Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 13. kapitola

09.01.2011 (17:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5018×

„Něco k pití máš na stole,“ šeptl a mé oči se na chvíli přesunuly tam, kde byl postaven hrníček s čajem, – byl to jen zlomek vteřiny, protože mě opět zaměstnal on.

Velice soustředěně pozvednul své dlaně a přitiskl je k mým bokům. Sledovala jsem ten pomalý pohyb neschopna jakékoliv činnosti. Věděla jsem, že mě sleduje, zatímco já zpříma hleděla na jeho hrudník, který se jen nepatrně pozvedával.

Začala jsem v duchu zmatkovat. Co se chystá udělat? Proč je mi jeho blízkost tak příjemná? Co to jsou za pocity, které elektrizujícími výboji proudí mým tělem? Proč mám pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena a proč se mi tak těžce dýchá?

Pomalu, milimetr po milimetru se začal naklánět. Co když mě bude chtít políbit? Co mám k čertu dělat? Jak pohybovat rty? Kam mám dát ruce? Ne! Ne! Ne! Stop!

Vysmekla jsem se mu. Prostě jsem kolem něj protáhla své tělo. Vteřinu stála jako přimražená a pak se rozeběhla pryč. Bylo mi jedno, že jsem u něj nechala své věci. Bylo mi jedno, že na mě určitě zírá, jen jsem se chtěla dostat pryč.

„Bello!“ volal na mě, ale jakmile jsem se dostala ke schodům, začala jsem je brát po dvou.

„Dva! Čtyři! Šest! Osm!“ Utíkala jsem a zároveň počítala to, co už jsem měla za sebou.

„Dávej pozor!“ Slyšela jsem ve stejné chvíli, co jsem se rozhodla poslední tři schody vzít najednou. Okusit chuť toho, jak moc velká chyba to byla, jsem mohla poznat během pár chvil. Na hraně posledního schodu se mi smekla noha a já se svezla na zem tak, že se má záda odřela o dřevěné rohy schodů, uhodila jsem se do hlavy (opět) a ruka se mi na moment zaklínila v kovovém zábradlí.

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě paní Cullenová. Možná jsem byla moment mimo.

„Říkal jsem, že máš být opatrná,“ klečel u mých kolenou a podpíral mi hlavu. Snažila jsem se odtáhnout, ale nedovolil mi to.

„Odnes ji do svého pokoje.“ Teď se nade mnou nakláděl Edwardův otec.

„V žádném případě! Chci jít okamžitě domů!“ přela jsem se, zatímco mě sledovaly tři páry očí.

„Nemusíš se bát, já už se o nic...“ Nenechala jsem ho domluvit, rychle vyšvihla tu ruku, která míň bolela a přitiskla mu ji na ústa.

„Ticho... prosím,“ sklopila jsem zrak a snažila se nesoustředit na bolest, která začínala být značně nepříjemná.

„Ošetřím ti rány a Edward tě pak hned může odvézt domů. Jen mi, prosím, dovol tě ošetřit, to je celé.“ Mlčela jsem, což bral doktor jako souhlas.

„Chytneš se mě sama nebo odmítáš spolupracovat?“ zašeptal mi u ucha a já se znovu zachvěla.

„Už nééé!“ zoufale jsem v duchu naříkala.

„Půjdu po svých, neměj péči,“ bránila jsem se a měla v plánu se od něj držet co nejdál.

„Můžu mlčet, ale nenechám tě se trápit,“ odpověděl s neutrálním výrazem, jednu ruku vsunul pod má kolena, druhou opřel o má záda a zvedl mě do své náruče.

„Au,“ zaskuhrala jsem, protože se dotkl jistých odřenin na lopatkách a v místě páteře.

„Promiň.“ Bradu měl opřenou o mé vlasy a schůdek po schůdku stoupal zpět na místo, ze kterého jsem se snažila tak horlivě uprchnout.

Posadil mě na koženou sedačku, k pití, kterého jsem se ani nedotkla, a až teď mi došlo, že nemá žádnou postel. Ať jsem se dívala jak pečlivě jsem chtěla, neviděla jsem ji. Možní spí tady, vypadá to poměrně prostorně.

„Ruka je jen trošku naražená, to spraví obvaz. Na hlavě máš jen drobnou ranku,“ vyhrnul mi tričko a pokračoval ve výčtu mých pohmožděnin, „záda se vydesinfikují a bude to v pořádku. Byla jsi vždy tak nešikovná, Bello?“ ptal se, zatímco ruku od zápěstí dolů omotával obinadlem.

„Ne, vždy ne,“ odpověděla jsem doktorovi kousavě a přitom se podívala na Edwarda.

Stál u dveří, jednu nohu ležérně pokrčenou v koleni, ruce složené na prsou a opíral se o stěnu. Sledoval mě s podivným úsměvem, což mi z nepochopitelných důvodů vehnalo nachovou barvu do tváří, tak jsem se raději zpět otočila na doktora.

„Můžeš se položit na břicho?“ ptal se a v ruce držel vatový tampon a desinfekci.

„Tak tohle bude hodně bolet,“ prolétlo mi hlavou.

S příslibem toho, že čím více budu spolupracovat, tím rychleji se odsud dostanu jsem poslechla. Doktor mi vyhrnul tričko až k zapínání podprsenky, tam se na chvíli zastavil, ale pak pokračoval ještě o kousek výš.

„Bude to trochu štípat,“ řekl svým jemně nakřáplým hlasem a tampon nasáklý desinfekcí přiložil k ránám. Sykla jsem.

„Trochu bolesti snesu.“ Ruce jsem zatínala v pěst a snažila se nemyslet na to, že mě Edward nejspíš pozoruje. No, vždy jsem chtěla být polonahá před v podstatě cizím mužem. Proč musím být tak stydlivá!?

„Můžu vás o něco poprosit?“ prolomila jsem nepříjemné ticho.

„Abych nevolal Charliemu?“ usmál se.

„Ano,“ přitakala jsem.

„No, dnes tvá zranění uvidí na první pohled, myslím, že je velmi malá šance, že by se nezeptal, co se ti stalo. Můžeš mu ale s klidem odpovědět, že tě ošetřoval ten nejlepší.“

„O tom nepochybuji,“ věnovala jsem doktorovi jeden hořký úsměv.

Tak, abych byla co nejmíň nápadná, jsem se snažila pokukovat po Edwardovi. Nezměnil svou pozici a ani se nedíval jinam. Jako kdyby našel něco, co ho lákalo natolik, že z toho nemohl spustit oči a vsadím se, že zrovna mé tělo to nebylo.

„Hotovo. Mám se obtěžovat s kázáním o opatrnosti? Stejně budu za chvíli šít některou z tvých dalších ran.“

„Věřte, ani já nejsem nadšená z toho, jak často poslední dobou utíkám hrobníkovi z lopaty,“ povzdechla jsem si, upravila si tričko a pokusila se narovnat. Záda jsem měla jako kdyby slepená a podivně pokrčená.

„Edward tě odveze domů, možná to bude chvilku bolet, rány ale nejsou hluboké, takže by se měly brzy zacelit.“

„Díky,“ odpověděla jsem, věci naházela do tašky nehledě na to, jak moc velký nepořádek si v ní udělám. Chtěla jsem si ji přehodit přes rameno, ale náhle jsem v dlani svírala maximálně tak vzduch.

„Bolelo by to.“ Edward stál u mě, mou tašku přes své rameno a přitom to vypadalo, že se vůbec nehnul z místa.

Při odchodu jsem se slušně rozloučila a vydala se ke stříbrnému volvu. Edward mi otevřel dveře spolujezdce, já se posadila a na klín mi podal batoh.

Bylo to trapné, tak trapné jako nic na světě. Ve skutečnosti jsem se nezlobila na něj, ale na sebe. Na to, jak stupidně jsem zareagovala, protože ve skutečnosti jsem toužila po tom, aby se mne dotýkal. Ten pocit byl neuvěřitelný a já ho svým hloupým strachem zmařila.

„Je mi to líto, choval jsem se neuváženě. Nenapadlo mě, že tvá reakce bude právě taková. Mrzí mě to, ale víc mě mrzí to, že jsem nemohl udělat, co jsem chtěl,“ šeptal, zatímco já sledovala ubíhající silnici.

Cítila jsem se trapně za své chování, ale zároveň příjemně díky jeho blízkosti. Chtěla jsem říct, ať na vše zapomeneme, položit si hlavu na jeho rameno, vdechovat tu krásnou vůni, která jakoby oplývala celou jeho osobu a tiše přemýšlet, ale nemohla jsem, protože jsem po Charliem zdědila tu zatracenou hrdost a odtažitost.

Myšlenky mě zaměstnaly natolik a ani jsem si neuvědomila, že už zastavujeme na příjezdové cestě vedle náklaďáčku. Odepla jsem si pás, popadla batoh a už se sápala ven bez toho, aniž bych se na něj podívala. Byla to chyba, protože on o můj pohled evidentně stál. Přitáhl si mě zpět k sobě, tak blízko. Pohledem jsem hypnotizovala jeho rty, viděla jsem každou jejich linku a cítila ten opojný dech.

„Já vím, že to taky cítíš. Nevzdám se,“ řekl tak tiše, že tlukot mého splašeného srdce byl hlasitější. Líbl mě na tvář – jemně, něžně, citlivě, a pak se přesunul zpět na své místo. „Dobrou noc, Bello, a krásné sny,“ popřál mi ještě a já se klopýtavým krokem vydala k domovním dvěřím. Slyšela jsem předení jeho motoru do chvíle, než se mi podařilo zasunout klíč do zámku a když jsem se poté otočila, už tam nebyl.

Ve stejnou chvíli jsem si všimla toho, že na záznamníku bliká jeden nepřijatý hovor a můj mobil se rozburácel tónem příchozí sms. Mobil byl blíž, takže jsem si první přečetla zprávu: „Jsem hrubý, nepoděkoval jsem za matiku, jsi velice dobrá učitelka. Pěknou noc, Edward.“

Na okamžik jsem zavřela oči, zhluboka se nadechovala a pak stejně pravidelně vydechovala. Nemohla jsem to tak nechat, musela jsem mu to vysvětlit, proč to všechno. To, že je pro mě příliš dobrý a ztrácí čas s holkou, která není schopná vyjádřit co cítí.

Vyběhla jsem z domu, aniž bych si poslechla vzkaz na záznamníku. Nasedla do náklaďáčku, který s burácivým lomozem nastartoval. Všude byla cítit ta zvláštní nasládlá vůně – musel mi ho přivést některý z Edwardových sourozenců.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 13. kapitola: