Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 11. kapitola

01.01.2011 (19:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4711×

„Plně chápu, že tě zaujala má hruď, ale začínáš mi do prsou propalovat díru,“ zasmál se.

„Kuš!“ plácla jsem ho po ruce a otevřela dveře od třídy.

„Ale podívejme se, pan Cullen a slečna Swanová pěkně pospolu, ale pozdě. Máte pro to snad dobré vysvětlení? Nebo vám oběma prasklo péro v budíku?“

„V dnešní době, pane Elliote, existují digitální budíky.“

„Mlčte, Cullene, a běžte se posadit nebo z toho vyvodím důsledky a buďte té lásky a slečnu Swanovou si vezměte s sebou,“ rozkázal mu.

„Jistě, pane Elliote, a pokud tak neučiním, pošlete nás oba do ředitelny, viďte?“ uculoval se.

„Správně,“ odpověděl učitel, ale až pak mu došlo, že si z něj Edward jen vystřelil. Pan Elliot zbrunátněl zlostí, švyhnutím ruky nám ukázal volná místa a to už Edward svíral mou paži ve své dlani a táhnul mě k lavici. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale držel mě pevně, přesto však jemně.

Usadila jsem se a záda s velkou potěchou nastavila k Edwardově tváři. Oči jsem měla přikované k tabuli a ani jednou je z učitele nespustila. Netušila jsem, o čem tahle hodina je. Soustředila jsem se jen na to, abych sebou necukala. Moc dobře jsem věděla, že mě pan Dokonalý sleduje svým pobaveným pohledem.

„Co ta matika?“ naklonil se ke mně tak blízko, že jsem téměř cítila jeho rýsující se svaly na své páteři. Jeho násladlý dech mi prolétl uchem až do mozku. Má mysl byla v koncích... ne, mé srdce bylo v koncích.

„Nech mě být, snažím se dávat pozor,“ odvětila jsem a na staré dřevěné židličce se ošila.

„Moc se ti to ale nedaří,“ zachichotal se.

„Co ty o tom víš?“ ptala jsem se kousavě, ale nepohla se ani o píď.

„Možná víc než si myslíš,“ podotkl tajemně.

„Hmmm,“ bručela jsem nevrle.

„Počkám na tebe po škole, u nás budeme mít dostatečný klid, pak tě odvezu domů. Jestli chceš, klidně zavolám Charliemu, aby se o tebe nebál.“

„Tak za prvé, nikdy jsem ti na tu tvou prosbu nekývla! Za druhé, kdybych v nějákém zvláštním pomatení smyslu souhlasila, rozhodně bych nedovolila, abys mě vezl k vám domů! A za třetí, už jsem velká holka!“ šeptala jsem a jedovatý tón ze mě přímo sálal. Tento kraťoučký monolog mě taky donutil k tomu, abych se na svého souseda otočila.

„Vypadáš úžasně, když se takhle čertíš,“ složil mi poklonu, načež já zasténala a obličej si složila do dlaní. „A navíc, když jsi ta velká holka, nemáme se čeho bát,“ uculoval se.

„Nech si tyhle sexplicitní narážky pro někoho jiného,“ sebrala jsem poztrácenou úctu.

„Překvapuješ mě, Bello, říká se, že člověk většinou slyší to, co by chtěl slyšet. Vážně netuším, které ze slov vycházejících z mých úst ti přišlo sexuální, ale stačí, abys mi to pověděla a já na sobě zapracuju,“ přikyvoval.

Začervenala jsem se! Nemohla jsem to zastavit. Cítila jsem, jak horkost postupuje z konečků prstů na nohou, přest hrudník až k tvářím, které se vzápětí zalily krví. Odvrátila jsem se od něj a dělala, že se nic nestalo.

„Je to rozkošné,“ zašeptal a já na znamení nesouhlasu začala klepat prsty o lavici v pravidelném rytmu.

Zbytek dne jsem se snažila dělat, že ho nevidím. Přehlížela jsem ty do dálky volající bronzové vlasy, které si jen tak lenošily na jeho bezchybné hlavě. Štíhlou a mírně svalnatou postavu, která vybočovala z davu. Celý den jsem byla jako na trní – mé srdce třikrát poskočilo, když se náhle a nečekaně zjevil u mě, ale mozek hořel naštváním.

V jídle jsem se nimrala. Vidličkou jsem napichovala kousky brambor a přesouvala je na druhou stranu talíře. Když jsem s dílem, které jsem konala nevědomky, skončila, vypadalo líp, než když mi ho na talíř hodila kuchařka.

Jako vyměněná a vyhladovělá jsem se vyloudala z jídelny a vzhledem k tomu, že další hodinu dneska nemám, přímým krokem jsem si to vyrazila k autu. Pohledem jsem hypnotizovala špičky svých bot, dokud jsem do něčeho nevrazila. Okamžitě jsem vstyčila hlavu a sakrovala jsem na celé kolo, dokud mi nedošlo, že to, do čeho jsem narazila nebyla věc, nýbrž usmívající se Edward Cullen, který se opíral o své naleštěné volvo a parkoval přímo u mého pocitvého náklaďíčku. Věru zajímavý kontrast.

„Jsem tu, jak jsem slíbil,“ usmíval se jak anděl, sledoval mě z té své o hlavu vyšší pozice a držel mě za pas, nejspíš vliv nárazu.

„Já neřekla, že pojedu,“ odsekla jsem, ale na jeho mohutné ruce, položené na mých bocích jsem nic neřekla. Proč?

„Ale taky jsi neřekla, že nepojedeš,“ usmál se vítězně.

„Jo, možná to byla chyba.“

„A možná ne,“ slovíčkařil.

„Mohl bys mě pustit?“ odhodlala jsem se konečně jej pokárat za tohle nepovolené a příliš dráždivé držení

„Já nevím, měl bych?“ laškoval se mnou a já cítila, jak mě milimetr po milimetru sune k sobě.

„Pusť mě.“ V mém hlase byla slyšet stopa škemrání, protože kdybych se k němu dostala příliš blízko, nemusela bych pak najít vůli pro odtáhnutí.

Jako okovy se jeho ruce rozepjaly a uvolnily tak můj vězněný pas.

„Nastoupíš si?“ Definitivně se ode mě odtáhl a otevřel mi dveře spolujezdce.

„Fajn, ale stále něvěřím tomu, že se ve vaší početné rodině nenajde nikdo, kdo by ti tu proklatou matiku vysvětlil!“ lamentovala jsem, když jsem nasedala do auta, které mimochodem příjemně vonělo.

„Tak proč nastupuješ?“ zeptal se do ztracena, ale já neodpověděla. Složila jsem si ruce na prsou a čekala, než usedne na místo řidiče a odveze nás do jámy lvové.

„Co bude s mým autem?“ ptala jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem tu svou poctivou plechárnu nechala stát napospas školním chuligánům.

„Neboj se, vše je zařízené,“ uklidňoval mě.

„Nemysli si, že ho budu hledat na okolních šrotištích!“

„Trochu důvěry, Bello. Možná nejsem tak špatný, jak si myslíš. Ještě nikdo mě netrápil tak moc jako ty,“ šeptal a zároveň se plně soustředil na jízdu.

„Čekáš, že se omluvím? Nevím, za co bych se měla omlouvat.“

„Ne, nejsem tak naivní, ale žádám jeden malý vstřícný krok,“ otočil tvář ke mně a propaloval mě svým uhrančivým pohledem.

„Vstřícný krok k čemu?“ ptala jsem se zmateně.

„K čemukoliv,“ odpověděl a opět se plně věnoval řízení.

Nechápala jsem to. Docela mi vyhovovalo, když jsme do sebe neustále rýpali, pošťuchovali se a škádlili se navzájem. Když začal mluvit tak líbezně a jemně, připadala jsem si jako ten nejhorší člověk na světe. Proč mě nutí jej nenávidět a zároveň milovat!

„Fajn!“ konečně jsem se k něčemu odhodlala, „při doučování žádné jedovaté poznámky,“ snažila jsem se udělat ten dramaticky vstřícný krok.

Naklonil se, jeho tvář byla náhle rozjasněná, zavrzal pás, který se napínal až ke mně, já se odtáhla, protože jsem netušila, co se snaží udělat. „Děkuji,“ zašeptal mi přímo do ucha a já snad paranoidně pocítila jeho rty na své tváři.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 11. kapitola: