Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 10. kapitola

27.12.2010 (20:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4957×

Byla jsem zmatená, na jednu stranu jsem ho toužila vidět a na tu druhou ho nakopat do zadku za to, co se mnou provádí.

„Tohle je šílené!“ rozhodila jsem rukama a vypravila se do kuchyně. Za deset minut šest, je akorát čas začít dělat večeři.

Vaření jsem ráda neměla. Šlo mi, to ano, ale k mé povaze vzpouzeče se nehodí. Co ale zmůžu s dvěma chlapy na krku, vždyť by mi tu pošli hladem, nebo extrémně ztloustli díky fastfoodům a zvýšili tak americké statistiky o obéznosti občanů. Jared je taky pěkně nevděčný strávník, kritizovat umí, ale kakao si k snídani zalije vařící vodou. Občas přemýšlím o tom, že mu chybí půlka mozku - ta lepší.

Kuřecí prsa jsem obalila v něčem, co mohlo připomínat strouhanku a vajíčko, líně svůj výtvor položila na pánev a začala smažit. Rychlá, ale zato špinavá práce. Znuděně jsem si sedla ke stolu a mé myšlenky se opět stočily k němu.

Jeho vlasy barvy zapadajícího slunce. Bledá pokožka, která skvěle ladí k té mé. Jeho zlatavé oči, které... Zlatavé oči? Co to je k čertu za pojem? Člověk přeci nemůže mít zlaté oči. Já už jsem úplně na odpis. Co se asi schovává pod těmi vrstvami oblečení?

„Bello?“ Zaslechnu volání, nejspíš tátovo, a zvednu hlavu, abych zjistila, co se děje. Zvláštní pach zaplní mé nozdry a já začnu dávivě kašlat.

„Co se to...“ nedořeknu větu, protože mě zasáhne další vlná dusícího a nepříjemného kašle.

„Bože!“ vydechla jsem sýpavě, když jsem se rozhlédla po místnosti. Všude kolem byl kouř. Štiplavý a vtíravý. Byla jsem zmatená.

„Zbláznila ses?“ Popadly mě něčí silné paže a odváděly mě ven. Postřehla jsem siluetu táty, jak běží do domu, zatímco já mířila opačným směrem.

„Nemůžeš dávat pozor? Mohla ses udusit!“ Podívala jsem se do tváře výčitkáře.

„Myslím, že zrovna tobě by to nevadilo,“ zakuckala jsem se.

„Čí kulinářské umění bych pak kritizoval?“ zachechtal se můj bratr a posadil mě do houpací lavičky, kterou Charlie připevnil na verandě. „Seď tady a nic neprováděj!“ nakázal mi a zmizel v domě.

„Proč bych zrovna tebe měla poslouchat?“ zašeptala jsem sama sobě.

Charlie kolem mě prošel se sáčkem, ve kterém se k sobě tiskly dva plátky kuřecího masa. Teď spíše připomínaly černé uhlíky.

„Můžeš mi říct, co se to s tebou v poslední době děje?“ Přisedl si ke mně táta, když mé oběti vyhodil do popelnice.

„Jsem v pořádku,“ odsekla jsem, ale táta mi to nezbaštil.

„Vidím, že tě něco trápí... chceš si o tom promluvit?“ zeptal se.

„Nic mi není, tati, neměj péči,“ vyjela jsem po něm a tryskem se vydala do pokoje.

Neměla jsem náladu na nějáké excesy, dveře jsem s poklidem zavřela a s podivnou náladou se posadila na postel.

„A co bude s tou večeří?“ volal na mě Jared a klepal mi na dveře.

„Nejsem tvoje služka,“ hlesla jsem si pro sebe, celá se zavrtala do peřiny a hlavu si přikryla polštářem. A co, ať se třeba udusím. O jednu Swanovou víc nebo míň... komu na tom záleží.

Nejhorší je, když chcete spát. Zavřít oči a propadnout se do toho krásného nevědomí, ale nejde to. Čím více k sobě víčka tisknete, tím více mozek protestuje a odmítá vás pustit do toho tichého a bezstarostného prázdna. Snad ve dvě hodiny v noci se mi konečně podařilo zabrat... kdybych se na posteli převalovala ještě chvíli, na těle by se mi vytvořily otlaky.

Kap... kap... kap... Monotonní zvuky deště, který dopadal na okenní parapet mě probudil. Protáhla jsem své tělo a slabě vyjekla, když jsem pocítila bolest v místě za krkem.

„Krásně ten den začíná,“ pomyslela jsem si. Venku pomalu svítalo, i když pod příkrovem mraků to snad ani nešlo poznat.

Při cestě do školy jsem byla velice obezřetná a zrakem bloudila po okolí jako ostříž. Žadné vražedné auto na mě tentokrát nečekalo. Kvůli pitomcům jako Edward Cullen uzákonili přilby do 18ti let povinně, konečně jsem to pochopila.

Dnes jsem si dávala obzvlášť velký pozor na kluzký led a jiné nástrahy číhající na každém rohu.

„Chyběl jsem ti?“ zašeptal jemný hlas za mými zády, přičemž mé srdce vynechalo dva údery. Usmál se, jakoby to snad slyšel.

„Jistě, celý víkend jsem tě nemohla vyhnat z hlavy,“ pronesla jsem ironicky a přitom se kysele zatvářila.

„Jsme na dobré cestě, už mě dokonce poznáš podle hlasu,“ řekl sebevědomě.

„Moc lidí se se mnou nebaví a ty s Jaredem jste si v mém mozku vyryli stejnou cestičku, nazvala bych to „křižovatka smrti“.“

„Když se se mnou bavíš, nikdy neodpovíš přímě, vždy své odpovědi obcházíš kupou slov, líbí se mi to,“ pousmál se šibalsky.

„Mně se zase líbí, když mi nestojíš za zadkem jako policajt, jednoho mám doma, to mi stačí.“ Vydala jsem se směrem k budově, protože k zemi se začaly snášet drobné krůpěje vody. Mám takový pocit, že celá obživa Forks lpí na prodejnosti deštníků, pláštěnek a gumových holínek.

„Vlastně jsem tě o něco přišel poprosit.“ Povytáhla jsem překvapeně obočí. Tak tohle odmítnutí si sladce vychutnám.

Edward své prsty slabě omotal kolem mé paže a otočil si mě čelem k sobě. Zastavili jsme pod stříškou před školou, zatímco kolem nás chodili studenti se zvědavými pohledy.

„V pátek jsem chyběl ve škole,“ oznámil mi, jako bych to snad nevěděla.

„Ano, to ticho a klid bylo osvobozující,“ podotkla jsem kousavě.

„Matika není má silná stránka,“ přiznal se a nespustil ze mě pohled.

„Panu dokonalému něco nejde? Měla jsem dojem, že tvé sebevědomí a ambice jsou na vyšší úrovni.“

„Potřeboval bych pomoct. Nemohla bys mě, prosím, doučit matematiku?“ zamrkal svýma dlouhýma řasama.

„Kde bereš tu jistotu, že zrovna mně matika jde?“ Tenhle rozhovor byl vážně zvláštní.

„No, tak nějak v to doufám.“

„Tvá rodina má dalších šest členů, to se nenajde nikdo, kdo by ti ty stupidní vzorečky mohl vysvětlit?“ založila jsem si ruce na prsou. Páni, připadala jsem si tak důležitě.

„Nikdo by totiž neřekl, že to jsou stupidní vzorečky, tak dobré jejich analitické myšlení není.“ Zdálo se mi to, nebo se stále víc přibližoval ke mně? Já ale neudělala ani jeden krok dozadu.

„Hmm, máte krásný společný rys - „čísla jsou tabu“.“ Musela jsem se uchechtnout.

Nebylo nám souzeno tento rozhovor dokončit, protože nás vyrušilo vtíravé zvonění rvoucí uši.

„To néé!“ zaúpěla jsem a rychlostí blesku se vydala do třídy.

„Co blázníš?“ pospíchal za mnou.

„Jednou jedinkrát přijedu včas, ale zase mě zdržíš ty. Učitel si zajisté neodpustí nějákou vtipnou poznámku,“ halekovala jsem.

Nohy se mi pletly a já sotva popadala dech. Proč musí být ta spropadená škola tak veliká? Vždyť, kolik tu je studentů? Třista? A to je úspěch!

„Proč jsi mi stále v patách?“ otočila jsem se na Cullena.

„Máme stejnou hodinu,“ odpověděl.

„Nemáme jich společných nějak moc?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že kromě tělocviku všechny,“ pokrčil rameny.

„Ne, tělocviky jsou na téhle škole spojeny. Údajný důvod začlenění!“ odfrkla jsem si.

„Bello, uklidni se, přeci to nebude tak horké, ne?“

„Co myslíš – pozdní příchod nebo ty společné hodiny?“

„Obojí,“ ukázal mi řadu svých lesklých zubů.

„Chlapi jsou neznámý, samolibý druh!“ klela jsem.

„Můžeš říct, žes byla na kontrole s tou hlavou,“ poukázal na náplast na mém spánku. Krapet jsem zpomalila, až jsem zastavila úplně.

„Možná jsi idiot a nafoukanec, ale něco v té hlavě přece jen máš!“ podotkla jsem.

„Bože, Bello, takové lichotky, nech si něco do zásoby, co mi asi povíš přiště?“ dělal překvapeného.

„A co s tebou?“ zastavila jsem se a prudce ho přirazila ke stěně.

„Velice temperamentní,“ předl jako kotě.

„Cože?“ odskočila jsem od něj polekaně.

„Je tak snadné tě vyvést z rovnováhy,“ usmíval se zářivě.

„Taky je velice snadné zarazit ti tvůj reprodukční orgán do těla. Možná bych to měla udělat, chudák holka, která s tebou zplodí tvé druhé já... Ach bože, konec světa přijde evidentně dřív.“

„Nikdy neříkej nikdy,“ zašeptal mi do ucha a já se snažila odtáhnout.

„Vraťme se k temátu!“

„No, dneska prostě přijedu pozdě já,“ pronesl jednoduše.

„Fajn,“ řekla jsem podrážděne a vydala se opět ke třídě, která už byla na dosah.

„Měla by ses začít usmívat, sluší ti to víc. Masky vyšly z módy.“ Jeho rty se téměř dotýkaly mého krku. Cítila jsem, jak se mi vzadu na šíji postavily drobné chloupky.

Podívala jsem se mu do tváře a v očích mu plápolaly pobavené plamínky. Zmetek. Moc dobře ví, co se mnou dělá. Vlastně... co by se mnou dělal? Nic přece! Jsem v naprostém pořádku a nějáký Edward Cullen s bronzovými vlasy a postavou boha mi přece nemůže jakkoli „ublížit“. Moment... postavou boha? Začínám blouznit!

„Bello?“ luskal mi před obličejem jako psovi.

„Hmmm,“ probudila jsem se z transu.

„Plně chápu, že tě zaujala má hruď, ale začínáš mi do prsou propalovat díru,“ zasmál se.

„Kuš!“ plácla jsem ho po ruce a otevřela dveře od třídy.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 10. kapitola: