Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neplakej!___Skutečnost___

22.09.2009 (10:30) • TeriCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2159×

Byla jsem velmi v podivném rozpoložení, když jsem se brzy ráno probudila asi okolo pěti hodin ráno.
Nechtělo se mi ani trochu do školy,do nové školy ve Forks. Nadruhou stranu by to němělo být těžké.V ničem krom své nešikovnosti jsem extra nevynikala a vzhledem jsem neprovokovala. Takže jsem si byla téměř jistá, že si mě moc lidí nevšimne a kdyby tak to časem odezní.


Mezitím byl před domem postaven můj nový náklaďáček, který jsem vybrala společně s Charliem podle fotek, kterými mě zásoboval přes email.
Byla jsem s ním spokojená. Líbil se mi, že byl takový nedobytný a jinak jsem o tom moc neuvažovala, protože o autech jsem věděla asi tolik jako mravenec o drogovém hnutí. Na předním sedadle spolujezdce byl malý plánek jak se dostat do školy. Bylo to lehké, jen odbočit na selnici na západ pak pořád rovně a nakonec odbočit do leva.Když jsem zaparkovala trochu jsem se bála , že sem můj "nový" náklaďáček nezapadne,ale většinou tu byli staré motorky a dodávky. Na druhé straně parkoviště stálo blyštivé Volvo a BMW. Všude okolo těhlech nejlepším, jak se zdálo aut na parkovišti ,stála ta lepší auta. S pochybami v srdci zasazenými tak hluboko jako rány vidin, jsem vylezla z auta a vyšla vstříc mému osudu. Zezačátku vše probíhalo normálně ,jak se zdá. Jak taky jinak by to mělo probíhat? Byla jsem normální holka a žila normální život. Zatím.
Na Biologii jsem si sedla na jediné volné místo ve třídě. Souseda jsem neměla, tak jsem byla spokojená.

Jenže pak až zazvonilo a nový učitel, jaksi Pan Barner vtáhnul do třídy obrovské plakáty o profázi, anafázi  a tak znáte to.Začli jsme se učit a já byla spokojená.Tohle už jsme brali, takže jsem si bezducha čmárala po okraji sešitu. Zavřela jsem oči a nechala se unášt představou vidiny. Zakázala jsem si na to myslet. Ale nešlo to. Bylo to příliš silné. Příliš krásné. Najednou mě vytrhlo ze snění prudké trhnutí dvěří. Zvedla jsem zvědavě hlavu ačkoliv naštvaně, protože jsem se zrovna pečlivě soustředila na vidinu. Najednou se mi zatočila hlava a moje instinkty zplašeně začly křičet. Vstoupil do třídy vysoký kluk s prima postavou a krásnými bronzovými vlasy. Všimla jsem si ho, když už dvěře rychle zavíral. Viděla jsem ho zezadu.Promluvil hlasem jak ta nejkrásnější melodie na světě. Něco mi pořád nedocházelo. Jakoby v mé hlavě skákaly dva kousky rozbitého kamínku a mě stačila jedna myšlenka, aby se spojily. Pak když se otočil jsem ztuhla. On se taky zastavil a vyjeveně na mě zíral. Možná proto, že jsem opravdu musela mít děsný obličej. Všichni lidi ve třídě se otočili, kromě asi tří kteří poslouchali hudbu. Bylo mi zle a přitom krásně. Chtěla jsem omdlít, chtěla jsem být co nejdál od té bolesti. Ale zmohla jsem se jenom na tupé zírání do jeho karamelových očí. Pak jsem s sebou sekla.

Probrala jsem se ,když jsem ucítila něco studeného na čele.Ležela jsem v jakési místnosti a podle situace a skleněných dveří za, kterými procházeli lidé jsem si uvědomila, že jsem ve škole u sestřičky. Šáhla jsem si na čelo a nahmatala mokrý obklad. Bylo mi opravdu líp, ale zlobila jsem se. Zlobila jsem se sama na sebe, zlobila jsem se na tu hloupou pošahanost a zlobila jsem se, že ta vidina skončila. Bylo to absurdní, že mi vlezla do hlavy i o vyučování. Musela jsem vypadat jako pitomec. Hrůza, první den ve škole. A pak, jakobych dostala ránu mezi oči.
Prošla kolem skleněných dveří skupina těch nejkrásnějších lidí na světě. Bylo to hrozné moje sebevědomí spadlo zase o hluboký kus níž. Jedna byla malá,malá s šibalským úsměvem a držela se za ruku krásného a zvláštního kluka se světlými vlasy.Šli asi na oběd, ale nemohla jsem říct šli, byli tak půvabní a ta malá hbitě tančila sotva se dotýkala země. Asi jsem jen paranoidní, řekla jsem si. Možná je to prostě tou mojí neohrabaností, proto když někdo chodí normálně a hezky, přijde mi to úchvatné. Ale rychle jsem se snesla zpět na zem, abych nic nezmeškala. Pak prošel velký, silný, mohutný kluk, který vypadal jako medvěd, ale byl mnohem krásnější. Měl tmavé vlasy, do lehce zvlněných prstýnků a krásný, ale nebezpečný úsměv. Držel za ruku nějakou dívku, taky jsem na ní pohlédla.
Byla mnohem krásnější než jsem čekala, vypadala jako modelka focená pro play boy,postavu měla neskutečně neuvěřitelně krásnou a její dlouhé blond vlasy se na zádech jemně vlnily.Musela jsem se hned podívat na dalšího člověka, ze zvědavosti a jednak jsem se najednou ohromně za sebe zastyděla. Pak druhá rána mezi oči. Prošel kolem ON. Ten z mé vidiny, začínala jsem se bát ,že to není už jen vidina. Měl krásné bronzové vlasy a štíhlou jemně svalnatou postavu. Jeho pronikavé karamelové oči byli vidět i přeš tlusté a špinavé sklo. Podíval se sem a najednou mě probodával pohledem, připadalo mi, že vidí i skrz mě, četl ve mně! Pak vytřeštil zmatením oči a uhnul.
Rychle se připojil k ostatním. Všichni byli zvláštně oblečeni. Byli oblečeni hodně světle a tak nějak..luxusně. Znělo to šíleně, ale tak trochu sladěně navzájem.
Najednou jsem vstala a chtěla honem jít za těmi zvláštními lidmi na oběd, ale jako na schvál přišla sestřička a donutila mě sednou si.

,,Tak co myslíš ,Ehm Isabello ?Bylo to stresem nebo máš nějaké problémy, třeba s dýcháním, nebo se srdcem...?" Nejdříve jsem nechápavě koukala, ale potom mi to došlo.

,,Ehm, ne nemám vůbec žádné problémy, spíš bych sázela ne stres z nové školy."

Profesionálně a mateřsky kývla hlavou.

,,Ano,drahoušku. Myslela jsem si to. Ale nedělej si s tím hlavu! To se srovná, uvidíš ...zvykneš si a bude se ti tu líbit." Tím jsem poznala, že naše konverzace skončila. Zamumlala jsem pozdrav a uháněla jako šílená na oběd. Už tam bylo skoro vylidněno. Neviděla jsem je. Koukla jsem na hodinky a viděla ,že máme už jen TV. Nešla jsem tam. V duchu jsem se těšila na další den a startovala náklaďáček. Poté jsem udělala večeří Charliemu a šla si dělat úkoly.
Nevydržela jsem u toho však dlouho. Sedla jsem si na postel a nakonec jsem usnula. Zdály se mi dlouhé, podivné sny. Hodně jsem v nich padala a pořád se budila. Nakonec jsem asi někdy ráno upadla do hlubokého, černého spánku, zahaleného tmou.

Autor: TeriCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neplakej!___Skutečnost___: