Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neodcházej, prosím... - 4. kapitola

16.05.2010 (08:15) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1045×

4. kapitola - Pomoz mi

Strnuli strachem. Vyděšeně se po sobě podívali. Všem naráz hlavou proletěla stejná myšlenka. Jak je tu dlouho? Kolik toho slyšela?

„Edwarde, měla bych něco vědět?“ procedila jedovatě.

„Edward má pro tebe překvapení,“ pronesla klidně a mile Esme.

„Překvapení?“ přimhouřila oči. Nevěřila jim.

„Oh, ano, říkal jsem si, že bychom mohli někam na pár dní odjet,“ řekl rychle. Překvapeně se na něj podívala a nebyla sama. Edward sám byl překvapený svou bleskovou reakcí. Jako by jeho tělo a mysl ovládal někdo jiný.

„Přesně tak,“ vložil se do toho Carlisle.

„Právě nám řekl, že teď hned pojede koupit letenky a vybrat místo, že?“ vrhl na Edwarda naléhavý pohled.

„Ano.“

„Půjdu tě doprovodit, potřebuji s tebou ještě něco probrat.“ Edward se zvedl a procházel kolem Naly. Chytla ho za ruku a trhla s ním, až zavrávoral.

„Půjdu s tebou!“ Pevně mu stiskla ruku.

„Jen je nech, ať jdou a zůstaň tady semnou, dlouho jsme se neviděli,“ usmála se Esme.

„Dobře.“ Pustila Edwarda a dívala se za ním, dokud nezmizel za roh. Edward spolu s Carlislem vyšli z domu. Když byli v dostatečné vzdálenosti, tak se zastavili.

„Měli jsme štěstí,“ oddychl si Carlisle.

„Myslíš, že nám uvěřila?“

„Těžko říct,“ povzdechl,

„Ale to teď není důležité, musíš okamžitě najít Bellu! Jestli tě ona miluje stejně jako ty jí, tak aby-“

„Tohle neříkej!“ vykřikl zoufale.

„Kdyby se jí něco stalo, byl by to pro mě konec. Nemohl bych žít ve světě, ve kterém by nebyla.“ Sklopil hlavu.

„Já vím,“ otcovsky mu položil ruce na ramena.

„Ještě musíš koupit letenky,“ řekl potichu. Edwardovi se obličej zkřivil odporem.

„Edwarde! Zkus to překonat! Já zatím pojedu do Volterry a pokusím se zjistit, co se dá dělat,"

„Nedá se dělat nic, moc dobře to víš,"

„Nech to na mně a teď už jeď.“ Poslechl ho, nasedl do auta a odjel.

Bellu ale nikde nemohl najít. Tři dny marného hledání vyšly vniveč. Jako by se po ní slehla zem. Koupil letenky pro sebe a Nalu na Aljašku. Zbýval jediný den k odletu už ztratil veškerou naději, že ji někdy najde. Když mu zazvonil telefon.

„Ano?“

„Edwarde, našel jsem ji, přijeď k nám!“ ozval se Carlisleův potěšený hlas.

„Jak jsi-“

„Je to jediná dívka ve Forks jménem Isabella a dobře se znám s jejím otcem.“

„Hned jsem tam!“ vykřikl nadšeně. Během pár minut se ocitl u domu svých rodičů. Viděli ji, jak zhrouceně sedí na chodech. Zamrkala, nebylo to překvapením, ale náhlým přívalem horkých slz.

„Bello!“ Byl u ní, vzal její ruce pevně do svých. Sklouzla k němu a schoulila se mu do náručí. Už na ničem nezáleželo. Vyčerpávající boj o potlačování touhy, vše bylo zbytečné. Stačil pouhý dotek, aby propukl chaos, v němž rozum podlehl vášni. Svými rty hledal její ústa. Nalezl je. Její ústa, už ne zakazovanou vzpomínkou. Objímala ho, jako by se bála ho pustit. Nabídla mu svůj krk a ramena, kde měla kůži hladkou a jemnou. Zvedl k ní oči. Smutně se na něj usmála. Pevně ji objal.

„Víš, ty dny bez tebe byly nesnesitelné,“ zašeptala.

„Své srdce jsem musela pobízet, aby tlouklo. Musela jsem se nutit, abych dýchala.“ Hrdlo se mu stáhlo příšernou bolestí. Zalapal po dechu.

„Slib mi, prosím, že mě neopustíš,“

„Slibuji,“ zašeptal. Byl to neskutečný čas, neskutečný svět. Ve vzduch byl cítit déšť. Mraky se nad nimi stáhly. Boulily se. Byly, tak blízko země, zdálo se, že stačí jen natáhnout ruku a dosáhli byste na ně. Na zem se volně začaly snášet první kapky deště. Přibývalo jich, až kolem nich vytvořili neprostupnou vodní stěnu. Byli odříznuti od světa, teď byli jen oni dva.

„Edwarde, můžeš na chvíli?“ vyrušil je Carlisle. Postavil se a vykročil. Pocítila bolest z rozloučení, už jen proto, že vstal.

„Byl jsi ve Volteře?“ zeptal se.

„Ano,“

„A co?“

„Ještě nevím, čekám na rozhodnutí. Už by si měl jet za Nalou, aby se tu neobjevila.“ Když Edward netušil, že se na něho Bella dívá, zoufale si snažila vtisknout jeho obličej do paměti. Pohlédl na ni, zjistil, že ho pozoruje. V očích se mu objevil smutek. Přistoupil k ní.

„Bello, teď musím na pár dní odjet, slib mi, že na sebe budeš dávat pozor,“

„Ano,“ špitla. Políbil ji a odešel.

Edward

Nervózně procházel po pokoji. Nala s ním nebyla, šla se projít ven. Od svého odjezdu se mu v žaludku se mu usadil divný pocit. Pocit, že někomu hrozí nebezpečí. Nemohl se zbavit dojmu, že jde o Bellu. Sbalil si věci, odjel na letiště. Vzal si telefon a zavolal Carlisleovi.

„Co se děje?“ ozvalo se na druhém konci.

„Belle hrozí nebezpečí!“

Bella

Den byl na pokraji zániku. Seděla u stromu. „Je to jen naše místo a nikdo jiný nemá přístup.“ Vzpomněla si na Edwardova slova. Usmála se. Na nebi se rozzářily hvězdy. Jejich svit se odrážel na hladině oceánu, vypadalo to, jako by se změnil ve velké zrcadlo. Rozhlédla se po krajině. Její pozornost upoutal podivný strom. Zdálo se jí, že chtěl uniknout pod vlastní pokroucené kořeny. Naprosto detailně viděla jeho „obličej“, ústa odevřená do širokého O. Nahánělo jí to husí kůži. Už jí toto místo nepřišlo, tak kouzelné jako za denního světla. Rychle vstala a vydala se domů. Po půl kilometru se ocitla na rozcestí. Zastavila se. Jedna cesta vedla přes hustý les a ta druhá po dálnici. Přes les byla cesta kratší o dva kilometry.

„Ale co, budu alespoň dřív doma!“ řekla si pro sebe a trochu se zasmála. Její smích nezněl pobaveně, nýbrž nervózně. Byl v něm slyšet strach. Dodala si odvahy a vešla do lesa. Kdyby jen věděla, co ji čeká, určitě by se rozhodla jinak…

Opatrně našlapovala do jehličí. Kdesi v lese houkala sova. Kolem ní to tajemně šumělo. Sova přestala houkat. Někde za ní, skoro pokradmu, praskla větev. Nebe ještě více potemnělo. Chtěla se podívat na nebe, ale nebylo vidět. Nad ní se houpaly stromy. Zdálo se jí, že se nad ní stahují, aby z lesa neunikl žádný zvuk, žádný výkřik. Nalevo od ní praskla větev. Zastavila se a zadívala se do tmy, bála se toho, co by mohla vidět. Hořce zalitovala, že nešla po dálnici. Znovu vyrazila. Další větev praskla. Po celém těle jí začaly vyrážet krůpěje potu, někde hluboko v hrudi se jí začal usazovat divný pocit, jako by jí hrozilo nějaké nebezpečí.

„Je tu někdo?“ špitla, tak potichu, že se skoro neslyšela. Kolena si jí třásla, ale šla dál. Znovu praskla větev, ale tentokrát blízko u ní. Věděla, že už není sama. Na les padlo ticho, zlovolné ticho. Ve spáncích jí šuměla krev. Srdce jí divoce bušilo. Otočila se, nikdo tam nebyl. Podívala se před sebe a vykřikla hrůzou. Naproti ní stál nějaký muž. I v té tmě viděla, že se usmívá, ale jeho úsměv nevěstil nic dobrého. Ochromila jí hrůza.

„Bello, kam ses to vydala?“ promluvil chraplavým hlasem a dotkl se její ruky. Něco jí říkalo, že by měla zmizet, hned! Na nic nečekala, otočila se a vyrazila. Slyšela, jak se nahlas pobaveně zasmál.

„Chceš si hrát?“ zakřičel zuřivě. Ještě víc přidala. Do plic ji bodal ledový vzduch. V boku jí začalo píchat. Do obličeje ji švihaly větvě. Běž! Rychleji! Musíš běžet! Přikazovala si.

„Neutečeš mi!“ zaburácel. Znovu se otočila, ale neviděla ho. Stále tam je! Běž! Náhle zakopla o kámen, který trčel ze země. Spadla na zem a pět metrů se kutálela. Ucítila obrovskou bolest v noze. Na hlavě měla tržnou ránu, ze které vytékala krve. Nemohla vstát. Nohy jí vypověděly službu.

„Přestává mě to bavit!“ zařval. Už byl blízko, moc blízko. Hlavou jí projela myšlenka ostrá jako břitva, že umře, že je tohle opravdu poslední  okamžik na tomhle světě. Edward! Chci ho ještě vidět! Přinutila nohy, aby ji poslechly. Rozeběhla se. S každým krokem se její bolest zdála horší. Plíce se jí jako by scvrkávaly. Bezmocně lapala po dechu. V očích jí pálily slzy zoufalství a bezmoci. Nevzdávala to a běžela dál. Pak se zastavila. Ocitla se u útesu, dole se vlnil oceán.

„Daleko jsi mi neutekla!“ prořízl ticho jeho hlas. Pomalu se přibližoval. V obličeji se mu usadil odporný škleb. V jeho stínu se cosi krčilo. Její smysl jí říkal, že je to nesmrtelný, ale upír to nebyl. Zachvěla se. Měla jen dvě možnosti, buď skočí do vody, o které neví, jak je hluboká nebo zůstane a on jí zabije. Klekla si na zem.

„Edwarde, prosím, pomoz mi,“ zašeptala.

>>Shrnutí<<

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neodcházej, prosím... - 4. kapitola: