Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 7. - U jezera

01.01.2010 (12:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6045×

Kapitola 7. – U jezera

Pohled Belly

„Jsme tu," řekla jsem a ukázala rukou na jezero.

„Nádhera. Snad si tu cestu budu pamatovat. Můžu to tu ukázat Kate?"

„Proč bys nemohl?" udivila mě ta otázka.

„Já jen, jestli tohle není nějaké tvoje tajné místo."

„Můžeš si sem vzít, koho chceš, třeba i tu Vicky, až na ni budeš mít náladu," řekla jsem jízlivě. Ale radši jsem měla mlčet. Protože když jsem se podívala na Edwarda, bylo jasné, že jsem ho ranila.

„Promiň, to jsem říkat neměla," zatvářila jsem se zkroušeně a udělala jsem krok k němu.

Měl sklopenou hlavu a vypadal zamyšleně. Natáhla jsem k němu ruku. Ale zase jsem ji hned stáhla. Co to dělám?

„Omluva se přijímá. S Vicky je to pro mě ještě trochu citlivé téma. Není to tak dlouho, co jsme se rozešli." Aha, takže Vicky je jeho bývalá holka.

„Jestli se ti nechce, tak mi o ní nic říkat nemusíš," usmála jsem se na něj povzbudivě. Po pravdě mě Vicky zajímala víc, než bych čekala. Jakoby to vycítil. Nadechl se a podíval se na mě.

„Víš, chodili jsme spolu ve Phoenixu. Trvalo to asi osm měsíců. Nevím, co se pak stalo, ale chvíli před tím, než jsme se odstěhovali, mě podvedla s mým nejlepším kamarádem. Když to chtěla udělat, tak mohla počkat, až odjedu a ne mi zahnout a tvářit se jakoby nic. Já jsem se to pak dozvěděl od lidí ze školy," snažil se mi vysvětlit.

„A když už jsem ji téměř dostal z hlavy, tak mi zavolá, aby se připomněla," dodal smutně.

„Můžu ti nějak pomoct?" vypadlo ze mě najednou. Co to plácám? Jak bych mu asi mohla pomoct?

Udělal krok směrem ke mně a díval se mi přitom do očí. Co to dělá? Nedýchala jsem. Dalším krokem se ke mně přiblížil ještě víc. Bylo mezi námi méně jak půl metru. Začala jsem vnitřně panikařit. Ale stála jsem jako socha a nedokázala se pohnout. Zastavil se a pořád se mi díval do očí. V očích jsem mu viděla… touhu? Touhu po čem? Já měla v očích taky touhu, po jeho krvi. Natáhl ke mně ruku. To NE. Nedokázala jsem se přinutit k pohybu. Chtěla jsem, aby se mě dotkl? Tohle nesmím chtít! Je to pro něj hrozně nebezpečné. Dotkl se mé ruky. Na okamžik se zarazil. Pak vzal moji ruku do své. Pořád se mi koukal do očí. Cítila jsem, jak mi jiskra z jednoho doteku spalovala celé tělo.

„Je ti zima? Máš hrozně studenou ruku," zeptal se.

Snažila jsem se přimět pohnout se a odpovědět mu.

„Není." Na to jediné jsem se zmohla. Musela jsem se nadechnout. V jeho blízkosti to bylo nemožné. Opatrně jsem vyprostila ruku z té jeho. Zdál se zklamaný. Otočila jsem se a udělala pár kroků od něj. Nadechla jsem se pusou. Tělo mi hořelo z jeho doteku a plameny mi spalovaly hrdlo. Nejsem zrůda. Nejsem. Nechci ho zabít. NE! Byla jsem zoufalá a přemáhala mě panika. Otočila jsem se na něj. Koukal a nechápal.

„Můžeme se projít?" zeptala jsem se.

„Bello, děje se něco? Udělal jsem něco špatně?" Jak ráda bych mu řekla pravdu, ale to by si myslel, že jsem se zbláznila a vzal by nohy na ramena a utekl by.

„Edwarde, jsou věci, o kterých s tebou nesmím mluvit. Rozumíš? Ne že nemůžu, já prostě nesmím. A neudělal jsi nic špatně, jen jsi mě překvapil…“

„No, moc ti nerozumím… vlastně ti nerozumím vůbec. Ale nemohl jsem si prostě pomoct.“ řekl.

„Když jsem tě viděl poprvé v jídelně… nemohl jsem pak na tebe přestat myslet. Už jsem ti říkal, že se mi o tobě zdálo. Nevím co se děje. Nikdy se mi nestalo, aby mě tak přitahoval někdo, koho téměř neznám…" Sklopil zrak. Koukala jsem na něj. Nemohla jsem mu říct, že jsem na tom podobně. Až na ten sen. Nemohla jsem mu říct, že ve mně touha ho zabít a touha se ho dotýkat svádí urputný boj.

„Víš, myslím, že mi na tobě záleží. A zatím si marně lámu hlavu, proč to tak je. Skoro tě neznám, ale vím, že mě k tobě přitahuje nějaká neviditelná síla…“

Zvedl hlavu a zase se mi podíval do očí. V jeho krásných zelených očích se zajiskřilo. Dala jsem mu snad svou odpovědí nějakou naději? Nebo záminku k tomu, aby mě dál pokoušel?

„Chceš vědět, co se mi v noci zdálo?" oči mu jiskřily. Pomalými kroky se ke mně přibližoval. Koukala jsem mu do očí a nebyla jsem schopná slova. Zastavil se těsně přede mnou. Lehce mi položil ruku na tvář a mně se pod jeho dotykem zase rozhořelo celé tělo. Čekal na moji odpověď. Kývla jsem, že to chci vědět. Jako by mě moje tělo neposlouchalo a dělalo si, co chtělo. Sklonil hlavu a svoje rty lehce přitiskl na moje. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet… Krk mi spalovaly plameny.

Bez přemýšlení jsem mu položila ruku na tvář a polibek mu vrátila. Druhou rukou jsem mu zajela do vlasů a víc jsem se k němu přitiskla. Naše rty jakoby zpívaly stejnou píseň.

DOST. Přestávala jsem se ovládat. Zlehka jsem se od něj odtrhla a udělala krok dozadu.

„O tomhle jsem snil v noci," řekl a toužebně se mi díval do očí. Jak jsem se asi tvářila já? Hořelo mi tělo, hořely mi rty a v krku jsem cítila plameny. Praly se ve mně dvě touhy. Touha ho zabít a touha ho líbat, dotýkat se ho. Nikdo neví, že jsme jeli sem. Kdybych ho teď zabila, tak se to nikdo nedozví. Až na Alice. V jejím vidění, které mi ukázala, jsem Edwarda nezabila. Změnila jsem svoje rozhodnutí? Co asi teď vidí? Jak bych to pak vysvětlila svojí rodině? A co jeho rodiče a sestra? A co já? Jak bych si pak připadala? Jako zrůda. Se zájmem mě pozoroval. Co asi vyčetl z mojí tváře, z očí?

Pomalu jsem se nadechla pusou.

„Hmm… zajímavé,“ řekla jsem. „Znáš mě pár hodin a nejen, že se ti zdá o tom, že mě líbáš, ale ty mě pak líbáš i ve skutečnosti.“ Zasmála jsem se tomu, ale po pravdě mi moc do smíchu nebylo.

Zasmál se taky. „Ty jsi ale chtěla vědět, co se mi v noci zdálo. A lépe se mi to ukazovalo, než říkalo.“ Pořád se smál.

„A to ti nevadí, že líbáš úplně cizí holku, o které skoro nic nevíš?“

„Proč by mi to mělo vadit. Klidně to udělám znovu a nebudu se za to omlouvat.“ Najednou si byl nějak moc jistý. Udělal krok směrem ke mně. Já jsem o krok couvla. Po obličeji mu přejel zmatený výraz. Takže tak jistý si zase nebyl. Zkoušel to.

Přesto, že jsem chtěla, aby mě znovu políbil, tak ty dvě touhy ve mně ještě pořád neměly jasno a nechtěla jsem riskovat, že by vyhrála touha zabít ho.

Pohled Edwarda.

„Jsme tu," řekla jakoby nic Bella a rukou ukázala k jezeru. Pohled na scenérii mě vytrhl z přemýšlení.

„Nádhera. Snad si tu cestu budu pamatovat. Můžu to tu ukázat Kate?"

„Proč bys nemohl?"

„Já jen, jestli tohle není nějaké tvoje tajné místo."

„Můžeš si sem vzít, koho chceš, třeba i tu Vicky, až na ni budeš mít náladu," řekla jízlivě. Au, tak to zabolelo. Asi toho slyšela víc, než jsem si myslel.

„Promiň, to jsem říkat neměla," omluvila se a udělala krok směrem ke mně. Proč to řekla? Natáhla ke mně ruku, ale hned ji zase stáhla. Chtěla se mě dotknout? Vypadal jsem, že potřebuju utěšit?

„Omluva se přijímá. S Vicky je to pro mě ještě trochu citlivé téma. Není to tak dlouho, co jsme se rozešli."

„Jestli se ti nechce, tak mi o ní nic říkat nemusíš," řekla a usmála se na mě. V hlase jsem jí zaslechl zvědavost.

Podíval jsem se na ni. „Víš, chodili jsme spolu ve Phoenixu. Trvalo to asi osm měsíců. Nevím, co se pak stalo, ale chvíli před tím, než jsme se odstěhovali, mě podvedla s mým nejlepším kamarádem. Když to chtěla udělat, tak mohla počkat, až odjedu a ne mi zahnout a tvářit se jakoby nic. Já jsem se to pak dozvěděl od lidí ze školy,“ naštvaně jsem jí vysvětloval, jak to bylo s Vicky. Koukala se na mě soucitně.

„A když už jsem ji téměř dostal z hlavy, tak mi zavolá, aby se připomněla," dodal jsem. Bylo mi z toho na nic.

„Můžu ti nějak pomoct?" řekla najednou. Díval jsem se jí přímo do očí a udělal jsem krok směrem k ní. Aha, teď mi došlo, co mi na ní při hodině biologie přišlo jiné. Její oči. Už je neměla tmavé, ale barva jejích očí teď byla medová. Nosila snad čočky?

Stála, koukala mi do očí a já jsem se k ní pomalu přibližoval. Když jsem stál kousek od ní, natáhl jsem k ní ruku. Čekal jsem na její reakci, ale ona jen stála s očima upřenýma na mě. Dotkl jsem se její ruky. Měla hrozně ledovou kůži. Byla jí snad zima? Vzal jsem ji za ruku. Vzpomněl jsem si, že když mi podal Riley ruku na seznámení, měl ji také tak studenou.

„Je ti zima? Máš hrozně studenou ruku," zeptal jsem se jí.

Pořád stála bez pohybu. Jakoby zamrzla na místě.

„Není." Jen to dořekla, tak pustila mou ruku a poodešla pár kroků ode mě. Vadil jí můj dotek?

„Můžeme se projít?" řekla náhle. Nechápal jsem, co se děje.

„Bello, děje se něco? Udělal jsem něco špatně?"

Dívala se na mě. „Edwarde, jsou věci, o kterých s tebou nesmím mluvit. Rozumíš? Ne že nemůžu, já prostě nesmím. A neudělal jsi nic špatně, jen jsi mě překvapil…“ O čem to mluvila?

„No, moc ti nerozumím… vlastně ti nerozumím vůbec. Ale nemohl jsem si prostě pomoct.“ Vypadlo ze mě.

„Když jsem tě viděl poprvé v jídelně… nemohl jsem pak na tebe přestat myslet. Už jsem ti říkal, že se mi o tobě zdálo. Nevím co se děje. Nikdy se mi nestalo, aby mě tak přitahoval někdo, koho téměř neznám… " Sklonil jsem hlavu. K čemu jsem se to právě přiznal?

„Víš, myslím, že mi na tobě záleží. A zatím si marně lámu hlavu, proč to tak je. Skoro tě neznám, ale vím, že mě k tobě přitahuje nějaká neviditelná síla…“

Co to právě řekla? Podíval jsem se jí do očí. Záleží jí na mně? Je na tom stejně jako já?

„Chceš vědět, co se mi v noci zdálo?" zeptal jsem se jí s nadějí. Pomalým krokem jsem došel k ní. Koukali jsme si do očí.

Stál jsem těsně u ní a chvíli jsem se na ni jen koukal. Ještě neodpověděla.

Nemohl jsem si pomoct a položil jsem jí ruku na tvář. Byla tak ledová, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Odpověděla mi souhlasným kývnutím.

Musel jsem jednat. Stála a nehýbala se.

Sklonil jsem hlavu a lehce ji políbil na rty. Nevěděl jsem, jak zareaguje.

Překvapila mě. Položila mi ruku na tvář a přitiskla toužebně svoje rty na moje. Rukou mi zajela do vlasů a přitiskla se blíž ke mně. Projelo mnou vzrušení. Jako v tom snu. Ale tohle bylo tisíckrát lepší, protože to nebyl sen, ale skutečnost. Naše rty se pohybovaly ve stejném rytmu. Přál jsem si, aby tenhle okamžik trval věčně.

Najednou se ode mě odtáhla a zase o pár kroků couvla dozadu.

„O tomhle jsem snil v noci," řekl jsem jí. Díval jsem se jí do očí a snažil se v nich něco vyčíst. Moje touha mít ji zase u sebe byla tak silná.

„Hmm… zajímavé,“ řekla. „Znáš mě pár hodin a nejen, že se ti zdá o tom, že mě líbáš, ale ty mě pak líbáš i ve skutečnosti.“ Zasmála se.

Také jsem se zasmál. „Ty jsi ale chtěla vědět, co se mi v noci zdálo. A lépe se mi to ukazovalo, než říkalo.“

„A to ti nevadí, že líbáš úplně cizí holku, o které skoro nic nevíš?“

„Proč by mi to mělo vadit. Klidně to udělám znovu a nebudu se za to omlouvat.“ Tak moc jsem ji chtěl znovu políbit. Udělal jsem krok k ní, ale ona couvla. Co to mělo znamenat? Nechtěla, abych se k ní přiblížil? Nechtěla, abych ji znovu políbil?

Kapitola 6. - Telefon - Shrnutí - Kapitola 8. - Otázky

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 7. - U jezera: