Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 12. kapitola

07.01.2011 (21:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4612×

 Naklonil se, jeho tvář byla náhle rozjasněná, zavrzal pás, který se napínal až ke mně, já se odtáhla, protože jsem netušila, co se snaží udělat. „Děkuji,“ zašeptal mi přímo do ucha a já snad paranoidně pocítila jeho rty na své tváři.

„Nemysli si, že jsem změkla, protože já nezměkla, je to jen slušné gesto,“ zachraňovala jsem své zvláštní pomatení smyslů.

„Jistě, žádné měknutí dnes není na programu,“ přikyvoval, ale přitom se culil od ucha k uchu.

Během té chvilky, co jsem byla nucena jej upřeně sledovat, jsem ani nepostřehla, že auto začalo pomalu zastavovat na travnaté ploše a před námi se rozprostíral mohutný a moderně vypadající dům.

„Páni, máte velice velký dům,“ vypadlo ze mě, zatímco mě Edwardovy prsty osvobozovaly od bezpečnostního pásu.

„Nejsem nemohoucí,“ vrhla jsem po něm zamračený pohled.

„Já vím, jen ohromená,“ smál se a já se zhluboka nadechla a následně vydechla – snažila jsem se uklidnit.

„Bude někdo doma?“ ptala jsem se, když jsme vystupovali z auta.

„Na co myslíš?“ zamrkal a já se začervenala.

„Na to, jestli bude někdo doma. Nemysli si, nejsi zase tak neodolatelný, jak si myslíš.“

„Jaká škoda,“ hraně si povzdechl. „Sourozenci mají o dvě hodiny víc než my, Carlisle, tedy táta, je v nemocnici a Esme by měla být doma. Chceš vědět ještě nějáké podrobnosti?“ otevíral mi dveře.

„Zatím mi to stačí,“ protáhla jsem se kolem něj jako lasička a snažila se ho nedotknout, což se mi tak úplně nepodařilo. Edwardova dlaň obkroužila mé zápěstí a jedním jemným táhnutím si mě přitáhl k sobě. Zmateně jsem na něj koukala, oči mi klouzaly z jedné strany na druhou.

„Venku je mokro, podlaha může být kluzká, tak dávej pozor, ať neupadneš,“ šeptl, pustil mě a nechal mě tam stát zmatenou a zaraženou. Uvědomila jsem si, co jsem to viděla, jeho oči – neměly barvu hnědou, zelenou ši modrou, jak to normálně bývá, ale byly zlatavé. Jako prsten padající do tmavé propasti a neustále se vzdalující.

„Ten výhled je ohromující, já vím, ale měli bychom jít zase o kus dál,“ vylekal mě svým uličnickým hlasem a já nadskočila jako králík na poli.

„Tohle už mi nedělej!“ pohrozila jsem mu prstem jako zlobivému dítěti, ale dál jsem se nedostala, protože k nám přiběhla, nebo spíš ladným krokem došla, Edwardova matka. Tedy, podle mého názoru to byla jeho matka, vypadala však velice mladě.

„Ahoj, ty musíš být určitě Bella,“ usmála se hřejivě a podala mi svou dlaň.

„Dobrý den, těší mě,“ zdvořile jsem přijala a pozdravily jsme se.

„Moc se omlouvám za Emmetta, když jsme tehdy byli u vás, občas neví, jak se má chovat.“

„To je v pořádku, rozuměl by si s Jaredem, je to taky taková dutá palice,“ odpověděla jsem a pak si uvědomila, co jsem to o jejím synovi řekla. „Teda, nechtěla jsem vašeho syna nějak urážet,“ snažila jsem se zachránit situaci, ale Edward se jen pobaveně culil a paní Cullenová jakbysmet.

„To je v pořádku, Bello, zřejmě bych to neřekla lépe,“ usmála se mile... mateřsky a mé srdce se pod tíhou tohoto dlouho nepoznaného pocitu zachvělo. „Dáš si čaj s citronem? Venku je zima, potřebuješ něco na zahřátí,“ nepřestávala se usmívat.

„Děkuju, jste moc hodná.“

„Budeme v pokoji,“ oznámil Edward své mámě a už mě vlekl po schodech nahoru.

„Dokážeš být opravdu milá, když chceš,“ chválil mě s hraným obdivem.

„K sympatickým lidem ano.“

„Nejsem dost sympatický?“ ptal se.

„Mohlo by to být lepší.“

„Možná jsi moc náročná,“ oponoval.

„Nemyslím si... Nejsem tu, abychom probírali mě, ale matiku, takže si vytáhni učebnice, poznámky nebo cokoliv, ať to mám rychle za sebou.“

„Promiň, nemám poznámky, nejsem tu ještě tak dlouho,“ obhajoval se.

„To se pak nedivím, že ti matika nejde.“ Pak jsem si uvědomila, že stojíme v proskleném pokoji a pořádně se po něm rozhlédla. Byl velice světlý, prostorný a moderně zařízený.

„Posadíš se?“ zeptal se a já popošla ke kožené sedačce.

„Jak dlouho se tady zdržíte?“ vyzvídala jsem nějáké informace.

„Jak to myslíš?“ posadil se vedlě mě, ale vypadalo to, že mou otázku moc nechápe.

„No, přistěhovali jste se sem ze Seattlu, což nechápu, protože Seattle je podle mě hezké město, tak jestli Forks neberete jako chvilkovou zastávku.“

„Jsi dobře informovaná, viď,“ usmíval se.

„V tomhle nudném městě se toho moc dělat nedá a drby se tu šíří rychlostí blesku,“ odpovídala jsem a neustále se rozhlížela.

„Vypadá to, že bychom se na nějákou dobu chtěli usadit tady. Carlisleovi se líbí zdejší nemocnice a i já si našel něco, co mě opravdu zajímá,“ usmíval se a pokukoval po mně.

„Špehuješ dívčí plavecký tým?“ rýpla jsem si.

„Nemám důvod, ty evidentně nejsi fanynka přiléhavých plaveckých setů, nemám pravdu?“

Tak teď uhodil hřebíček na hlavičku. Mám mu říct, že plavat neumím a po zbytek života poslouchat jeho nemístné poznámky nebo se z této situace snažit taktně vybruslit. Druhá možnost bude ta správná.

„A co ty? Neuvažoval jsi o tom, že by ses přidal k lacrosovému mužstvu?“

„Sporty nejsou má silná stránka, mám raději hudbu. Od klasiky až po modernu,“ předběhl mou otázku a rovnou si odpověděl.

Bylo to příjemné. Všechno tohle povídání a poznávání se navzájem s občasným rýpnutím, ale jinak s upřímností. Bylo docela snadné odpovídat mu na otázky a konverzace plynula samovolně bez trapných chvilek ticha. Když jsem si uvědomila, že se začíná stmívat, došlo mi, že k matice jsme se ještě nedostali a to mě trochu vyděsilo.

„Promiň, teď už bychom se vážně měli přesunout k té matice, jinak mi tvý rodiče moc nepoděkují.“ Otevřela jsem sešit s poznámkami na straně, kde se tyčil nápis „Konstrukční úlohy“, pročetla si zadání příkladů a začala mu vysvětlovat postup. Neodvážila jsem se na něj podívat, protože kdybych tak učinila, zřejmě bych ztratila nit a můj zájem by se stočil někde úplně jinde.

Cítila jsem, jak mělce a neslyšně vydechuje a vsadila bych se, že sešit není to, co Edwardovy oči pozorují. Zadrhávala jsem se ve výkladu a možná to byla vina tmy, která z nebe vyhnala pár světlých mráčků. Měla jsem sucho v ústech a často si oblizovala rty. Mluvila jsem a nebyla jsem si jistá, jestli to bylo k tématu. Jediné, co jsem vnímala každým porem těla byl jeho pravidelný dech. Byl tak pravidelný, jako nic na světě. Tikání hodin bylo oproti tomu trapně zaostalé.

„Můžu tě poprosit o vodu?“ odhodlala jsem se k otázce.

„Jsem hlupák, omlouvám se, na tohle jsem naprosto zapomněl a Esme evidentně taky,“ ospravedlňoval se a já se nervozně usmála.

Okamžitě vystřelil z pokoje a já tam zůstala sama. Pár vteřin jsem seděla a rozhlížela se z místa na místo a pak jsem se postavila s rozhodnutím trošku prozkoumat Edwardův pokoj. Pero jsem odložila na stůl, měkce našlapovala po koberci, až jsem se dostala k vitríně, kde byly úhledně seřazena CD.

„Schubert, Strauss, Chopin, Verdi...“ četla jsem ta jména šeptem a dotýkala se hřbetů disků.

„Zaujalo tě něco?“ Stál za mými zády, dech se mi zadrhnul v ústech a ruka vystřelila k místu, kde tlouklo mé zděšené srdce.

„Jen... jen jsem se dívala,“ otočila jsem se na něj, ale stál blízko... příliš blízko.

„Líbí se ti klasická hudba?“ zeptal se a tělem mě přitiskl ke stěně vedle vitrínky.

„A – ano,“ vysoukala jsem ze sebe.

Sklonil se svými rty k mému krku a slabě vydechl. Zachvěla jsem se a pěsti pevně sevřela.

„Něco k pití máš na stole,“ šeptl a mé oči se na chvíli přesunuly tam, kde byl postaven hrníček s čajem, – byl to jen zlomek vteřiny, protože mě opět zaměstnal on.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 12. kapitola: