami, ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsem konečně s tebou.“ Objala mě kolem krku a dala mi pusu na tvář.

„Říkala jsi, že bys s námi chtěla chodit do školy. O tom si ještě promluvíme doma s ostatními. V první řadě budeme muset vymyslet nějakou historku pro ostatní. Alice měla nápad, že bychom mohly říct, že jsme dvojčata, ale každá jsme byla v jiné adoptivní rodině. Tvoji rodiče zemřeli a tak úřady vyhledaly moji rodinu a poslaly tě k nám. Pokud s námi začneš chodit do školy, je důležité, aby sis dávala pozor na to, jak mě oslovuješ. Ve škole a kdekoliv na veřejnosti mi budeš muset říkat Bello, ne mami. Myslíš, že to zvládneš?“

„Jasně Bello,“ řekla a zahihňala se. „Takže ve škole budeme ségry,“ dodala a dál se hihňala. Musela jsem se začít smát.

„Vypadáš unaveně. Co kdybychom si teď trošku zalovily a pak by sis mohla jít lehnout?“ zeptala jsem se jí po chvíli. Zamyslela se a souhlasila.

Ulovily jsme si každá pár srnek a pak se rozběhly domů.

Když jsme vešly dovnitř, všimla jsem si, že v obýváku seděla Rose s Emmettem a Esme si něco zapisovala do diáře v kuchyni.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se Esme.

„Carlisle musel do nemocnice, Alice je s Jasperem nahoře, Riley šel za Kate a Paul… asi šel na lov,“ řekla mi nejistě.

„Neřekl, kam jde?“ ptala jsem se.

„No, řekl, že jde na lov, ale tvářil se u toho divně. Snad se mi to jen zdálo.“

„Doufám, že jo. Jdeme s Izzie nahoru.“

Vzala jsem Izzie za ruku a společně jsme šly ke mně. Izzie už vypadala hodně unaveně, ale trvala na tom, že než půjde spát, ukáže mi, co jí holky vybraly za oblečení. Udělala mi módní přehlídku a docela jsme se u toho nasmály.

Pak se šla umýt, oblékla se do pyžama a zalezla si pod peřinu.

„Nechám tě teď spát a půjdu se podívat za Edwardem. Až se ráno probudíš, něco spolu podnikneme,“ slíbila jsem jí.

„Mami, možná bychom mohly jít zítra odpoledne do kina a vzít s sebou Edwarda,“ řekla.

„Zlatíčko, domluvíme se zítra, teď už spi. Mám tě ráda,“ řekla jsem, nahnula se k ní a dala jí pusu na čelo.

Usmála se, zavřela oči a ještě zamumlala. „Také tě mám ráda, mami.“

Ještě pár minut jsem ji pozorovala, a když jsem si byla jistá, že spí, potichu jsem se vytratila z pokoje.

Řekla jsem Esme, že jdu za Edwardem a rozběhla jsem se k jejich domu.

Po cestě jsem přemýšlela nad Izzie. Tak moc mě překvapila. Byla jsem z ní nadšená. Zítra se s ostatními domluvíme, co se školou. Nebyla jsem si jistá, jestli by to zvládla.

Na mysl mi vytanula její poslední věta. Ona to s tím poznáním Edwarda myslela opravdu vážně. Byla jsem šťastná a doufala jsem, že až ho pozná, zamiluje si ho.

Byla jsem kousek od Edwardova domu, a když jsem se nadechla, ucítila jsem známý pach. Co tady dělal Paul?

Kapitola 30. - Shledání - Shrnutí - Kapitola 32. - Strach

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 31. - Izzie: